Bouřlivý soumrak - Kapitola 1 Dotek naděje

Něco k tomu...

Vážení drazí a milí čtenáři,
na úvod bych vám ráda řekla pár slov.
Jsem tu (jakožto ninja) naprostým nováčkem. Seznamuji se s novým prostředím a pomalu, ale jistě si dělám přátele. A NIC Z TOHO BY NEBYLO BEZ AKUMAKIREI! Pokud se vám má povídka zalíbí, poděkujte jí.
Já sama jí děkuji tím, že pokud mi to administrátoři dovolí, (Teď to opravdu není myšleno ironicky. Nic o možnostech věnování jsem se nedočetla a opravdu netuším, jestli to vůbec jde.) bych jí ráda tuto kapitolu věnovala.
Díky tobě jsem se konečně odhodlala něco sepsat. Děkuji.
Mé další poděkování bude směřováno na mého prvního komentátora. Tedy hned po Akumakirei.
Talle, (Snad mám správné skloňování.) Bylo to sice jenom pár vět, ale zapůsobily na mě vážně hodně. Jsem opravdu ráda, že pod mým prvním drabble jsem našla tvůj krásný komentář, místo nějakého jednoduchého smajlíka. (Nic proti.)
Mé poslední poděkování bude mířit na mou nejlepší kamarádku, která je naprosto úžasná a provedla mi korekturu textu. Pokud se budou v díle vyskytovat chyby, mohu za ně pouze já.
Žanet neměla naprosto žádnou povinnost mi mé chyby opravovat a zaplnit tím svůj vzácný čas. Byla to od ní ukázka přátelství a tak ji prosím nesnižujte. Svůj vztek (nebo laskavé připomínky) směřujte pouze na mě.
Ale poděkovat jí můžete.

K samotné povídce, bych jen ráda řekla, že se jedná o inspiraci z mého předchozího dílka. (Následky - najdete je v druhém kole drabble soutěže)
A že je to, alespoň v první kapitole, převážně horor s příchutí detektivky.
Snažila jsem se vykreslit prostředí i charaktery, tak aby nebyly jen plochým patvarem, ale aby získaly hloubku a jakousi úroveň. Všechna rozhodnutí, která zde padla jsem se pokusila zdůvodnit, a samotný příběh považuji za celkem logický.
Následující text se tedy soustředí na popis jedné z misí týmu sedm. Budiž čtenáři útěchou, že jednu z nejhorších scén bude mít hned v první kapitole za sebou.
Hlavně si, ale prosím uvědomte, že se jedná o sérii; poslední věta bude mít pokračování.
A teď směle do čtení!

Dotek naděje

Tu krásnou, nikdy nekončící píseň zaslechl Sai daleko před tím, než na místo dorazili.
Její zpěv se mu zakousl do těla. Přehlušil každou myšlenku, která se snad odvážila najít cestu z jejího vězení. Laskala ztýrané tělo, rozervané srdce, zmučenou duši.
Svou mysl tím zvukem naplnil k prasknutí. Každou buňku nechal rezonovat její přítomností a v každé vteřině ticha se modlil, za další neviditelný verš.
Oči, nezávislé na jeho vůli, s přepečlivým uvážením zkoumaly každou zlomenou větvičku. Prohlubeň ve stromu. Rýhu v zemi. Jako cvičení psi hledali předzvěst nepřítele.
Píseň zesílila a on ji přijal s vděčností odsouzence, kterému byl darován život.
Svým způsobem to tak bylo.
Dříve, než si to mohl uvědomit, ho dělilo od okraje lesa sotva pár stromů. V mrazivém a pochmurném počasí běží čas se zvláštní rychlostí.
Srdce se mu freneticky rozbušilo. Jako Anbu to zažil už stokrát. Tisíckrát ty věci viděl. Milionkrát si je v nočních můrách připomněl.
A přes to všechno byly pokaždé stejně strašlivé.
Průběh byl vždy stejný.
Ze všeho nejdřív na vás dolehne pocit prázdna. Oči ještě zatím nevidí. Chrání vás od toho. Říkají, že máte poslední šanci zapomenout, že tam někdy něco takového bylo. Je to přece jen červenohnědý flek, plný zvláštních černých kopečků a rudého želatinového čehosi.
Ale pak si uvědomíte ten pach. Silný a štiplavý. Jako byste stáli uprostřed stoky plné těch nejodpornějších věcí, které si dovedete představit.
Sai měl s tímhle zkušenosti. Došlo mu, že to jsou, přinejmenším, perforovaná střeva. Ale to ještě nebyl konec. Kdepak.
Protože pod ním se ve vzduchu vznáší jiný pach. Jemnější. Sytější. Je to pach syrového masa.
Je to, jako by vás řezník zavedl do jednoho ze svých obřích přeplněných skladů, kde jsou tisíce mrtvých prasat a slepic. Tam, kde visí celá kraví mršina. To je ten pach.
Jeho boty se s nepříjemným čvachtavým zvukem zabořily do země; jako obvykle se z toho výjevu vzpamatoval nejdřív. Následovala chvilka zmatení. Zem, která vypadala tak pevně, byla…
Byla nasáklá krví tak, že se proměnila v bahno. Husté a lepivé. Takové, co vás v bažinách spoutá a stáhne řvoucí a plačící pod hladinu. Zbude jen ticho a živý hrob.
Zatočila se mu hlava. Měl chuť se posadit, aby neupadl. Ale myšlenka na to kam by si sedl, mu jen přitížila. Raději zavřel oči.
Za sebou uslyšel dvoje plesknutí dopadajících bot. Naruto a Sakura se už vzpamatovali, z počátečního šoku. Pak se ozvala čvachtavá rána. Naruto se pravděpodobně neudržel na kluzké rovině. Následovaly nadávky, spolu se zvukem zvracení, a Sakuřin spěšný úprk ke křoví a vyprazdňování jejího žaludku.
Někdy v ten moment Sai otevřel oči.
Přesně načas; černé kopečky, roztahovaly svá křídla. Obloha se zaplnila temným mračnem vylekaných vran. Jedna přes druhou na sebe pokřikovaly a jejich volání se neslo ozvěnou zpět jako katatonický chór, který přehlušil i Saiovu píseň.
A v ten moment to vaše oči uvidí.
Z želatinového čehosi jsou mrknutím oka cáry masa. Jen tak, roztrhnuté svaly a šlachy. Kosti napojené na zbytky kloubů.
Obrovská pláň suti a částí lidských těl, poházených, jako by si malé dítě hrálo s rozbitou stavebnicí.
Za ním, se znovu ozval zvuk dávení.
Jejich hloupost; říkal jim, ať nesnídají. Sám ale měl trochu problém udržet svůj žaludek v klidu.
To, nejblíže k Saiovi, byl pravděpodobně trup dospělého muže.
Chyběla mu hlava a všechny ostatní končetiny. Zůstal jen kus páteře připomínající pozůstatek krku, zatímco pánev zmizela v moři dalších kusů. Žebra mu něco rozlomilo a vyrvalo nahoru; trčela, zahnědlá od krve, jako malá dětská kolébka. Vnitřní orgány, které nikdy neměly spatřit světlo světa, teď pomalu usychaly ve studeném podzimním počasí. Vzduch nad nimi se ještě pořád trochu mihotal.
Podobných obrazů bylo všude plno. Lepších i horších.
Kousek napravo viděl ženskou hlavu, ale těžko říct; neměla rty, oči, uši a špičku nosu. Ale to byla spíš práce vran. Některé z nich se opět vrátily a pustily se do své přepychové hostiny; skoro třech stovek vesničanů. Kus dál ležel vykuchaný kůň. Jeho hlava byla zvrácená v nepřirozeném úhlu.
Sai si nemohl pomoct, ale cítil vděk, že je těsně před zimou.
Vidět ty věci v počátcích rozkladu, by možná bylo to poslední, z jeho příčetného života.
Donutil své nohy poslechnout. Musel to tu zkontrolovat. Věděl, že ta monstra tu už nejsou; to, pro co si přišli, už dostali. Neměli důvod se tu zdržovat.
Ale možná právě to chtěli, aby si myslel. Do hlavy nepříteli nikdy nevidíme. A pokud se jednalo o takové šílence… Vyslal několik svých průzkumných myší.
Byly zpět ani ne za pět minut; všude čisto. Obezřetně vykročil kupředu.
V polovině vesnice si uvědomil, že mu něco nesedí. Mezi znetvořeným mrtvým dobytkem a několika bezhlavými slepicemi už v hlavě poskládal, jako kousky puzzle, devatenáct lidí. Jedenáct mužů a osm žen. U tří si trochu nebyl jistý, ale na tom vlastně nezáleželo. Celkový počet byl správný.
Našel taky dva psy. Stažené z kůže a napíchnuté od hlav až k ocasu na kus železné tyče, zaražené vysoko nad zbytky doutnajícího kostela. Vítr k němu přivál vůni pečeného masa.
Obrátil se mu žaludek a paradoxně by dal přednost střevům.
Někde uprostřed všeho toho děsivého pohřebiště, se k němu připojil Naruto se Sakurou.
Sakura se mírně pobledle přesouvala od jedné polámané hromádky k druhé. Vlasy si stáhla do pevného culíku, ale pár neposlušných pramenů jí uniklo a přilepilo se na čelo a tváře zborcené potem. V ruce svírala křečovitě kunai a s třesoucím se tělem lehce našlapovala v krvavém blátě. Očima těkala z místa na místo. Jakoby něco hledala. Saiovi chvíli trvalo, než mu to došlo.
Naděje, uvědomil si konsternovaně. Tak i tady jsi odhodlaná zachraňovat životy, Sakuro? Ty si opravdu myslíš, že je tu co zachraňovat?
Dostal neuvěřitelnou chuť, začít se smát. Raději přesunul pohled na Naruta.
Ten, se po svém pádu převlékl do náhradního oblečení. Z vlasů měl jeden velký hnědý slepenec, ze kterého občas vykoukl světlý pramen. Obličej se mu povedlo nějakým zázrakem uchránit od největší újmy, ale byl tak bílý, že spíš připomínal mrtvolu.
Pravděpodobně se pokusil otřít a omýt, ale i tak, měl skoro celé ruce a krk zhnědlé od pomalu zasychajícího bláta spolu s… Sai nad tím nechťel dál přemýšlet. Jenže v očích se mu zrcadlila stejná touha po životě, jako Sakuře.
Děti, pomyslel si Sai. Pořád věří na zázraky.
A pak mu došlo, co je špatně.
Našel tu mrtvá zvířata, muže i ženy. Staré, mladé, všechny. Ale nikde, tu nebyly žádné děti. Ani jedno jediné.
Rozhlédl se. Kolem něj se táhl rozbořený pás domů, krámků, a snad i dřevěných příbytků. V té hromadě suti se těžko rozpoznávalo, co bylo co. Vylezl na kus bývalé stěny, podle všeho obchodu se zeleninou, a pokusil se najít něco... jiného.
Nic. Potřeboval se dostat výš.
Domluveným signálem k sobě přivolal Naruta se Sakurou. Sešli se krytí pod jednou polorozpadlou střechou.
Naruto otevřel pusu, ale Sai jemně zakroutil hlavou. Nechtěl mluvit. Pokud tu byli nepřátelé, nemuseli jim dávat výhodu vědomí toho, co udělají. Naruto přikývl. Normálně by se pravděpodobně hádal, ale na Saiovi bylo vidět, že má s tímto druhem misí zkušenosti.
V následující minutě vyběhli Naruto i Sakura z úkrytu. Rychlými rozhodnými pohyby se oba přesunuli na menší kopec a k opačným koncům zbytku kostela. Pozorně si prohlíželi okolí. Hledali stopy nepřátel. Když už se zdálo, že je vše zkontrolované, Sakura si, jako signál rozpustila vlasy.
Sai se s pomocí chakry rozeběhnul rychleji, než by mělo být v lidských silách možné. Jedním skokem přeskočil hromadu kostelních trosek a v další vteřině už šplhal po zbytcích věže, přímo ke dvěma staženým psům. Při bližším pohledu mu došlo, že mají nohy zvláštně zkroucené. Jako by se pokoušeli bránit plamenům, když… Sai ten obraz smazal ještě na odrazu sítnice.
Zastavil se na nejvyšším bodě, o kterém si myslel, že ho unese. Z vrcholu byl na přímořskou vesnici ještě odpudivější pohled, než si dokázal představit. Krví nasáklé bahno bylo všude po celé vesnici a alespoň ještě dalších pět metrů v obvodu. Polorozpadlé domy spolu se zbytky těl tvořily dohromady odpornou mozaiku vraní hostiny.
Myslíte, že se na takový pohled dá zvyknout?
A jste normální?
Žádný z domů nebo hromad suti, ale nebyl tak velký, aby pohltil tolik dětí. Pod některé by se vešly tak tři, v ojedinělých případech možná pět. Ale na to, aby nenašli ani jedinou dětskou mrtvolku, to byla až moc velká náhoda.
Sai se zaměřil pohledem víc do dálky. Ze tří stran les a ze čtvrté protipovodňový nános. Les vyloučil okamžitě. Sám si prostudoval mapy téhle oblasti a nebyla možnost, aby tam člověk žijící tu od narození prchal. Les byl dobrým úkrytem pro všechny ninji; schovali se v koruně stromů, splynuli s kamey, vytvořili pasti. Ale pro normálního člověka to bylo, jak koryta pro dobytek.
Cesta vedla jedině vpřed.
Byl ochoten přiznat, že sem mohlo zaběhnout jedno nebo dvě děti ve smrtelném děsu, ale rozhodně ne všichni.
Zaměřil se tedy na stranu vedoucí k moři. Byl to dlouhý pás ničeho, který se strmě svažoval a končil skalnatými útesy. O jejich vršky se lámaly obří vlny a vytvářely tak nekonečný, skoro hypnotický koloběh.
Byl v pokušení nechat se zlákat jejich písní a nemyslet už na nic jiného, ale…
Ale ty děti si zasloužily, aby je někdo našel. Živé, nebo mrtvé.
Seskočil k zemi a rozeběhl se opět k úkrytu, následovaný Narutem i Sakurou. V momentu, kdy se všichni tři ztratili pod relativním bezpečím střechy, se rozplynuli. Stínové klony; opatření proti možnému útoku nepřítele. Navíc, Sai opravdu nechtěl vylézt jako totální idiot, na nejvyšší bod v okruhu dvou kilometrů a stát se tak nejsnazším terčem, pro každého ninju v okolí.
Všichni se pak společně vydali, přes mrtvou vesnici směrem k moři.
Čím blíž se dostávali, tím víc nabývala ta nádherná, nekončící píseň na síle. Dělalo mu to dobře; mít něco stálého ve víru světa.
Jeho tým se s tím vším zatím popasoval dobře.
Zvlášť Naruto si vedl skvěle. S přihlédnutím k tomu, že zakládal všechna svá rozhodnutí na emocích, byl Sai překvapen, že tu nepobíhal a neječel, že musí okamžitě vyrazit a začít ty věci stopovat.
Rapidně si tím vylepšil názor na jeho osobu.
Pro jejich lékařského ninju, to ale také nemohl být žádný med. Sakura byla zvyklá lidi zachraňovat, velel jí to její přirozený instinkt, ale tady už nebylo koho. Přesto se nevzdávala a pokaždé, když prošli kolem těla, zkontrolovala jeho životní funkce a přesvědčila se, že nemůže nijak pomoci.
Překvapili ho.
Věděl, že byli zvyklí vyrážet na nebezpečné mise, ale tam se jednalo o inteligentní nepřátele. Někdo, kdo nejdříve myslel, než zabíjel. Někdo s kým jste mohli mluvit, jako s člověkem. Nebyly to příšery z vašich nočních můr.
Ty byly prací jednotek Anbu.
Zlikvidovat věci, které se vymkly kontrole, byl dřív Saiův denní chleba. Ale v té době on sám nebyl moc člověkem.
Byl nástroj. Něco, co bez přemýšlení vykonalo svou práci a ani jednou při tom nezaváhalo. Nic necítilo.
Teď to bylo jiné. Sai věci chápal. Věděl, že to, co cítí, ho dělá něčím víc, než jen chodící zbraní. Rozuměl lidským emocím. Proto pro něj byla taková hrůza, přijít sem a dělat na co byl léta zvyklý,teď, když věděl, jak moc odporná celá ta věc je.
Sám před sebou se to pokoušel zapřít, ale pravděpodobně to zvládal hůř než oni.
Zahleděl se na oblohu. Za šedými mraky se slunce pokoušelo prorazit svou září k zemi.
Marný, předem prohraný boj.
Už z dálky uviděli tu svatyni, oprýskanou a stářím ztrouchnivělou. Napůl schovaná v lese a napůl zabořená v protizáplavovém valu se tyčila, jako maják naděje. Nebylo možné ji spatřit, pokud jste nesešli úplně dolů, skoro až k samotné hranici útesů.,
Sai viděl, jak se v očích jeho týmu slabá jiskra naděje rozdmýchala do mocného plamene. Sám sobě takový luxus nedovolil.
Jen Bůh ví, co by to s ním udělalo, kdyby mu ji pak někdo vyrval a rozdupal v prachu a krvi.
Děsil ho moment, kdy to bude muset udělat ostatním.
Na svatyni leželo mocné staré jutsu. Nebyl sto ho poznat, ale po několika pokusech, kdy se z jeho myší stal zase inkoust a Narutovi klony se vypařily snad ještě dřív, než se vůbec zhmotnily, pochopili, že jeho účelem, je pohlcovat útoky nepřítele.
Nemohli tedy použit chakru, ale to jim nebránilo použit kunaje. Podle toho, jak se Sakura tvářila, by jí v tom nezabránilo nic.
Pohledem vyhledal Naruta. Byl obezřetnější než Sakura; pochopil, že pokud v tom nebrání nic jim, nebránilo to, ani těm před nimi.
Pomalu a s rozvahou na sebe kývli a vydali se směrem k vyvráceným šikmým dveřím. Přešli kolem pár prken zaražených v zemi; zbytek plotu, a přes zpustlou zahrádku, ve které rostlo maximálně pár trnitých keřů. Saiovu pozornost náhle cosi upoutalo. Nebylo to ani tak, že něco viděl nebo slyšel, ale spíš se jednalo o pocit, že tam něco nepatří. Udělal pár kroků blíž mezi ostnaté větve. Zarazil se. Zblednul. Žaludek se mu otočil vzhůru nohama.
Vyděšeně klopýtal zpátky. Zíral na tu věc před sebou a nemohl popadnout dech. Jako by na světě nemohlo být dostatečně velké množství vzduchu, aby tohle rozdýchal.
Sakura se pokusila nahrnout dopředu. Sai už byl ale natolik při smyslech, že jí v jedné vteřině chytil a vší silou s ní smýkl k Narutovi. Ne. Tohle jí nedovolí vidět.
Protože uprostřed hnědého trnitého polštářku, se jako korunovační klenot, skvěla malá dětská ručička.
Jako výsměch všemu lidskému, nebyla ani trochu od krve. Malé drobné prstíčky byly lehce pokrčené. Svíraly neviditelného ochránce. Pečlivě upravené nehty hlásaly světu o milujících rodičích.
Ale to, přes co se Sai nemohl dostat, byl krásný velký pampeliškový prstýnek jemně uvázaný na dívčině prsteníčku.
Och bože.
Och bože, och bože, och bože… Sai věděl, proč si zakazoval naději.