Hadí loď

Pakkunovy smysly zastírala zvláštní mlha, občasně přerušovaná výstražným světlem. V uších mu zvonily všechny čtyři lodní alarmy - ten pro nebezpečí srážky, ten pro přetížené motory, ten pro podporu života, a dokonce i ten, o jehož přítomnosti Pakkun do této chvíle nevěděl, ale muselo to být něco důležitého, protože měl mučivě vysokou frekvenci. Jeho čenich zasáhl štiplavý pach chemikálií, když míjel strojovnu, ale nebyl čas řešit únik čehokoliv, protože se tu mezitím mohly klidně rozpadat důležitější věci.

„Mayday! Mayday!"
Štěkal Pakkun do vysílačky terminálu na hlavním můstku. Věděl, že je to v hyperprostoru marné a tak ani nečekal na odpověď.
„Mayday! Právě se mi tu vypařila celá smečka! Opakuji! Posádka fuč!"
A aby předešel případným dotazům, dodal:
„Netuším, jak se to mohlo stát! Prostě zmizeli! Řítíme se stlačeným vesmírem a tuhle Žábu nemůže jeden čokl sám ovládat!"
A protože všechno, co řekl, byla naprostá pravda a za průhledovým sklem lodi se míhaly rozmazané hvězdy, Pakkun se vykašlal na pomoc zvenčí a začal vymýšlet alternativní plán. Na svou původní smečku mohl rovnou zapomenout - ani netušil, co se s nimi stalo, natož jak je dostat zpátky. Co se týče ostatních inteligentních bytostí na palubě...
Pakkun přeskočil z jednoho sedátka na druhé a otevřel na kontrolním monitoru seznam pasažérů. Přestože tohle byla nákladní loď a Pakkun si sám stanovil přísná pravidla ohledně převážení osob (už kvůli hladině kyslíku a přídělům potravy), existovala jedna vyjímka. Hybernace.

Pakkuna už mnohokrát překvapilo, kolik lidí se nechá zmrazit nákladním hybernátorem pouze proto, že jim uletěla vesmírná jachta.
Tentokrát si mohl ke své vyjímce gratulovat - v místním mrazáku tuhli hned dva jinchuuriki. Jeho radost však vbrzku zchladil fakt, že kdyby nestvořil tak pedantskou AI, nemusel by zadávat kódy, běhat do hybernačního skladu ani potvrzovat otevření hybernačních buněk pomocí otisků tlapek a skenu očí.
Po několika mučivých minutách, které psí kapitán trávil uvolňováním přetížených závitů na nedalekém energetickém uzlu, se příslušné buňky vynořily z podlahové šachty a otevřely víka.
Jako první se probudil tmavovlasý homo habilis v pánském kimonu, posadil se a rozespale (nebo možná taky otráveně, zas tak dobrý znalec lidí Pakkun nebyl) se rozhédl kolem. Když jeho zrak padl na psího velitele lodi, přímo se zeptal:
„Co se děje?"
Jeho druhová partnerka procitla později, zato však jevila mnohem patrnější známky života. Ze své buňky přímo vyskočila a začala se protahovat. Její účes a šaty poukazovaly na původ v Galaxii Měsíce, ale jestli Pakkun o lidech něco věděl, tak to, že rádi zakrývali, čím skutečně jsou.
Brzy však ustala ve cvicích a opožděně se zeptala: „Počkat... to je alarm?"
Pakkun neztrácel čas dlouhým vysvětlováním a vyrazil ze dveří. „Máme tu krizovou situaci! Na nic se neptejte, prostě pojďte za mnou!"
Procitnuvší humanoidi byli očividně inteligentní, neboť se bez otázek řídili Pakkunovým rozkazem, přestože tmavovlasý muž ještě úplně neroztál a krátkovlasá žena jej musela cestou podpírat, zatímco bezstarostně žvatlala o následcích hybernace na lidský organismus.
Pakkun zabrzdil v zatáčce u strojovny a než ho dohnali, pokusil se jim vysvětlit svůj plán:
„Tak podívejte: Jsme v hyperprostoru a já jsem o dvacet dva čok- ... zaměstnanců krátkej. Aby tahle kocábka doletěla na místo v jednom kuse, někdo musí zůstat tady a obsluhovat roboty!"
Muž na to neřekl nic. Žena se s vážnou tváří zeptala: „Proč zrovna my?"
„Proč asi!? Jste jinchuuriki!" Vyštěkl Pakkun. „Ve své DNA máte zákódovanou obsluhu mnohem složitějších vehíklů!"
„No, to máme..." přikývla dívka skoro nešťastně. „Ale ne každý to dělá."
Pakkun doufal, že jen špatně slyší. „Cože?"
„Tak já jsem učitelka, víte?" Humanoidka přiložila roztřesenou ruku na svůj malý hrudník. „Koučuju závodní gymnastiku! Řídit něco tak komplikovaného, jako Bijuu, to mě nikdy - ..."
Loď se otřásla, ale vzápětí bylo cítit, že vibrace znatelně poklesly a jeden z alarmů utichl. Pakkun se společně s ní obrátil na třetího z nich. Humanoid stál hrdě u ovládacích páček fúzních baterií a přepínal je, jako by to dělal celý život.
„Tohle není Bijuu, ale Žába druhé kategorie. Stačí, když budeme udržovat energetickou a plynovou hladinu v rovnováze, na ostatní se můžeme vykašlat."
„Výborně! Alespoň někdo ví, co má dělat!"
Pakkun potlačil náhlou touhu na muže skočit a olízat mu obličej, a raději zamířil k další části strojovny. Kývl na hromadu ciferníků nad adamantiovými písty.
„Hele, je to úplně jednoduchý - prostě otáčej ventily, upouštěj páru a sleduj červený ručičky! Nemusí být vyloženě na normánu, stačí je držet pod max! Jasné?"
Jinchuuriki na aparaturu zděšeně zamrkala. „Ale... ale..."
Pakkun na nic nečekal a vyběhl ze dveří. „Já zprovozním systémy a dostanu nás z hyperprostoru!"

Plán to byl hezký, ale jakmile Pakkun přinutil počítač k otevření mapy a vyznačení plánované trasy, čekalo jej nemilé překvapení. Natáhl tlapku a zapnul lodní intercom:
„Tady můstek. Slyšíte mě?"
„Tady... eh, strojovna?" Zazněl ženský hlas mezi praskotem statické elektřiny. „To balancování opravdu funguje! Je po dalším alarmu!"
„Na několika místech prasklo těsnění. Našli jsme jen blbou instalatérskou pásku..." ohlásil její partner méně nadšeným tónem.
„Jo, jo, skvělý. Ale teď všeho nechce a jděte k výtahu v chodbě 3A, hodí vás přímo na můstek. Za pět minut opouštíme hyperprostor skokovým přenosem, tak bude lepší, abychom se na to připoutali!"

„Vy!" Vyštěkl Pakkun, jakmile se otevřely dveře a dvojice vstoupila na můstek. „Jak se jmenujete?"
Humanoidovi v kimonu došlo, že malá tlapka ukazuje jeho směrem, a nedůvěřivě odpověděl: „Utakata."
Pakkun kývl k ovládacím panelům. „Dokážete řídit Žabí loď?"
„Ne. Ale zatím to vypadá jako manuálně ovládaný jednozáďový Bijuu."
„Fajn. Takže si sedněte tady a kontrolujte motory. Já budu pilotovat a brzdit..."
„Fuu."
Pakkun se obrátil na humanoidku, co mu s úsměvem nabízela pravici. „Co?"
„Já jsem Fuu! Těší mě!"
„Už jste někdy něco pilotovala? Cokoliv?"
„N-ne..."
„Takže si sedněte tady vedle, připoutejte se a hlašte, když se na tamté konzoli rozblikají světýlka. Co dělají motory?"
„Třou. Vypnul jsem hlavní, jedeme na záložních," zahlásil Utakata klidně.
„Nó, tak tady všechno bliká..." ozvala se Fuu.
Pakkun se vztyčil na zadních a naposled pohlédl z jednoho člověka na druhého:
„Je všem všechno jasné!?" Nečekal na odpověď.
„Držte se!" Vykřikl Pakkun, zakousl se do brzdící páky a táhnul.

Kdesi, v jedné předaleké soustavě, se na okamžik zachvěla matérie vesmíru, protrhla svou temnou blánu a vyplivla modrou nákladní loď S.S.HENOMOHEJI. Loď udělala pár nádherných otoček, o kousek se vyhla gravitačnímu poli malého měsíce a nakonec zaujala pozici na oběžné dráze jedné červené planetky.
Pakkun uvolnil křečovitě sevřenou čelist, pustil páku a s povzdechem se zhroutil na sedátko. „Na tohle už jsem starej..."
„Ale jsme v pořádku," ozvala se Fuu povzbudivě. „A podívejte, blikání přestalo!"
„Kotrolky zhasly?"
„Ne, konstatně svítí."
Utakata si odepl pás a zůstal sedět s klidně založenýma rukama. „Kde to jsme?"
Pakkun se s námahou vyhrabal na nohy a spustil navigaci. Zařízení trvalo dlouhé tři minuty, než jim bylo schopné sdělit polohu. „Takže jsme v soustavě bla bla bla, délka... šířka... Galaxie želvy! Bezva!"
Fuu mu tázavě nahlédla přes rameno. „Jsme mimo trasu?"
„Jsme super mimo! O pár-miliard-světelných-let mimo!" Zavyl Pakkun, zahleděný do systémových složek galaktických map. „Kolik máme paliva?"
„Nestojí za řeč," ohlásil Utakata zamítavě.
„V tom případě bychom měli vyslat S.O.S signál a vyčkat příjezdu záchranné lodi," pronesla Fuu, tónem našprtané letušky dopravní společnosti.
Svým způsobem měla pravdu. Kromě všech podivností, které se na palubě v minulé hodině odehrály, objevit se takhle daleko od předepsané trasy bylo nebezpečné, nejen pro nedostatek kyslíku, ale taky kvůli pirátům. Jenomže záchranná loď slibovala i přítomnost policie a Pakkunovi se nechtělo opakovaně vysvětlovat, že mu jen tak zmizela posádka, a poté tiše čekat, než se mu někdo uvolí sdělit bližší informace. Hierarchii posádky na S.S.HENOMOHEJI nemohli lidé nikdy pochopit. Byli to Pakkunovi nejbližší přátelé, jeho smečka, jeho... jeho rodina.
Ztichlým kokpitem se rozlehlo krátké pípnutí. A po něm další a další v pravidelných intervalech.
„To je alarm?" Zeptala se Fuu.
„Příchozí signál," odpověděl Pakkun a podezíravě vyhlédl z okna. „Něco je přímo před námi a vysílá."
Fuu přimhouřila oči a pak ukázala prstem na řadu hvězd vpravo. „Tam! Vidíte! To je mlhovina?"
Pakkun uznal, že má malá humanoidka dobrý zrak, protože teprve po opuštění oběžné dráhy a dvou minutách letu byl sto zachytit malou, světlou linii. Napřed doufal, že jde o shluk vzdálených hvězd, ale čím víc se přibližovali, rostla, dokud se neproměnila v hromadu trosek a rozstřílených meteoritů. A uprostřed toho všeho se vznášela obrovská, dlouhá masa stříbrné oceli.
Trojice přeměřila objekt jak jim zorné pole dovolovalo, a Fuu byla první, kdo se odhodlal promluvit:
„To je jádro komenty?"
Pakkun se rozhodl odpovědět, ale pro překvapení z něj vyšlo jen: „Eeeeeeeeh...."
„Hadí loď," promluvil Utakata, ruce stále založeny a jednu nohu přes druhou. „Podle velikosti válečný křižník. Takové staví vesmírné stanice v galaxii Hebi."
„Oh," vydechla Fuu. „Co se jí stalo?"
Utakata jen otráveně protočil oči.
Pakkun měl o příčinách jejího stavu své doměnky. Galaxie Hebi byla vzdálená stovky miliard světelných let odtud a její obyvatelé neměli moc dobrou pověst.
„Piráti," řekl tiše.
„Zaútočili na ně?" Zeptala se Fuu s jasným zaujetím.
„Ne! Tohle jsou piráti," vyštěkl Pakkun. „Alespoň to tak vypadá. Musela se s nimi střetnou celá Želví flotila, jsou pěkně zřízení..."
„Želví flotila?" Zopakoval Utakata pochybovačně. „Jestli je rozstříleli oni, proč je v tom případě neodtáhli?"
Na to neuměl Pakkun odpovědět a tak na okamžik nastalo tísnivé ticho. Všichni sebou poděšeně trhli a Fuu vyjekla, když začal zvonit další alarm. Naštěstí to byl jen příchozí hovor.
Pakkun stiskl tlačítko pro příjem a rychle si odkašlal. „Haló?"
„Tady kontrolní vesmírná stanice Might-Guy-1," ozval se vážný mužský hlas, ale dále pokračoval mnohem uvolněnějším tónem, „zachytili jsme tvůj nouzový signál, kámo."
„Ninkame? To seš ty?" Pakkun vyčerpaně položil čenich na palubní desku. „Nikdy jsem nevěřil, že to tohle řeknu, ale vážně tě rád slyším..."
„Vítej v Želví galaxii..."
„Kdo je to?" Chtěla vědět Fuu.
Pakkun předpokládal, že od ní v následujících hodinách uslyší pouze otázky.
„Můj známý. Chodili jsme spolu do pilotní Akademie na Konoze."
„Známý!?" Vykřikl hlas na druhém konci přenosu. „Kdo kvůli tobě sekl s kolejemi a dělil se o pokoj na privátě? Kdo ti kupoval k narozeninám morkovou kost? Komu jsi povolil říkat ti slovem na "č"? Po těch letech si zasloužím označení přítel, nebo dokonce parťák!"
„To bydlení bylo výhodný pro nás oba! A povolení, říkat mi "čokl", jsem ti nikdy nedal!" Protestoval Pakkun.
„Tři roky jsi mi přezdíval "želví ninja", byla to zasloužená kompenzace!"
Fuu si taktně zakryla ústa, ale brzy to nevydržela a začala se hlasitě smát.
„Oh, co to slyším? Že bys konečně povolil fenkám vstup do posádky?" Promluvil Ninkame velmi sugestivním tónem.
Pakkun po Utakatově vzoru protočil oči a naklonil se blíže k mikrofonu. „Sklapni a poslouchej, máme tu dost zvláštní situaci."
„O co jde?"
„Přepravovali jsme náklad na vnitrogalaktickém letu v Kumě - ...."
„Oh, to jste museli mnohokrát špatně odbočit..."
„Nepřerušuj mě. Naložili jsme na Oblačný a cestou na Blesk skočili do hyperprostoru. A asi po půl hodině letu všichni ostatní zmizeli! Chápeš to?" Pakkun se na vteřinu odmlčel, než pokračoval: „Protože já ne! Jsme uprostřed zkratky vesmíru a můj navigační důstojník zmizí v okamžiku, kdy mi hlásí, že je něco s mapou!"
Reprobedny byly hodnou chvíli ticho. Pak se Ninkame zeptal: „A bylo něco s mapou?"
„Doletěli jsme až sem, co myslíš!?" Odbil jej Pakkun, ale rychle se uklidnil a začal procházet systémy na vedlejším monitoru. „Mapa je správně. Zadaná trasa se musela změnit až v hyperprostoru, jinak bychom na to přišli."
„A ještě je tu ta loď," upozornila Fuu, která už byla moc dlouho zticha a začínala se nudit.
„Kdo je to? Jaká loď?" Nechápal Ninkame.
Pakkun si unaveně promnul oči. „Podle navigace jsme teď v soustavě Gembu... Hele, parkuje tady napůl rozstřílená Hadí loď..."
„Křižník," opravil Utakata.
„Hej, kolik tam máš s sebou lidí!?" Vykřikl Ninkame.
„Obrovská Hadí loď a vysílá, Ninkame!!" Domluvil Pakkun. „Mimochodem, tohle jsou jinchuuriki Fuu a Utakata. Pustil jsem je předčasně z hybernace, pomáhají řídit."
Fuu se naklonila k mikrofonu: „Ahoj!"
„A-ahoj? C-co? Hej! Z jakého důvodu nabíráš jinchuuriki?" Bylo slyšet, jak Ninkame horečnatě mlatí do vlastní klávesnice. „To odporuje minimálně padesáti regulím - ..."
„Jsou cestující, ne piloti! Mám Žábu, pro Strašákovy rány," zavyl Pakkun. „Co potřebuju je, abys zatraceně zjistil, kde je moje smečka!"
„Hmm... Takže říkáš, že tvoje posádka jen tak zmizela přímo před tebou."
„Jo."
„Jak to vypadalo? Viděl jsi nějaké světlo, cítil dým, nebo slyšel zvuk?"
„Nevím! Koukal jsem z okna. Otočil jsem se, až když nastalo podezřelý ticho. Vypadalo to, jako by si ze mě vystřelili, ale tak nezodpovědní nejsou..."
„Mno, tak jestli po nich nezůstala ani stopa, je nejpravděpodobnější, že je vysumli."
Na chvíli nastalo ticho. Poré Pakkun nakrčil čenich. „Co že je?"
„Vysumli. Odvozeno ze staré fráze 'Summon thee!', používané při vyvolávání duchů -..."
„Ale co to znamená!?"
„Přenášecí zařízení, nová technologie," vysvětlil Utakata suše. „Rozloží určenou DNA na makro částice, které dokáže přenést v krátkém časovém intervalu i na mezihvězdnou vzdálenost. Používáno na armádních lodích včetně Bijuu, ale pouze jako teleport mezi dvěma napojenými portály."
„Ehm, jo, asi takhle nějak," potvrdil Ninkame. „Nedávno se nám doneslo, že je vyvíjí Mlžná flotila a prý mají i něco, k čemu nepotřebuješ druhý portál. Prostě si tě najdou a vysumnou."
„Wow, to zní tak sci-fi," řekla Fuu.
„V hyperprostoru? Blbost!" Zamítl Pakkun. „Krom toho, proč by tu nechávali mě?"
„Jestli si vás prověřili předem, nechali určitě někoho, aby dostal loď z hyperprostoru," vysvětlil Ninkame tónem zkušeného dispečera. „Takovou mají praxi. Zločinci se jim obvykle radši vzdají, než aby se v Žábách vysekali."
„Dobře, dobře, dejme tomu, že je to pravda!" Uznal Pakkun. „Ale pak mi řekni, co jsem Mlžňákům kdy udělal?"
„To máš vědět ty," ohradil se Ninkame. „Už jsi někdy něco pašoval? Nepokusil ses přechytračit celní správu? Máš v pořádku doklady?"
„Jo, jo, jo! Jsem zákona dbalý Inu! A krom toho, přes Mlžnou obvykle nelétáme."
„Hmm, pak to musí být něco s tvým nákladem. Radši mi pošli celý seznam s certifikáty, včetně cestujících. Projedu to naší databází."
„Fajn, díky."
Pakkun pootevíral složky se smlouvami, ověřeními a osobními kartami pasažérů a poslal je bezpečnostní schránkou na druhou stranu Želví galaxie.
„A co ta loď?" Ozvala se znova Fuu. „Proč jsme se objevili právě u ní?"
Pakkun nasadil vážný výraz a Utakata se zamračil o něco víc, než obvykle. Už je napadlo, že se zrovna v této sluneční soustavě neocitli jen tak, ale během rozhovoru na to zapomněli a nebyl moc čas nad tím přemýšlet.
Pakkun předem zaťukal na mikrofon, oči obrácené k ocelové nudli, která se líně otáčela kousek od nich. „Ninkame, jsi tam?"
„Jo?"
„Dokázal bys najít původ Hadí lodě?"
Bylo slyšet, jak si želvý dispečer nelibě povzdechl. „Jak je znám, tahle určitě nebude mít název a indentifikační číslo, že?"
„Ne. Ani pitomý grafitti. Co takhle záznamy o zmizení nebo průletech? Je až moc velká na to, aby byla neviditelná."
„Můžu to zkusit, ale bude to trvat."
Pakkun pohlédl stranou na hromadu rozsvícených kontrolek a pokrčil rameny. „Zabavíme se."

„Tuhle Žábu jsem kdysi koupil ve výprodeji na Bikouchuu. Byla v dobrým stavu, jenom potřebovala přelakovat. Na civilní lety by povolení nedostala, ale kdo o to taky stál? Hned od začátku jsem si řekl, že jestli budu někoho převážet, pak bude dotyčný hezky u ledu a nebude dělat problémy," vyprávěl Pakkun, zatímco vybíral z polic potřebné nářadí a nosil jej na opravářský vozíček.
Utakata procházel druhou stranu nářaďovny a tvářil se, jako by všechno, co tu vezme do rukou, bylo poleptané citrónem. Pakkun byl rád, že předem poslal Fuu do kantýny, aby jim obstarala nějaké sušené hovězí a pěknou, morkovou kost. Se svou neznalostí vesmírných plavidel by fatálně ač obětavě dorazila poškozenou aparaturu.
„S tím, aby tyhle starý typy fungovaly a nerozpadaly se při každým skoku, ti pomůže jedině posádka. To není jako ti vaši Bijuu, hmm? Slyšel jsem, že je to čistá AI."
Utakata popadl tahací páku vozíku, vytvarovanou pro psí čelist, a začal jej tahat úzkými chodbami do útrob lodi. „To je komplikované. A tajné."
„Ok, fajn. Ale zvláštní schopnosti máte, ne?" Pakkun napodobil tón řeči hrdinů ze starých seriálů: „Nechť chakra proudí..."
„Hmm," odpověděl Utakata bez záchvěvu emocí. Pakkun by byl raději obviněn z podpory kulturního stereotypu, jen aby nebylo ticho.
O Jinchuuriki kolovaly různé historky, ale obecně se vědělo pouze to, že jimi může být humanoid jakékoliv rasy a původu, a že jen oni jsou schopni řídit legendární Bijuu, 'zádové lodě'. Bijuu bylo v širém vesmíru všehovšudy devět a Jinchuuriki se stával ten, kdo do sebe nechal zapečetit jejich kód, nebo substanci, nebo co to vlastně bylo. Svým způsobem se z nich stávali kyborgové a zároveň otroci vlády, která byla majitelem příslušné zádové lodě.
Dorazili ke stěně s uvolněným panelem. Utakata vytáhl šrouby, odsunul desku a ze vzniklé mezery vypadla změť porušených kabelů. Zkušený technik by to dal dohromady za dvě minuty - Pakkun si s sebou vzal návod a baterku.
„Táákže... Všechny červený jdou do horních zdířek. Kromě těch s plochým routerem, ty se napojují do tamtěch šedých uzlů, co mají na sobě stejný kód. Fuu je tvoje přítelkyně?"
Utakatovi vyklouzly kabely, které právě držel, a musel se pro ně znova sehnout. „Ne."
„Aha... Takže jste kolegové? Kam cestujete?"
„Nikdy předtím jsem ji neviděl."
Pakkun překvapeně zvedl oční oblouky. „To je divný. Na to, že je všeho všudy devět jinchuuriki..."
„Většina pracuje pro vládu," odpověděl Utakata a zdvojnásobil rychlost své činnosti. „Ne každá vláda spolupracuje. Co dál?"
„Uuh... Všechno ostatní se spojí dohromady, jedno jak." Psí kapitán vydržel chvíli zticha, ale nakonec mu to stejně nedalo. „Ale ty s Bijuu normálně lítáš, ne? Pro koho děláš?"
Utakata se docela zastavil, s oběma rukama nahoře, jak právě slepoval dva kabely k sobě. Pohlédl na Pakkuna koutkem černých očí a Pakkunovi se zdálo, že se evolučně vrátil o stovky let zpátky, a že mu někdo vyčítá rozkousanou obuv.
Zvuk interkomu byl jako poselství z nebes: „Haló, haló? Slyšíte mě?"
„Slyšíme tě, Fuu," odpověděl Pakkun, šťastný, že má ten nepříjemný okamžik za sebou. „Je všechno v pořádku?"
„Ne... Já myslím, že ne. Začalo tu něco pípat a na té obrazovce pro podporu života se objevilo schéma hybernačních komor! Co to znamená?"
Pakkun zavřel oči a vybavil si kontrolní panel na hlavním můstku. „Dobře, Fuu... Potřebuju, aby ses uklidnila a zmáčkla klávesy ARCH, SCH a HyC, přesně v tomhle pořádí. Zvládneš to?"
„Hmm..." Ozvala se tři kliknutí. „Tady to píše, že hladina vodíku a spotřeba energie jsou v normě. Tři komory byly úspěšně otevřeny..."
„Cože!?" Pakkun překvapeně poskočil. „Tři? Píše ti to tři!?"
Popravdě ani nečekal, až mu Fuu potvrdí řečené, a najisto se rozběhl k hybernačnímu úseku.

Hybernace byla velmi praktická, když jste létali daleko a často a nechtěli jste u toho zestárnout. Po objevu hyperprostorového cestování, pravda, vyšla z módy, ale stále se držela na starších typech plavidel, jako byla i S.S.HENOMOHEJI. A když předloňské burzovní spekulace způsobily výrazný nárůst cen kyslíku vůči vodíku, Pakkuna napadlo, jak ušetřit náklady.
Momentálně bylo propadliště do skladu otevřené, jakožto i bílá kóje, která z něj trčela. Pakkun přitom pohledu nelibě zavrčel a obrátil se k mikrofonům na stropě.
„Fuu? Můžeš mu prosím najít, kdo ležel v hybernační kóji 22?"
„Ok..." odpověděla Fuu a když jí Pakkun popsal, na co zmáčknout, přečetla výsledek: „Cestující Genyuumaru Yashagoro, třicet šest let, homo habilis, běloch, původ... Galaxie Hebi!"
„Skvělé, Fuu," vyjádřil se Pakkun nepříliš šťastně. „A teď zavolej Ninkamemu a zeptej se, jestli o tomhle jméně už něco ví, a pokud neví, ať se na něj zaměří! Jasné?"
„A-ano. Rozumím."
„Výborně! My dva zatím - ..." Pakkun se otočil na Utakatu, ale když spatřil pouze prázdné ústí venkovní chodby, došlo mu, že za tím dotyčný jinchuuriki vlastně ani nešel.

Utakata se zastavil na volném prostranství uprostřed zaplněného skladiště. Byla tu tma a zima, protože se nevyplatilo montovat automatická světla ani zavádět topení na místě, kam většinou nikdo nechodil. Ale Utakata nepotřeboval 'vidět', aby 'věděl'. Ze záhybů kimona vytáhl dřevěnou fajfku a pozvedl ji k ústům.
Krátce si vybavil tváře mnoha letušek, mechaniků, pilotů a dalších členů leteckého personálu, kteří jej kdy upozorňovali, že: „Tady se nesmí kouřit."
A on jim vždy odpověděl: „To není na kouření."
Pomalu vydechl. Z konce fajfky se vyrojily drobné, průhledné bublinky a neslyšně zaplnily prostor. Observační techniky nebyly příliš náročné na chakru, jako spíš na vnímání, a tak zůstal nehybně stát a hleděl do prázdna, zatímco mu mysl nabízela bleděmodré obrazy skladiště. Když přišel útok, byl již varován a ladným skokem vzad se přesunul do bezpečí na vrcholu červeného kontejneru.
Jeho protivníkem byla podivná hadovitá bytost, jejíž hlavu zakrývala černá srst a ocas končil kdesi v opačné části skladu... Špatně, nebyl to ocas.
Utakata seskočil dolů a zatímco se podivná hlava vracela pozpátku odkud přišla, poslal za ní větší bublinu. Ta se v následující chvíli vrátila i s úlovkem - muž s bílou pletí a dlouhými černými vlasy visel hlavou dolů v jejím středu. Utakata postřehl podezřelé gesta jeho rukou a zamračil se:
„Jedna myšlenka a tlak pole tě rozdrtí."
„Oh," odpověděl polapený a rozhlédl se kolem sebe. „Takže silové pole. Hezké!"

„Za jiných okolností by Genyuumaru Yashagoro nebyla podezřelá identita, ale nedávno se objevila v databooku Mlžných ANBU, jako alias pro jednoho z nejhledanějších mužů spojenectva galaxií," ozval se Ninkameho hlas z reproduktorů lodního interkomu.
Utakata, Fuu a Pakkun stáli v té části lodi, která původně fungovala jako vězeňská cela, ale Pakkun ji nechal předělat na skladiště pro křehké a drahé zboží, protože do ní neměl koho dát. Tento let byla naštěstí prázdná, takže stačilo zprovoznit laserové mřížky a strčit vězně dovnitř.
„Orochimaru," promluvil Ninkame a udělal za jménem krátkou, dramatickou pauzu.
Jmenovaný si s klidem hodil nohu přes nohu a slizce se usmál. Jeho vyzáž postavy z klasického hororu ještě více podtrhovala černá uniforma a svrchní halena vybledle žluté barvy. Oficiálně mu bylo padesát, ale vzhledově šlo věk určit těžko. Co se týkalo Pakkuna, ten měl problém i s pohlavím a jeho lidští společníci museli rovněž uznat, že je v Orochimarově pohybové rutině něco zvláštně ženského.
„Bývalý bojový pilot a strojní inženýr na Konoze, později Akademický profesor v Listové. Byl na něj vydán zatykač pro podezření z nelegálních biologických experimentů, ale emigroval do Galaxie Hebi, kde získal azil. Dále je obviněn z trojnásobné vraždy, nezpočtu únosů, konspirace, špionáže a samozřejmě nelegálního výzkumu. Stíhán v šesti galaxiích, ve třech mu hrozí trest smrti."
Trojice odvážně sledovala muže uvnitř, ale když došlo k výčtu zločinů, Fuu to nevydržela a odvrátila se.
„Krom toho je vynálezce dalekonosných stopovacích zařízení a spoluautor prvních Žabích, Slimáčích a Hadích lodí."
„Omyl!" Ozval se z cely nepříjemný chraplák.
Pakkun by ten hlas přiřadil raději nějaké staré kuřačce.
Orochimaru natáhl ruku s poučně zdvyženým prstem. „Hadí lodě jsou čistě můj výtvor, zaneste to laskavě do spisu."
„O to můžete žádat policejního velitele," odvětil Ninkame rázně. „Posílám je i s tankerem a mechanikem, jsou u vás do dvou hodin."
Pakkun se nadechoval k odpovědi, ale Utakata jej předběhl: „Za to jsme vděční. Rádi bychom ovšem věděli, co má tohle celé za smysl?"
Orochimaru obdaroval jinchuurikiho pronikavým pohledem a usmál se. „Hezká otázka. Hodily by se sice konkrétnější dotazy, ale takhle to alespoň vezmeme jedním vrzem..."
„Jaký by to mohlo mít asi smysl?" Přerušil jej Pakkun. „Naboural jste se do mé navigace a nechal se zmrazit, protože na hybernaci Mlžňácká technologie očividně neplatí, takže nehrozilo, že vás vy-... to..."
„Vysumnou," napověděla Fuu.
„Pak jste se pokusil opustit HENOMOHEJI, nalodit se na to monstrum venku a zmizet. Bohužel pro vás, v cestě vám stál skutečný jinchuuriki. Plán selhal. Je konec," shrnul Pakkun zamítavě.
„Konec?" Orochimaru natáhl krk kupředu a černé vlasy se mu nahrnuly přes ramena kolem bledé tváře. A pak se začal hlasitě, strašidelně smát. „Konec!? Ne! Tohle není konec, ale začátek!"
„O čem to mluví?" Pípla Fuu.
Orochimaru ztichl. Nehybně se zadíval na trojici před celou a než by řekli warp, stál náhle přímo před nimi a světlo laserových mříží mu barvilo obličej do modra. Fuu vyjekla a uskočila vzad, Pakkun varovně vyštěkl a Utakata přimhouřil oči.
„Myslíte si, že je to tak jednoduché!?" Řekl Orochimaru, rázně a nahlas. „Najít nejvhodnější loď; nenápadnou a nedůležitou; která převáží něco tak cenného, jako jsou zázraky genetického inženýrství ztracené civilizace!?"
„C-co tím...?" Vykoktala Fuu.
„Jinchuuriki," odpověděl Utakata klidně. „Vyhlédl jste si nás předem."
Orochimaru ustoupil od mříží a napůl se usmál. „Jen tebe, Tsuchigumo Utakata. Že se přidala i tvá kolegině, to je, řekněme, takový bonus. Další část příběhu je už celkem jasná, až na ty Mlžňáky... Co já jim jen udělal?"
„O tom si můžeš promluvit u výslechu na Želvím velitelství!" Přerušil Ninkame podivný rozhovor. „Nikam jinam se odtud totiž nedostaneš!"
„Oh, pravda, zapomněl bych! Jsem ve vězení..." Orochimaru zavrěl hlavou a pak významně rozhodil ruce. „Celá tahle loď je vězení! A ať se vám to líbí nebo ne, jste v něm zavření se mnou!"
„O čem to mluvíš!?" Vyštěkl Pakkun, který začínal ztrácet trpělivost. Se šílenými lidmi se často nesetkával a Orochimarův manýrismus ho začínal vytáčel.
„Jak jste objevili ten vrak, hmm? Zachytili jste signál, že?" Zeptal se Orochimaru se vzrůstajícím nadšením.
Odpovědí mu bylo souhlasné ticho.
„Nebylo to volání o pomoc, ani komunikační spoj. Je to tikání, odpočítavající poslední vteřiny života."
„Autodestrukce?" Ozval se Utakata.
„Pche, už jsem říkal, že nevytvářím jednoduché plány." Orochimaru pohrdavě pohodil hlavou. „Bomba, kterou hledáte, tiká někde docela jinde. Spustit a zastavit se dá však jedině odtud - ..."
„Nehraj si s námi!" Ozval se Ninkame z lodních reproduktorů. „Jak ti tohle máme jako věřit?"
Orochimaru protočil oči. „Stačí se podívat na zprávy. Touto dobou už někdo určitě zjistil, že ovládcí programy jaderných reaktorů na Konoze, Bikouchuu a Rootu řídí chytrý virus, a je jen krok od toho, aby zastavil chlazení."
Trojice před celou musela mít buď velmi nechápavé a nebo překvapené výrazy, protože Orochimaru dodal jejich směrem:
„Ne všechny bomby vypadají jako bomby."
Na chvíli zavládlo tísnivé ticho, kdy všichni zamyšleně hleděli do prázdna a z reroduktorů se ozýval šramot a mlácení do klávesnice.
„Tak co...? Je to pravda, Ninkame?" Zeptal se Pakkun, ale něco mu říkalo, že tahle otázka je už zbytečná.
„Ano," promluvil želvák extra vážným tónem. „Konoha vydala oficiální prohlášení, je to pár hodin..."
„Kolik máme času?" Zajímalo Utakatu.
Orochimaru pokrčil rameny a nasadil nevinný úsměv. „Kdo ví? Já virus nevyslal, jen jsem zachytil signál. Ze zkušenosti mohu ovšem tvrdit, že čím dřív se dostaneme ke zdroji, tím lépe."
„C-co budeme dělat?" Ozvala se Fuu pološeptem.
„Řeknu vám, co dělat!" Orochimarův úsměv se rozšířil od jednoho ucha k druhému a jeho kůže tak působila skoro gumově. „Předně, nestojím o žádnou želví asistenci. Hadí lodě vyžadují specifické zacházení, nezvládli by to..."
„Specifické zacházení?" Zopakoval Utakata kriticky. „Už jste ten křižník viděl? Příď je na cucky. Je zázrak, že vůbec stojí na místě a nerotuje vesmírem."
„Nepoučuj mě o Hadích lodích, mladíku," setřel jej Orochimaru, a pokračoval: „Za druhé, vstoupíme na palubu. Dostanu se do jejího počítače a vyšlu příkaz ke zničení viru."
„Vstoupíme? Jak jako?" Zajímalo Pakkuna. „Tahle kocábka má nanejvýš únikový modul..."
„A tady náš přítel silové pole na požádání," doplnil Orochimaru a kývl Utakatovým směrem. „Jak jsem si sám vyzkoušel, pohybuje se podle přání tvůrce a stejným způsobem se vyhýbá nebo prochází povolenými tělesy. Nemám pravdu?"
Utakata mlčel. Fuu se na něj dlouze zadívala a pak sklopila oči k zemi. Pakkun si nechal otázky ohledně jinchuurikského mystéria na později a zaměřil se na mnohem důležitější věc:
„Zatím mi to zní jako bezva způsob, jak zachránit cizí planety a pak se nechat chytit. O co ti skutečně jde, Orochimaru?"
Byl to jeden z mála okamžiků, kdy hledaný zločinec nemluvil k oběma humanoidům, ale zadíval se dolů na malého Inu. „Skvělý úsudek - všechno tohle jsou jen páky, které vás přimějí ke spolupráci. Loď sama o sobě je prázdná a zničená, ale jak mi řekl můj vychvalovaný stopařský vynález, cosi drahoceného zůstalo na palubě. Chci svou sekretářku, Karin Uzumaki."

Fuu, Utakata a Orochimaru vyzkoušeli signál mobilních vysílaček, které měly být jejich jedinou spojnicí s můstkem pro příštích pár hodin. Pakkun, jakožto jediný oprávněný pilot Žabí lodě, se uvolil zústat uvnitř, přestože tomu předcházela ostrá hádka s Ninkamem. Novopečení astronauti s sebou neměli vůbec nic, nepočítaje vysílačky a Utakatův bublifuk. Pakkun jim přidělil prázdnou nakládací plošinu na zádi, s odklápěcí stropní branou.
Utakata vyfoukl jednu větší bublinu, obkroužil ji rukou a nechal rotovat uprostřed skupiny: „Neutíkejte před ní. Sama vás vcucne."
Bublina začala zpomalovat svůj pohyb úměrně k velikosti, takže po dosažení čtyř metrů v průměru a se třemi osobami uvnitř docela zastavila, očekávaje Utakatův rozkaz.
Její tvůrce pozvedl vysílačku k ústům: „Jsme připravení."
„Rozumím. Otevírám východ."
Ve chvíli, kdy bublina silového pole proplula ven, naskytl se jim úžasný pohled na blyštivou masu Hadí lodě, obklopené trobnými troskami a kusy hornin, jako podivně tvarovaná planeta s pásy meteoritů. Byla větší, než na první pohled vypadala, jenom docela daleko.
Zdálo se, že je Fuu špatně z koukání ven a tak se zaměřila na svou nejčerstvější známost. Orochimaru měl dlouhé rukávy a tak si všimla jeho dlaní až na druhý pohled.
„Co se vám stalo s rukama?" Zeptala se.
Bývalý profesor pozvedl paže a zadíval se na ně. Až po lokty měly tmavý, nafialovělý odstín. „Dlouhý, tragický příběh. Obvykle mě brzdí, dnes je ovšem mohu považovat za výhodu."
Hadí loď se přiblížila natolik, aby si mohli všimnout vzoru malých, kovových desek na jejím povrchu. Měly zhruba metr na délku a tvar zmijích šupin, důmyslně zasazených v konstrukci tak, aby chránila vnitřní část a zároveň poskytovala co největší míru ohebnosti.
„Plášť je v podstatě zdvojený, Hadí lodě tak mohou měnit svoji velikost," poučil přítomné Orochimaru, pěčlivě obhlížející stav vraku. „V tomto případě ji nechali na maximu. Parchanti."
Bublina konečně dorazila ke kovovému plášti a začala po něm pomalu klouzat směrem dolů.
„Tady. Stop," rozkázal Orochimaru a Utakata nechal pole kopírovat téměř nepostřehnutelný pohyb vesmírného plavidla. Orochimaru jím prostrčil ruku a položil ji na jednu z temnějších šupin, kde se mu okamžitě pokryla jinovatkou. Stáhl ji zpátky a oklepal, jako by se nic nestalo.
Cosi pod povrchem kliklo a po chvíli echoizuícího šramocení se povrch nepravidelně rozestoupil. Ukázal se prázdný prostor s úzkými kójemi, nejspíš na menší lodě. Na nejvzdálenější stěně bylo číslo ranveje a pod ním nevyrázný, bílý nápis: S.S.MANDA.

Jakmile se povrch lodi uzavřel, světla rozsvítila a systém zahlásil změnu teploty a normu hladiny kyslíku, Utakata vydal neviditelný pokyn a silové pole se rozprsklo na miniaturní molekuly, rozplynuvší se ve vduchu. Trojice dopadla na ocelovou podlahu přistávací rampy, což značilo, že gravitační pole stále funguje.
„Jsme v nejzadnější části, za námi je už jen nákladní a skladovací prostor," oznámil Orochimaru, zatímco se vydal širokými chodbami do útrob křižníku. „Tímto směrem dojdeme k první strojovně a motorům, odkud se mohu dostat do hlavního počítače. Zde se také rozdělíme - zatímco budu pracovat, podíváte se po Karin."
„A necháme tě úplně bez dozoru u ovládání lodě? To sotva," zamítl Utakata.
„A kdo tedy půjde? Ona?" Otázal se Orochimaru výsměšně.
Fuu svraštila čelo. „Možná nejsem pilot, ale mám orientační smysl."
Orochimaru ji hodnou chvíli spaloval pohledem. Když neuhnula, přikývl. „Dobře..."
Interiér S.S.MANDY tvořily šupiny podobného tvaru, jaký měl plášť, pouze mnohem menší a opatřené červenohnědým nátěrem. Kdo letěl na Hadí lodi poprvé se nemohl zbavit dojmu, že je v útrobách skutečného zvířete. První strojovna byla očividně netknutá bojem, ale ztichlá a opuštěná.
Orochimaru se potěšeně rozhlédl po temném prostoru a přistoupil k největší konzoly, opatřené trojicí monitorů. „Jestli mě mé informace neklamou, Karin je jediný užitečný člen posádky, který zůstal. Bude pravděpodobně v jedném z pěti strojoven na cestě k můstku; nejspíš v té hlavní, pokud ji nezničili. V těch zásuvkách támhle u dveří by měly být nějaké technické mapy."
Fuu se zařídila podle jeho instrukcí, krátce prostudovala nepřehledné schéma a s povzdechem se vydala pryč.
Utakatovi chvíli trvalo, než se odhodlal na ni zavolat: „Fuu. Buď opatrná."
Nebyla to zrovna slova útěchy a povzbuzení, ale za jejich krátké působení jako nouzová posádka HENOMOHEJI měla Fuu čas poznat Utakatovu osobnost a věděla tedy, že je to víc, než si od něj může přát. Usmála se a přikývla.

„Pakkune! Pakkune!" Ozval se z reproduktoru Ninkameho hlas.
„Co je!?" Zařval volaný, protože mu jejich předešlá hádka stále ležela v žaludku. Zatímco Orochimaru, Fuu a Utakata zažívali dobrodružství na palubě rozpadajícího se vraku, Pakkun mohl pouze sedět v kapitánském křesle a naštvaně olizovat svou morkovou kost.
„Nevím proč, ale najednou mi sem chodí jedno oznámení za druhým," odpověděl Ninkame a podle jeho rozčileného hlasu bylo znát, že ať se děje cokoliv, děje se to rychle. „Letí k vám asi dvacet policejních ibusenů!"
„Co?" Pakkun vyskočil na kontrolní pult, protože se u z této pozice lépe mačkala tlačítka. „Myslíš Mlžňáky? Ty Mlžňáky, kteří vysumli moji smečku!?"
„Netuším, je to možné... Museli si všimnou HENOMOHEJI u tankovacích formulářů. Právě minuli moje stanoviště."
„Za jak dlouho se sem dostanou?"
„No, s rychlostí ibusenu... nejspíš dorazí společně s tankerem a naší hlídkou."
„To's je nemohl zastavit!?"
„Promiň, ale měli všechna možná povolení!"
„Pro strašákovy rány!" Vyštěkl Pakkun a vyhlédl z bočního okna. „To znamená, že právě -...."
Vesmír na levovoboku se zbarvil do tmavě zelena a ze vzniklého světelného víru vyletěly šedé lodě typu Salamadr, velmi módní ve stejnojmenné galaxii. Chvíli po nich následovalo i pět Želvých lodí a palivový tanker. „... - teď."
Pakkun vytušil, že jej čeká několik zmatených a vzteklých hovorů.

„Co to děláš?" Utakata přistoupil blíž monitorům a hleděl Orochimarovi přes rameno.
„Hledám příslušnou složku se zdrojem viru. Bude v ní vysílací kód. Přerušení spojení by mělo odpočet zastavit..." Orochimaru se zadíval na Utakatu koutkem oka. „Ani to mi nevěříš? Důvěra asi není na seznamu tvých superschopností, hmm?"
„Nezapomínej, že jsi psancem v šesti galaxiích," opáčil Utakata.
„A ty zas vezmi v úvahu, že MANDA nemá funkční kokpit. Nemohu ji zachánit, i kdybych chtěl."
„Loď ani sekretářka nejsou jediné, na čem můžeš mít zájem. O to spíš, že jsme za chvíli v hledáčku policie."
Orochimaru se tlumeně zasmál. „To sedí. Zvlášť od někoho jako je jinchuuriki šestiocasého."
Utakata se zamračeně odvrátil.
„Oh, ano. Než se do něčeho pustím, předem se informuji," pokračoval Orochimaru, zatímco se mu před očima otevíraly a zavíraly soubory. „Ale nemusíš se bát. Nepřišel jsem ohrozit tebe ani tvá tajemství, pokud se to tak dá nazvat. Jen jich krapet využít. I když, abych byl upřímný, cením si příležitosti konečně potkat někoho z vás..."
„Co o nás vůbec víš?" Zeptal se Utakata pochybovačně.
„To, co každý nadšenec do zádových lodí..." Orochimaru s úsměvem pokrčil rameny. „A taky mi docela připomínáš jednoho mého studentka z Konohy."

S.S.MANDA vypadala zvenčí ztroskotaně a zevnitř funkčně, což dohromady dávalo prostou realitu, že tomu bylo tak nějak napůl. Fuu vztekle ohrnula nos při zjištění, že výtahy nefungují a jediným přesunem do vyšších pater jsou úzké, nouzové šachty. Byla by si postěžovala nad rozbolavělýma nohama a odřenými dlaněmi, kdyby se asi po deseti minutách hledání neocitla v hlavní strojovně a nespatřila svůj vytoužený objev.
Karin Uzumaki byla asi šestnáctiletá dívka s červenými vlasy, oblečená pouze do béžové uniformy s křížkovým vzorem. Neměla boty, což bylo jasně patrné v její současné pozici. Visela uprostřed místnosti, mezi sedmi mechanickými válci, ve kterých Fuu rozpoznala typ fúzních generátorů. Ve vzduchu ji drželo sedm řetězů, obklopených světle modrou aurou chakry. Dva končily u náramků na zápěstích, dva na kotnících, dva na zádech ve výši pasu a poslední mizel za Karininým krkem. Jejich druhé konce se napojovaly k válcům, od nichž se ozývalo tiché rotování.
Fuu třesoucíma rukama uchopila vysílačku, málem ji upustila a po chvíli rozčileného mačkání knoflíků se jí povedlo spojit s ostatními. „H-hej... Našla jsem ji. J-je tady..."

Pakkun měl štěstí, že jeho loď nedisponovala více komunikačními linkami součastně, a on tak mohl vesele ignorovat pokusy o spojení s Mlžnou policií, zatímco už půl hodiny udržoval nezávaznou konverzaci s řidičem tankeru, který jim dovezl palivo. Dotyčný sice zaparkoval vesmírnou cisternu vedle S.S.HENOMOHEJI a začal s tankováním, nicméně mu brzy došla trpělivost s Pakkunovými vyhýbavými odpověďmi na to, co se tu zatraceně děje, a raději se spojil s Želví hlídkou.
Pakkuna už nebavilo poslouchat otravný alarm příchozího signálu a tak s povzdechem stiskl tlačítko.
„Tady je kapitán čtvrté jednotky Galaxie Salamandra," zaznělo hlubokým, nezřetelným hlasem někoho, kdo měl ve zvyku nosit skafandr i v bezpečí vesmírné lodi.
„Hádám, že vám už moji přátelé řekli, kdo jsem," odvětil Pakkun naštvaně. „Což mi připomíná, že bych je rád dostal zpátky!"
„Evakuovaní budou rehabilitováni až po ukončení operace."
„Evakuovaní? Jaké operace?"
„Máme příkaz k zadržení cestujícího -..."
„Oh, jasně. Hele, stejný nárok si dělá na Orochimara i kapitán tam té Želvy vedle vás, to si řešte s ním."
Na okamžik nastalo podezřelé ticho a jen díky psímu sluchu byl Pakkun schopen zachytit vzdálené mumlání. Když se Mlžňácký kapitán vrátil zpět k mikrofonu, jeho hlas zněl stejně chladně a profesionálně jako doposud:
„Orochimaru není předmětem pátrání, administrativa Kirigakure jej přenechá Želví jurisdikci jako mezinárodního vězně."
„Cože? A o koho vám teda jde?"
„Máme za úkol repatrizovat ztraceného jinchuuriki."

„Rozumím, hned vyrazíme," řekl Utakata a schoval vysílačku.
Přestože nalezení konkrétních digitálních dat znělo jednoduše, v praxi to zabralo čas a Orochimaru nepřestával zapáleně hledět do seznamu spuštěných souborů. Jak se v nich může vyznat, neměl Utakata ponětí. Jeho Bijuu mu obvykle dávala informace servírované přímo do paměťové části mozku.
Konečně narovnal lodní inženýr záda a naklikl příhodnou složku. „Oh, tady je. A má běžet ještě pár hodin, potvůrka. No nic, vypínám spojení... a vypnuto."
Pravděpodobně to nesouviselo s tím, co Orochimaru udělal, ale loď se v té chvíli silně otřásla. Když ustaly vibrace a hluk, Utakata pustil stěnu, o kterou se opíral, a rozhlédl se kolem:
„Co to bylo?"
„Hmm, cokoliv tuhle loď drží v celku musí vypovídat službu. Jdeme," řekl Orochimaru a vyběhl ze dveří.

Fuu klečela na zemi u dveří do strojovny a s téměř nábožnou bázní sledovala dívku před sebou. Už jednou udělala tu chybu, že se ji pokusila probudit, což zapříčinilo dočasné zastavení dvou generátorů a MANDA se od té doby nepřestávala podivně zachvívat. Donutila se tedy tiše sedět a nedělat nic, dokud nepřijdou ostatní; což nebylo jednoduché, vzláště když se Karin sem tam bolestivě napjala a skřípala zuby.
„Oh..." vydechl Orochimaru při pohledu na ten výjev.
Utakata se zastavil mezi dveřmi a téměř znechuceně se zeptal: „Co to má být?"
Orochimaru neodpověděl, pouze s podivem přistoupil ke své sekretářce.
Fuu vstala, nerozhodná jestli se dál dívat k uvězněné, nebo na Utakatu: „Já... Já myslím, že je to chakra. Drží generátory v chodu."
„Chakra?" Utakata přimhouřil oči. „Potomek senninů?"
„Nezbylo jich mnoho," promluvil Orochimaru, obhlížeje poloprůhledné řetězy, které Karin spojovaly s lodí. „Kdo nemá to štěstí, nahrazuje to genetickou terapií... Skoro jako jinchuuriki, hmm?"
Fuu zaregistrovala, co se Orochimaru chystá udělat, ale neměla čas jej zastavit.
Karin pod dotykem fialových rukou hlasitě zaúpěla a několik řetězů zablikalo. Orochimaru ji pohladil po tváři a upravil brýle, co jí sklouzly na špičku nosu:
„Nechal tě to tu držet celé pohromadě a zmizel, hmm? Neřád..."
Opatrně obtočil ruce kolem znehybněného těla a nedbaje silných otřesů, které loď uchvátily, prohledal její oblečení. Z pod gumy kalhot vytáhl bílé, hliníkové pouzdro s vyrytým znakem teleportu.
„Ah, tak přece jen to ještě není takový padouch. Jakmile loď zkolabuje, vysumne tě a mě roztrhají exploze!" Zasmál se svým strašidelným způsobem a vrátil teleportační zařízení zpátky. „Ani nevím, jestli ho nenávidět, nebo být hrdý!"
„Exploze!?" Vykřikla Fuu.
Orochimaru zalovil pod svou halenou, vytáhl totožné pouzdro a pověsil si jej na krk. Když prudkým pohybem strhl Karin k sobě, chakra pohasla a řetězy zmizely. Karin vyjekla a pokusila se o pár přerývavých nádechů.
„Sbohem," řekl Orochimaru.
Znaky na pouzdrech modře zasvítily a než k nim Utakata doběhl, dvojice se rozplynula na miliardu světelných teček, které bez potíží propluly stěnou místnosti.

„Sakra!" Zařval Utakata a nejraději by do něčeho kopl, jenomže gravitační pole vypovědělo s odchodem Karin službu a on i Fuu se teď vznášeli v temném prostoru strojovny.
„Utakato! Fuu!" Ozval se známý hlas.
Utakata poslepu nahmatal svou vysílačku. „Ten -ajzl se teleportoval! Vrak se rozpadá!"
„Všimli jsme si!" Zařval Pakkun v odpověď. „Právě pod vámi exploduje jedna palivová nádrž za druhou! Vypadněte odtamtud!"
„Jak asi!!? Jsme bez gravitace, -rva!!"
Cosi nedaleko Utakaty zachrčelo a v následujícím okamžiku jeho a taky stěnu za ním ohodila sprška svítího slizu. Ve vzniklém pološeru zahlédl Fuu, jak s dlaněmi u úst prská lepivou hmotu ze dveří i sama na sebe. Napadlo ho, jak může dělat něco takového ve stavu bez tíže, aniž by ji vzniklý tlak neodsunul na opačnou stranu lodi, ale vzápětí si všiml efektu na jejích zádech, jaký mohou vytvářet jenom křídla hmyzu.
Fuu se neobtěžovala s vysvětlováním. Bez řečí popadla Utakatu za ruku a táhla jej temnotou tam, kde technická mapa prozrazovala východ.

„Pakkune! Co to tam vyvádíš!?" Vykřikl Ninkame, když se komunikační kanál na HENOMOHEJI uvolnil a Pakkun konečně přijal hovor.
„Klid, jen jsem vysvětloval veliteli Želví hlídky, proč s nimi neskočím do hyperprostoru," odvětil Pakkun chladně.
Byl sám. Na lodi. Ve této sluneční soustavě. Možná i v celém vesmíru, kdyby nad tím uvažoval ryze filozoficky. Všechna potencionální pomoc se rozhodla prchnout před výbuchem. Jenom on ne.
„Děláš si legraci!? S počtem nádrží a motorů toho křižníku zbývá do exploze sotva půl minuty! To ne-..."
Pakkun přikývl: „To nemáme šanci stihnout. Já vím."
„Pakkune..."
„Je blbost myslet si, že jsou to mí přátelé? I ti Mlžňáci o nich věděli víc než já," postěžoval si psí kapitán.
Ninkame si hluboce povzdechl a bylo slyšet, jak zadržuje slzy. „Prostě je to v tobě, víš? Lidi tak na domestikána působí..." Popotáhl.
Pakkun nebyl nikdy zrovna nábožný, ale uznal, že je nejlepší příležitost s tím začít: „Velký Strašáku, pane blesku, rozvzpomeň se na služebníky své..."

Nebyl čas řešit, jakým způsobem se otevírají dveře do hangárů Hadích lodí...
Pakkun s otevřenou tlamou sledoval, jak dvojice jinchuuriki prorazila vnější plášť MANDY stěnou silového pole a namířila si to k HENOMOHEJI. Byli ohořelí a pokrytí fosforeskujícím slizem.
A pomalí. Tak hrozně pomalí...

„Veď nás po stopě své..."

Utakata se obrátil k hořící mase S.S.MANDY. Věděl, že až oheň zasáhne fúzní jádra, exploze nezničí jenom je, ale vzniklou silou vychýlí nejbližší planetu z dráhy.

„A nedej zahynouti nám ani našim bližním..."

Utakata se zhluboka nadechl a zatnul pěsti. Fuu užasle sledovala, jak se silová bublina začíná zvětšovat. Brzo pohltila příď HENOMOHEJI a když jim horní část lodi proplula pod nohama, Fuu i Pakkun pochopili.
„Dveře! Rychle!"

„Neboť kdokoliv na paměti nemá přátele své..."

Záblesk byl tak ostrý, že Pakkun musel zavřít oči. Měl štěstí, že páčka ke stažení bezpečnostní clony byla zrovna po ruce. Síla výbuchu je uchvátila v jediném okamžiku a nebýt silového pole a taky faktu, že je vesmír obrovský a tak jim v cestě nestojí žádná překážka, byli by už dávno bezestopy rozpuštění v ohnivém pekle, nebo zaražení do náhodné planety.
„Fuu! Utakato!"
„Kapitáne..." ozval se Fuin nezřetelný šepot. „Omlouvám se. Lhala jsem."
„Cože? Jste v pořádku!?"
„Jsem pilot!" Plakala Fuu do oslizlé vysílačky. „Jenom jsem chtěla poznat nové lidi... Trochu se bavit... Mít kamarády..."
Pakkun s pomocí zázračně funkční navigace obrátil loď přídí ve směru nedobrovolného letu a otevřel bránu hyperprostoru.

„... je horší než špína. Amen."

Utakata se vznášel ve vakuu. Kolem bylo černo a pokud se plně nesoustředil, naplnil jej děsivý, úzkostlivý pocit, že padá. Čas od času se jeho myslí honily zvláštní myšlenky; tváře a slova lidí, které v momentálním stavu nedokázal pojmenovat, ale z nějakého důvodu mu byly nepříjemné. Zvláště, když jej navíc kdosi volal jménem - vždy se dostavil pocit závrati a tak Utakata zaťal pěsti a pokoušel se vytrvat ve stavu totální nicoty, která alespoň slibovala klid a bezpečí.
„Utakato..." Cizí hlas rezonoval v jeho mysli. „Probuď se! Už je to za námi! Jsme venku! Utakato! Jsme venku!"
Nechtělo se mu padat, ale informace obsažená v oné hlasové zprávě zněla tak nadějně a šťastně, že závrať pominula a pocit pohybu se podobal spíše stoupání.

Utakata ležel na podlaze nákladní plošiny a široce otevřenýma očima hleděl před sebe. Všechny svaly v těle měl zaťaté a zahalené matnou aurou rudé chakry, kterou se honosí jen jichuuriki. Fuu s ním třásla a volala ho jménem, ale její námaha se osvědčila teprve po opuštění hyperprostoru.
Utakata hlasitě zařval, zazmítal sebou a ochabl. Chakra pohasla a společní s ní se rozplynula i obrovská bublina kolem S.S.HENOMOHEJI. Fuu padla obličejem na jeho hrudník, aby zjistila, jestli mu tluče srdce, ale už tak zůstala a nechala jejich těla zabalit do měkkého kokonu.
Skrz stále spuštěnou vysílačku slyšela Pakkunovu část rozhovoru s Mlžňáckým kapitánem:
„Nechápu to - spáchal snad zločin? Porušil nějaký Salamanderský zákon? ... Počkejte, jak 'povinnen'? ... Ahá, takže s vámi vlastně žádnou dohodu nepodepsal! ... Nemůžete jen tak zatýkat lidi a nutit je, aby pracovali pro vládu! ... Z toho, co mi říkáte je jasné, že ta loď je miliony let stará; vaše galaxie možná ani neexistovala! ... Fajn, senninové jsou mrtví, jenže to neznamená - ... Hele, tak si tu loď vezměte, ale dejte mu pokoj, zrovna zachránil Konohu! ... Já vím, že je vám k ničemu, když ji mohou řídit jenom jinchuuriki! ... Nikdo vás nenutí si ji nechávat!"
Fuu se spokojeně usmála a ztratila vědomí.

„Vítejte na Might Guy 1! Pane bože, jsem tak rád, že jste naživu!" Slzela stará, červená želva se spirálovitými vzory na velkém krunýři.
Utakata a Fuu se podívali napřed jeden na druhého a pak zpět na svého návštěvníka: „Ninkame?"
Stáli na vnitřním nádvoří Želví vesmírné stanice, které vyplňovaly prázdný prostor v síti slunečních soustav. Might Guy měla tvar zeleného válce, na jehož vnější straně bylo vidět dálavy vesmíru, zatímco druhou zakrývala iluze modré oblohy. Taky tu byly vysázené květiny z domovských Želvých planet a Fuu si krátila dlouhou chvíli čtením jejich jmen na zahradních štítcích. Kontrolní stanice nebyly moc velké, ale pro náhodné trosečníky v širém vesmíru zajišťovaly veškerý konfort novověké civilizace - jako například nemocnici.
Fuu zašili roztrženou kůži na levém rameni, kterou jí způsobil náhodný šrapnel, když utíkali z doku. Utakata byl hospitalizován pro vyčerpání a ztrátu chakry, tudíž se probudil s modře svítící kapačkou nad postelí. Jakmile byli schopni opustit lůžka - což udělali mnohem dřív - Ninkame si je pozval do místní kavárny.
„Sorry, že jdu pozdě." Pakkun vyhopsal z výtahu a unaveně zívl. „Právě se mi vrátili moji hoši a musel jsem jim všechno převyprávět..."
Fuu mu nedala šanci domluvit, popadla ho a zatočila se s ním párkrát na místě. „Zvládli jsme to! Jupíí!"
„Sharingan a chidori, pusť mě, ženká!!" Zaštěkal Pakkun.
„Co bude teď?" Zeptal se Utakata, když se usadili u stolku s výhledem do falešné zahrady.
Pakkun si dopřál několik hltů hovězí šťávy a pečlivě se olízal. „Ti Želváci, co nám přijeli na pomoc, udělali víc, než se po nich chtělo. Vaše jména jsou teď na všech Žabích a Slimáčích serverech."
„Proč?" Zeptala se Fuu vyděšeně.
„Proč asi? Zachránili jste jejich hlavní planety. Jste hrdinové!" Vysvětlil Pakkun.
„Co se týče Mlžňáckých jednotek, ANBU a tak podobně," pokračoval Ninkame, „snaží se přesvědčit naši vládu k Utakatovu vydání."
„To se jim povede," prorokoval Utakata zasmušile.
„Správně," přikývl Pakkun.
Fuu se se vzrůstajícím zoufalstvím podívala z jednoho na druhého: „To nemůžeme nic udělat? Mohla bych se zeptat - ..."
„Ne, v tomto nemáme žádnou pravomoc," zamítl Pakkun. „Jediné co udělám, je, že předám tento ztracený multipass jeho pravému majiteli."
Utakata zvedl oranžovou kartu, která z němu doklouzala po stolní desce.
„Dovolená v Galaxii Měsíce. To bych si dal líbit," zhodnotil Ninkame. „Nehledě na to, že tě odtamtud hodí, kam budeš chtít."
Fuu se zasmála a několikrát tleskla do dlaní. „Tak to můžeme jet společně! Na Vážce je teď léto, můžu ti ukázat - ..."
Utakata zamítavě mávl rukou. „Díky. Ale tuhle cestu musím podniknout sám. Nemám pravdu?"
Ninkame s povzdechem přikývl a káravě se podíval na Fuu: „U tebe je to mnohem horší, drahoušku."
„Zatknou mě?" Pípla Fuu, jako by se snažila zmírnit dopad odpovědi tím, že položí co nejtišší otázku.
„Letí sem tvůj táta," prozradil Pakkun.
„Oh..." Fuu zklamaně sklopila hlavu.
„Na druhou stranu, měl jsem s ním docela vyčerpávající rozhovor," pokračoval Ninkame už veselejším tónem. „Vypadá to, že ti příště radši koupí letenku organizovaného zájezdu, než aby riskoval, že znova utečeš za dobrodružstvím na palubě pochybných náklaďáků."
„No dovol!?" Vyštěkl Pakkun. „HENOMOHEJI je naprosto věrný a spolehlivý stroj!"
Utakata se následné hádce jen tiše zasmál a dopil svůj kokteil.