Poezie
Zelená
To jo síla mládí
Zelená
Ta mě pohání.
Zelená
Ta mi proudí v žilách
Zelená
Je v mladých silách.
Zelená
Hubu mi spálí
Wasabi
Pr**l mi podpálí
Pálí to, ach pálí,
pálí
Vášeň - to je wasabi
A oheň ze zadnice se valí.
Wasabi
Sílu mládí mi darovalo
Wasabi
Nepřátele odrovnalo.
Já věrný mu zůstanu
a kdo nevěří
jednou přes hubu dostanu
všichni sprotě láteří.
Wasabi
Jen ono mě rádo má
Wasabi
Za nic nikdy nemůžu já.
Za to může wasabi…*pohled plný nevinného uražení*
Neměli co říci,
pod lampou jako svící
do očí si hleděli
A když nevěděli slova,
pak se smáli znova
a chybělo jim ticho
a přece se ho báli
teď lidé ruku v ruce
jim spojila se srdce,
už ví, že patří k sobě,
v klidu, v nepohodě
a že se k sobě hodí,
a že se mají rádi,
a proč si za tím stojí
[center]I napořád.
se nebojí být spolu.
A ať pořád se smějí
Neviem, či som urobila dobre, ale je tu "pokračovanie" (alebo veci, ktoré som predtým stratila..oops) poezie *CHRISTMAS TIME*!!!
Tak nech sa páči ;)
Začneme..
Starý Hokage nech sa ujme kolied spievať,
nech mu od spevu začne hrdlo ochraptievať,
Konohamaru nech ho buchnátom pochváli,
nech starého zby skončia v Orovom pohári,
nech Oro sa začne protézou zadúšať,
Kurenai nech sa ju odhodlá vyskúšať,
Shino nech sa na tom kŕčuje,
Ino nech mu jednu daruje,
Guy nech sa opíjať začne,
a tým tento príbeh načne 
*CHRISTMAS TIME(2)*
Ukonejšit tvé srdce bolavé,
klesnout s tebou do temna,
dotknout se vzpomínky slzavé,
a probudit tě ze sna.
Obraz tvého úsměvu pomalu mizí mi v dáli,
nahrazen smutkem a bolestí,
mohou za to věci, které se udály,
kde jsou ty oči plné radosti?
Konejším tvé tělo,
avšak srdce je stále chladné,
nebije tak jak by mělo,
dotkl ses smrti zrádné.
Konejším sebe samu,
že nedokázala jsem vrátit ti život,
od počátku jsem věděla, že tě klamu,
neprosím o milost.
Ukonejšit tvé srdce bolavé,
nepovedlo se mi,
Kdoby ich nepoznal neviem,
sú všade no nikde zároven,
držia nad nami stráže jak anjely,
obetovať život pre iných to sú oni,
tasia zbrane behom stotiny,
po ktorych ostavaju otvorene rany,
pečate, znaky rúk všetko to je,
neznamená to byť ninja pretože,
oni musia mať rozum, silu, srdce,
musia mať skúsenosti všeobecne,
ak im čo iba jedna položka chýba,
spadne, lahko objaví sa chyba,
Shinobi pripravený pre zem svoju umriet,
pripravený nepriateĺom do očí hladieť,
nevieš hádaš a riešiš hlavolamy,
jak porazit nepriateľa, čo urobí??
Bílá: Seš si jistej? Myslím tím, je tam málo jogurtů!
Černý: Myslíš ty taky na něco jinýho než jídlo?
Bílá: Na naší Malwa-Nee-chan a na tebe, Černý!
Černý: To je jedno. Tohle je taková blbůstka co sme vymysleli na Hudebce (Sláva úče Hřebíkové za její trpělivost a nadání!) a s Nee-san to domysleli do konce.
Bílá: Radši si to řekněte jako normální báseň, líp to vyzní.
Černý: Tak a dost keců tady to je:
Kráčím po cestě zahalenou tmou
hlas v hlavě pořád dokola zní
co dál s duší moji bezradnou
kdo jí nakonec jen zachrání?
Zima mocná, krásná i zlá
všude kolem poletuje sem a tam
sněhová vločka do rukou mi padá
sevřenou v ruce ji mám.
Tma je čím dál hlubší
ztrácím se po cestě pořád dál
slyším jak vítr kolem mě sviští
svoje hříchy si zde v mrazu odpykám.
Hlas v hlavě pořád dokola zní
nerozumím co se snaží říct
celou cestu mě pomalu provází
přáním je hlavu čistou mít.
Všechno je zmrzlé necítím ruce
Stál pred bránou obzeral sa,
rozmýšľal, či vrátiť sa mal,
to, čo v minulosti urobil,
už dávno oľutoval.
V srdci smútok, v hlave zmätok,
putami minulosti spútaný byť,
bol to on, z pamäti dávnej histórie,
ktorý sa teraz chcel vrátiť.
Prvý krok urobiť,
zbabelým sa stať,
tieto dve slová
sa začali u neho čoraz viac prelínať.
Nevedel sa pohnúť,
ostal tam len stáť,
nohy mu velili na odchod,
no rozum nad tým nechcel ani premýšľať.
Spomienky sa mu mihali pred očami ako filmový pás,
tie nádherné okamžiky, zas a zas.....
Každým dnem ve mně se shlížíš,
posloucháš má slova.
Své skutky jen ve mně vidíš,
takhle se oddaný chová.
Po rukou krev mi kape.
Znovu se tobě oddávám.
Tuhle službu milovanou,
si krapet užívám.
Potřebou drobné ingredience,
se příliš nespoutávám.
Spoutám jiné,
a pak už jen v bolesti vše plyne.
Užívej si se mnou,
můj bože- vzdávám se ti.
A já tobě věrný,
s touhou klaním se ti.
„Jashine“- tvé jméno zákonem je
Naruto vrieska ako zvon.
Líštičku už nemiluje poriadne.
Hinate sa už nepáči.
či Sakure potom zavolá?
Toto je druhý diel z tej nepodarenej série, ale tento je podstatne menej vtipný...
Nemám pár NaruHina nejako v láske ale pre priaznivcov....
sama se tam bojí.
Vítr hraje do noty,
v pouštním suchém chvojí.
smrt se plíží blíž,
zavazuje jemné provázky
v ocelovou mříž.
slzy tiše kanou,
proč se, nána veliká,
zmátla láskou hranou...?
krvavé kapky zvoní,
její hlas se vytrácí,
jak dusot vzdálených koní.
[center]Sama, smutná, bez tebe,
pouští smrti spěchám.
Koukám v naději do nebe,
*Puto Priateľstva*
(tak som sa dala na básne... táto je asi trochu deprimujúca.. 
)
For my friends....
Nevedel prečo, no nik ho nemal rád.
Nechápal. –Prečo? – On chcel byť ich kamarát.
V žiali sa utápal, ničomu nechápal,
Nik doma nečakal,...
Vždy zastenal, zaplakal.
No teraz, keď časy školských lavíc skončili,
On zistil jednu vec.
To, prečo sa ho ľudia dlho stránili,
Začal mať rád a.... nechcel dať preč.
On prejavil názor svoj,
Uchopil sám do rúk vlastný boj,
A s hlasnou námietkou,
Vianočná/ý básnička/vinš na vlastné riziko, na náklady vlastných úrazových poisťovní atd.
Chouji nech Vám salónky vypapá,
Tsunade nech chodí večne ožratá,
Asuma nech cigarou stromček podpáli,
Konohamaru nech si opeká pri tom požiari,
Hasiči nech akurát voľno majú,
A Kiba so Shikamarom nech tam naftu prilievajú,
Kakashi nech tam Icha Icha hodí,
Jiraiyovi nech to infarkt privodí,
TenTen nech si brúsi zbrane,
Neji nech omylom šliapne na ne,
[color=brown][center]Nekuř mi tu pod nos, kámo,
co máš, k čertu, v tý svý brašně?
Nemachrujte,
nikdo nemá na osmiocasýho Sršně!
***
S bublifukem malý škvrně
na mě hned tak nepřijde si.
A kdo je zase tohle mrně,
co má ze žabince vlasy?
***
Většina z nich šňupe hlínu,
tak proč tady straší?
Co je tohle za blbinu
Stojí šmírák za křovím,
dalekohled v ruce svírá.
"Já v klídku si tu pohovím.."
sám pro sebe si tiše zpívá.
Jeho očka divně září,
slina z úst mu chtivě stéká,
jaksi úchylně se tváří,
Tsunade se právě svléká..
Jemu už se mlží zrak,
[center][color=black]Ještě jednou smím se ohlédnout za sebe,
než přede mnou zavřou brány do nebe.
Ještě jednou, než nastoupím cestu do pekla,
protože má duše zlobou přetekla.
Ještě jednou vzpomenu si na tebe,
než mě chladný dotek smrti zazebe.
Ještě jednou vzpomenu jak jsi utíkala,
když tě nenávist v mých očích vylekala.
Ještě jednou,
dřív, než zavřu oči,
ještě jednou,
než můj život skončí,
ještě jednou,
než opustím tenhle svět,
ještě jednou
A tak v těchto chmurných dobách
stal se průšvih v chladných vodách.
Páč měl Naru bitky dosti,
vzal si pauzu na blbosti.
Dal si kraula, potom prsa,
prudíc toho emo hnusa…
Ukázal mu holý zadek,
jak se vztekal, Sasu spratek!
„Přestaň na mě špulit hýždě!“
zařval na něj, z hlavy sjíždě.
Skočil Sasu, Naru taky,
setkaly se jejich zraky.
„Neměl bys tak na mě řvát,
nebo se snad chceš jít prát?!“
„Prosím tebe, sklapni pant,
chováš se jak deviant!“
Pravil Sasuke s klidem v hlásku,
sundávajíc z ruky pásku.
[i][center]Už odmala byl jsem chladným člověkem,
co neraduje se úsměvem a nesmutní brekem.
Nevěděl jsem, co je láska… nikdy jsem ji nepocítil.
Nevěděl jsem, co je přátelství… nikdy jsem ho nedocílil.
***
Bloudil jsem životem jako prázdná schránka,
moje duše vypadala jak nepopsaná stránka.
Neměl jsem city a nesměl jsem je znát,
že PRÝ budu silnějším, když nebudu mít rád.
Brzy jsem zjistil, že takhle to není…
když dostal jsem misi v Ohňové zemi.
Utvořili jsme tým, s těmi dvěma lidmi,
nemohl jsem si vybrat líp, oba hýřili emocemi.
Svatá pravda
Láska je cit, který se nedá naučit!
Musíš to v sobě celé pocítit.
Je to jak záblesk z velkého zrcadla,
je to jak květina, která by nikdy neuvadla!
Prožívej ji s tím, koho máš rád,
jednou se tomu budeš i smát.
Veselé zážitky si uchovej v paměti,
než se Ti všechny v mžiku ztratí…
Červená barva je její značkou,
nedá se srovnávat s dětskou hračkou.
Lásku ber vážně, vždyť je nekonečná,
z generace na generaci až do nekonečna.
Randění, polibky, to vše k tomu patří,
Jsme ztělesněním nepřátel všech,
těch, co maj nějvětší pech,
co poraženi znovu a zas jsou,
co smrti vstříc jdou,
takoví jsme.
d
jsme pro všechny jen ti zlí,
ti, co vyhubeni být musí,
ti, kteří poraženi budou,
ti, kteří nemají volbu jinou,
jsme to, co jsme.
d
jsme ti, co jen doplňují děj,
jsme pro pláč, smutek, úzkost, nebo beznaděj,
jsme ti, kteří tak jako tak odejdou,
ti, co jdou cestou beznadějnou,
jsme tím, čím jsme.
d
křičte, že přicházíme,
křičte, že vás zabíjíme,
že ať děláme cokoliv,
pro kohokoliv,
vždy jednáme jako ti špatní,
vždycky, a nezáleží,
že jsme, co jsme.
d
protože my se nezměníme
a smrti dál jdeme vstříc,
co víc si říct,
než že nikomu chybět nebudeme,
že poraženi stejně zůstaneme,
protože jsme jen ti co doplňují děj,
slzy v očích za nás neměj,
nikdo s tebou nebude...
d
Výbuchu uměním,
dřeveným tělem,
velkou silou,
ohněm černým,
s jedním okem,
s jinou každou polovinou,
s pohledem kruhovým,
obrovským mečem,
papírovou květinou...
...či nesmrtelností?
d
nikdo nás nezmění,
naše znamení,
v nebi, spíš v pekle,
dál půjdeme
cestou těch zlích,
hříchů neodpustitelných,
že dovolili jsme si ruku vztáhnout,
na někoho „správného,“
proto do pekla musíme táhnout,
že toť jediné místo nás hodno.
d
jsme ti v pozadí, co pomalu mizí,
až jednoho dne, zůstane po nás,
jen plášť a prsten, předměty všem cizí,
a klobouk s bílými látky proužky,
a na tvářích slz stroužky,
od někoho, kdo nás neznal a ví že jsme mrtví,
protože pro někoho, kdo nezal ani ty „dobré“
je to smutku znamení,
že mrtví jsou všichni stejní, nebo stejné.
d
na obzoru stíny,
jsme takoví,
některých noční můry,
jsme takoví,
co nemají právo žít,
jsme takoví,
které druzí jen mohou soudit,
jsme takoví,
co musí jednat jen špatně,
jsme takoví,
které když nepochopíte správně,
pak nenávidíte.
d
Jsme to my.
Jsme Akatsuki.
