Z rozkazu královny ledových srdcí V.

Pomalu se sbíral ze země a mnul si bolavou čelist. Bylo to už opravdu hodně dávno, co na něj někdo zaútočil. Nečekal to a rozhodně to nečekal od ní.
„Co to bylo, -ttebayo?“
Mladá žena před ním zhluboka oddechovala, zatímco její bělostné oči plály hněvem a on musel obdivovat, s jak obrovskou silou ho vlastně udeřila.
„Vy jste se snad pomátl, Hokage-sama,“ procedila skrz zaťaté zuby.
„Já?“ zadíval se udiveně na její pravačku, díky které mu bolestivě pulzovala levá polovina obličeje, a usilovně přemýšlel, jestli mu něco neuniklo.
„Ano, vy! Jak jinak se dá vysvětlit, že se uprostřed noci seberete, třísknete dveřmi a jdete se zašít na tohle odlehlé zapomenuté cvičiště a svou těhotnou ženu necháte samotnou, rozrušenou a vystresovanou…“
„Hanabi, myslím, že do toho ti nic…“
„Tak to teda je! Sliboval jste jí, že jí budete oporou, sliboval jste jí, že u ní budete v dobrém i zlém. Byla jsem u toho!“
„Jasně že jo,“ trochu ho rozčilovalo, proč jejich noční hádku tak dramatizuje.
„Tak jak mi chcete vysvětlit, že v nejtěžší době jejího života jí sobecky ukážete záda a ani na vteřinu nepomyslíte na její křehký stav a na vaše dítě?!“
„Křehký stav…?“
„To vás skutečně ani na chvíli nenapadlo, že při takovém vypětí nervů by mohla, já nevím… Třeba začít rodit?!“
„A to by fakt mohla?“ podivil se.
„Tak to vás tedy ujišťuji!“
Ještě pár vteřin na ni udiveně zíral, než mu poklesla bolavá brada náhlým pochopením a s hrůzou v očích se rozběhl jako o život zpět k vesnici.

„Je krásná, ale velice drobná,“ držel novorozenou holčičku v levé ruce a pravým ukazováčkem jí něžně hladil po sametových tvářičkách.
Její matka jej ostřížím zrakem pozorovala. Byla nervózní, bezmocná a propadala zoufalství. Po těžkém porodu bylo její tělo zesláblé a neměla proto šanci před ním svou dceru ubránit. Cítila, že nemá dostatek chakry ani k aktivaci pečetě, alespoň ne na potřebnou dobu. Byla v koncích a oni ji nechali s ním samotnou, byl přece z rodiny, nikdo netušil, proč by ji měl nenávidět, přece se o to postarala, dokonale zametla stopy. Nikdo neměl podezření, že by jí mohl chtít ublížit.
„Neji, prosím…“ šeptala zlomeně.
Podíval se na ni, jeho velké nebezpečné oči ale postrádaly jakýkoli výraz: „Opravdu moc krásná…“
„Prosím…“
Přistoupil blíže k jejímu lůžku a ona zcela instinktivně natáhla ruce v prosebném gestu, aby jí její dcerku vydal. K jejímu úžasu tak opravdu učinil. Nevěřícně k sobě tiskla své dítě a vlhkým očima zírala na muže před sebou.
„Já vím, co jste udělala, Hinata-sama,“ její úleva byla ta tam a opět ji v žaludku tížil ostrý kámen, „a nikdy vám to nezapomenu.“
Sklopila oči, pořád jí zraňovalo, když takhle mluvil, i když věděla, že si na to musí zvyknout, ale… Ale jeho tón tentokrát nebyl chladný, ne. Kdyby neznala souvislosti, nechala by se snad unést pocitem, že je jí skutečně vděčný.
„Díky vám bude její dítě také tak krásné,“ sehnul se a políbil uzlíček v jejím náručí na nakrabacené čelíčko.
„Neji…“
„Hanabi-san mi řekla o druhém stupni pečetě.“
„Neměla právo…“ zděsila se.
„Ale měla, záleží jí na vás tak jako vám na ní,“ neušlo jí, co naznačoval, když si rychlým pohybem přejel prstem po čele. Pak tiše obešel postel a posadil se na židli u ní.
„Ochránila jste dítě TenTen před bolestivým umíráním,“ šeptal s nepřítomným pohledem. Možná nechtěl, aby jej náhodou zaslechl někdo, kdo by neměl, možná se bál, aby se mu nezlomil hlas.
„Ale to by nebylo jisté…“
„Osm let.“
„Cože?“
„To je nejvyšší doložený věk, kterého se dítě s druhým stupněm pečetě tajně dožilo.“
„Ale jak to víš?“
„Vaše sestra mě nechala nahlédnout do tajných archivů klanu, abych plně pochopil, jaký osud mohlo mé, chci říct její dítě potkat. Pomalé užírání mozkových buněk pokaždé, když se pokusí byť i nevědomky použít chakru, až by ho to nakonec umučilo k smrti…“
Sevřela své dítě pevněji, jako by ho chtěla ochránit před všemi hrůzami světa a provinile na něj pohlédla.
„Vy nemusíte litovat, vy ne, Hinata-sama. Jsem váš dlužník,“ vstal, uklonil se a otočil k odchodu, aby se ve dveřích srazil s dalším návštěvníkem.
„Neji...?“ nečekal ho.
„Jste šťastný muž, Hokage-sama,“ potřásl mu rukou, „a teď mě omluvte, čeká na mě vlastní rodina,“ věnoval poslední pohled své sestřenici a zmizel.

„Písečná...“ sdělila zcela zřejmé, když konečně procházeli bránou po úmorné a dlouhé cestě.
„Jo, no,“ pronesl, jen aby taky něco řekl. Byť mu cesta s ní celkem vyhovovala, neboť toho příliš nenamluvila, i tak to byla otrava a on byl rád, že je konečně doma. Tedy jen do chvíle, kdy mu málem praskla záda, jak na něj z nenadání jakoby odnikud skočila blonďatá ženština a nohy mu obtočila kolem boků.
„Slez, ženská!“ osopil se na ni, „Vždyť jsi děsně těžká!“
„Také jsi mi chyběl, manželi,“ přimhouřila oči a on věděl, že pokud se chce zbavit onoho závaží, bude muset přistoupit na její hru. Políbil ji.
TenTen přešlápla. Scéna, které se stala svědkem, ji přiváděla do rozpaků. Připadala si tak nějak navíc, připadala si, že na tomto místě vůbec nemá co pohledávat. A vlastně to byla pravda.
Temari nejspíš vycítila cizí pohled a velice neochotně se od svého muže odtrhla. Když k ní pomalu přistupovala, v jejích očích se zračil stejně pohrdavý a nepřátelský pohled, jako když se poprvé setkaly na chuuninských zkouškách. Zachvěla se. Byla to chyba, strašná chyba, nepatří sem, nikdy ji nepřijmou...
„TenTen, je mi líto tvé ztráty,“ pronesla nikterak procítěně, ale i tak ji to překvapilo, „Rock Lee tu byl váženou osobou a Kazekage bude hrdý, že jeho potomek jednou rozšíří řady písečných shinobi. Pojď, očekává tě,“ pokynula jí.
Zmatená dívka pohlédla na svého průvodce a z jeho ostrého výrazu pochopila, že pravdu nezná ani jeho žena a že to tak rozhodně zůstane. Pro celý tento národ plod, který nosí pod srdcem, není prokletý bastard nýbrž dítě uznávaného muže, který hrdinně padl, muže který byl osobním přítelem jejich milovaného Kazekageho. Než se konečně odhodlala následovat dvojici, která už před ní měla slušný náskok, zhluboka se nadechla. Hanabi měla asi pravdu, nakonec je opravdu snad čeká klidný a svobodný život.