Sedm Osamělých - Kapitola 10

„Pojďme pryč!“ navrhnul vyděšený Jakkaru, jehož hlas byl vyšší než obvykle.
„Nemůžeme,“ odvětil prostě Raiu, aniž by odtrhnul oči od vchodu do chodby.
Jakkarua jeho prostá a blesková odpověď ani trochu neuklidnila.
„Proč ne?!“ zeptal se mladší kluk.
„Už jsme se sem vlámali. Jestli ten, nebo to, co tu zůstalo, skutečně existuje a může za to, co se stalo, tak nemůžeme dopustit, aby se to dostalo ven. Ta kamenná suť ho možná předtím dokázala udržet tady, ale teď, když jsme ji odvalili, už určitě ví o cestě ven. Jestli za to nemůže, musíme to alespoň zjistit, než odejdeme.“
Raiuova skoro až chladná logika překvapila dokonce i Tayuyu. Takový kalkul od něj nečekali, i když logicky to, co řekl, dávalo smysl. Nesouhlasila s tím však.
Jakkaru na Oblačného chvíli jen mlčky zíral, když vtom se mu rozsvítila očka, jako když se nad hlavou pomyslně rozsvítí žárovka. „Mohl bych použít svůj Kouton a vytvořit tak železnou zeď na schodišti, aby nikdo nemohl utéct?“
Dost chytrý na idiota, pomyslela si Tayuya. V jeho hlase zaznívala naděje. Evidentně proto, aby se dostal z tohohle místa co nejrychleji pryč. Raiu ji však okamžitě sfouknul zavrtěním hlavou.
„To by sice šlo, ale na moc dlouho by to nepomohlo. Ať už je tu cokoliv, vědělo by to o naší přítomnosti a mohlo by se to pokusit najít jinou cestu. Mohlo by se to snažit získat zpátky veškeré informace a svitky, které odsud odneseme, nebo jednoduše nás zabít. A i kdybychom tomu dokázali utéct, bylo by to venku a začalo by ohrožovat všechny v okolí.“ Raiuův hlas sice byl klidný, přesto v něm byly slyšet stopy smutku. Rozhodně se mu nelíbilo, co musel říkat.

„Mně to je putna,“ řekla bryskně Tayuya a nahodila výraz, který zcela odpovídal jejím slovům i mysli. „Ať se o to postarají místní.“
„Tobě možná, mně ale ne,“ odpověděl Raiu a podíval se zrzce do očí. Jeho pohled nebyl nijak odsuzující. Byl obyčejný... bez nějakých emocí. Takže teď své emoce skrýváš, Ikazuchi... zajímavé. „Já nemohu odsud odejít s myšlenkou, že kvůli mým činům bude trpět někdo nevinný.“
Nastala chvilka vzájemně si vyměňujících pohledů, dokud se neozval Jakkaru.
„Měli b-bychom to n-nějak napravit.“
Raiu odtrhnul oči od Tayuye a zadíval se na svitky, které měl před sebou na stole.
„Musíme být opatrní. Nevíme jistě, že místní obyvatel je nepřítel. Jestli ano, tak ho budeme muset zastavit.“ Chtěl říct ještě něco, všimnul si však, jak si Tayuya dala ruce v bok s nasupeným obličejem.
„Hej, nezapomněli jste na něco?“ řekla dívka uraženě.
„Tobě je to přeci putna. Můžeš jít ven a počkat, až to tu vyřídíme,“ odpověděl Raiu s viditelným náznakem pobavení.
Tayuya se na něho chvíli dívala, pak zakroutila hlavu.
„Pche, beze mě byste nepřežili ani deset minut.“
O tom se Raiu nechtěl přít. I když byl jounin jako ona, akce ve vesnici v Zemi Vodopádů se mu moc nepovedla a skutečně kdyby nebylo Tayuyi a Jakkarua, tak už by byl nejspíš mrtvý. A proti někomu od Orochimarua měla největší šanci právě Tayuya.

Skupina se vydala z místnosti hlouběji do podzemního komplexu. Rozhodli se, že bude lepší, když všichni zůstanou pohromadě a prohledají zbytek základny místnost po místnosti. Opuštěnost místa byla čím dál více skličující, což nesl Jakkaru nejhůř pro svůj nízký věk a nedostatek zkušeností. Netrvalo moc dlouho, než v nánosu prachu, ve kterém byly teď už znatelné stopy něčí přítomnosti, spatřili nejen na zemi, ale i na zdech tmavé skvrny, které při bližším osvícení měly načervenalý nádech. Krev. Spousta krve. Přesně jak předpokládali, něco se muselo pokazit a začal tu masakr. Co bylo ještě znepokojivější, nebyly tu žádné pozůstatky obětí. Ani hnijící těla, ani ohlodané kostry o všechno maso. Skoro jakoby je někdo všechny odklidil, ale zapomněl vytřít krev a pravidelně otírat prach. To dostalo Raiua a ani Tayuya se netvářila tak sebejistě jako jindy.
Pokračovali dál, když narazili na další cely, jenže tentokrát tyto byly uvnitř laboratoře. Jak si Raiu domyslel, zde se nejspíš prováděl hlavní výzkum. Otázkou bylo, co tu Orochimaru a jeho vědci vlastně dělali. Podle všeho zde proběhla největší čistka. Bylo tu nejvíce krevních stop, ale překvapivě tu nebyly žádné záznamy. Všechny svitky, papíry, pergameny, tabule, baňky a nádoby s chemikáliemi nebo chirurgické nástroje jaké viděli v ostatních laboratořích a cokoliv, co by mohlo obsahovat jakoukoliv informaci, bylo pryč. Vzhledem k tomu, že zřejmě zde testované subjekty uprchly a začaly své běsnění, by člověk čekal, že tu všechno toto bude, protože by se nenašel nikdo, kdo by to mohl vzít, nebo zničit. Tohle... nedávalo absolutně žádný smysl.
„To nechápu,“ pronesla Tayuya Raiuovy myšlenky nahlas a rozhlížela se okolo vymetené místnosti. „Je tu krve, jakoby tady zapíchli několik prasat, ale zároveň je to tu vyčištěno od všeho, co by bylo spojeno s jakýmkoliv tajným výzkumem až na samotnou konstrukci místnosti. Co to zde k**** Orochimaru provedl?“
Jakkaru byl naprosto zticha. Jeho tvář byla zcela bledá. Z očí mu strach vyloženě vyzařoval do světa, přesto se dokázal donutit zůstat a neutéct pryč jako polekaný zajíc. Přítomnost Raiua i Tayuyi ho dostatečně uklidňovala, zároveň motivovala strach překonat a zůstat s nimi. Procházeli místností a hledali cokoliv, co by jim nějak napovědělo řešení. Raiu si dřepnul k jedné krvavé stopě a pod světlem louče si ji prohlížel. Byla to dlouhá, táhla skvrna krve, pravidelná a zhruba stejně široká. Jak se táhla do dálky, tak se i ztrácela kvůli ubývající krvi. Okamžitě však nabyla na intenzitě, když procházela větší krvavou kaluží poté, co nabrala rudou tekutinu další oběti. I když byla táhlá, tak se někdy vlnila, jindy byla zcela rovná... něco mu to připomínalo.

„Tayuyo?“ zvolal Oblačný chlapec. Zvučná dívka se otočila k němu, přistoupila a shlédla na tu samou stopu. Jakkaru byl rychle u nich. Raiu začal projíždět prsty přes stopu, i když věděl, že nic než prach na prsty rukavice nenasbírá. „Orochimaru měl zálibu v hadech, ne? Je to vlastně jeho doména, správně?“
„Ano,“ přikývla Tayuya a dřepla si taky. „Nejen se chová jako had, on tak i vypadá a mnoho jeho technik a útoků hady napodobuje, nebo je i přímo začleňuje.“
Raiu přikývnul a pohledem jel dál po stopě, dokud nezmizela ve stínech.
„Myslím, že jsme přišli nato, co tu dělal. Měl tu hada, velkého. Nejspíš ho studoval, možná na něm dělal nejrůznější experimenty a vylepšoval ho, aby ho mohl zakomponovat do svých technik, nebo z něho získat sílu sám pro sebe. Ten pak uprchnul a všechny zabil. A někde tu ještě je.“ Jeho poslední slova obzvláště nezněla nadšeně a jeho vlastní obavy takto vypluly na povrch.

„Moc velký ten had nebyl,“ konstatovala Tayuya zamyšleně a dívala se na krvavou stopu zvláštním způsobem. Skoro jakoby tím byla fascinovaná, nebo snad dokonce ji to přímo vzrušovalo. „Orochimaru takhle malé hady nepoužíval. Buď vyvolával normálně velké hady přímo z rukávů, nebo s Kuchiyose no Jutsu přivolával obří hady, jakého jsme potkali v Zemi Zvuku.“
Její odpověď vyvedla Raiua z míry. O tomhle se Tayuya dosud nezmínila a měnilo to tím jeho vlastní pohled na Orochimaruův stupeň schopností a způsob boje. K horšímu. Také zbořila svou informací jeho teorii k vysvětlení zdejší záhady.

„Spíš bych to tipovala na nějaký jeho experiment. Asi to byl nějaký vzácný had, který třeba měl smrtící jed, jedovatý roh, tvrdou kůži. To by Orochimaruovi bylo podobný,“ dodala Tayuya, čímž Raiuovi nepřímo dala za pravdu s jednou z jeho teorií. Po chvilce pokračovala, „jenže to nevysvětluje, proč tady chybí tolik věcí, a proč jsou v prachu po základně normální stopy člověka. Jenom místy se zdá, že se tam pohyboval had. Možná, že tomu hadovi s útěkem někdo pomohl.“

Raiu si její myšlenku projel hlavou. Za pár okamžiků uznale pokýval hlavou. To dávalo smysl. Ten had zřejmě neublížil tomu, kdo ho osvobodil a komu důvěřoval. Asi se jednalo o nějakého vědce, který se o hada staral a už se nehodlal dívat, jak plaz trpí. Jenomže... proč se odsud nedostali ven? Člověk by měl snad být dostatečně chytrý nato, aby se odsud dostal... možná, že jen neměl sílu odklidit kameny? Mohl přikázat hadovy, aby to buď odklidil, nebo se dostal skrz a utekl. To se však nestalo... nebo ano? Patrně byl had dávno pryč, ale ne tak dlouho, aby po sobě nezanechal stopy. Valila se jedna otázka za druhou, jak se nabízely další a další možnosti.

Ssss... Rozlehlo se najednou laboratoří tiché zasyčení. Všem třem ninjům při něm ztuhla krev v žilách. Nebo ten had tu ještě je a právě nás našel. Raiu se zaposlouchal a snažil se zjistit přibližný směr, odkud zasyčení přišlo. Bohužel se tichá ozvěna kvůli rozlehlosti místnosti vytratila do ztracena dřív, než by ji sami mohli uslyšet.
„K sobě, kruhová obranná formace!“ rozkázala Tayuya.
Všichni se postavili do kruhu zády k sobě a začali bedlivě sledovat okolí. Raiu vytasil jednu ze svých katan, Tayuya učinila totéž se svým kratším tanto a Jakkaru si připravil do ruky kunai. Byli vystrašení a napjatí, přesto drželi své zbraně pevně a měli oči i uši na šťopkách. Světlo z jejich louče ozařovalo pouze oblast několika metrů od nich. Věděli, že co nevidět, odněkud přijde útok.

Jeden pár žlutých zářících očí se objevil přímo před Raiuem a s hlasitým sssss se proti němu vrhnul podivný tvor.
„Uskočte!“ vykřiknul Raiu a jeho dva společníci se vymrštili před sebe a pryč od něho. Oblačný ninja se připravil k diagonálnímu seku zdola nahoru a doleva, aby netvorovi odseknul hlavu. K jeho překvapení se však ve světle louče před ním zhmotnil před žlutýma očima pár rukou. Rukou. Raiu se okamžitě rozhodl pro změnu strategie a místo seku skočil mírně dozadu a hlavně do výšky.
Rychle se blížící ruce se dostaly pod něho a on teď viděl temnou siluetu lidské bytosti, nikoliv hada. Když se nepřátelské oči dostaly dost blízko a vzhlédly k němu, vší silou ninja-samurai vykopnul proti místu, kde útočník měl ramena, od kterých se odrazil daleko dozadu. Po provedení přemetu dopadnul na zem do pokleku, meč přesunul vertikálně před sebe a podíval se na útočníka. Jeho překvapivý protiútok soupeře naprosto překvapil a zcela zastavil na místě. Světlo ho ozářilo pouze na krátký okamžik, protože se ihned vzpamatoval a přesunul se zpátky do stínu. I ten krátký moment však Raiuovi stačil a zcela ho podoba tvora ohromila.
Ve svých předcházejících předpokladech, že se jednalo nejdříve o hada, a pak o člověka, se mýlil, a zároveň měl pravdu. Tvor měl trup, ruce a hlavu lidské, ale od pasu dolů bylo hadí tělo a ocas. Hybrid hada a člověka. Na sobě měl prostou vybledle šedou polo roztrhanou halenu a světle hnědou hadí kůži nejen na ocase, ale též na rukou, krku a nejspíše i na hlavě. Ta se zdála být zcela holá, protože Raiu neměl na ni moc dobrý pohled.

„Mohlo mě to napadnout. Kříženec člověka a hada,“ pronesla nahlas a pohrdavě Tayuya, když dopadla na zem v šermířské bojové poloze, „další ubohá kreatura.“
„To není hezzkéé takhle o náásss mluvit,“ ozvala se odpověď ze stínu, jenže z jiného směru, než parta čekala. Ze směru, kde byl vchod do haly, se ozvaly pomalé, tiché jakoby mlaskavé kroky a zjevil se druhý pár žlutě zářících očí. Tayuya nahlas zaklela a Raiu jí to vůbec neměl za zlé. Teď byli ve velkém průšvihu.
Nově příchozí bytost vstoupila do záře světel a konečně se na hadí ženu mohli podívat blíž. Měla skutečně hadí kůži jako ta první, jenom její odstín byl o něco šedší. Na sobě měla taktéž vybledlou špinavou šedou halenu a stejně vybledlé odřené světle zelené kalhoty. Byla bosá, což byla příčina mlaskavého zvuku s každým jejím krokem. Zornice měly skutečně tvar hadích očí úplně jako u Orochimarua, a taktéž byly žluté. Jako první hybrid i ona neměla žádné vlasy a její hlava byla zcela holá. K tomu všemu jí chyběl nos.

Hadí žena se zastavila a svými štěrbinovitými zornicemi si rychle a chaoticky změřila Raiua, Tayuyu a Jakkarua, zatímco druhý tvor zůstával skrytý ve stínech a pouze jeho zářící oči ho prozrazovaly.
„Takže cesssta ven je volnáá. Můžeme ven, Ridhi,“ pronesla žena druhému tvorovi, i když se stále dívala na trojici ninjů. „Už je to bezzpečnéé, sssessstro.“
„Ano, Sidhi,“ druhá bytost – žena, konečně promluvila, ale zůstala ve stínu. „Orochimaru nám lhal.“
Raiuova pozornost se vrátila k ženě ve světle, Sidhi, a sám ji měřil a uvažoval, co všechno jako kříženec a Orochimaruův testovací subjekt mohla mít k dispozici. Jaké techniky byla schopná použít proti nim. Zároveň přemýšlel i o tom, co obě ženy teď řekly. Příliš to nesedělo s tím, co si ninjové mysleli, že „místního obyvatele“ drželo v základně.
„Nebylo by to poprvé,“ odfrkla Tayuya a přivolala tak na sebe pozornost obou hadích žen. Sidhi si ji znovu prohlížela, zornice jí těkali po Tayuye ještě více nepravidelně.
„Vypadááš jako nějakáá jeho ssslužka,“ Sidhiin hlas zněl pohrdavě a Tayuya v reakci zbrunátněla.
„S tím z***em už nemám nic společného, zrůdo!“
Kříženčina kůže se svraštila naštvaným zamračením, přičemž její dlouhý úzký jazyk vyjel ven a hlasitě zasyčela.
„Ať tak či onak, jít ven je bezzpečnýý. Jsssme volnéé,“ řekla nakonec Sidhi, když se trochu uklidnila. „Zato mááte naše díky.“
To skupinu skutečně překvapilo.
„Ale ssstejně vásss sssníme, dlouho jsssme nic nejedly,“ dodala Ridhi s nepochybnou škodolibou až zvrhlou radostí.
Veškeré překvapení opadlo a v plné síle se triu vrátil strach, hlavně Jakkaruovi. Ten se celý roztřásl, že mu skoro začal kunai v ruce zvonit. Raiu se snažil zachovat klid a soustředit se.

Obě fúrie se vrhly kupředu. Ridhi jela po zemi svým spodním hadím tělem proti Tayuye. Sidhi se rozeběhla přímo na Raiua bez jakékoliv viditelné zbraně. Raiu tasil druhý meč a dal se se Sidhi do boje. Žena byla velmi rychlá a obratná. Dokázala se vyhýbat oběma čepelím a sama vystřelovala svýma rukama proti Raiuově tváři a hrdlu. Ona rozhodně nepotřebovala žádnou zbraň. Mladík se pomalu přesouval do defenzívy, chránící se svými meči spíš, než aby útočil. Risknul rychlý pohled na druhou dvojici. Tayuya se taktéž bránila proti hbitému soupeři, který se kolem ní neustále plazil a útočil dost obdobným způsobem jako jeho protivnice. Zvučná se snažila používat i ninjutsu, plivajíc oheň proti Ridhi, aby jí zablokovala cestu. Ta se dokázala plamenometnému dechu vyhnout. Taky se nezdálo, že by si něco dělala z ohnivých stěn v cestě a jednoduše je objela.

Tohle vůbec nevypadá pro nás dobře. Jakkaru se zatím ani nepohnul. Raiu viděl, jak se chlapec třese. Nebylo to však strachem, aspoň ne úplně Spíše se nemohl rozhodnout, co má dělat a komu má pomoct dřív. Neměl ještě zkušenosti s bojem a tohle byl hodně vysoký stupeň souboje. Oba jouninové byli schopni s hybridy bojovat celkem vyrovnaně. Problémem však bylo, jestli by je dokázali obě zabít. Rozhodně ne, když tu měli parťáka, který nebyl ani genin. Zbyla jen jedna možnost, co teď udělat. Ale jak?

Raiu udělal menší skok dozadu a Sidhi byla těsně za ním. Když dopadnul na zem, Sidhi znovu vystřelila svoji paži proti jeho krku s prsty ve tvaru klepeta, nebo hadí hlavy s roztaženou tlamou. Než ho však mohla chytit a sevřít mu hrdlo, Raiu najednou zcela zmizel, což lidského hada překvapilo.
Raiu klouzal po zemi o kus dál, rád, že jeho Shunshin zabral. Zabodnul oba meče do země a vyhodil proti Sidhi dva kunaie. Ta se pohnula tak, aby ji vržené projektily minuly a sama zaútočila způsobem, který Raiua překvapil. Obě její ruce se najednou začaly šíleně rychle prodlužovat přímo jeho směrem.
Co to... Raiu rychle vzal oba meče a postavil je před sebe, zatímco počítal vteřiny. První kunai se přiblížil k nepříteli, ačkoliv ho neměl šanci zasáhnout. Zásah nebyl totiž vůbec jeho cílem. K jeho kroužku byl připevněný malý bílý míček, který se rozsvítil do běla a následovala silná zvuková rána. Obě hadí ženy vřískaly bolestí. Následovala druhá, silnější rána, když explodoval výbušný lístek uvázaný ke druhému kunaii. I když to bylo mimo dosah účinku, očividně to soupeřky ovlivnilo. Obě se držely za hlavy a vřeštěly bolestí.

Raiu na nic nečekal, provedl pečetě a pravou ruku mu obklopily blesky.
„Raiton: Raigeki!“
Modré blesky zasáhly plnou silou kamennou stěnu. Ta pod útokem pukla, rozletěla se na kusy, které zasypaly chodbu za ní a zvedly clonu prachu zahalující jak chodbu, tak i laboratoř.
Raiu co nejhlasitěji zařval, aby ho přes ozvěnu všech explozí bylo vůbec slyšet, „padáme odsud!“
Sám se rozběhl k otvoru, kde se k němu brzy přidal Jakkaru. Tayuya měla zpoždění, ale přeci jen dorazila a trojice se rozeběhla jednou z chodeb, přičemž Raiu ještě stihnul provést dané pečetě, přiložit ruku na stěnu a s vyslovením „Doton: Doryuuheki!“ za nimi díru uzavřel.

Běželi pryč, zahnuli za pár rohů, než se konečně zastavili, aby si mohli konečně vydechnout.
„To bylo dost riskantní odpálit výbušniny v podzemní místnosti. Mohl jsi nás sakra zabít!“ rozčilovala se Tayuya a pohledem propalovala Raiua, který byl opřený o stěnu a oddechoval ze všech nejvíc.
„Bylo, ale doufal jsem, že strop vydrží. Hlavně, že to vyšlo,“ hájil se Raiu.
Tayuya ho ještě chvíli pražila očima, pak trhla hlavou na stranu a zavřela oči.
„To je sakra fakt. Doufal si, že mají stejný cit na otřesy jako normální hadi?“
„Přesně,“ přikývnul Ikazuchi. „Hadi nesnáší otřesy a silné zvuky. Proto se doporučuje začít dupat, když nějakého normálního uvidíš a on se sám odplazí pryč. Jsem fakt rád, že to zabralo i na ně.“

„Co-co-co jsou z-zač?“ zeptal se vyděšeně Jakkaru a vysloužil si divoký, téměř až vražedný pohled od zrzky, ze kterého se rozklepal ještě víc.
„A tys dělal co?! Nevšimla jsem si, že bys k***a něco dělal!!! Stál jsi tam jak debil!“
Jakkaru o krok ustoupil před silou jejího hněvu. Raiu se však postavil před něho jako štít, i když se stále snažil popadnout dech.
„Dost!“
S Tayuyou se pustili do dalšího souboje pohledů, který tentokrát trval déle, než kdy jindy, nehledě na to, v jak těžké situaci se nacházeli. Napětí přerušil Raiu, když promluvil: „Je to jen kluk. Není ani genin. Nemůžeš od něho čekat, že bude klidný v bojové situaci, obzvlášť s Orochimaruovými experimenty.“ Na chvíli udělal pauzu. „Navíc je dobře, že nezaútočil.“

Tayuya se narovnala, dala si ruce v bok a dívala se na něho pochybovačně.
„Jo? A to proč?“
„Jednoduše,“ začal Raiu a jeho hlas se zase zklidnil, i když stále oddechoval. „Musíme předpokládat, že mají i ten nejmenší ninjovský výcvik, ale i kdyby ne, viděly nás v boji a mají tak představu o našich schopnostech. Jeho schopnosti však neznají, takže máme jeden trumf proti nim a musíme ho zachovat co možná nejdéle.“
Tayuya se nad tím zamyslela. Ano, to dávalo smysl. Jakkaruův Kouton bylo něco, čím disponovali a nepřátelé o tom nevěděli. Ani by je to nenapadlo, pokud vůbec měli výcvik shinobi.
„Fajn. Co máš tedy v plánu?“
Raiu se zarazil.

„No... Nejdříve bychom měli shrnout, proti komu vlastně stojíme. Co o jejich schopnostech a dovednostech víme?“
„Obě jsou rychlé, mají teplou krev na rozdíl od plazů, bojují stylem hada, což se dá čekat,“ začala Tayuya. Pak udělala pauzu, jak se ponořila do vzpomínek.
„Ta s nohama dokázala prodloužit své ruce na několikanásobek původní délky,“ řekl Raiu zamyšleně, a pak se podíval na Tayuyu. „Viděla jsi něco podobného u té druhé, popřípadě u Orochimarua, že dělal něco podobného?“
„Ne,“ zakroutila hlavou zrzka. „Orochimaru maximálně vysílal z rukávu hodně dlouhé motanice hadů, ale ne tak, že by natahoval na dálku vlastní pracku. Je možné, že to ta moje měla taky.“
Raiu udělal ten samý pohyb jako Tayuya před chvílí.

„Nemyslím si. I když obě jsou křížené s hady, jsou mezi nimi rozdíly. Kromě toho, že jedna má nohy a druhá ocas místo spodní části těla, tak jsou mezi nimi malé odchylky. Ta má měla... širokou kůži vzadu na krku. Možná je schopná ji rozevřít jako kobra. Druhá tohle neměla, ne?“
Tayuya zavrtěla hlavou.
„Ta Ridhi s dlouhým tělem má zřejmě prvky hroznýše. Obtočí svoji oběť, a buď ji udusí, nebo doslova rozdrtí. Hadi škrtiči mají silné svaly, když je začnou stahovat a ona, bych řekla, bude ještě silnější. Nesmíme taky zapomenout na jedové zuby.“
„Pravda,“ Raiu se nadechl a vydechnul až po chvilce. Nevěděl, jak přesně postupovat. I když znali některé stránky nepřítele, některé pouze teoreticky, neměli moment překvapení. Nacházeli se v úzkých prostorách, které navíc hadí dvojčata dobře znaly. Jejich jedinou další výhodou byl výcvik ninjů a Jakkaruův Kouton. Jak to však všechno využít a zvítězit?

„A-asi vím, jak je chytit,“ řekl zničehonic Jakkaru do ticha, čímž překvapil oba jouniny.
„Ty, jo?“ odrkla si Tayuya, založila ruce na prsou a sfoukla si z oka pramen vlasů.
Jakkaru se otřásl, ale zdálo se, že dokázal v sobě najít odvahu a jistotu, aby jí čelil.
„Jo. Na farmě jsme se s hady setkávali pořád. Měli jsme to jako hru, u které jsme se bavili. Tohle je podobný.“
Tayuya zakoulela otráveně očima: „Uvědomuješ si, že nemluvíme o malých hadech, ale o několik metrů dlouhé bytosti, která dokáže myslet na rozdíl od blbýho plaza?!
Raiu rychle zdvihnul dlaň: „Počkej. Mně se to líbí.“
Tayuya bez nějakých emocí přejela Raiua pohledem, pak Jakkarua, ale nic už dál neříkala.
Raiu tedy pokračoval sám, „jak jste je chytali, Jakkaru?“

* * *

Komplexem se rozlehl další výbuch. Zvuková vlna se nesla hluboko a daleko. Odrážela se od stěn a místy i sčítala, takže byla ještě silnější. Jakkaru a Tayuya běželi jednou z mnoha chodeb, dělajíc co možná největší rámus. Tayuya pevně držela svůj krátký meč a Jakkaru křečovitě svíral kunai. Jejich cílem bylo přilákat na sebe alespoň jednu z hadích žen, zatímco Raiu pátral po té druhé.

Netrvalo jim to moc dlouho. Při hluku, který dělali, by byl div, kdyby si jich hadí ženy nevšimly. Na druhé straně chodby uviděli pár žlutých očí, který tam už na ně čekal a sledoval je. Tayuya pohled opětovala se stejně vražednou intenzitou, zatímco Jakkaru nasucho polknul.
„A je to tady,“ pronesla Tayuya s pohledem stále upřeném na Ridhi.
Jakkaru se nejistě a nahlas nadechl, což Tayuya vzápětí okomentovala.
„Je to tvůj plán, tak si nech narůst koule a proveďme ho.“