Ty podvazky ti seknou, kámo! 12

­KAPITOLA XII – ROXANNINA NEVINNOST

Nejtajnější info

Abyste věděli, o čem dnešní kapitola vůbec bude

Proč, přemýšlel Sasuke usilovně, proč se nechává vláčet Deidarou na taneční parket, když na jeho straně stojí výšková a váhová převaha, díky níž by se dovedl zbavit té blonďaté napodobeniny lidské bytosti. Dobrá, mladý Uchiha nikdy nepatřil mezi zvláště nabušené příslušníky mužského pohlaví, avšak Deidara by svou křehkou postavou překonal v subtilnosti i Andreje Pejiće. Sasukemu se obvykle příčilo mlátit hlava nehlava slabší, ale v případě Deidary byl ochotný učinit výjimku i odstrašující příklad.

„Jsi tak žhavá, tak tajemná...“ šeptal mu Deidara do ucha. „Jen tě vidím, polévá mě vedro...“

„To bude tím, že mám na sobě několik vrstev černých hadrů, co mi zakrývají i obličej,“ vysvětlil stav věcí Sasuke monotónním hlasem. „Potí se mi z toho p***l.“

„Ach tvá p***lka!“ Deidara se zasnil. „Slízal bych medík rosící tvé hladké půlky...“

„Budu zvracet.“

„Doprovodím tě na toaletu! Budu ti držet závoj a vlasy a...“

Sasuke zhnuseně odvrátil tvář. V davu zahlédl Kankura. Ten parchant z pekel si hřbetem ruky utíral falešné slzy dojetí. Sasori mu podal vyšívaný kapesník. Kankuro se hlasitě vysmrkal.

Přísahám, že mu vytrhám ta paví peříčka a narvu mu je tam, kam slunce nesvítí.

„Lásko, zasnila ses.“

Někdo tam nahoře – pokud dobře viděl, tak ve zvukařské kabince seděl Orochimaru – ho nenáviděl, poněvadž se tanečním sálem rozlehly počáteční tóny pětiminutového ploužáku. Deidara si nenechal ujít příležitost a bleskurychle naaranžoval Sasukeho údy do požadované polohy. Výsledný tanec silně připomínal znásilňování mramorové sochy.

Sasuke byl vděčný za závoj, jinak by jeho hlava vydávala do přítmí sálu slabě červenou zář. Pátral očima mezi obličeji po Itachim, zda se jeho zahanbení stane rodinnou legendou. Ten mu naštěstí nevěnoval nejmenší pozornost, místo toho se krmili s Temari kandovaným ovocem. Sasuke se zaškaredil. Už jenom z pohledu na ty dva mu dramaticky stoupala hladina cukru v krvi. Nutkání zvracet sílilo.

Deidarova dlaň ocitnuvši se na jeho pozadí jej vrátila zpátky do reality.

„Jestli nechceš, abych tvou rukou nakrmil psy a Kankura, tak ji dáš pryč.“

Výhrůžka nezabrala, neboť Deidara stiskl. Sasuke stěží potlačil vyjeknutí. Nehty. Nenáviděl nehty. Nenáviděl cizí nehty. Nenáviděl cizí nehty, co se mu zarývaly do zadku.

Odkláněl se hlavou s úmyslem věnovat Deidarovi hlavičku, ale ten mizera ho protočil kolem osy v perfektně provedené piruetce. Vzápětí si ho přitáhl k sobě, tělo na tělo.

„Nezapomeň, Setsuko,“ šeptal mu Deidara do ucha, „že se na jevišti sejdeme jako zákazník a jeho děvka.“ Vsunul nohu mezi jeho kolena. „Vžij se do role.“

„To je poprvé, co někdo obhajuje sexuální harašení Stanislavského metodou.“

„A zabírá to?“

„Ne.“

* * *

Hinahilda a Girahilda na sebe zamávaly z opačných konců tělocvičny, každá v objetí jiného mladíka. Hinata se vznášela lehká jako babočka. Její tanečník v masce Johna Lennona se představil jako Shino. Nesahal tam, kam sahat neměl, a vyprávěl vtipy s tak ojedinělou vážností, že se Hinata neubránila představě jeho kariéry coby pohřebního řečníka.

Gaaru takové štěstí nepotkalo.

„Síla mládí! Á švih! Raz dva tři, dva dva tři.“

Jednalo se o svérázný přístup k ploužáku, jehož tradiční variantu Gaara definoval jako tulící se cirkusové medvědy. Leeho verze se až podezřele podobala zametání koštětem v rytmu vídeňského valčíku doprovázené manýry salsy.

„Nemel,“ zasykl na Leeho. Koutkem oka zahlédl Deidaru táhnout za sebou hromadu černých hadrů lidského tvaru ven. Mohl si hlavu vykroutit, ale Sasukeho nikde neviděl. Nejiho v papouščích barvách se stačil chopit tělocvikář Gai. Hyuugův výraz si v ničem nezadal s veteránem nukleární války. A pak konečně dozněl ploužák. Gaara nemeškal, vymanil se z Leeho paží a běžel za Hinatou.

„Giro?“

Popadl ji. Potřeboval společníka ve svém exodu za občerstvením.

„Leeho úsměv vyžene z mé hlavy pouze cukrová nálož.“

„Tak proč mě táhneš k salámovým chlebíčkům?“

Zastavil se.

„Tady vidíš, jak urgentní to je.“

Svůj omyl hbitě napravili.

„Špičky na dvanácté hodině!“

Museli si pospíšit, neboť počet cukrovinek se přibližoval stavu dronteho mauricijského, což znamenalo, že brzy po nich měly zůstat jen drobky, pár skvrn, fotky v instagramu a blažený pocit, že chutnaly báječně a že jejich tak kvapného úbytku až zmizení byla škoda, neboť se jednalo o špičky o kvalitě raritní až endemitní.

Gaara labužnicky opsal jazykem čokoládovou špičku. Cítil, jak se rozpouští a po ústech se mu rozlévá nahořklé sladko. Přimhouřil oči. Banánová náplň s nádechem alkoholu! Skoro se zatelelil slastí. A byl by se tetelil docela, kdyby mu do ucha nezasyčel profesor Hidan, ať se přestane chovat jako nevěstka babylonská a skoncuje s nepřístojnostmi.

O jaké nepřístojnosti se jednalo, Gaara pochopil, až když se rozhlédl kolem po zarudlých, lehce orosených tvářích svých spolužáků z vysoké.

„No co koukáte?“ pokrčil rameny a nacpal si na šířku zbytek do úst. Hinata mu setřela malíčkem zbloudilou kapku krému z brady.

„Čuňátko,“ řekla něžně.

Čuňátko! Byl by s radostí i hrošíkem, pavoučkem nebo dokonce červíkem, pokud by k němu zůstala nadále tak sladká. Gaara cítil, jak jej v ten okamžik opouští sensuální sebevědomí vampa Giry a vrací se jeho staré dobré plaché, v přítomnosti dívek zmírající já. Kůže pod jejím prstem jakoby vzplanula a Gaara si přál shořet celý. Krev se mu hrnula do tváří, z uší vycházely mráčky páry...

„Nedáme si pití? Přinesli bowli.“

Gaara zachrčel.

* * *

Neji sotva popadal dech. Musel přiznat, že profesor Gai disponoval fyzičkou lepší než kdy on, dvaadvacetiletý jinoch, a rozhodně nad ním vítězil též nadšením pro tanec. První ploužák se dal přežít, ale jak přišla na řadu čtverylka, mihotalo se Nejimu před očima světlo na konci tunelu. Když se konečně po šesti tancích vymluvil, že polku už opravdu nezvládne, skoro vytřel parket svými ústy. Zavrávoral, chytil se za bok. Bodalo tam, jako kdyby spolkl dva epileptické ježky v pářicí sezóně. Ztěžka se opřel o vedle stojícího Saie.

Sai se po něm ohlédl. Nejspíš se povzbudivě usmál, ovšem na krvavě rudých rtech ten výraz vypadal bizarně. Bylo jasné, že jej okamžitě poznal. Koneckonců, ze tří představitelů ženských rolí podstoupil Neji nejméně náročnou fyzickou proměnu.

„Dlouho jsme se neviděli,“ poznamenal Sai, který podle všeho představoval Touhu z Vertiga.

„To jo,“ zahučel Neji a pustl ho. Před elegantním Saiem se chtě nechtě cítil jako nevkusný, opelichaný papoušek. Znovu v duchu proklel Gaarův nedostatek návrhářského umění, který ho odsoudil k večeru v převleku za LSD halucinaci.

„Ještě se ti nescvrkl penis?“

„Ne,“ ucedil skrz zuby.

„Ah,“ Sai se usmál. „Promiň. Zmátl mě tvůj soprán.“

„To je falzet,“ podotkl Neji uraženě. Stačilo mu, že nosil krajkové kalhotky. Nemusela kvůli tomu trpět jeho mužnost. „A jedná se o hlasovou techniku. A pro tvou informaci, vývoj hlasivek je ovlivňovaný hormony, což znamená varlata. Penis s tím nemá vůbec co do činění.“

„Jsi najednou tak defenzivní.“

„Já nejsem defenzivní!“ zaburácel Neji vlastním hlasem. Zatrnulo v něm. Vyplašeně se rozhlédl.

Nic.

Nikdo se neotáčel, nikomu nepřipadalo divné, že to křehké děvče huláká barytonem. Pár přítomných dívek věnovalo Saiovi nazlobený pohled v domnění, že to láteřil on na jejich kamarádku. Neji, vděčen za kognitivní nedostatky lidské rasy, si oddechl.

„Nejsem defenzivní,“ zopakoval šeptem klidněji. „Jen mám už vašich hloupých vtípků dost. Kromě toho, že nejsou vtipné, začínáte se i opakovat.“

„All you need is love,“ zahučel kolemjdoucí Shino Lenon. „Vzkazuje ti to Kiba.“

Neji konsternovaně civěl na Aburameho vzdalující se záda.

„Mám toho dost. Já se vzdávám. Konec. Jdu se zpít.“

„Je tu jenom džus a bowle a ani jedno neobsahuje alkohol,“ upozornil ho Sai.

„Tak se v tom holt utopím.“

„Zkazíš tím ostatním večírek.“

„Vypadám snad, že by mě to trápilo?“ odsekl. Prosmýkl se kolem a mířil ke stolkům s občerstvením. Pohled na tajné námluvy mezi jeho sestřenicí a tím idiotem ho už ani nemohly rozčílit. Neji se nacházel v dokonalém klidu člověka, který poznal již hloubku Mariánského příkopu a ví, že dál cesta vede již jen vzhůru. Klid. Nebude se rozčilovat, nervy má jen jedny...

… Této filosofie netečnosti se držel Neji do nejzazšího okamžiku. Uplynulo hotových šest sekund, než v něm vzkypěl nový hněv vyvolaný kontaktem rukou obou mladých lidí, které tak lhostejně pozoroval. Přidal do kroku, supěl jako porouchaný tank.

V tu chvíli Itachi požádal všechny o pozornost.

* * *

„Vážené studentky, vážení studenti hosté. Vážení kolegové!“

Temari se neubránila úsměvu. Na prsteníčku levé ruky ji tížil snubní prsten – a ona nemohla mít už lepší náladu. Její šestnáctileté já, jehož jedinou spásou byla skutečnost, že v té dávné době ještě neexistoval Tumblr se svou nekompromisní verzí militantního feminismu, by se na místě propadlo hanbou. Jenže její šestnáctileté já zůstalo trčet v hlubinách minulosti a tady stála dospělá žena se svérázným přístupem k životu, hrdá a nezdolná, milující a milovaná. Taky zakovaná v korzetu, ale člověk nemohl mít všechno.

„Rád bych se s vámi všemi podělil o úžasnou novinku. Možná bych měl počkat aspoň pár týdnů, než bych se s ní pochlubil, ale tohle si nedovedu nechat pro sebe. Ne!“ Itachi podpořil své tvrzení mocným gestem, které roztřáslo každou kraječku na jeho náprsence. „Dozvíte se to i dříve než rodiče nás zainteresovaných lidí... Zkrátka, abych nezdržoval od tance, požádal jsem Temari o ruku a ona řekla ano!“

Pravda, Itachi to mohl vyjádřit kulantněji či dokonce dramatičtěji, ale byla v tom ryzí radost a to Temari stačilo.

Studentky... zíraly. Nejprve na Itachiho. Pak na Temarinu ruku. Pak zpátky na Itachiho. Potom na mísu s bowlí. Potom na banány v jejím účesu. Poté – a Temari ne a ne odhalit logiku tohoto sledu – upřely svou pozornost na strop, jako kdyby snad čekaly zásah shůry.

„No není to skvělé?!“ zaburácel Itachi. A konečně děvčatům svitlo. První začali tleskat Gaara s Hinatou, postupně se přidaly další. Zatleskali i studenti herectví,v jejichž obličejích se mísilo lehké zmatení s bohémským postojem lidí, kteří dospěli k závěru, že žijí jen jednou a trocha hluku způsobeného dlaněmi je nezabije.

Tváří v tvář ovacím ji vzal Itachi za ruku a zazubil se jako klučík.

Byli spolu. Nepotřebovali to stvrzovat na úřadu, razítko, papír, nic. V tu chvíli byli spolu a nemohli dát hlasitěji najevo, že k sobě patří. Stiskla jeho ruku ve své. Připadala si zase jako tehdy v tom parku, kde se seznámili... Paměť ji zanesla do doby před čtyřmi lety, do toho osudného léta, kdy ze zoologické zahrady, kde tehdy pracovala, utekl medvěd baribal. Temari nelenila, popadla pušku s uspávacími šipkami a běžela za medvědem. Šelma zahučela mezi křoví v domnění, že si hrají na honěnou a že Temari má babu. Jaké bylo její překvapení, když ve svém vyhlédnutém úkrytu narazila na fotícího Itachiho.

Člověk a zvíře, čelem k sobě, dech plný pachu zetlelého masa a proti němu závan žvýkačkové máty. Medvěd se usnesl, že babu rozhodně nechce. Poslední sekundy Itachiho života ubíhaly s hrozivou vleklostí a prst na spoušti fotoaparátu cukal. Temari zamířila. Zvedl se vánek. Plavé vlasy zavlály a šipka opustila hlaveň, prolétla vzduchem a ponořila se do masitých hlubin medvědova zadku. Baribal se ohlédl, v očích zrada. Další střela se zabodla do boku. A další do ramene.

Poprvé spatřila Itachiho obličej, až když se medvěd sesul k zemi s hromovým chrápnutím. Nikdy nezapomene na ty nevkusné brýle s obroučkami ve tvaru srdíček, které vhodně doplňovaly atmosféru situace.

„Máte skvělou mušku, slečno,“ řekl Itachi a Temari byla ztracená.

„Tanec pro snoubence!“ zvolal kdosi z davu. Vytržená ze zasnění, Temari zamrkala. Co se dělo? Cože skandují? Itachi se hebce dotkl její tváře.

„Smím prosit?“

„Co mám pustit?“ zvolal Orochimaru ze zvukařské kabinky.

„Itachi...“ užuž chtěla kývnout.

„TANGO!“ navrhl kdosi a než stačila Temari zareagovat, ozvalo se z reproduktorů to jedno jediné, jehož nahrávku si předem Orochimaru připravil.

„...V krinolíně?“ hlesla Temari. Itachi ji neslyšel. Už vykročil na parket, pružný a elegantní jako tygr. Podpatky rokokových střevíčků klapaly a jeho nohy, vždy tak svůdné, se v punčocháčích zdály ještě sošnější.

Povzdechla si. Nechtěla mu kazit radost, ale sevřená v korzetu, na němž visela kostra div ne mongolské jurty, tango musela odmítnout.

„Roxanne...“ zavrčel roztouženě mužný baryton. „Rudou lampu nad lože nevěš víc.“

Itachi se uklonil. Vyzývavě se usmál.

Temari se nadechla.

* * *

„Zvalchuju ti tvoje zas*aný záda, ty vypí*enej kre*éne, jestli ze mě okamžitě nedáš ty haksny pryč!“

„Tvá ústa říkají ne, ale tvé oči volají ano!“

„A má pěst říká 'TRP, ZM*DE'“

Deidara hbitě uhnul. Sasukeho pěst opsala balistický oblouk jen pro kontakt s prázdnotou.

„Miluju holky, co mají říz!“

„Debile,“ zopakoval Sasuke pro jistotu, ale nebylo v tom už srdce.

Z tělocvičny začala hrát hudba. Jakési notoricky známé tango doprovázel halasný chechot studentstva.

„Uchiha-sensei!“ ryčelo budovou a Sasuke zadoufal, že Itachi nepošpiní jméno jeho rodiny, aby se pro hanbu neomezil na chůzi po kanálech. Dál se nad reputací nezabýval, neboť veškerou pozornost na sebe přitáhl opět Deidara, který mu, hovado, strhl roušku z tváře pryč.

„Spanilá,“ vydechl. „Dovol mi přivonět k tvým ouškům...“

Sasuke si stáhl černou rukavici. Deidara přivoní leda ke květinám. Zespodu.

* * *

Itachi tasil růži z pugétu na stole. Chtěl to tango strašně moc. Teatrálnost mu kolovala v krvi; tatáž histrionská posedlost, která dovedla Sasukeho k divadelním prknům, hnízdila v srdci i staršího z bratrů a hnala jej životem, od historky k historce a on vždy musel stát v roli prvního aktéra. Trn růže se mu zabodl do spodního rtu a krůpěj svěží krve mu stekla po bradě. Byl hotový kýč.

„Ulicí kráčíš pro peníz, lhostejná a bez mravů.“ Housle škemraly o lásku.

Kdyby vnímal text, tušil by příčinu tiku v obočí, jaký zachvátil přítomné učitele, ale Itachim v té chvíli lomcovala vášeň v rytmu vychraplaného žárlivce. Roxanne. Temari. Jeho snoubenka však jeho výzvu ne a ne přijmout a on náhle pochopil proč, to když mu gestem poukázala na kostým, který vybral on. Stokrát proklatá náhodo! Měl ji uposlechnout, když navrhovala masku dua pierotů. Ale tehdy on, bláhovec, nesouhlasil.

Byl by se pousmál omluvně na Orochimara ve zvukařské kabince a požádal přítomné studenty a studentky, aby tango zatančili na jejich počest. Povzdechl. Už už se obracel k sálu, aby jim vysvětlil situaci...

Zorné pole mu zaplavila smaragdová zeleň a paví modř. Peříčka jej zalechtala po bradě. Pod rukama nahmatal tělo svalnaté a šlachovité.

„Sabaku jako Sabaku,“ mrkl Kankuro očkem a přimkl se mu do rukou rozpřažených pro Temari.

* * *

Gaara zapomněl zavřít ústa. Němé 'o' zaniklo mezi smyčcovými tóny, které se vemlouvaly do duše. Roxanne, v noci jsi jednou z poběhlic... Itachi zaváhal pouhou vteřinu, než se jeho nohy rozpohybovaly. Uno, dos, uno, dos... Kankuro zatřepetal řasami a nechal se vést, ustupoval Uchihovi dozadu, napjatý jako sváděná žena...

V duchu si poznamenal, že si má nechat změnit příjmení. Pokud si troufal hádat ze sestřina výrazu, tak na matriku nepůjde sám.

Šum v sále zmlknul, všichni zadržovali dech; i studenti herectví, kteří přes svou otrlost z učitelových kousků byli zaskočeni. Sledovali pár na parketu, jejich ladné pohyby, stmelenost dvou přírodních a filosofických protikladů. Kankuro převyšoval Itachiho o dobrých pár centimetrů a jen díky bláznovskému štěstí nezakopl o svou dlouhou vlečku z pavího peří. Přesto se vlnil v mužském sevření jako vilný had, hlavu hrdě vztyčenou v odmítavém gestu, jakým se tango vyznačuje, s bradou průbojnou a očima temnýma jako tůně.

Jeho zrak na tvých lících, jeho dlaně na dlaních tvých, jeho rety na tvé pleti. Já víc již nesnesu! hučelo z reprobeden. Oba tanečníci si vyměnili vteřinový pohled. Kankurovy zuby se zabodly do růžového stonku. Itachi pustil růži z úst. Kankuro se prudce zaklonil v emocionálním vypětí. Itachiho ruce sklouzly k jeho kříži, aby jej podepřel, zatímco Kankuro ladně opisoval pravou paží oblouček. Balancoval na jedné noze, druhou elegantně natáhl před sebe. Lýtkem se otřel o Itachiho nohu. Dívky kolem obdivně zavzdychaly nad linií jeho řezané čelisti a krku. S kytkou v hubě mrkl na sestru.

Gaara by se v té chvíli zabral do otázky, odkdy Kankuro trpí sebevražednými tendencemi, jenže tomu předešel lehýnký dotek bříšek dívčích prstů na jeho zápěstí. Jako kdyby v něm vzplál ohýnek, který vzápětí rozrostl do požáru šířícího se žilami. Obrátil se k Hinatě. Pousmála se. Gaara roztál. (Ostatně jako mnohokrát toho večera. Kdyby byl zmrzlinou, skončil by již po kapkách všude na podlaze.) Sevřel kopí s nabodnutým miminkem, spíš se o ně opřel, jak se mu podlamovala kolena.

„Tvůj bratr je pěkné číslo,“ šeptla mu do ucha. On, celý rudý, přikývl. Byla to koneckonců pravda.

Dav kolem ze sebe vyrazil zděšené OCH. Píseň právě spěla ke grandioznímu finále plného kvílících houslí v nejvyšších tónech a Itachi se zjevně rozhodl je napodobit, jinak si Gaara nedovedl vysvětlit, proč ho Kankuro zvedl nad hlavu. Itachi, kterého Sabaku podpíral na břiše a stehnu, zaujal pózu a výraz střelené holubice a mával ostatním ožvýkanou růží.

* * *

V téže době se Ino svíjela potlačovaným smíchem. Zčásti pro to bizarní divadlo, zčásti kvůli rozlícené tváři profesorky Sabaku a rozhodně pro Karininy neúspěšné pokusy o vypíchnutí si očí marcipánovou mrkví.

„Nemá smysl žít ve světě, kde je okroužkovaný!“ prohlásila dívka a znovu se napřáhla již notně oploštělou mrkví.

„Jestli se chceš opravdu oslepit, možná by sis mohla sundat brýle.“

„To jsi kamarádka? Měla bys mě podpořit!“

„Ale já nejsem tvoje kamarádka.“

„Nejprv Itachi, teď ty...“ Karin popotáhla. „Co jsem komu udělala...“

„KYTKA! HÁŽE KYTKOU!“

V tentýž okamžik profesor Uchiha hodil růži do davu. Kdyby byl nevěsta a házel pugétem, nestrhla by se větší bitka o kytku. Ino si nedělala iluze, že by se probojovala do čelních řad a tak s těžkým srdcem ponechala památku nesoucí sliny dvou nejpřitažlivějších mužů, které kdy poznala, jiné, šťastnější dívce... Ah, kytka skončila tomu klukovi, co přišel v kostýmu paroháče, v obličeji. A teď se ho snažil Pes tou růží nakrmit. Pes byl praštěn do břicha mohutnou, rusovlasou Sněhurkou* a zpacifikován Johnem Lennonem. Při tomto výjevu si Ino slíbila, že už nikdy se nedotkne populární rostliny, jejíž kouř její generace náruživě inhalovala.

„... I Setsuko si tu našla kluka, jen mě tu zradí láska mého života...“

A prší trakaře.

„Cože?“

„No ba!“ Karin vzdala sebepoškozování a nacpala si marcipánovou mrkev do úst. „Fdyť fe fla muflofat f tím fefákem...“

„Setsuko?“

„Jo.“ Karin polkla. „Si myslela, jak jsou nenápadní a h***o...“

„S jakým feťákem se šla muchlovat?“

„Říkám s fešákem,“ opravila ji Karin nedůtklivě. „A byl to ze všech lidí tady zrovna Legolas. Nechápu to. Vždyť je totálně mimo její ligu! Setsuko by sotva sbalila, nevím... Toho magora, co si hraje na Bruce Leeho. A i ten by musel balancovat na okraji zoufalství a po švy praskajících varlat...“

* * *

V dlouhé abáje se nemohl Sasuke dost dobře pohybovat. Tomuto handicapu přičítal fakt, že jej Deidara natlačil na zeď, znehybnil mu ruce a vklínil mu nohu mezi kolena. Přičítal ji tomu a záhadné fluktuaci v kvantovém poli, která způsobila nemožné. Deidara mu dýchal do obličeje. Máta. Sasuke k smrti nenáviděl mátu.

Aby to neměl Sasuke tak jednoduché, Deidara mu ucpal ústa. Svými. Sasuke vytřeštil oči, zazmítal sebou, ale ten zmetek ho držel tak dokonale, že se mu nemohl vysmeknout. V dlouhé róbě nedovedl pohnout nohama, aniž by se do ní zamotal. Jak to jen on, školní šampion v karate, mohl dopustit!

„Setsuko...“

Viděl své parte. Příčina smrti: zadušení cizím jazykem. Jak znal Itachiho, ten parchant mu to ještě nechá vyrýt na náhrobek. Pokusil se mu uštědřit hlavičku, ale postrádal místo pro rozmach. Kol a kolem, jeho panenský pel se blížil hrubému setření.

„KYTKA! HÁŽE KYTKOU!“

I kdyby se Sasuke odhodlal, nechal se pomyslně vykastrovat a přes Deidarův všetečný jazyk dokázal zařvat o pomoc, stejně by ho nikdo neslyšel. Což by bylo trapné. Zacloumal sebou. Deidara zaklel, ale zesílil sevření. Měsíce bez posilovny se na Sasukeho svalstvu podepsaly, a kde byla dřív svalovina, uhnízdily se následky výborné zdejší kuchyně.

Nevzdával se však. Napjal veškeré své svaly, či aspoň jejich pozůstatky, aby tomu parchantovi ukázal, co proto...

… Jenže Deidara heknul a sletěl z něj, jako kdyby do něj narazil neviditelný vagón. Cosi zpoza něj jej spláchlo do šera plného funění a hekání. Sasuke se s úlevou odlepil ode zdi.

„To se dělá?“ kopla Ino Deidaru do žeber. „To se dělá?“ zatáhla ho za vlasy, které stále nepouštěla. „TO SE NEDĚLÁ!“

Sasuke zamrkal. Poprvé v životě pocítil přítomnost srdce ve svém hrudním koši.

* Abychom předešli nedorozumění, rozklíčuji vám identity. Kiba šel na bál v kostýmu psa, Paroháč je samozřejmě Shikamaru, John Lennon je avizovaný Shino. Tajemná Sněhurka navazuje na disneyovskou tradici křehkých hlavních hrdinek, které poskakují po louce a pozpěvují s ptáčky a koloušky. Přivítejte princeznu Juugo.