Bláznovo zlato

Bylo pozdní odpoledne a Ibiki se chystal opustit svoji kancelář. Už týden nebyl ve své kůži, pořádně se nesoustředil, nervózně přešlapoval po chodbách a jakmile mu nějaký nešťastník zkřížil cestu, dostal v lepším případě práci navíc a v tom horším okusil Ibikiho hněv.
Napodruhé se mu povedlo obléci jeho plášť. Vykročil ke dveřím, ale na poslední chvíli se vrátil ke stolu a začal jej zuřivě prohrabovat. Hned na to se vrhl ke kartotéce a vytahoval jednu složku za druhou, prolistoval je a odhodil za sebe. Byl skoro u posledního šuplíku, když vešel Inoichi. Pobaveně sledoval svého přítele, který zoufale obracel svoji kancelář vzhůru nohama. Nakonec se mu ho zželelo.
„Hledáš něco?“ zeptal se. Ibiki sebou trochu škubl, Inoichi usoudil, že musí být hodně nervózní, když si nevšiml, že někdo vešel do jeho kanceláře.
„Někam jsem si dal můj lístek.“
„Myslíš ten, který sis ráno schoval do kapsy?“ zeptal se s úšklebkem Inoichi.
„Ano, to je přesně on,“ odpověděl teď už naprosto klidný.
„Můžeme vyrazit?“ Měli stejnou cestu. Oba mířili do místního zlatnictví, umělec, který tu pracoval, byl vyhlášený. Ibiki si u něho už před měsícem objednal speciální objednávku a konečně nadešel den, kdy si ji mohl vyzvednout.
Stihli dojít jen ke schodišti, když je doběhla Shizune. Tsunade požadovala naléhavý výslech a poslala pro Ibikiho. Ten se ocitl v patové situaci. Potřeboval se rychle dostat do zlatnictví, protože jinak zavřou a další šanci dostane zase až v pondělí a on měl už všechno naplánované. Zlatník, mistr v oboru, vědom si své důležitosti, měl nos trochu nahoru a určitě by nepřipustil návštěvu mimo otevírací dobu. Na druhou stranu nepřipadalo v úvahu, že by neuposlechl rozkaz Tsunade. Bezradně stál na vrcholu schodiště a sám sebe se ptal, čím si to zasloužil. Nemůže mít ani chvíli klid?
„Vyzvednu to za tebe, stejně tam musím jít. Donesu ti ho.“ Ibiki vyndal lístek a předal ho svému příteli. Přeci jen byl to právě Inoichi, který mu pomáhal při výběru. Pak odešel za Shizune, aby si vybil svoji zlost na zajatci.

Inoichi vešel do obchodu, kde pod skly ležely na měkkých sametových polštářcích šperky. Opřel se o pult a zazvonil. Potom podruhé a potřetí. Ze zadní části se došoural chlapík v papučích s ošuntělým svetrem zapnutým přes knoflík. Měl holou hlavu, až na dva chomáče šedých vlasů po stranách.
„Nejsem hluchý,“ zavrčel, nasadil si brýle a prohlédl si zákazníka přísným pohledem.
„Přišel jsem vyzvednout objednávku,“ rychle se snažil otočit řeč jinam. Ibiki by ho zabil, kdyby ho zlatník vyhodil a on se vrátil s prázdnou.
„Tak rychle!“ nevrle zahučel a natáhl ruku.
Jakmile vyšel ven, oddech si. Zlatník by mohl z fleku jít pracovat k nim na oddělení, nákup v jeho obchodě byl opravdovým mučením. Spolu s úlovkem se vrátil a čekal, až skončí výslechy. Po dvou hodinách se dočkal. Zpocený Ibiki se zuřivou grimasou na tváři rozrazil dveře. Jeho výraz se změnil v momentě, kdy k němu Inoichi natáhl ruku s krabičkou. Rychle si ji vzal a schoval do kapsy, spokojeně na ni poklepal.
„Tak hodně štěstí. Musím domů, už takhle jdu domů pozdě, to zase od ženský schytám,“ postěžoval si. A měl pravdu.

„Kde jsi byl?!“ uvítala ho manželka místo pozdravu.
„Na všechno jsem tu sama, s ničím nepomůžeš. Donesl jsi alespoň to o co jsem tě požádala?“
„Jistě, zlato, tady,“ odpověděl jí a položil krabičku na poličku.
„Fajn, dojdi s odpadky,“ místo objetí na přivítanou mu podala pytel smetí. V předsíni potkal další nadělení.
„Ahoj tati, víš, že mám zítra narozeniny? Víš, že mám zítra narozeniny!“ zdůraznila Ino, protože její otec se ji snažil ignorovat.
„Už jsi pro mě něco nachystal?“
„Nebuď zvědavá,“ zabručel mezi dveřmi Inoichi. Vůbec nechápal, kam se Ibiki tak žene. Mohl být rád, že je svobodný a má klid. Však ho to nadšení přejde.
Jako jeho manželka, byla doma a starala se o obchod, jenže občas si připadala nevyužitá, a tak si vymyslela nějakou koninu. Třeba teď, vzala si do hlavy samaritánství a museli se proto starat o kdejakého chudáka. Nejen že zvala tuláky k obědu, ale navíc stále častěji zapojovala do aktivit celou rodinu. Jako dnes, když musel donést něco pro babku bydlící v sousedství. Byla stará, nohy jí nesloužily a hlavu měla pomotanou. Jen ho zajímalo, co ježibaba jako ona může potřebovat ve zlatnictví.
Ino vešla do obývacího pokoje. Stačil jí jeden pohled a okamžitě si všimla malé krabičky na polici. Obezřetně se rozhlédla. Byl to dárek pro ni a táta ho zapomněl schovat. Připlížila se k němu, ještě jednou zkontrolovala okolí a pak už opatrně rozvazovala stužku.
„Oooo,“ obdivně zavzdychala, když odklopila víčko. Uvnitř byl prstýnek s nádherným kamenem. Určitě ho zítra dostane, ale to bude pozdě. Má se večer sejít s holkama a teď ucítila obrovskou touhu hned se s dárkem pochlubit. Schovala ho do kapsy a krabičku zase opatrně převázala, aby nikdo nic nepoznal.

Mezitím Ibiki postával před zrcadlem, což bylo pro něho nezvyklé. Nikdy se nevzhlížel, vlastně se nebylo ani na co dívat. Teď se zoufale mračil na svůj odraz. Začínal pochybovat o veškerém svém počínání a stále víc si připadal jako starý blázen. Ručičky se zvolna šinuly k osmé hodině. Nezbývalo mu než sebrat veškerou odvahu a odhodlat se k činu. Ibiki si pořídil úplně nový oblek, vybral hodně drahou restauraci, byl připravený. Ještě zkontroloval krabičku v kapse. Všechno ho to stálo spoustu peněz, ale když uviděl Hanu s širokým úsměvem a hlubokým výstřihem, všechno hodil za hlavu.
V klidu povečeřeli, povídali si a pak konečně nastal ten správný čas. Ibiki sáhl do kapsy a s trochu chvějící se rukou vyndal krabičku a podal jí Haně.
„Copak to asi je?“ zeptala se a celá se rozzářila.
„Něco pro tebe,“ vysoukal ze sebe a v duchu si nadával. Měl připravený proslov, ale v momentě ho celý zapomněl. Jak se zdálo Haně to vůbec nevadilo. Pohled soustředila na malinkou krabičku. Když ji otevřela, celý obličej jí nejprve ztuhl a potom se zkroutil do zoufalé grimasy.
„Zlato, stalo se něco?“ Ibiki nechápal. Nelíbil se jí snad? Teď začala hlasitě vzlykat a přitáhla tak pozornost všech v restauraci.
„Můžeme ho vyměnit,“ řekl nejistě. Hana odhodila krabičku na stůl, zvedla se a utekla. Ibiki se za ní nevěřícně díval a všichni okolo zase nenávistně pozorovali jeho. Jako by byl zrůda, která mučí mladou a nevinnou dívku. Z krabičky na stůl vypadl malý lesklý předmět, který rozhodně nebyl prstýnek. Vzal ho do ruky a pořádně si ho prohlédl. Zlatý zub!

„Ibiki, tak jak to šlo? A proč jsi v tuhle dobu u nás?“ zíval Inoichi, stál ve dveřích ve zmačkaném pyžamu a chuchvalcem vlasů kolem hlavy.
„Zničil jsi mi život!“ vykřikl Ibiki.
„Ticho, nebo vzbudíš moji ženu.“
„Tvoji ženu?! Tak to se máš skvěle, když máš manželku. Já díky tvojí pomoci žádnou mít nebudu.“
„Proč kvůli mně?“
„Neměl být náhodou v té krabičce, co jsi měl vyzvednout, prstýnek?“
„Měl? Nebyl tam?“
„Bylo tam tohle!“ vyndal z kapsy zlatý zub. Inoichi jen vyvalil oči.
„Sakra, musel jsem je vyměnit.“
„Opravdu?“ výhružně zavrčel Ibiki.
„Počkej, uklidni se, nějak to vyřeším. Jenže to znamená, že tvůj prsten má teď Suchá větev!“
„Kdo?“
„Taková stará shrbená bába s květákem na hlavě, je úplně vyschlá a vůbec to nemá v hlavě v pořádku. Nesnáší mě, ale moje žena ji lituje. Nemůžu za ní jen tak přijít a požádat ji o výměnu, žalovala by a hlavně nemůžu o ničem říct, jinak budu mít doma peklo. Nejméně měsíc si neuž... Počkej, jdu se převlíknout.“
Určitě v tom bylo nějaké jutsu, protože takovou rychlostí nemohl rozčesat svoje vrabčí hnízdo.
„Ta ženská bydlí kousek odsud. Prostě tam vlezeme, vyměníme prsten za zub a všechno bude v pořádku. S Hanou všechno urovnáš a do roka bude svatba.“
„V to doufej,“ důrazně mu doporučil Ibiki.
Jenže jak se ukázalo, ten den nemělo nic jít podle jejich představ. Vlastně nejdříve šlo všechno dobře. V tichosti se dostali do domu, babka spala, takže mohli nerušeně prohledávat celý dům. Nic z toho pro ně nepředstavovalo problém, byli zkušení shinobi. Zlom nastal v okamžiku, kdy našli krabičku. Ibiki ji s patrnou úlevou sevřel v ruce. Jenže jeho klid neměl trvat dlouho. V momentě, kdy otevřel krabičku, zjistil, že je prázdná.
„To snad ne! Ta nablblá bába si ten prsten dala do huby místo zubu,“ zhrozil se Inoichi a představoval si, jak se druhý den usměje na jeho ženu, až jí ponese oběd, a odhalí při tom diamant.
„Musíš ho vyndat.“
„Nikdy! Nebudu jí šahat do pusy,“ odmítl Inoichi. Jenže Ibiki ho dostrkal až k její posteli. Než ale mohlo dojít k zásahu dentisty, babka otevřela oči. „Vrazíííí!“ zařvala. Oba muži se lekli a začali prchat. Ani jeden z nich se v životě tak nevyděsil.

Jednou z výhod, že žijete v shinobi vesnici, je, že kolem sebe máte spoustu dobře vycvičených a k boji neustále připravených bojovníků. Většinou je to výhoda, ne však právě tu noc pro Ibikiho a Inoichiho. Než stačili zmizet ve stínu, už jim byli v patách. Okamžitě se na ně sesypali. Ani jeden z nich nechtěl svým známým ublížit, takže se rozhodli se vzdát a situaci vysvětlit. Hned na to se ukázala další nevýhoda života se spoustou ninjů. Všichni toho hodně zažili, a tak jim neuvěřili. Okamžitě v nich začali vidět nepřátele a považovali je za důkladně maskované zločince, kteří mají navíc tu drzost a vydávají se za dva vážené občany jejich vesnice. Oba je odvedli k výslechu. Nechali zavolat Ibikiho a Inoichiho, aby se toho úkolu zhostili. Zajatce zatím zavřeli do malé temné a nepohodlné cely, se kterou se oba nyní mohli důkladně seznámit i z druhé strany. Ani jeden nepromluvil. Inoichi se bál, že by mohl dostat jednu po tlamě a Ibiki vzteky tak svíral čelist, že nebyl schopen cokoli vyslovit. Dvě hodiny seděli ve tmě a v tichosti. Než se konečně objevilo světlo naděje.
Ne nadlouho, hned, jakmile se rozkoukali, zjistili, že ve dveřích stojí Tsunade a Inoichiho manželka. Obě se tvářily jako fúrie.
„Co se zase děje?! Kdy už konečně skončí ten humbuk?“ zařvala Tsunade a její hlas rezonoval v malé místnosti.
„Pokusil jsem se problém vyřešit, jak jsem slíbil a oženit se, ale situace se zkomplikovala.“
„Tohle jasně ukazuje, že láska dělá i z rozumných lidí blázny.“
Nakonec se všechno vyřešilo. Obvinění z vloupání, krádeže a pokusu o znásilnění bylo staženo.

Zdrcený Ibiki byl pozván na snídani.
„Víš, opravdu jsi mě překvapil, takhle pomoci kamarádovi, aby získal svoji životní lásku,“ rozplývala se paní Yamanaka v kuchyni, zatímco připravovala čaj.
„Nejdřív jsem se na tebe hrozně rozzlobila, ale když jsi mi všechno vysvětlil, tak ti odpouštím. Určitě si zasloužíš odměnu,“ usmála se na něho a postavila na stůl konvici. Inoichi si příběh dost přibarvil, aby vypadal jako hrdina a vyvázl se zdravou kůží. Takže jediný, kdo to odnesl, byl Ibiki.
„Neboj se, když Haně všechno vysvětlíš, tak se na tebe zlobit nebude.“
„Jenže pořád nemám prsten, někam zmizel,“ zkroušeně svěsil hlavu.
„Proč tady tak křičíte? Chtěla jsem si přispat,“ rozmrzele zakručela Ino. Byla natolik rozespalá, že se ani nepozastavila nad tím, že je u nich Ibiki. Sedla si ke stolu a nalévala si čaj.
„Co to máš na ruce!“ vykřikl Inoichi. Všichni se podívali jejím směrem.
„Tati, nevyšiluj, nejsem malá. Stejně jste mi ho chtěli dát, tak jsem ho prostě měla jen o den dřív.“
Nakonec z toho nevyšel nejhůř Ibiki.
O deset minut později už udýchaně bušil na Hanině dveře. Otevřela mu s rudýma, opuchlýma očima a zamračeným výrazem. Tentokrát už Ibiki nic nepopletl, jen poklekl. A místo zlatého zubu jí dal prstýnek.