Bouřlivý soumrak - Kapitola 2 Nepředvídatelné komplikace

Něco k tomu...

Moji drazí čtenáři,
po dlouhých týdnech jsem tu zpět a přináším vám druhou kapitolou Soumraku.
Než vás však nechám v klidu číst, je tu několik věcí, které musíte vědět.
Ze všeho nejdříve, bych chtěla obrovsky poděkovat Akumakirei za betování a její neuvěřitelnou ochotu i trpělivost, kterou se mnou a Soumrakem měla. Jsi skvělá a já mám štěstí, že jsem se s tebou seznámila.
Druhý obrovský dík patří mé nejlepší kamarádce, a také první čtenářce, Žanet. Všechny tvé nápady i připomínky udělaly ze Soumraku něco výjimečného. Navíc ne všichni, dovedou tak skvěle naslouchat mým plánům a pak se vůbec nedivit, když je to celé jinak.
Poslední poděkování patří všem, kteří otevřeli moji povídku a rozhodli se jí dát šanci. Krásným příkladem jsou Nettiex a Sayoko. Děkuji vám za nádherné a upřímné komentáře. Nic mě do psaní této kapitoly nemotivovalo, tak jako vy.
Znovu platí, že jakákoliv chyba, která se zde objeví padá na moji hlavu. Laskavá upozornění na nelogičnosti a nesrovnalosti, prostě na vše, co se vám nebude zdát, mi prosím napište do komentářů. Přeci jen, jsem jen člověk a budu za názory ostatních vděčná.

Konečně se také dostávám k věcem, které jsou naprosto nutné pro pokračování ve čtení. (Osobně si myslím, že to v průběhu děje pochopíte, tak jako tak, ale pro jistotu...)
1) Postava, která bude mít zraněn nějaký orgán, tepnu, svaly, prostě cokoliv životně důležitého, může zemřít.
2) Při včasném zásahu mediků se tomu dá zabránit. Jejich schopnosti jsou ovšem malinko omezené. (Díru v mozku opravdu nespraví)
3) Charku má každý, ale jen někteří jsou schopni jí využívat. Navíc rozlišuji několik druhů chaker. (Něco jako u nás záření)
4) Lidská psychika je velmi zvláštní věc a může ovlivnit spoustu věcí, které se zde odehrají.

A teď vzhůru do čtení!

Nepředvídatelné komplikace

Točila se mu hlava.
Neměl ponětí, jak se to stalo, ale v jednom momentu stál u suchých hnědých keřů a v dalším byl na cestě ke svatyni.
Krev v žilách burácela v rytmu tisíců tamtamů vzteku, kunai v ruce jako pomstychtivá Smrt svou kosu. Sai v hlavě křičel na své nohy, ať okamžitě zastaví, ať zůstanou stát! Jenže ony se dál hýbaly směrem k temnému chřtánu vyvrácených dveří a zrychlovaly svou pouť v nedočkavém tempu.
Věděl, že to je zlé. Snažil se zarazit, musí počkat na ostatní. Musí dát sám sobě nějakou šanci přežít.
Ale když vás zradí vlastní tělo?
Z dálky k němu dolehlo Sakuřino prudké zajíknutí a její hlasitý výkřik. Nezajímalo ho, co se tam děje. Nedokázal se přimět o tom byť jen přemýšlet. Jeho pochod smrti se zrychlil. Skoro jakoby i v nepříčetnosti tušil, že se ho pokusí zastavit. Vytáhl svůj oboustranný meč.
Poklad všech pokladů, zázrak zázraků moci podříznout něčí hrdlo s tak skvělou zbraní.
Už se ani nepokoušel sám sebe poslechnout.
Jen pár kroků nyní zbývalo ke studené chladné temnotě. Těšil se na ni. Celé tělo mu spaloval oheň; touha po pomstě v největším rozkvětu. Oči se zúžily, tělo se napjalo. Nemusel se dívat do zrcadla, aby věděl, jak děsivý a zlý je jeho úsměv. Mysl se zakalila rudou mlhou.
Vteřina před útokem.
A najedou vše vybouchlo v oslepující záři. Tělo mu sežehly tisíce malých bodavých jehel, které se pomalu prožíraly do jeho kůže, svalů a kostí; jako by se skrz jeho tělo pokusila protlačit sopečná erupce a zatraceně dobře se jí to dařilo. Meč i kunai mu vypadly z popálených rukou.
Nárazová vlna, co přišla pak, ho mrštila směrem k útesům; daleko, daleko od svatyně a vyrazila z jeho plic všechen dech, který mu snad ještě zbyl. Neměl čas na nic víc, než zakrýt si hlavu rukama, doufat v to nejlepší.
Dopad na záda, nesmlouvavé objetí kamene. Uslyšel, jak pár jeho žeber prasklo. Bolest se provlnila tělem v duši rvoucích vlnách a milionkrát se znásobila, když se mu do rukou, nohou, břicha a krku zarazily jako dlaň velké třísky. Vytřeštil oči a bezhlesně vykřikl.
Jen instinkt spolu s léty tréninku ho donutily překulit se na bok a uhnout obrovskému ostrému kusu dřeva z opěrného trámu. Ale v bolestivém oparu nebyl dost rychlý. Cítil, jak se břevno otřelo o jeho naražená, zmučená záda a v neuvěřitelné rychlosti mu nejdříve spálilo a poté servalo kůži. Posílené pradávnou chakrou ochranného jutsu se zabodlo přímo do míst, kde ještě před chvílí odpočíval Saiův žaludek. Kámen pod silou nárazu praskl.
A Saiovi s hrůzou došlo, že víc v háji už být nemůže.
Staletími vymletý skalní převis, na který byl odhozen, se s ohlušující salvou nárazů o hladinu řítil po kusech do moře.
Hledáním meče se nezdržoval. Za zbraň může použít cokoliv za podmínky, že přežije. Vyhoupl se na nohy. Pravá se lehce chvěla a tepala v agónii. Vlil do ní chakru jako náhradu za zpřetržené svaly a s dalším mrknutím se řítil pryč. Nebyl tak rychlý, jak by si přál. Ale kdy je něco, jak si přejeme?
Šedý kámen se pod jeho nohama roztřásl. Uvědomil si, že díky výbuchu už delší dobu nic neslyší, a dovolil si tak jedno účelné ohlédnutí. Moře stihlo spolykat většinu pobřeží a teď hnalo a hodlalo sníst i jeho.
Ne, proběhlo Saiovi myslí.
Zaměřil se na jediný cíl; vytěsnil bolest a dal do svých chodidel všechnu zbývající chakru, kterou našel. Jako šíp vystřelil k naději protizáplavového valu. Netušil, jestli tu bude v bezpečí, netušil, jestli se zde přírodní katastrofa zastaví, jiný plán ale prostě neměl. A že to byl nejriskantnější plán, o jakém jste kdy slyšeli? Zkuste si nejdřív v něčem takovém myslet a pak si můžete začít stěžovat.
Přehoupl se přes několik metrů velký nános země, kamenů a písku a co nejtěsněji se k nim přimkl. Pocit bezpečí, který se následně dostavil, na místě zavraždil.
Jeho situace nebyla ani trochu bezpečná.
Zásoba chakry na nule, přetržená achilovka, servaná záda, zlomená žebra, spálené tělo, pravděpodobně vykloubené rameno, natékající monokl a milion třísek zabodnutých i v těch nejchoulostivějších partiích. To byla jeho situace.
Ohlušující nárazy ustaly, země se přestala třást. Poslední kusy kamenů se zřítily, pak už slyšel jen hlasitý nářek vln. Konečně něco dobrého.
Sai snad poprvé za celá staletí úlevně vydechnul. Opřel si hlavu o studenou zem za sebou a s tepající rukou na krví kluzkém břiše vstřebával fakt, že je naživu. Adrenalin pomalu vyprchával a on se začal uklidňovat.
Pohled na šedou oblohu mu nikdy nepřipadal tak nádherný.
Hrudí se spolu s bolestí rozvinul neznámý pocit. Byl zvláštní, neuchopitelný a všeříkající. Připadalo mu, že dokáže obejmout celý svět.
Jako ANBU tohle nikdy nezažil. Tu prostou radost ze života, z pocitu vítězství nad zničujícím nepřítelem, chuť smát se štěstím z jednoduchého přežití.
Z krvácejících rtů mu uniklo zachichotání. Vzápětí se prudce rozkašlal a na trávě a divokých květinách přistála rudá sprška.
…Květiny.
Pokud si myslel, že nemá dost síly zvednout byť jen prst, dokázal sám sobě naprostý opak. Vyškrábal se po loktech s agónií staženým hrdlem nahoru na val a v šílenosti sobě vlastní se rozhlížel po zpustlé a zničené krajině v nepříčetné touze najít svůj tým.
Byl až příliš daleko. Jediné, co se mu povedlo zahlédnout, byl hustý černý dým, který se valil odněkud nalevo z poničeného a vyvráceného lesa. Nepochyboval, že to jsou hořící zbytky svatyně.
Sevřely se mu útroby.
Zavřel oči. Čelo si položil na příjemně chladivou hlínu a pomalu se zhluboka nadechnul. Působilo mu to velkou bolest. Upřímně doufal, že mu žebra nepropíchla plíce, ale jak to měl sakra vědět? Vždyť krev z něj crčela naprosto odevšad.
Místo toho se znovu zhluboka nadechl a pokusil se uklidnit. Panikařením, vyšilováním, nebo sebelítostí nikomu nepomůže a nejméně ze všech sám sobě.
Potřeboval se znovu vrátit do své neprodyšné logické bubliny a zaměřit se na fakta, zanalyzovat je, najít příčinu a vymyslet řešení.
Nebo taky umřít, napadlo ho při pohledu na malé rudé jezírko, které se pod ním utvořilo. Zasténal, převrátil se na bedra a vytáhl malou lékařskou soupravu. Že to nebyl zrovna dobrý nápad mu došlo až v momentu, kdy se dotkl obnaženými zády špinavé země a nechal další kamínky nečistoty a všelijaké bolestivé věcičky dělat z jeho hlavy organickou kaši.
Nakonec rezignoval. Bylo by ironické, kdyby zemřel na infekci, ale s tolika otevřenými ranami…
Třesoucí se rukou plnou mokvajících puchýřů otevřel soupravu a připravil si všechno potřebné pro péči o svou nohu. Jakožto hlavní dopravní prostředek byla prioritou. Navíc se bál, že až si ošetří ruce, omdlí.
O tom, proč se nezaměřil na žebra, neuvažoval.
Nebylo moc věcí, které mohl udělat. Odmítnul sám sebe operovat, a tak jediná věc, která vypadala jakžtakž přijatelně, bylo nohu zafixovat s pomocí obinadla a nechat na pokoji. Aby pravdu řekl, moc ho ani nebolela.
Bohužel podle svých dosavadních zkušeností věděl, že když vás něco nebolí a přitom by mělo, máte problém.
Při bližším pohledu na rameno se ukázalo, že není vykloubené, ale jen šeredně pohmožděné. S tím se taky nic moc dělat nedalo. Nechal ho být a přesunul se ke svým rukám. Byly zrudlé, svraštělé a plné puchýřů. Vytvářejících se, praskajících, malých, velkých, slizkých a… byly prostě naprosto odporné.
A vážně bolestivé.
Stejně jako zbytek jeho těla, uvědomil si náhle.
Přes krev, která se valila z malých i větších ran od zabodnutých třísek, si toho v prvních momentech a v lehkém šoku vůbec nevšimnul. Části jeho těla, zakryté nebo nezakryté, se pomalu a jistě začínaly ztrácet pod vybarvujícími se spáleninami.
Dokonce i na obličeji a v klíně cítil počínající pálení. Saiovi to došlo.
Do p***le.
Tohle nebyl nepřátelský útok. Tohle nebyla nepřátelská past. Tohle zatraceně nebyli vůbec žádní nepřátelé!
Tohle byl Naruto.
Nebo alespoň část z něj. Protože všechnu tu neuvěřitelnou zkázu musel způsobit masivní únik chakry devítiocasé lišky smíchaný s pořádnou dávkou nenávisti.
Spolknul nejsilnější prášek proti bolesti, co našel, popadl lékárničku a se zasténáním se zvedl na nohy.
Do poháru smrti začaly dopadat první kapky jeho života.
Čůrky potu mu stékaly po kůži. S každým pohybem ho někdo vyvrhoval za zaživa. Nemohl dýchat, sotva chodil a pomalu umíral.
Přesto se nevzdával a belhal se dál směrem ke svému týmu.
Rád by řekl, že to dělal proto, aby se přesvědčil, že jsou v pořádku, ale jeho důvod byl mnohem prostší.
Sakura byla lékařský ninja. To jako motivace stačilo. A jestli si nepospíší, umře opravdu odpornou a nechutnou smrtí. Docela by dal přednost té infekci.
Po milionech letech v očistci zahlédl spálený pruh země a s pomocí větve se opatrně dobelhal k jeho obvodu. Naděje vzala za své.
Nikdy nezapomene, co spatřil.
Naruto, stále v zajetí jedovaté chakry, se krčil v nepřirozené pozici na všech čtyřech. Nehty podobné drápům rozrývaly vyprahlou zem. Spodní část obličeje byla zvětšená a lícní kosti zvláštně zdeformované. Ústa otevřená, protože jeho čelisti už do sebe úplně nezapadaly a jeho zuby se zostřily a vyvrátily. Na zem vedle nohou odkapávaly proužky slin. Oblečení a vlasy vlály ve víru chakry…
Z prodloužené tváře zíraly obrovské rudožluté oči.
Kolem něj se jako rozvířený mlžný dým vznášela podoba šklebícího se démona. Spokojeného a vesele pobaveného z celé situace.
A zatímco Narutovy oči zůstávaly přilepené na klečící Sakuře, která se ho pokoušela uklidnit, oči démona si našly jiný cíl. Saie.
Zabodly se mu do hlavy jako dýky.
Ucítil netvorův zájem o jeho osobu a najednou se vše kolem propadlo do nejhlubší tmy noci a obrovská tíže přistála na jeho křehké duši. Pokusila se ho zardousit. Vztáhl ke svému krku ruce, ale nebyly tam. Věděl, že s nimi pohnul, ale nic se nestalo. Před sebou měl jen černočernou temnotu a z ní vystupující žluté nenávistné oči. Pocit pařátů zarytých v jeho hrdle.
Zakňučel.
Démon se radostně zasmál.
Takhle si svou smrt nepředstavoval. Neviditelnýma rukama se stále pokoušel servat nepolevující tlak, ale čím dál více ho opouštěly síly. Konec se blížil, až už nedokázal udržet ani souvislou myšlenku.
„Saii!“ Naléhavý hlas.
Uslyšel, jak něco lehce zapraskalo. Jemné pavučinkové prasklinky se roznesly jeho myslí. V ohlušujícím nárazu se pak temnota rozsypala na miliony střípků a rozpadla se v prach.
Prudce vytřeštil oči.
V uších mu doznívalo žalostné skučení vyhnaného netvora a mizelo v úkrytu Narutových starostlivých očích.
Ze strachu se okamžitě pokusil odtáhnout, ale zjistil, že ho dva páry rukou drží za lokty při pokusu zabránit… aby se sám uškrtil?
Naprosto konsternovaně povolil stisk na svém vlastním krku a nechal Naruta a Sakuru, ať něžně odtáhnou jeho rozdrásané ruce a jemně je uloží podél jeho boků.
Sakura se hned na to naklonila přes jeho tělo a začala se věnovat jeho hrudi.
„Saii?“ zeptala se a vstoupila do jeho zorného pole. Ležel v drsném písku a tak nějak přestával vnímat, co se kolem děje.
„Saii?!“ vykřikla znovu. „Naruto, musíš ho udržet vzhůru, jasný?! Má zlomená žebra a asi mu…“
Když znovu otevřel oči, skláněla se nad ním Narutova hlava. „Čau, kámo.“ Na tváři nalepený křečovitý úsměv, v očích vinu celého světa. „Ty máš ale tuhej kořínek, co? Takhle zřízenýho jsem, kromě sebe snad, ještě nikoho neviděl.“ Nucený smích. „Teď se budu muset s někým servat, abych si udržel svou pověst!“
Saiovi to vtipné nepřipadalo. Proč by se chtěl někdo dobrovolně skoro zabít?
Zmateně se zamračil.
„No…,“ začal Naruto a nervózně se podíval někam za sebe. Byla tam Sakura?
„To je jako když Chouji sní celou porci barbecue a pak si třikrát přidá. Bolí ho břicho, je přežraný jak prase, ale nikdo jiný to nedokáže, chápeš? Jako že máš něco speciálního, co děláš jen ty.“
Nechápal, ale až bude moct, poznamená si to.
Naruto dál pokračoval ve výčtu příkladů „chlapských záležitostí“, jak to nazval. Sai podle jeho vyděšených výrazů rozlišoval, kdy mrknul a kdy omdlel.
Občas zahlédl Sakuru, jak se přesouvá podél jeho těla a různě do něj rýpá a šťourá. V jednom z momentů ucítil tlak na pravé straně hrudníku, kam se mu zaryla jehla, a pak… Sai si neuvědomoval, jak povrchně a namáhavě do té doby dýchal. Z hrudi mu zmizelo stokilové závaží, když mu Sakura odsála přebytečný vzduch z pohrudniční dutiny.
Od té chvíle se lépe udržoval při vědomí.
Tiše se usmíval, soustředil se na Narutův hlas, jeho vyprávění o „čůrajících závodech“ a užíval si pocitu z každého doušku života.
„Dobrá práce s tou nohou,“ zamumlala Sakura. „Díky bohům, nemáš přetrhnutou celou achilovku a ostatní rány jsou většinou jen malé nebo povrchové. Nic co v Konoze nespravím.“ V jejích slovech slyšel úlevný úsměv.
Vítr zavál okolo nich a zvířil obláčky písku. Vážně se mu zahleděla do očí.
„Ale ještě nemáš vyhráno. Dostal jsi pekelně velkou otravu Kyuubiho chakrou. Podařilo se mi ji odvést pryč z těla, i když ne úplně všechnu. Budeš muset ještě na pár kontrol a poležíš si v nemocnici, ale při troše štěstí to dopadne dobře.“ Znovu se usmála.
Jako by na to s tou otravou podle puchýřů nepřišel sám.
„Většinu chakry jsem použila na sebe a zbylo mi už jen málo, tak tě místo toho namažu bylinkovou mastí proti infekci, ano?“
„Použij moji!“ vyhrkl náhle Naruto a natáhl k ní ve vteřině ruce.
Zněl prosebně, skoro jako malý kluk v hračkářství.
„Ne,“ zamítla to Sakura společně se Saiem.
Překvapeně se na něj otočili, protože zněl neuvěřitelně vyděšeně. Ještě stále před sebou viděl netečné šílené oči Kyuubiho a slyšel jeho skřípavý smích.
„Já… Saii, já… ne…,“ koktal Naruto.
Sakura mu položila ruku na rameno. „Není to dobrý nápad, protože nevíme, jak moc je tvoje chakra propojená s démonem. Mohl bys chtít Saiovi pomoct a místo toho mu můžeš jen přitížit. S tebou jako s člověkem to nemá nic společného, že?“ Její hlas byl tvrdý a prosící zároveň. Skoro jako by chtěla slyšet klidně i lež.
Sai ale lhát nemusel. S Narutem jako s člověkem to opravdu nemělo nic společného.
Přikývl.
„Nijak to s tebou nesouvisí, Naruto,“ zachrchlal, otočil se na bok a odplivnul krev spolu s… no, vším možným.
„To o těch zádech jsi nemohl říct hned?!“ rozkřikla se neoprávněně Sakura.
Jako bych vůbec dostal šanci, prolétlo mu hlavou.
Zvedl paži a s Narutouvou pomocí se přesunul do polosedu. Hlavu si opřel o jeho rameno a zhluboka dýchal.
„Saii, já… omlouvám se. Nechtěl jsem ti ublížit. Nikomu jsem nechtěl… Ale ty lidi a zvířata a pak ta ruka… Já…“
Tak takhle to bylo. Naruto vybuchnul v návalu vzteku a nenávisti. Toho využila Liška a protlačila se skrz něj ven. Logické a vcelku přijatelné vysvětlení. Navíc Saiovi se stalo to samé, jen neměl takovou sílu, aby to tu rozmetal na padrť. I když v ten moment vážně chtěl.
„Rozumím,“ zamumlal mu do trička. „Emoce jsou děsivé.“
„Jaká ruka?“ ozvala se za ním Sakura.
Neodpověděli.
Proč vlastně ta záda vůbec necítil, napadlo ho najednou.
Ach… to ten prášek.
„Sakuro, já…,“ zhluboka zívnul, „vzal jsem si nějaké opioidy a…“
Chvíli bylo ticho. Sakura si unaveně povzdechla. „Vypadá to, že jsi stabilizovaný, takže nemám nic proti tomu, když se teď na pár hodin prospíš. Přesuneme se pryč z tohohle nepřehlédnutelného terče a půjdeš do hajan.“
„Cože?“ mumlal a znovu si u toho zívnul.
„Proč půjde spát?“ zeptal se za něj Naruto.
Sakura se zvedla a společně Saie z obou stran podepřeli a vytáhli na nohy. „Dala jsem mu injekci morfia a pak ještě jednu s mou vlastní směsí proti bolesti. Spolu s tím práškem ho to odrovná přinejmenším na dalších dvacet čtyři hodin.“
Její hlas se nesl zdálky, i když stála přímo vedle něj. Chtěl se ještě zeptat, jestli ve svatyni nebyly nějaké děti, ale před očima se mu zatmělo a on se propadl do milosrdné náruče spánku.
Nelidské žluté oči ho pronásledovaly ve snech.