Ty podvazky ti seknou, kámo! 11

Kapitola XI - Páv, prsten, Potěmkin, pasák, prasák, prsa a ples

...

Tuto kapitolu nedoporučuje, ba přímo zatracuje jedenáct z deseti Uchihů.

Itachiho skromná poznámka

Ignorujte Sasukeho.

Ples se blížil kvapným tempem. Než se studentky Dívčího internátu madam Tsunade nadály, už je od této společenské události dělil jen jedna jediná noc. Naplněné šimravým vzrušením dokončovaly poslední detaily svých kostýmů, dokud je nedotáhly k dokonalosti. Tu přidaly růžičku, tu stužku uvázanou do mašličky. Přišívaly flitry, lepily třpytky...

„Dokončil jsem štíty!“ zajásal Gaara.

„Já už mám naše kopí a meče taky hotové,“ pochlubila se Hinata a pro demonstraci máchla mečem po krajkové záclonce. „Jak jsou na tom ti dva?“

„Neji už dodělal helmy a chrániče a Sasuke přísahal, že nám po plese narve každý kroužek z kroužkové košile do... do ucha.“*

„Mohla bych mu přinést kakao, aby se nezlobil.“

„Přilej mu tam spoustu rumu. Věř mi, nic jiného nepomůže.“

„A šlehačku?“

„Tu chci já.“

„Samozřejmě,“ uculila se. „Hned jsem zpátky!“

Gaara sledoval se zasněným úsměvem, jak dívka vyběhla z pokoje. Jestlipak věděla, že se vydala do kuchyně s krásnou replikou kopí s ještě krásnější replikou nemluvněte napíchnutého na jeho bodci?

Podle zděšeného povyku na chodbě to už nejspíš zjistila.

Vzápětí se celá rudá objevila ve dveřích. „Pohlídej Kankura,“ řekla a opřela o stěnu kopí s miminem, které Gaara láskyplně pojmenoval po svém zbožňovaném bratrovi, a znovu zmizela.

Gaara se zamiloval.

* * *

Množství občerstvení, které jim Hinata toho dne přinesla, čítalo celkem: pět hrnků kakaa, šest hrnků masaly, osm bandasek kávy, čtyři konvice čaje Tuareg, krupičnou kaši, ovesnou kaši, rajskou polévku z pytlíku a nakonec devět šunkových chlebíčků.**

Takto napojen a nakrmen byl Sasuke konečně schopen a ochoten dokončit svou práci. Sotva secvaknul poslední kroužek, mrštil kleštěmi do kouta a zvířecky zařval: „SVOBODA!“

„Neřvi,“ požádal ho Neji a ukousl si z šunkového chlebíčku.

„Nemáš nárok si stěžovat! Ani jsi nehnul prstem, abys mi pomohl!“

„Dělal jsem na helmách a na chráničích.“

„Natřít a nasprejovat kus kůže by zvládla i cvičená opice, Hyuugo.“

„Chceš mi tím něco naznačit?“

„Ale no tak, kluci, nehádejte se.“ Gaara zívl. „Co budete mít za kostýmy?“

„Můj bude prostý, černý a hlavně zahalující,“ zahučel Sasuke. „Odmítám ze sebe dělat debila jenom proto, že je tvůj bratr sadistický magor.“

Ozvalo se prásknutí, jak se Neji sklátil z židle.

„Do háje-“

„Co?“

„MŮJ kostým!“

„Co je s ním?“

„Neexistuje!“

* * *

V téže chvíli, kdy si Neji uvědomil své neveselé vyhlídky, dorazil vlak z Tokia do místního nádraží.

Bylo devět hodin večer. Z vagónu se vyhrnula výprava studentů herectví. Kolemjdoucí museli v duchu uznat, že se jedná o rostlé, statné mládence s hezkými tvářemi. Oba učitelé za svými studenty rozhodně nezaostávali, co se přitažlivosti týče. Vysoký, urostlý Kankuro či štíhlý, křehký Sasori vyvolávali na obličejích procházejících dam a dívek zasněné úsměvy.

„Bando!“

Studenti se otočili jako jeden muž ke Kankurovi, který se toho dne oblékl výjimečně normálně – vypasovaný kabát, krajková vázanka a dlouhá černá sukně ověšená stříbrnými řetězy byly na jeho poměry velice střízlivé.

„Nyní se všichni vypravíte do hotelu, kde už jsme pro vás zajistili ubytování. Následujte prosím Sasoriho. Kibo, ty mi odneseš má zavazadla.“

„Proč já?“

„Protože jsi můj oblíbený student a nedám na tebe dopustit.“

Mírně se rdící Inuzuka převzal do své péče obrovský, ve švech praskající kufr. Shikamaru se uchechtl. Kiba ho kopl do holeně.

„Kam půjdete zatím vy, pane profesore?“

„Já?“ Kankuro se uculil. „To je tajemství...“

* * *

Společenská místnost v této chvíli zela prázdnotou – s výjimkou Nejiho Hyuugy, který freneticky převracel, obracel a prošťoural snad každý kout, kde by se mohl schovávat materiál pro tvorbu kostýmů.

Mezitím Gaara klepal na jednotlivé dveře ložnic a škemral u dívek tu o kousilínek látky, tu o jehlu, tu o nitku.

Sasuke si dával spokojeně dvacet.

Hinata prohrabala svou sbírku klasické hudby, dokud nenašla CD s Wagnerovým Prstenem Nibelungů.

Neji odevzdaně padl na postel. Nic neměl. Nic! Sasuke po něm hodil polštář, neboť jej rušil ve spánku. Budoucnost Nejiho kostýmu závisela na Gaarovi... Otřásl se.

Gaara se zatím vplížil do společenské místnosti, kde na stolek rozložil nastřádaný poklad a usedl k šicímu stroji. Chvíli trvalo, než zjistil, jak to funguje. Pak už jen tvořil – i když neměl nejmenší tušení co.

Neji jenom doufal, že Gaara nemá stejný vkus jako jeho bratr.

* * *

Tsunade zvedla ke rtům šálek černého čaje, zatímco ostřížím zrakem pozorovala mladého muže, který se usadil do křesla naproti prazvláštně elegantním pohybem.

„Doufám, že vás mí studenti nijak neobtěžovali.“

„Překvapivě ne. Bála jsem se, že s nimi budou problémy – musím říct, že ve srovnání s mými telaty se chovají velice ukázněně.“

„To rád slyším, paní ředitelko.“

„Prosím, říkejte mi Tsunade, Kankuro.“

„Tsu. Na. De.“ Po rtech se mu rozlil hřejivý úsměv a Tsunade se zapýřila jako dvacetileté děvče. „Mohl bych vás poprosit o laskavost, Tsunade?“

„Ale jistě.“

„Můžu vidět ty tři? O samotě?“

„Nechám vám je přivést.“ Tsunade zapnula mikrofon školního rozhlasu. Vzápětí se budovou rozlehlo burácivé oznámení, že se slečny Sabaku, Bando a Hyuuga mají okamžitě dostavit do ředitelny. „AYUMI HYUUGA! NE HINATA!“

„Hinata...?“

„Víte, Kankuro, že jeden z těch vašich hochů tu má sestřenici? Druhý tu má sestru a třetí bratra, co učí.“

„Aspoň je to v rodině,“ zakřenil se Kankuro a Tsunadino padesátileté srdce palpitovalo. „Temari mě už o celé situaci informovala.“

Nečekali dlouho, než se ozvalo zaklepání a do místnosti vstoupila trojice urostlých, rozcuchaných děvčat v pyžamech.

„Děje se něco, paní ředitelko?“ zeptala se ta s širokými rameny chraptivým altem.

Kankuro zapomněl zavřít ústa. Byli dokonalí!

„Tady někdo chce s vámi mluvit. Kolik potřebujete času, Kankuro?“

„Deset minut nanejvýš. Jste nesmírně laskavá.“

„Maličkost. Jenom mi prosím nezapalte kancelář. Mám ji ráda,“ prohodila směrem k trojici studentek cestou ke dveřím.

Cvak, udělala klika.

Sekunda.

Dvě.

Tři.

Kankuro začínal nabývat dojmu, že se jim po něm vůbec nestýskalo.

„CO TU DĚLÁTE?!“

„PŘIŠEL JSTE SE NÁM VYSMÍVAT, KANKURO-SENSEI?!“

„KDE JSI SEHNAL TU SUKNI?! ROKY TĚ PROSÍM O TAKOVOU K VÁNOCŮM, TY PARCHANTE!“

„SER NA SUKNI, TY IDIOTE!“

„SÁM JSI IDIOT, TY KRETÉNE, A PŘESTAŇ NA MĚ ŘVÁT!“

„OBA PŘESTAŇTE ŘVÁT! MÁME NA KRKU JINÝ PROBLÉMY, NEŽ GAAROVU POSEDLOST HADRY!“

„JÁ NEJSEM POSEDLÝ! MÁM STYL!“

„Taky vás rád vidím. A musím přiznat, že se vám podařilo dokonale splynout s davem.“

Trojice zrudla. Nikdo nad dvacet nemá rád, když mu ostatní naznačí, že se chová jako pubertální kobyla. Všichni si vybavili Karin.

„Pardon,“ zamumlali unisono.

„Skvělé. A teď proč jsem tady. Jak jste na tom s textem?“

Chlapci se po sobě ohlédli.
„Já už ho umím,“ řekl Neji. „Ale pořád mám problém s přednesem.“

„Jak to přesně myslíš?“

„Nemám na čem založit její charakter. Má postava... je, mírně řečeno, rohožka. Absolutně se do ní nedokážu vcítit.“

„Nemáš ve svém okolí někoho, kdo by ji připomínal?“

„Ayumi je dáma. Nejprve jsem si myslel, že ji vytvořím podle mojí sestřenice...“

„... Jenže u ní se pod rohožkou skrývá tank,“ zabručel Sasuke. „Je děsivá.“

„Hmm...“ udělal Kankuro. „Co vy dva? Gaaro?“

„Text jsem si prolétl, něco už umím. A Neji mě s**e tak moc, že mi nebude dělat potíže ho nenávidět.“

„Hej!“

„Ticho, Hyuugo. Ty, Sasuke?“

Sasuke se zatvářil, jako kdyby se zakousl do citronu.

Prolezlého červy.

Nemocnými červy.

„Aha. Chápu.“ Kankuro se podrbal na bradě. „Co s tebou, chlapče...“

„Musím opravdu hrát tu prostitutku?“

„Ano.“

„Vážně?“

„Přestaň se z toho vyvlíkat a ber to jako chlap.“

Sasuke zamumlal cosi sprostého. Gaara mu dupnul na nohu.

„Četl jsi ten scénář?“

„Jo.“

„Co ti dělá největší potíže? Kromě faktu, že tvoje postava je příslušnicí opačného pohlaví.“

Když se nad tím Sasuke zamyslel, musel přiznat, že měl z trojice největší štěstí. Jeho postava – Setsuko – se mu podobala tak bizarně, až si Sasuke říkal, jestli celý ten humbuk Kankuro nenaplánoval jenom proto, aby se mu dostal pod kůži.

Setsuko byla prokleta nesmírnou krásou, s čímž by Sasuke soucítil, kdyby jeho srdce neztvrdlo pod sedimenty cynismu, který vypěstoval ranní pohled do zrcadla. Sotva začala Setsuko připomínat ženu, táhly se za ní zástupy neodbytných nápadníků nechápajících slovo ne. Kde už to Sasuke jenom viděl? Kradli jí kousky oblečení, pronásledovali ji, sotva vyšla z domu. Celé dny klepali na okénko její ložnice a doprošovali se o kousíček přízně a místo v její posteli.

A pak nešťastná Setsuko utkvěla v oku chlípného šlechtice, který ji dal unést z rodného domu. V tomto bodě už naštěstí paralely končily. Sasukeho žádná chtivá fanynka neunesla, nežádala po něm, aby se stal její konkubínou (i když si to leckterá přála, Sasuke věděl dobře, co se jim honí v jejich úchylných hlavinkách), ani po následném odmítnutí zhrzená neprodala do bordelu.

Největší problém měl překvapivě...

„Nevidím důvod, proč by se moje postava měla ujímat Ayumi.“

„Hej!“ ohradil se Neji. „Tohle byl náhodou jediný moment v celé hře, který byl citlivý ale ne patetický.“

„Podívej. Setsuko pracuje v bordelu už pět let. Je vykořisťovaná, týraná, zničená. Bojuje o holé přežití. Řekni mi jeden jediný důvod, proč by se ujala vyhnané princezny, kterou ještě navíc pronásledují úkladní vrazi.“

„Jo, úkladní vrazi. Ty mám rád,“ pokýval Gaara spokojeně hlavou. „Prosím, neškrtat.“

„Já vám povím, co by Setsuko udělala Ayumi,“ pokračoval rozohněný Sasuke. „Žádnou polévku, žádné koláčky upečené z poslední nasyslené mouky. Setsuko by jí čmajzla poslední šperky a střelila tu nóbl pizdu za co největší obnos Giře.“

Zavládlo deset vteřin hrobového ticha.

„Ehrm. Takže teď, když jsme si ověřili, že Sasuke oplývá soucitem sociopatického kamene a že s ním nechceme uvíznout na opuštěném ostrově , byl bych rád, kdybyste mu někdo vysvětlil, že ten bod je ve scénáři důležitý.“

„Sasuke, ten bod je ve scénáři důležitý.“

„Díky, brácha.“

„Za málo brácha.“

„Ale vždyť mám pravdu! Setsuko je nejubožejší z ubohých. Proč by se měla starat o nějakou princeznu na útěku?“

„Třeba se v ní svým způsobem vidí... Ayumi je předmětem závisti u Giry. Dívky z vesnice, odkud pocházela Setsuko, jí musely závidět stejně,“ přemýšlel Neji. „Nebo s ní soucítí, protože jsou obě v podobné situaci – daleko od domova, kam se nemůžou vrátit.“

„Anebo po ní jede.“

„Už. Nikdy. Se. Nepřiblížíš. K. Hinatě. Nikdy!“

„Ale já si to nevymyslel! Tohle tvrdí Ebizu, ten literární kritik! Ve hře našel celé pasáže, co jsou podle něj silně homoerotické!“

„Se správným výkladem je homoerotická i kuchařka Magdaleny Dobromily Rettigové.“

„Jasně, Neji.“

Kankuro si masíroval kořen nosu. Začínala ho z nich bolet hlava.

„Ticho.“

„Huh?“ Trojice mu věnovala udivené pohledy.

„Dávám vám domácí úkol.“

„Cože? Máte vůbec představu, jak nám tady šlapou na krk? Jak máme podle vás stihnout nějaký zasraný domácí úkol navrch?“

„Mohl bys vědět, Sasuke, že vaše návštěva v internátě končí za měsíc a půl. A bylo mi řečeno, že po plese máte dva týdny zimních prázdnin. Času je dostatek.“

„Hmpf.“

„Chci, abyste mi o prázdninách každý poslali podrobný rozbor vašich postav. Berte to jako pokračování téhle diskuze, když jste se tak krásně rozvášnili.“ Kankuro vstal z křesla. „Také by mě potěšilo, kdybyste se při zítřejším plese chovali jako vaše postavy.“ Vrhl významný pohled na Sasukeho. „Nakolik vám to vaše role coby studentek dovolí. Teď když mě omluvíte, jdu do hotelu.“ Bral za kliku. „A mimochodem, hezké pyžamo, Sasuke. Nikdy bych tě netipoval na kachničky.“

* * *

Následující den se nesl ve znamení chaosu. Studentky zdobily tělocvičnu zbavenou čehokoli připomínajícího sport lampiony a květinami, jen aby záhy vyběhly ven při myšlence, že něco na svém kostýmu nenávratně zkazily, a šly se ujistit. Bylo to dvanáct nejhorších hodin života každé z dívek – výjimku tvořily ty, které zažily branný kurz s Temari na opuštěném ostrově.

Když se musíte tři dny živit tím, co si ulovíte, přičemž vzhledem k vašim mizerným loveckým schopnostem jediná věc, co ulovíte, je vypasený hmyz, tak vám nějaký maškarní ples bude připadat úplně nicotný.

S nadcházející osmou hodinou večerní, což byl čas určený pro zahájení plesu, se studentky i učitelé odebrali do svých pokojů, aby se převlékli.

„Tohle nevymyslel krejčí, ale strojní inženýr.“

Itachi měl prsty sedřené od šňůrky stahující šněrovačku. Ale stálo to za to.

Pohled na Kateřinu Velikou v nedbalkách se totiž nenaskýtal denně.

Temarino torso pevně obepínal korzet sahající do pasu a na něm visely za háčky široké obruče. Ze všeho nejvíc to připomínalo kostru jurty, kde se místo centrálního sloupu nacházely Temariny nohy v bílých punčochách vázanými podvazky.

„Začínám rozumět tomu, proč dámy každých pět minut omdlévaly,“ zahučela Temari a pokusila se zhluboka nadechnout. Kyslíku moc nedostala, ale zato se její poprsí stažené korzetem vzedmulo tak, že Itachiho mozek se na několik vteřin vypnul.

Zakřenila se. Políbila ho na nos.

„A teď mi podej ty sukně, miláčku.“

„Ne, ne, neoblékej se.“ Přejel jí prsty po paži. „Kašleme na ples...“

„Když už jsi mě donutil navléknout se do tohohle mučicího nástroje, tak na ten ples půjdeme, i kdybych tě tam měla odtáhnout za nohu. A buď hodný kníže Potěmkin a pomoz mi s tím.“

„Achjo.“

Oblékání do grandiozních rokokových šatů trvalo, jak Itachi tušil, dlouho. Ještě déle trvala úprava Temariny nepoddajné kštice. Napudrování, vyčesání a zastrčení ozdob („Galéra, Temari? To jako vážně?“) zabralo další hodinu.

„A teď je řada na tebe.“

Itachi vrhl zmučený pohled na střevíčky s vysokým podpatkem. Zatracená rokoková móda. Neochotně se navlékl do úzkých hedvábných kalhot, bílých podkolenek a vojenského kabátce. Dokonce si uvázal mašličky. Zatímco mu Temari zaplétala cop, nasadil si klípec přes oko.

„Otoč se.“

Itachi provedl krásnou piruetku zakončenou dokonalým pukrletem. Temari vyprskla smíchy a jak sebou třásla, tak jí z vlasů vypadl hrozen.

„Ještě štěstí, že to nebyla ta galéra.“

„Nasaďte mi jej zpátky, Grigoriji Alexandroviči.“

„Rád, vaše carské veličenstvo.“

Znovu vetkl ovoce do napudrovaných vlasů. Temari vytasila vějíř a koketně jím přejela Itachimu po tváři.

„Nabídnete mi své rámě, nebo se mám na bál doprovázet sama?“

„Oh, promiňte mé nešťastné opomenutí..“

„Protentokrát vám to odpustím, milý Potěmkine. Příště vás to bude stát hlavu.“

Tak nenápadně, jak to jen šlo, vylovil Itachi malou krabičku z Tajného Úkrytu.

„Tem?“

„Hm?“

Nadechl se. Poprvé v životě cítil nával nervozity. Otevřel krabičku.

„Vezmeš si mě?“

Vytřeštila oči.

Polkl.

Přikývla.

Políbil ji. Prudce.

Tak prudce, že jí z účesu vypadla galéra.

„Já se na to-!“

Itachi se rozesmál. Temari se vzápětí přidala. Sehnul se, aby posbíral úlomky nešťastné lodi.

„Skvělé. Co dám do vlasů místo ní?“

„Hmmm... Další ovoce?“

„Miláčku, moje hlava není stánek s občerstvením.“

„Lásko, jsou to buď banány nebo plechové autíčko. Nic jiného tu nemáme. A autíčko je historicky zcela mimo.“

Se smíchem ho políbila na tvář. Opatrně, aby nezanechala šmouhu od rtěnky na jeho napudrovaném obličeji.

„Um... přinesl bys mi ty banány? Bojím se, že se s tou krinolínou zaseknu ve dveřích.“

* * *

V tělocvičně panovalo příjemné přítmí, v němž se třpytily lampiony a leskly staniolové girlandy. Orochimaru naposledy vyzkoušel zvukový systém. Tělocvičnou zadunělo chřestýší varování.

„Vše je v pořádku!“ zahlásil učitel do mikrofonu.

Smrtka Hidan dloubl loktem do strašáka.

„Mohl bys přestat číst tu odpornou chlípnost aspoň tady?“

„Ne,“ zněla lakonická odpověď. Kakashi nevzrušeně otočil stránku a četl dál.

„Vidíš, co má na sobě ten úchyl?“

„Který úchyl?“

„Orochimaru, kdo jiný.“

„Hadí kněžka z Knóssu není úchylná. Je to vkusný kostým vycházející z hluboké znalosti historie starověkého Středomoří.“

„Ale nemá na sobě žádný svršek.“

„Vždyť má sukně a živůtek. A klobouk.“

„Ale nemá nic přes hrudník!“

„No a?“

„Je to nemravné!“

„Mohlo to být horší.“

„A to jak?“

„Mohl jsem mu například nerozmluvit latexová prsa.“

„Oh.“

„Ale takhle je to dost historicky nepřesné. Člověk si nevybere.“

Začala hrát hudba. Klasický rock. Kakashi se usmál pod rouškou.

Do tělocvičny se pomalu trousili studenti z herecké školy. Bylo na nich vidět, že si během studia zvykli chodit v různých převlecích, protože se i banán pohyboval s povznesenou nonšalancí. Zabrali obvod sálu, poštuchovali se mezi sebou. Kakashi se rozhlédl po maskách.

Plavovlasý modrooký mladík, kterého poznával z nejstupidnějšího seriálu všech dob, nosil liščí ocas, uši a kožich toho nejzářivějšího odstínu oranžové, jaký kdy Kakashi viděl. Legolas s dlouhými blond loknami zkusmo natáhl luk. John Lennon mu sebral šíp a přelomil ho vejpůl. Vlkodlak s červenými značkami na tvářích se bavil s otráveně vyhlížejícím sobem. Motýlí muž o rozměrech menší planety zatím bombardoval stůl s občerstvením. V bledém tmavovlasém chlapci poznával Kakashi Sandmanovského Touhu.

Do tělocvičny vplul Maito Gai. Kakashi se plácl do čela. Bože. Proč musel přijít jako...

„Bruce Lee?!“

„Bruce Lee!“

Skvělé, byli tu dva. A k nerozeznání. Jeden druhému se ukláněli, předváděli bojové pózy. Kakashi předstíral, že neexistují.

„Kdo to bude zahajovat?“ zeptal se Hidana.

„Paní ředitelka spolu s učitelem, co je přivedl.“ Smrťák kývl hlavou směrem k mladíkům.

„Um, promiňte....“

Kakashi se obrátil k Ronu Weasleymu v nebelvírské uniformě.

„Ano? Hatake Kakashi.“

„Akasuna Sasori. Kdy se objeví Tsunade? Dává si na čas.“

„Nejspíš nahání studentky... Proč se nebavíš se svými kamarády?“

Ron Weasley mu věnoval rozzuřený pohled.

„Já. Nejsem. Student. Je. Mi. Pětatřicet, prokrista!“

Hidan se uchichtl do širokého rukávu černého roucha. Kakashi ho kopl do holeně.

„Mám kosu a nebojím se ji použít!“

„Bůh zakazuje násilí.“

„Ne na chlípnících.“

„Ty jsi neměl jít za smrtku. Ty jsi měl jít za inkvizitora.“

„Nikdo nečeká španělskou inkvizici,“ broukl Asuma, který se vynořil zpoza sloupu. „Ignác z Loyoly. Těší mě.“

„Červená vážně není tvoje barva.“

„Viděli jste Kurenai?“

Červená královna na ně mávala zdálky.

„No sakra,“ Kakashi uznale pokýval hlavou. „Kde sebrala toho plameňáka?“

„Výprodej v zoo.“

Dveře tělocvičny se znovu otevřely a dovnitř vešlo procesí prvaček a druhaček. Matsuri měla na sobě roztomilou yukatu, jaká se nosila na matsuri festivaly. V těsném závěsu za nimi...

„Co to mají proboha na sobě?“

Temari a Itachi dodrželi rokokovou módu do puntíku. I s křídově bledou tváří a zmalovanými rysy. Itachiho dokonalá lýtka podtrhovaly bílé punčochy vázané rudými mašlemi. Briliantové přezky jeho střevíců se jemně třpytily ve slabém světle. Temari se ovívala vějířem. Kakashi při pohledu na její účes seznal, že by nakrmil menší africký stát.

„Ah, Sasori,“ Temari přispěchala k Weasleymu. „Kam se poděl Kankuro? Tsunade ho všude hledá.“

„Dostal hlad, tak si skočil do sámošky pro rohlíky. Bude tu každou chvíli.“

„On tam šel v tom kostýmu?!“

„No jistě. Sám jsem ho šil. Líbí se ti?“

Asuma a Kakashi si vyměnili nechápavé pohledy.

„Jaký kostým?“ chtěl vědět Itachi.

„Nádherný,“ ujistil ho Sasori.

„Proboha...“ Temari skryla tvář za vějíř. „Chudák prodavačka z něj bude mít infarkt.“

Rozzářila se světla. Na pódium nastoupila Tsunade coby Florence Nightingaleová. Poklepala na mikrofon. Ohlédla se po Orochimaruovi. Ten jí ukázal palce nahoru.

„Prosila bych o pozornost, prosím...“

Společnost na ni upřela pozornost.

„Děkuji. Vítám vás všechny na osmém vánočním plese Dívčího internátu madam Tsunade. Pro neznalé, to jsem já. Chtěla bych zde přivítat hosty ze Sarutobiho herecké Akademie. Prosím, zatleskejte jim!“

Všichni poslušně zatleskali.

Tsunade se nervózně rozhlížela. Zjevně měl převzít slovo onen záhadný Kankuro, po kterém nebylo ani vidu ani slechu. Závěsy kolem pódia se náhle rozvlnily a světlo reflektoru odhalilo nově příchozího.

Kakashimu poklesla čelist. Obecenstvo zalapalo po dechu.

Kankuro došel k mikrofonu přehlídkovým krokem a s pyšně vztyčenou hlavou.

Kdyby měl učitel popsat hercův kostým jedním slovem, použil by označení grandiózní.

Královsky modrá rozhalenka ukazující široké plece nesla kolem límce paví a rajčí peří. Balonový levý rukáv byl ušitý z žlutého saténu pokrytého barevnými flitry vrhajícími prasátka do očí přihlížejících. Bedra obepínal rudý pás, z něhož k zemi v kaskádách splývala obrovská vlečka z pavího peří, jíž si Kankuro elegantně přidržoval. Sametové, černé kalhoty doplňovaly rudé kamaše.

Kankuro se zazubil a Kakashi si všiml, že si rty a oči nalíčil fialovým líčidlem a vlasy měl poprášené zlatými třpytkami. Prsty zdobily prsteny s velkými kameny a z uší mu visely náušnice, které by považoval za přehnané i kostymér bollywoodských trháků.

Takhle šel do obchodu? Jako vážně?

„Vážené dámy, vážení pánové. Dobrý večer.“

Šest slov plus tón, jakým hovoří lidé těsně před vášnivě strávenou nocí, a šedesát procent obecenstva zrůžovělo.

„Bylo naší nesmírnou ctí přijmout pozvání této krásné školy a jejích ještě krásnějších studentek.“

Osmdesát procent.

„Tímto okamžikem...“

„Považujeme letošní ples...“

„Za zahájený!“ zvolal Kankuro a Tsunade se zářivě usmála do publika.

„A nyní přivítejme studentky třetího ročníku!“

* * *

Zatím Neji netrpělivě poklepával nohou. Stál tu ve spodním prádle. Ve vedlejším pokoji Gaara na poslední chvíli dokončoval Nejiho kostým.

„Hotovo!“ zajásal a přiběhl se svým uměleckým dílem.

Nejimu stačil jediný pohled, aby jeho nenávist ke Gaarovi získala rozměrů Mount Everestu.

„Děláš si ze mě srandu?“

„Ne. Proč?“

„Co to má jako být?“

Gaara neuměl šít. Proto se omezil na nejjednodušší možný tvar, což bylo cosi vzdáleně připomínajícího pončo sahající ke kotníkům. Z fialového šifonu. Zdobeného zářivě žlutými organzovými květinami. Vypalovalo to oči.

„Připravil jsem ti k tomu i věneček, hele!“ Gaara vytáhl věnec z umělohmotných květů, které opižlal z vázy ve společenské místnosti.

„Ptám se znovu. Co. To. Má. Být.“

Gaara se zamračil.

„Tvůj jediný kostým. A oblíkni se. Hned.“

* * *

Sasuke opatrně nakoukl do sálu. Hudba hrála, většinu parketu zabrali tanečníci. Co nejnenápadněji vklouzl dovnitř.

Někde tu zahlédl Naruta. Tancoval s Tenten, která se toho večera oblékla coby Mulan. Nepozorovaně je obešel. I když neexistovala nejmenší šance, že by ho ten idiot poznal, nehodlal riskovat.

„Setsuko-chan?“

Sasuke zasténal a obrátil se. Karin v necudném chomáčku oranžového tylu si zakrývala ústa rukou, jak se snažila nerozesmát se nahlas.

„Co je?“

„Proč sis vzala na sebe abáju?“***

„Aspoň nevystavuju všechno na rozdíl od někoho. Co to má být?“

„Já? Já jsem slunné letní odpoledne,“ zakřenila se Karin a pohodila zrzavými vlasy. „A nyní, když mě omluvíš, jdu tančit!“

Sasuke ji omluvil milerád. Letmým dotekem se ujistil, že se mu niqáb nesvezl, a šel se schovat do kouta, odkud mohl pozorovat všechny účastníky plesu.

Nevěděl, z čeho se mu dělá víc zle. Jestli z Kankura tančícího s profesorkou Konan nebo z bratra, jak krouží v menuetu kolem Temari.

„Nenávidím. Tenhle ples. Posuň se.“

Sasuke se lhostejně ohlédl po Nejim. Vzápětí vyprskl smíchy.

„Proč vypadáš jako hipíkova LSD halucinace?“

„To Gira.“

„Mstí se ti za sestřenku.“

„Já vím. Přetrhnu ji jako hada, haj*la.“

„Kde vůbec je?“

„Chystají s Hinatou efektní nástup,“ zabručel Hyuuga. „Má na ni strašný vliv. Úplně ji zkazila!“

„Dámy?“

Oba nešťastníci zdvihli zraky, aby se vzápětí nechali oslnit tisíci glitry Kankurova kostýmu.

„Co jsem vám včera říkal?“

„Ale my se držíme své role. Poskytuji Ayumi úkryt a útěchu,“ odvětil Sasuke hbitě.

„Hybaj na parket.“

Lullyho menuet se náhle zasekl. Sálem zazněly dramatické housle. Pak zaduněly žestě. Wagnerova Jízda valkýr. Světla zhasla. Dveře se rozlétly dokořán.

„U ODINA, OTCE VŠECH! HINAHILDO, POPATRŘILAS TY MNOHÉ DUŠE PADLÝCH? POSBÍREJMEŽ JE A DO VALLHALY JE VEĎME!“

„JAK DÍŠ, GIRAHILDO, TAK SE STANE!“ zařvala Hinata a zatroubila na roh. Několik dívek vykřiklo a zacpalo si uši. Další zděšeně civěly na skandinávská zjevení před sebou.

V kroužkových košilích a dlouhých vlajících pláštích tu stály hrdě a zpříma dvě krásné valkýry. Černovlasá nesla štít a dlouhé kopí s neviňátkem nabodnutým na jeho konci. Zrzavá výhružně mávala dlouhým mečem a blýskala zelenýma očima zpod hledí rohaté helmice. Jejich kroky hřměly a chřestily. Miminko na kopí bezvládně vlálo končetinami.

„ZA ODINA!“ zvolal Gaara.

„ZA FREYJU!“

Vběhli mezi tanečníky. Hinata popadla Mulan. Tenten vypískla, ale nechala se táhnout. Gaara sebral Legolase. Deidara využil příležitosti a padl obličejem na Gaarovo mohutné poprsí.

Jenže Deidara zapomněl na drobnou maličkost.

Narazit nosem do kroužkové košile si rozhodně nezapíše do seznamu příjemných zkušeností.

Publikum zaburácelo smíchy a věnovalo jim aplaus. Gaara s Hinatou se uklonili. Sakuře přistálo na hlavě zmasakrované miminko.

Rozsvítila se světla a rozehrál se valčík.

* * *

Mezitím skupinka dívek si dopřávala oddech u stolku s pitím.

„Neříkala jsi, že půjdeš za Galadriel?“ řekla Matsuri.

„To sice jo, jenže Thranduil je víc sexy.“

„Jenže Thranduil je muž.“

„Je to elf. Prakticky unisex,“ pokrčila Ino rameny. „Elfové se stejně množí řízkováním.“

„Nepleteš si to s enty?“

„Hele, támhle máš soba,“ ukázala Kin.

„Kde? Kde?“ Už ho viděla. Vyběhla za ním. „Oři můj!“

Matsuri, Sari a Kin konsternovaně zíraly, jak Ino odtáhla na taneční parket do té doby lelkujícího mladíka.

„Hmm... Vzít Ino na Hobita byl asi omyl, že?“

Obě prvačky němě přikývly.

* * *

Hrál waltz a Paví muž tancoval s carevnou. Itachi se zatím odebral ke kolegům degustujícím chlebíčky. Kankuro se zahleděl do sestřiných vlasů.

„Mám hlad.“

„Ani na to nemysli, Kankuro. Ten účes mi trval hodinu.“

„Jestli jsi nechtěla, aby ti lidi užírali z toho hroznu, tak proč sis ho tam strkala? Je to pěkně zákeřné, abys věděla.“

„Je to zkouška tvé vůle, bratříčku.“

„Zlá sestra. Moc zlá. A co to máš za prsten?“

„Šlapeš mi na nohu.“

„Oh, promiň. Ten prsten?“

„Bude z tebe švagr.“

Kankurovo obočí vystřelilo vzhůru.

„Cože? Který statečný hoch zkrotil takovou amazonku? Já myslel, že se nikdy nevdáš, protože to je proti všem tvým principům!“

„Kvůli Itachimu jsem ochotná udělat výjimku z nevdávacího pravidla.“

„To je ten s tím klípcem přes oko?“

„Ano.“

Kankuro ho přejel očima od hlavy až k patě. Itachi si toho všiml a zamával mu.

„Máš dobrý vkus.“

„Díky.“

„A on má hezčí nohy jak ty.“

„Přišlápnu ti tu paví nádheru a Sasori tě zabije.“

„Já říkal, že jsi zákeřná.“

* * *

Když protestujícího Nejiho vytáhl na parket Lee („Jsme mladí a plní ohnivého ducha! Pojďme jej oslavit ladným tancem!“), Sasuke osaměl. Nestěžoval si. Celý ples byl pro něj jen ohavnou zbytečností plnou otravných lidí, kteří prováděli směšné pohyby. Sledoval své spolužáky, jak se pohupují v mělkém objetí s jeho novými spolužačkami. Gaara proháněl Hinatu. Sasukeho zaplavil divný pocit.

„Smím prosit?“

„Ne.“

„Setsuko-chan, měj slitování s mým krokusem.“

Sasuke vzhlédl. Deidara se zlotřile uculoval.

„To jsi byl ty?“

„Čekal jsem nadšenější reakci, má lásko.“

„Vlez mi na záda.“

„Och, na to také dojde.“

„Jak je možné, že tě ještě nezabásli za deviantní chování?“

„Nevím.“

Popadl ho za ruku a než se Sasuke nadál, stáli na parketu. Deidara ho pevně držel za pas.

„Noc je mladá.“

Omyl. Noc je temná a plná hrůz.

___________________________________________________________

* Všichni víte, co řekl Sasuke. Gaara zvolil společensky přijatelnější variantu
** Ti z vás, kteří nezažili starý Advík: Měli jsme výslovně zakázáno konzumovat čaj Tuareg ve větším množství a po delším louhování. Myslíte si, že Redbull vám dává křídla? Tuareg vám narve do zadku raketový pohon a zapálí.
*** Abája – dlouhý volný šat obvykle černé barvy, které nosí muslimky tradičnějšího ražení. Jeho účelem je zahalit vše od hlavy až k patě. Niqáb je rouška, která se nosí přes obličej a odhaluje pouze oči.