Poezie
Orochimaru-sama môj Majster
Táto báseň je reakciou na hAnkinu báseň Falešný úsměv Pred prečítaním mojej básne by ste si mali prečítať tú hAnkinu, aby ste vedeli na čo to vlastne reagujem. Pre vysvetlenie, je to taký náš spôsob reakcie na dielo toho druhého. A teraz už samotná báseň.
[center]Kedysi som blúdil svetom bezcieľne a sám,
ešte stále si na to matne pamätám,
ninjom som bol dosť slabým,
nerád sa o tomto období bavím.
že si ten pravý.
Myslela som,
že sme pre seba súdení.
vyznala ti lásku.
Bola som hlúpa,
teraz to už viem.
na seba,
na svoju bolesť,
na svoju pomstu.
uprostred noci,
kvôli mojej bolesti
a za všetko môžeš ty.
[center][i]To, že tu nie si ma zabíja,
ale nevidíš tie slzy,
ktoré vyplačem.
Nikto ich už nevidí.
Nie, ja už viac navonok neplačem,
Navždy sám
Večery chladné,
slunce v temnotě,
cesty nerovné,
pouť v samotě.
Lásku hledám,
kde ji najít,
nechci být sám,
raději z mostu skočit.
Už svítá .. ne,
slunce zachází,
mého srdce tlukot,
ze světa se ztrácí.
Nikdo nevzpomíná,
nikdo nemyslí,
zemřu tady sám,
upadám na mysli.
Klesá teplota,
dech chladne,
pohlcuje mě samota
a tělo mé tuhne.
Klesám na dno,
zde umírám,
zemřu snadno,
na život vzpomínám.
Byl jsem sám,
sám jsem dál,
sbohem vám,
již umírám.
[center][color=#555555]Jsem jenom další v řadě, jenom další vedlejší postava.
Proč musím být ten, kdo věčně prohrává?
Proč mě Kishi odsoudil k živoření v pozadí?
Jsem ten trapný pan spolehlivý, co nikdy nezradí.
Zvedá se ve mně vlna nevole,
v tom šátku vypadám jak Mařa, co jde na pole.
Ví se o mně jen, že věčně žužlám jehlici,
moje role je tak ponižující…
Když jsem vedl zkoušku Chuuninskou,
čekal jsem konečně úlohu hrdinskou.
Pěkně jsem si s Bakim zabojoval,
jelikož mi kamaráda zamordoval.
Další můj poetický výtvor, který byl (vlastně stále je xD) píseň. Složila jsem ji k mé povídce "The Wish Of Love". Je anglická, ale jako bonus Vám sem dám i překlad 
Tak doufám, že se Vám to moje dílko bude líbit
The Wish Of Love-----------------------------------------------Přání Lásky
1.My heart is full of pain,-----------------------------------------------------1.Mé srdce je plné bolesti,
I'll never take it for granted!---------------------------------nikdy to nebudu brát za samozřejmnost!
Žij
Prosím, žij ještě chvíli,
nevzdávej svoji naději,
nezahazuj svoji píli,
nechoď za námi raději.
Ty máš ještě spoustu práce,
tvou pomoc potřebuje zoufale
naše příští generace...
A ty bys radši zradil podle
ty, jež v tebe věří bezmezně.
Nesmíš je opustit,
nesmíš odejít!
Nesnaž se oprostit,
úkol svůj obejít...
Ty sám víš, že není tvůj čas,
přesto nadšeně vyhlížíš nás,
ale nenechávej je zde samotné...
bez osoby pomoci ochotné.
Sám víš, jaké to je být zoufalý,
No... dlho som rozmýšľala, či to sem dať alebo nie. Hlavne ma neutlčte, je to môj druhý pokus... Dúfam, že sa to bude aspoň trochu páčiť...
Všetko bolo dobré, celý svet bol ružový,
všetko bolo fajn, aj tvoj pohľad kovový.
A tie isté dotyky, ktoré teraz sú chladné a bez citu,
v tých istých bolo cítiť jemnosť a ochotu.
Priatelia verní plnili tvoj život radosťou ani zlatom,
priateľov opustil si, otočil si sa k nim chrbtom.
Dni letné plnil si každému slnečným svetlom,
aneb korespondence mezi žákem a učitelem xD
[color=darkgreen]Gdybysem byl Hokage, nikdo by mě neporoučel.
Gdybysem byl Hokage, dělal bich si, co bich chtěl.
Gdybysem byl Hokage, děda by na mě byl pišnej.
Gdybysem byl Hokage, vedl bich život hříšnej.
Gdybysem byl Hokage, ctila by mě celá vesnice.
Gdybysem byl Hokage, nepřátelé bály by se velice.
[font=Comic Sans MS]Gdybysem byl Hokage, umněl bich všechny technyky.
[i][center]Vždy když jsem pohlédla do tvých očí,
Vždycky jsem na všechno zapomněla.
Všechno se nyní však kolem mě točí,
Hledat jsem chtěla jít anděla.
***
Běžela jsem, rychle a tiše,
Chtěla jsem utéci?
Ne, utíkala jsem zpátky spíše,
Cítím se jako v kleci.
***
„Pomoc!“ volám stále,
„Pomoc!“ volám zase.
Stojím na vysoké skále,
Bojím se v tomto krutém čase.
***
„Naruto-kun,“ šeptám právě,
z mých očí se kutálí slzy.
Padám na zem, vstříc měkké trávě,
Uvidíme se zase brzy?
***
Stále si v duši opakuji,
Kapky soli
Myslela jsem, že ti je věnuji...
Proč nemám slz pro tebe?
Nemůžu ti žádné darovat,
já nemám ani pro sebe...
Vždyť byl jsi jediný,
komu jsem je chtěla dát,
jenže já nemohu to zlomit,
uvnitř sebe přetrhat.
Nemůžu to v sobě rozbít,
prosím, tak už mě zraň,
zraň mě kvůli slzám,
Jediný znáš na to zbraň.
Ty jediný mě umíš rozbít úplně.
Tak proč chceš se skrýt?!
Nevracej dar, jež ti byl předurčen.
Do mého srdce smíš jméno vrýt.
Dávám ti úlohu, nikomu jinému
[center][color=black]Z hluboké noci král světa vyšel mi vstříc,
nebezpečné jiskry v očích zažehly ve tmě plamen,
jako toulavý vlk teskně vyju na měsíc,
kéž by mě aspoň jednou objal kolem ramen.
Kéž by jeho oheň pálil místo mrazení
a jeho srdce nebylo stejně ledové,
jeho bledé tváře zahořely červení
a chladná kobka nebyla mým domovem.
Nejvíce však studí, když se usmívá,
nádherný, ale falešný jako slib, který mi kdysi dal,
který mě v hloubi duše stále zahřívá,
i když dobře vím, že tehdy sprostě lhal.
led co záhy taje.
Co bylo v těch málo dnech,
svět co opakem je ráje.
světa, kde můžu i létat.
Co přinesla všechna ta léta?
Stres, utrpení... strach.
nevím, zda někdo má mě tu rád.
matně si vzpomínám, všechno se mží.
Umírám v naději, že budu žít?
Ne, pořád tu ještě jsem...
každý říká něco jiného.
Hlásá to kdejaký věrozvěst
slovem člověka vlídného.
peklo osobám zlým přeje,
mysl silnou těžké zmást,
blázen hloupým se směje.
dva různé protiklady -
rudé peklo a modré nebe
spojují vše dohromady.
existuje pouze jeden,
ten však není správný,
silným jedem je poskvrněn.
[center]Nebe a peklo jedno jest,
Ze začátku jsem měl vše
bratra, klan, otce, matku.
Teď to ve mně vře
a pohybuji se ve světě zmatku.
Pomstu jsem přísahal
duši svou zaprodal.
Proč mě nechal žít?
se sám sebe musím ptát.
S pomstou a pohrdáním životem jít
a odpovědi se už nedočkat.
I když přátele jsem získal,
pohromu pro ně spískal.
Nechtěli, abych odešel,
ale já je předešel
a cestu svou nastoupil
je pozdě, abych seč vykoupil.
Touha získat sílu
přehlušila mou víru.
Víru v přátelství, lásku, soudržnost
byla to ode mě bláhovost
myslet na budoucnost,
ke které přičichnu ráda,
když můj život strádá.
-
Jsi má láska, jsi můj strom,
pod který se schovám s chutí,
když mě život skončit nutí.
-
Jsi mé vše, jsi má louka,
na které je být krásné,
ach ano, píšu z toho básně.
-
jen si růst a v klidu být.
Ale člověk je něco skvělého,
žít, chci pouze snít.
-
[center]Ty, mého života štěstí,
jsi květina v člověku či člověk v květině?
Prosím...
Krutá pomsta, pusti ho...
dám ti všetko to, čo mám!
moje všetko len za neho...
zničenú dušu aj život svoj ti ponúkam.
Zato, že ho prepustíš,
hoc žiadaj stovky iných.
daj mi sotva deň a uvidíš,
sama ti privediem duše tých nevinných.
Len jeho zachráň...
už iba na ňom mi záleží.
prosím, v tomto mi nebráň,
nežijem, keď na mňa hľadí spoza mreží.
Pomsta...
Ako krvavé klasy, duše vie požať,
a ďalej sa smeje...
Voľnú bytosť v klietke držať,
do lásky beznádej vždy vleje...
Viem však, že nikdy ho nepustí,
Jedno slunce v hlubokých temnotách.
Jedno děvče ve věčných dřímotách.
Sní si navždy svůj věčný nenaplěný sen.
Vzpomínka na ni nám zbyla jen...
Život jí nikdy nic lehkého nepřinesl-
pouze bolest, samotu, stach a nenaplněné touhy.
Ona přesto šla vzpřímeně, a taky se dočkala zhouby.
Posel smrti na svých perutích si ji na věčnost odnesl.
Byla nádherná. Byla křehká. Byla citlivá.
Ano, byla... už není... tak to končívá.
Vlasy barvy měsíční oblohy a oči barvy panenského sněhu.
Keď sa končí večer
a začína sa deň,
a ja stále ešte nespím,
a čakám na sen.
Viem že zaspím,
ale čo ak navždy?
radšej lepšie nespať,
ako prísť o všetky sny.
A tak radšej len ležím
a premýšľam nad prázdnotou,
obklopenú chladom,smútkom
a temnotou.
Verím síce v Boha,
ale nebo nemám celkom isté,
pochybovať nechcem,
ale stále mi to neschádza z mysle.
Možno už o chvíľu,
budem tam niekde pri ňom,
snáď si po mňa už prídu
alebo ešte na to hodný niesom?
Je tu deň a ja žijem,
a žijem s nádejou,
[color=black]
Můžeš se bránit a můžeš křičet z plných plic.
V té chvíli začneš nenávidět celý svět,
když tě dostane, pak není cesty zpět.
horká krev se do hlavy valí.
Zatínáš pěsti, jak s tebou lomcuje vztek,
nakazil ses nemocí na kterou není lék.
dnes tě zaplavuje jako tsunami.
Topíš se a marně lapáš po dechu,
pozdě - liška protáhla se v pelechu.
[color=#000033]
na otázky co nás trápí.
Nenacházíme...
a slzy tváře zkrápí.
Proč Slunce někdy hřeje a jindy pálí?
Proč se někdy vyplní a jindy marně čekáme
na to, co jsme si přáli?
Proč opouštíme ty, které milujeme?
Proč nikdy přesně nevíme
co vlastně chceme?
[center]Každý den hledáme odpovědi,
stejně jako ztracené přátele.
Nikdy to nevzdáme,
