Twin 4 - Jako malý dítě

Naruto zvedl hlavu a podíval se směrem, kam ukazoval dívčin ukazováček. Spatřil malý balkon rohového domku podivného tvaru. Sakura ho zatáhla do jednoho z mnoha vchodů a začali stoupat po schodech, až do nejvyššího patra, kde se zastavili přede dveřmi, na kterých bylo ještě kostrbatým dětským písmem vyvedeno jméno Naruto Uzumaki.
„He, to jsem tu nebyl tak dlouho?“
„Říkala jsem ti nejmíň stokrát, ať už tu hrůzu sundáš, ale tys pokaždé tvrdil, že se ti to takhle líbí. Ale neboj se, teď nepíšeš o nic líp,“ popíchla ho Sakura a vzala za kliku.
Vešla jako první, tudíž na ni utkvěla většina pavučin.
„Tak jsme tu,“ řekla, zatímco si jemně tkaná bílá vlákna stahovala z vlasů.
„Hm, není to tak špatný,“ rozhlížel se Naruto okolo sebe. Bylo evidentní, že majitel pokoj opustil ve spěchu, plno potřebných i nepotřebných věcí, od prázdných misek od rámenu, až po použité spodní prádlo, se válelo po stole, zemi i po posteli.
„He-he-hepčááá! Tady se nedá dýchat. No, už je pozdě, tak se zabydli a ráno přijď za mnou do nemocnice na nějaké ty testy.“
„Jop.“ Utrousil blonďák a skočil na neustlanou postel, ze které se okamžitě vyvalil oblak těžkého usazeného prachu.
„Tím zabydlet jsem,“ *záchvat kašle* „myslela si nejdřív uklidit, baka!“ S rukou před ústy se otočila na podpatku, a co nejrychleji rázovala z místnosti. Ve dveřích si ještě neodpustila: „a přijď zítra včas!“
Jasně, jinak to bude bolet…chápu.
….
Sakura seděla za stolem a zamyšleně si pohrávala se stetoskopem, když se ozvalo nesmělé zaklepání na dveře, zvedla se a šla návštěvníka vpustit dál.
„Ahoj Naruto, už na tebe čekám.“
„Promiň, trošku jsem se po cestě ztratil.“ Dívka se na něho zkoumavě zahleděla a poznala, že na rozdíl od Kakashiho to myslí upřímně.
„Sedni si sem, hned se do toho dáme, ať to máš za sebou,“ řekla a pokynula mu k velkému zelenému křeslu, jež stálo uprostřed místnosti. Už jen při pohledu na něj by se nejradši otočil a pelášil na druhý konec Ohňové, avšak bylo mu jasné, že by mu to růžovláska nedovolila.
„Ty seš doktorka nebo tak něco?“
„No, dalo by se to tak říct. Jsem v učení u Tsunade-sama, která je sama vynikající medic-ninja,“ vysvětlila.
„A to jsi byla moje kamarádka?“ Zděsil se blonďák nehraně.
„Ano a doufám, že jí stále jsem,“ řekla s úsměvem, s použitím své nemalé síly ho donutila usadit se do křesla, vyhrnula mu rukáv na levé ruce a chopila se injekční stříkačky.
„Teď ti odeberu krev.“
„Cože uděláš?!“
„Naruto, uklidni se, je to jenom malé píchnutí, kvůli pár testům a DNA.“
Když se na něho tak dívala, bylo jí ho skoro až líto, oči měl pevně zavřené a hlavu odvrácenou na druhou stranu. Znovu si vzpomněla na ten zatracený den, na ten okamžik, v němž si myslela, že ho vidí umírat. A kvůli ní, zase kvůli ní riskoval, jako vždycky. Vždycky tu byl pro ni, aby ji pomohl, aby ji zachránil, uklidnil ji tím svým přihlouplým smíchem.
Tak to ale nechtěla.
Nechtěla žít na úkor jeho smrti, nechtěla mu být přítěží, zároveň ho však nechtěla vymazat ze svého života. Když tu s ní nebyl, celý ten měsíc, a myslela si, že už ho nikdy neuvidí, ta doba jí připadala tak neskutečně dlouhá, tak strašně smutná. Musela přiznat, že jí opravdu chyběl.
Neuplynula minuta, kdy by si to nevyčítala, že nemohla nic dělat….opět jen bezmocně přihlížela. Ale teď…musí mu pomoct, jak jen to půjde.
„Tak, je to hotové, už tě nebudu dál trápit.“ Řekla a utřela si vytékající slzu.
„Teď budeme muset jen počkat na výsledky, což asi několik dní potrvá. Naruto, už můžeš otevřít oči.“
„Aha, jo. Díky.“
„I když…počkej, ještě mě něco napadlo. Mohli bychom požádat o pomoc Ininého otce, Inoiche Yamanaku. Kdyby ti nahlédl do mysli…“
„Kdyby mi CO? Sakuro, ty mě děsíš!“
„Nic…klid, uklidni se.“ Přitlačila ho na křeslo, aby sebou tolik neházel. Trochu si připadala jako mučitelka.
„Páni, kam se poděla tvoje odvaha a odhodlání.“ Povzdechla si a pohlédla na jeho vystrašený výraz.
„Vážně, nic to není.“ Usmála se na něho.
„Co…jak…si to myslela…“ Vykoktal ustrašeně.
„Co? To s tou odvahou a odhodláním?“ Nahodila udivený pohled.
„No…nikdy ses ničeho nebál, do všeho ses vrhal bezhlavě jen s tím, že vyhraješ. Nevěřil si ve svou porážku. A i když měla přijít, nikdy ses nevzdával. Hodněkrát ses dostal z viditelně beznadějných situací a téměř nikdy se ti z tváře nevytratil úsměv.“ Zavzpomínala na blonďákovo chování.
„Vážně?“ Vykulil chlapec překvapeně oči.
„Vážně. I tehdy, když tě zavalil důl. Když sme tě našli, byl si celej pomlácenej, ale neustále ses usmíval.“ Jen to dívka dořekla, blonďákovi už úsměv naskočil.
„Ok, budu se snažit chovat jako…jako…“ Zarazil se a nevěděl jak to vyslovit. „…Jako, jak si mě pamatuješ, Sakuro.“ Usmíval se.
„Tak se mi to líbí.“ Pohodila vlasy.
„A teď tady na mě počkej, odnesu ty vzorky do laboratoře a půjdeme za Inoichem.“ Řekla a vyšla z místnosti. Naruto slezl z křesla a začal si ordinaci pořádně prohlížet. Choval se jako malý dítě. Každá věc, která mu přišla alespoň trochu zajímavá, mu skončila v ruce. Vše, na co sáhl si musel pečlivě ohmatat. Po chvíli, když se Sakura vrátila, se trochu zděsila.
„N…naruto, ten…ten stetoskop není…k jídlu…“ Zarazila se.
„Koukej to vyndat!“ Křikla na něho. Chlapec ho úlekem málem spolkl.
„Co sem řekla. To není k jídlu!“ Mračila se. Blonďák tedy raději ustoupil a z pusy stetoskop vyndal.
„To si takhle všechno doma ochutnával?“ Zeptala se ho se zabijáckým pohledem. „No…ne…“ Uhnul pohledem a pomalu začal vzpomínat na ohlodaný nohy od stolu, oslintanou postel a při pomyšlení na snahu o okušení plechu ledničky ho rozbolely zuby.
„Vážně??“ Nahodila káravý pohled, jako maminka, která se snaží poučit své dítě.
„No…možná trochu.“ Vykoktal opět vyděšeně.
„Ach jo…Naruto…věci, který sou k jídlu, jsou na talíři.“ Sedla si na židli a nevěřila, že může být z Naruta ještě větší hňup.
„A…platí to i o talířích…které jsou na talířích??“ Zašklebil se.
„Cože?!“ Vytřeštila Sakura svá zelená kukadla.
„No…“
„Ty ses snažil ochutnat porcelán?“ Plácla se do čela.
„Já…měl hlad, lednička byla prázdná a…nevěděl sem, co se jí.“ Zatvářil se rozpačitě.
„A kvůli tomu si chtěl sežrat každou součást svého by…“ Zarazila se.
„Děje se něco??“ Zamrkal nechápavě očima.
„Neměl jsi žízeň, že ne?“ Zhluboka polkla.
„Proč?“
„Nepil si ze záchodu, že ne?“
„N…ne…to vážně ne…“
„Vážně?“
„No…“
„Co no? Naruto, ty prase!!!!“
„Když ta voda netekla…“