Matka

Čvachtavé zvuky narušovaly ticho dlící v potemnělých konožských ulicích. Teprve před chvílí ustal prudký liják a bylo těžké, snad i nemožné, vyhýbat se obrovským kalužím. Mihare na to nedbala. Spěšně cupitala vlhkou nocí, jen béžové kimono vyšité smaragdovou nití si přitáhla blíže k tělu. Nebylo třeba se rozhlížet, věděla, že v tuto hodinu venku nikoho nepotká. Nikdo by se neodvážil. Ne potom, co přišly nejnovější zprávy z fronty. Blížila se. Krvavá řež se natahovala, aby mohla obejmout... všechny. Jak by tedy mohla čekat až do rána? Žádný temný stín či kout nemohl být děsivější než utrpení číhající za branami.
Když konečně zahlédla rodný dům, čvachtání nabylo na intenzitě. Rýžové sandále těžkly nedobrovolným sáním vody a dříve bělostné ponožky se jí nepříjemně lepily ke kotníkům, přesto se nehodlala zdržovat vyhýbáním se loužím. Před vchodovými dveřmi jen krátce pohlédla do okna, jímž prostupovalo slabé mihotavé světlo, a vešla. Díky plamenu svíčky věděla, že nemá smysl hledat ji v ložnici, kde by se v tuto hodinu jistě nalézat měla. Mihare kvapně zamířila k otcově pracovně, ale před zásuvnými dveřmi se zastavila. Jemnými pohyby prstů zkontrolovala, zda vyřezávané jehlice udržely její drdol v perfektním stavu a hbitě navrátila vypadlý pramen měděné barvy na původní místo. Pak zlehka uhladila hedvábné kimono, zhluboka se nadechla a zaklepala. Trvalo příliš dlouho, než se z druhé strany ozvalo téměř neslyšné vybídnutí, aby vstoupila, přesto na ně trpělivě čekala, protože o své vůli vejít by se neodvážila.
„Matko,“ uctivě se uklonila postarší ženě sedící u starožitného stolu. Nelichotivá záře svíčky jen podtrhovala její bledost a prohlubovala vrásky, když žena mírně přikývla. Mihare si na její popud přidržela kimono u holení a poklekla.
„Je pozdě,“ ozval se slabý, děsivě unavený hlas.
„Nezdržím vás dlouho,“ ujišťovala spíše jakoby konečky svých napnutých prstů dotýkajících se chladné podlahy.
„Co máš na srdci, dcero?“ Matka jí nikdy neřekla jménem. Už i jako malou ji oslovovala dcero, dcerko nebo dítě. Pokud ji Mihare dokázala obzvláště potěšit, dočkala se laskavého přízviska mé dítě.
„Válku...“
„Dcero,“ přerušila ji žena tichým ale autoritativním tónem, „tvé obavy přišly na přetřes již nesčetněkrát. Není důvod se zabývat touto záležitostí znovu, navíc v tak pozdní hodinu.“
„Je tady důvod, matko, věřte mi!“ nechtěla se nechat odbýt. Nesměla se nechat odbýt, tentokrát už ne. V sázce bylo příliš.
„Boje se přiblížily, to jsi mi přišla říct?“
„To také...“
„Jak vidíš, této skutečnosti jsem si vědoma. Sandaime podniká všechny potřebné kroky k udržení vesnice v bezpečí, tvé obavy nejsou na místě. Opět.“
Mihare byla obeznámena s Hiruzenovou politikou, věděla, jaké kroky v posledních dnech podniká, a až příliš dobře ho znala na to, aby chápala, že i když mu to nečiní žádné potěšení, bude v tomto drastickém opatření pokračovat, bude-li se domnívat, že vede k ochraně vesnice. Nesouhlasila s ním. Pokud se vesnice vzdá toho nejdůležitějšího, pak nemá smysl ji bránit. Proč chránit majetek, statky a zbytečnou hrdost, když si budoucnost necháte uniknout mezi třesoucími se prsty?
„Nestrachuji se o vesnici,“ poprvé pohlédla ženě zpříma do očí. Překvapilo jí to. Možná v tom hledala jistou známku vzdoru, neposlušnosti, ale ona tak činila z čirého zoufalství.
„Strachuješ,“ téměř neznatelně pokývala hlavou a Mihare opět poslušně sklonila pohled k podlaze. „Snad pouze o její nepatrnou avšak stále nezanedbatelnou část. Velmi se strachuješ a proto jsi dnes přišla.“
„A je to snad nepochopitelné?“
„Je to sobecké, dcero.“
Sobecké. Mihare sevřela rty k sobě a odolávala pokušení učinit tak i s pěstmi.
„Za tři dny bude mít Keina narozeniny,“ špitla nakonec, když rty opět uvolnila.
„Vím, kdy se narodila má vnučka,“ tichý vyrovnaný tón zhrubl náznakem netrpělivosti.
„Bude jí dvanáct, matko.“
„Ani tato informace mi neunikla,“ řekla prostě a tentokrát to byla Mihare, komu docházela trpělivost. Její matka to evidentně odmítala pochopit a nebo jí to jednoduše nepřišlo dostatečně důležité.
„Nesmíme jim dovolit, aby ji odvedli! Je to ještě dítě, matko, nemůže bojovat ve válce, pochopte to!“ zkusila ji naposledy obměkčit, i když dobře věděla, že je to zbytečné.
„Je to její povinnost, dcero. Tak jako měla být i tvojí.“
Matka opět neopomenula vynést na světlo dávné křivdy, kdy se Mihare rozhodla jít sice v otcových stopách ale cestou, kterou skrytá vesnice neschvalovala – cestou diplomacie. Otec, jakožto velký mírotvorce, chápal její přínos alespoň jako podpůrný, matka se však vždy obávala, že ve světě ninjů bude pacifistka na obtíž. Čím podpořit tlachy, pokud nemáte vlastní sílu a moc? Pokud nemáte čím zastrašit či držet v šachu? Pokud jste slabá a zbabělá? Ne, Mihare nebyla zbabělá, jen se nenechala přinutit k zabíjení, které se ninjům jevilo účinnější a hlavně pohodlnější než debata čítající značné kompromisy.
„Ostatně obě děti tvého bratra za nás ve válce již bojují,“ připomněla jí přesně podle očekávání. Mihare se hořce pousmála. Toshire přišel na přetřes vždy poté, kdy jí bylo vyčteno její slabošství. Silný a statečný ninja, muž hodný velkého jména, naděje celé vesnice, která ovšem pohasla před více než deseti lety.
„Toshire je mrtvý, matko! Skutečně se domníváte, že by si přál stejný osud i pro své děti, kdyby do toho mohl mluvit?“
„Nikdo si nepřeje takovýto úděl, ale jsou tací, kteří jsou ochotni obětovat své blaho, aby onen osud nestihl nás všechny. Ty děti sice přišly o otce, mají však stále matku, která tady ale neklečí na kolenou a nezahanbuje svou rodinu.“
„Samozřejmě,“ procedila Mihare skrze zuby. Kitade by se nikdy nevzepřela, nikdy by ani nepomyslela na sobeckou ochranu vlastních dětí, ona byla ráda poslušnou členkou nejmocnějšího klanu. Milovala to. Milovala to více než svého muže, i když ten to zaslepen krásou nechtěl prohlédnout. Ona si tenkrát nebrala Toshireho, brala si Senju a neudělala by nic, co by jí mohlo o úctu spjatou s tímto titulem připravit. I za cenu života svých dětí. Kdo je tu skutečný sobec?
„Nepřimluvím se za Keinu, dcero. I kdybych ti chtěla vyhovět, není to už v mých silách.“
„Toho jsem si dobře vědoma, matko,“ ubezpečila ji stejně odměřeným tónem.
„Výborně,“ zlehka pokývala hlavou, „jsem potom ovšem zmatena stran tvého nečekaného pozdního příchodu.“
„Přišla jsem vás pouze informovat, že nebudu nečinně přihlížet, jak mi Keinu odvedou. Za rok by ji mohl následovat i Sekai. Ne, matko, my odcházíme. Ještě dnes v noci.“ Vstala a uhladila si kimono.
„To je vyloučené, dcero!“ sykla starší z žen a i ona se namáhavě postavila. „Dezerce se trestá smrtí!“
„Nikdo z mé rodiny z dezerce obviněn nebude. Nejsme ninjové, Keina ještě nesložila závěrečné geninské zkoušky...“
„Ale to jen proto, že jsi se tolik let zdráhala poslat ji na akademii!“
„A to jí zřejmě zachrání život.“ Lhostejně snášela tvrdý pohled, kterým se teď rozhodně nenechá zastrašit.
„Už se nikdy nebudete moct vrátit!“ Ani výhrůžky ji nemohou přinutit riskovat nevinné životy.
„Nemusíte mít obavy, matko, nebudeme se chtít vracet.“ Rozloučila se hlubokou úklonou a polekaně pohlédla za sebe, kde se bez varování hlasitě odhrnuly dveře dokořán.
„Ba-babičko!“ hystericky štkala dívka, která se prohnala kolem Mihare a klesla na kolena k nohám nejstarší z žen.
„Tsunade?“ podivila se, zatímco jí vrásčitou rukou lehce pohladila po zcuchaných, krví slepených vlasech, které tak absurdně ladily k jejím vlastním.
„Odpusťte, babičko,“ zmohla se na prosbu, než se opět začala zalykat vzlyky. „Nedokázala jsem... nemohla jsem... ho ochránit... ne-nešlo to! On, on prostě... Chtěla jsem, tak moc jsem chtěla!“
„Nawaki?“ zeptala se Mihare prostě, když její matka stále jen němě hladila svou vnučku po vlasech. Odpovědí jí byl hlasitý žalostný pláč.
Poodstoupila. Už tady nebude nic platná. Jak by mohla neteř ukonejšit? Obětím? Planými frázemi? Pro nesmyslnou smrt neexistuje útěcha, vysvětlení, rozhřešení. Jen snaha zabránit té příští.
„Sbohem, matko,“ zašeptala ve dveřích. Nebylo nutné zvyšovat hlas, i tak by ji nikdo neslyšel.