Šermíř 2. kapitola

POZOR! Spoiler!

V poznámkách je seznam rodů... Nejspíš ho budete potřebovat.

Tou se naparoval v novém jouninském obleku a s katanou značící jeho příslušnost k elitnímu klubu legendárních šermířů po boku. Procházel se městem, jakoby mu patřilo.
Zastavil se před dveřmi restaurace, kde se domluvili, že se setkají. Zachvátila ho nervozita, i když věděl, že tam stejně nebude. Pořád jí viděl před sebou, jak se prudce otáčí. Jak jí srší blesky z očí. Zapálil si, zhluboka potáhl a otevřel dveře.
Hned u dveří se ho ujal číšník. Nevšímal si ho přesně, jak byl zvyklý. Očima bloudil po místnosti a hledal ji. Seděla na kraji jedné kóje, zabodávala do něj pohled.
Podnik to byl vyhlášený; známý pro soukromí poskytované zákazníkům, i pro dobré jídlo a skvělou obsluhu. Hosté seděli odděleni od ostatních asi metr a půl vysokou zdí potaženou červeným sametem. Každý stůl osvětlovalo tlumené světlo vycházející ze zdobené lampy nad stolem.
Usmál se a mimoděk si uhladil vlasy. Číšník mu něco říkal; neposlouchal ho. Zahnal ho pohybem ruky a rychlým krokem se vydal k Mei.
Seděla u stolu s dalšími dvěma lidmi. Jedním z nich byl muž ve středních letech. Na nose měl malé hranaté brýle a za sebou o zeď opřený zvláštní předmět, obalený bílým obvazem, ze kterého čouhali dva dřevěné jílce. Tou ho poznal, byl to legendární šermíř domu Kamoku; Soubi, nebo nějak tak se jmenoval. Na lekcích z politiky měl dávat větší pozor.
Druhý byl nedospělý mladík se zarudlýma očima. Zabuza. I on měl svůj obrovský meč opřený za zády.
Vedle něj seděla Mei, naproti volnému místu; měla na sobě černou halenku s velkým výstřihem, do kterého ještě přitahoval pozornost stříbrný náhrdelník s ametystem. Zpod stolu lehce vyčnívaly fialové boty na vysokém podpatku. Své plné rty měla zvýrazněné rtěnkou s fialovým nádechem a vlasy měla vyčesané nahoru. Měla v nich zabodané jehlice s dalšími ametysty.
Na nic se neptal se, sedl si a cigaretu odložil na popelník. Meč položil před sebe na stůl, aby ho všichni měli na očích. Koukal se Mei přímo do tyrkysově modrých očí podbarvených fialovými stíny.
„Ahoj, dneska do fialova?“ řekl nenuceně, jako by se znali už několik let.
Usmála se asi tak jako se směje vlk na svou kořist.
„Je to moje oblíbená barva, vrahu.“ Poslední slovo skoro vyplivla.
Lehoučce naznačil úklonu.
„Sluší ti to, kočičko.“
Prudce se narovnala a rozšířily se jí oči.
„Kočičko? Kočičko?! Kočičko!“
Začali se na ně ohlížet všichni hosté. Přispěchal číšník; něco drmolil roztřeseným hlasem, ani jeden si ho nevšímal.
„Kdo ti dovolil mě tak říkat, vrahu!“ Chakra se kolem ní rozhořela a začala vyplňovat místnost. Byla cítit exotikou a smyslností. Oteplilo se.
„Já myslel, že jsme si začali dávat přezdívky.“ Klidný hlas ho stál všechno sebeovládání.
Přelila se přes něj vlna její chakry. Působila na něj svádivě – eroticky, tak jako Mei. Zježily se mu chloupky na krku.
Vypustil svojí chakru a vrhl ji proti ní. Vzduch byl najednou cítit po mořské soli a chvěl se vlhkostí. Na stole se lehounce roztřásli skleničky, jak se srazili jejich energie. Zíral jí do očí a hrál s ní hru o to, kdo dřív uhne pohledem. Orosilo se mu čelo. Byla silná, ale to on taky a ani jeden se nechtěl vzdát.
„Tak to by stačilo!“ Autoritativní hlas muže sedícího u stolu, je oba přiměl odvrátit pohledy přesně ve stejné chvíli. Chakry se stáhly ke svým majitelům.
„Šetřete si svojí sílu, ještě ji budete potřebovat. Co kdybyste nás slečno Temuri seznámila, s mladým mužem? Vypadá to, že ho znáte.“ Od kohokoliv jiného by to byla provokace, jenže Soubi za sebou měl přinejmenším desetiletí velení a rozkazování.
Mei sebou trhla.
Tou ji předběhl, pořád ještě hráli.
„Tou Amakumara, jeden ze sedmi legendárních šermířů, těší mě,“ s velkým úsměvem napřáhl pravici k muži. Po očku sledoval Mei, sevřela ruce v pěst a moc jí to slušelo. Jeden pramínek vlasů se uvolnil s drdolu a volně jí visel kolem tváře.
„Soubi Kamoku, také jeden ze sedmi legendárních šermířů.“ Stisk měl pevný a skrze ruku mu prosakovala chakra. Měl ji neuvěřitelně hodně. Na šermíře nezvyklí živel - země.
„Tady Zabuzu znáš?“ zeptal se s vřelým úsměvem.
Tou se na kluka, kterého do té doby ignoroval, otočil. Měl ztrhaný obličej a prázdný pohled v zarudlých očích.
„Už jsem ho viděl v aréně.“
Mei po něm sekla pohledem. Zase mu připomněla kočku. Zabuza složil hlavu do dlaní a začal se třást. Tou zahlédl i slzu v koutku oka.
„Ty za to nemůžeš,“ uklidňovala ho Mei a rukou mu projížděla ve vlasech.
Díval se na ni z profilu, její rty se roztáhly do roztomilého úsměvu, o kterém byl přesvědčen, že ho není schopná. Stejně jí to ale slušelo, jako zatím vždycky.
Tou dokouřil cigaretu, co nechal na popelníku, většina z ní stejně bez užitku shořela, zatímco se hádal s Mei.
Zabuza se postupně uklidnil a Mei postraními pohledy vrhala blesky.
„Víš, že kočky jsou nejkrásnější, když se zlobí?“ Tou nasadil obří úsměv.
„Cože?“ prudce se na něj obořila. Znovu začala uvolňovat chakru.
„Tak a dost! Nepřišli jsme si sem hrát!“ zařval Soubi. Brýle se mu posunuly dál od nosu a on si je byl nucen urovnat. Toua potěšilo, že i Soubiho dokonalost má své meze.
Oba dva ztichli a dokonce i Zabuza vzhledl svýma červenýma očima.
„No, a protože jste přitáhli dost pozornosti…“ pokračoval. Tou se rozhlédl po místnosti, všichni ostatní hosté na ně zírali ze směsicí strachu a zvědavosti.
„Tak se přesuneme ke mně, souhlasíte?“ navrhl Soubi.
„O co tady vůbec jde?“ zeptal se zmatený Tou. Došlo mu, že to nebude jen ledajaká schůzka, hned jak uviděl další dva legendární šermíře. Docela ho to děsilo. Měl rád svůj klid. Svůj klid na vymetání hospod a balení holek. Pokrčil rameny; ta, kterou se rozhodl sbalit, byla tady!
„To vám povím, až na místě.“ Soubi gestem zavolal číšníka, který se do té doby držel v bezpečné vzdálenosti (stejně byl vyděšený, i když se to s veškerou profesionalitou snažil skrýt) a požádal ho o účet.

Rezidence rodu Komoku byla ohrazená vysokou zdí z pískovce, do které si místní děti vyrývaly své vzkazy, takže byla celá pokrytá srdíčky, jmény a kosočtverci.
Prošli velkou branou do zahrady, která zrovna byla v plném květu. Šli kameny vykládanou cestu a mostek přes malý potůček. Marnotratným nakládáním s prostorem v jinak přelidněné vesnici dávali najevo svoji moc a bohatství.
U dveří je přivítal sluha, který jim odebral boty. Následovali Soubiho dovnitř. Tou šel před Mei; bylo mu to docela líto. Mezi lopatkami ho svědil její upřený pohled.
Chodba byla vyvedená ve dvou barvách, tyrkysové, o které Soubi tvrdil, že stejnou barvu mají i laguny na jeho ostrov a tmavě modře, která prý připomínala místo, kde se obloha a moře setkávají na jihu v nekonečnu. Komoku pocházeli z nejjižnějšího ostrova, za kterým podle legend, ale i několika expedic, není nic než moře. Právě tyhle dvě barvy způsobovaly, že dlouhá chodba, ve které nebyl žádný nábytek, nevypadala prázdně.
Soubi je zavedl do přijímacího pokoje. Naproti dveřím byl přímo omračující výhled do zahrady plné rostlin z jejich domovského ostrova a uprostřed se třpytil v jarním slunci rybník. Na každé straně obrovského okna byla modře kreslená váza. Po stěnách vysely v krásném kaligrafickém vyvedení básně oslavující předky rodu Komoku a jedna velká tužomalba znázorňující založení Mlžné. Do tuže malíř přimíchal indigo, takže jak básně, tak i obraz byly tmavě modré. Uprostřed místnosti stál nízký lakovaný stůl, z Touovy neznámého tropického dřeva. Kolem byly rozestavěné, jak jinak než modré polštáře na sezení.
Tou se až divil, že i přes jednobarevnost interiérů nepůsobí dům jednotvárně.
„Je mi ctí vás přivítat ve svém domě. Musím se omluvit za jistou… nepřipravenost. Proto me na chviličku omluvte, musím zařídit pár věci. Do té doby se posaďte.“
Svižným krokem odcházel, ještě ve dveřích se otočil a se smíchem v hlase dodal: „A nezabijte se mi tady.“
„Jak bych mohl ublížit tak krásné dámě?“ Soubi Touovu odpověď už neslyšel, ale slyšela ji Mei; přesně jak zamýšlel.
Její modré oči potemněly a zabránili mu v dalších rozpustilých komplimentech. A to zatím na každou zabrali. Nebo to bylo původem.
Seděli v tichosti. Zabuza si nervózně žmoulal už tak dost červené oči. Mei se dívala na rybník a Tou se díval na ni. Znovu obdivoval její jemně tvarovaný obličej. Vznešený nos, jemnou linku lícních kostí a jemně zakulacené tváře.
„Proč se na mě tak zlobíš?“ zeptal se opatrně.
„Ty se ještě ptáš, vrahu.“ Ani se na něj neotočila, jen Zabuza zvědavě zvedl hlavu.
„Víš, že se mě pokusila zabít?“ balancoval na hraně nože. Soubi věděl, proč řekl to, aby se nezabili.
Pomalu, rozvážně kývla.
„Tak proč?“
Povzdechla si a otočila se na něj. Viděl smutek v jejích očích. Předtím pečlivě zakrývaný vztekem.
„Protože krev není voda.“
Tou přikývnul, tomuhle rozuměl.
„Nechápu, proč to udělala.“
Mei stiskla rty, až i přes jejich plnost a výraznou rtěnku zbělaly. Tou sebou ani necukl. Nechtěl dávat najevo slabost, i když mu něco říkalo, aby utekl. Poprvé si připustil, že by nemusel být nejsilnější shinobi v místnosti.
„Patřila k osobní jednotce mizukageho a on jí to rozkázal. Nejspíš to podpořil i nějakým genjutsu, jako u…“ větu nedokončila, místo toho švihla rukou k Zabuzovi.
Ten se zavrtěl na svém polštáři a zeptal se: „Proč by to dělal?“ Oči měl rozšířené, jako by se právě zbavoval další iluze.
Než se Mei nadechla, začal odpovídat Tou: „Protože se nám chtěl pomstít za výstup v…“ Zarazil se, když si vzpomněl na jeho minulou reakci.
„Za to že jsme mu společně odporovali. Chtěl nás rozdělit, zvláště když jsem se měl stát v nejbližší době šermířem. No, a kdybych umřel já, tak by vlastně taky uspěl.“
Zabuza ho upřeně sledoval. Byl moc malý na vrcholnou politiku, ale už do ní spadl. Měl stejně jako Tou, nebo Mei jeden hlas v radě. Nebylo úniku.
Soubi konečně dorazil, s ním přišel ještě klučina. Byl ještě o pár let mladší než Zabuza a schovával se za otcem.
„Tohle je můj syn a následník Chōjūrō!“ představil ho hrdě. Chlapec nesměle zvedl ruku.
„Ale notak, představ se pořádně!“ Soubi svého syna vystrčil do středu místnosti.
Mei se na něj usmála. Toua na chvíli bodla neopodstatněná žárlivost na malého kluka. Přál by si, aby tenhle vřelý a přátelský úsměv věnovala jemu.
Chōjūrō nemohl spustit z Mei pohled. Koktavě řekl svoje jméno a ona se ještě zářivěji usmála. Představení ostatních nevnímal. Obrátit oči jinam ho přiměl až otec, který mu poklepal na rameno a poslal ho pryč.
„Je jen trochu nesmělí,“ omlouval ho jeho otec, jakmile opustil místnost.
„Náhodou je to roztomilé dítě,“ pochválila Mei, které na tváři pořád zůstal úsměv.
Soubi bezradně máchnul rukou.
„Jenže šermíř potřebuje jiné vlastnosti, než roztomilost a těch se mu nedostává.“
Mei ho začala uklidňovat, že se to určitě zlepší a Soubi dál dával najevo skepsi.
Tou znuděně zívl. Celé to představování potomků mu připadalo zbytečné. Pro něj byly všechny malé děti stejné. Rozhlížel se po popelníku, který ale nenašel.
„Se vší úctou, ale nejsme tu kvůli vašemu synovy,“ ozval se.
„Jistě, jistě,“ ujišťoval ho hostitel. „Přejdeme tedy k věci. Protože jsou tu dva noví členové rady, tak prvně vysvětlím jak se má situace.“
„Já jsem s ní obeznámen,“ ozval se trochu dotčeně Tou.
„Jistě, jistě, ale Zabuza, asi nemá potřebnou výchovu.“
Byl to sirotek vychovaný vesnici, která pro podobné a bohužel docela časté případy provozovala sirotčinec. Teprve po tom, co složil geninskou zkoušku, se dostal k rozsáhlému majetku své rodiny a titulu, který mu přináležel.
„Jak jistě víte nejdůležitější slovo v naší vesnici má rada, která se skládá z vládců sedmi ostrovů, neboli šermířů a hlav dvou nejdůležitějších klanů ze samotné vesnice. Jedním z nich je vždy mizukage a druhý je tady Mei.“
„Takže v radě je devět hlasů?“ zeptal se Zabuza.
„Ne tak docela. Rod Hoshigaki nemá žádného zástupce; po útěku Kisameho a smrti jeho bratra při pokusu přivést ho zpátky, nebo alespoň získat zpátky meč, prakticky vymřel.“
Mei si začala hrát s uvolněným pramínkem vlasu a Tou se zaujetím pozoroval, jak si ho namotává na prst a zase uvolňuje.
„Do této doby navíc hlas neměl ani tvůj rod. Takže mizukage a jeho spojenci, tak mohli mít většinu v radě. I když to nebylo ve všech hlasováních, zvláště rod Korosuki je nevypočitatelný.
Jenže to že jsi získal svůj hlas, změnilo situaci. Mizukage si špatně spočítal, jaký bude mít vliv tvoje zkouška a tak, opozice získala další hlas v radě a zablokovala ji. Navíc nikdo neví, jak bude Korosuki hlasovat. To se ukázalo na hlasování o krvavých zkouškách, které byly k mizukageho velkému zklamání dočasně zrušeny.“
„Takže situace je v náš prospěch!“ přerušil ho nadšeně Zabuza,
„ Ne tak docela, mizukage má dost pravomocí i bez schválení rady. A navíc je tady ještě jeden problém. Yano Hoozuki největší spojenec mizukageho má dva syny – Mangetsua a Suigetsua. Oba dva jsou nejblíže tomu, aby se mohli prohlásit za dědice rodu Hoshigaki. Jejich babička totiž byla z toho prokletého rodu. Navíc Suigetsu má schopnosti, které by mohl využít, aby ho žraločí lid přijal jako vládce, jakmile dospěje.“
Soubi přerušil svůj výklad a nechal Zabuzovy čas, aby zpracoval informace.
„Takže situace by byla stejná?“
„Ano, obě strany by museli nadbíhat neutrálním a mizukage má přeci jen víc možností jak odměňovat své věrné.“
„Kolik máme vůbec času než Suigetsu vznese nárok na dědictví Hoshigaků?“ zeptal se Tou.
„Geninem se stane za dva roky. No, a protože tady Zabuza se stal hlavou rodu, hned po zkouškách, je pravděpodobné, že on bude následovat jeho příkladu. Je to docela nešťastný precedens“
„Je důležité, abyste si uvědomili, že Yagura se snaží vládnout bez rady, na omezení jeho zničujících diktátorských sklonů musíme mít bezpečnou většinu, což ještě nemáme,“ ozvala se Mei, která se konečně nabažila pohledu na zahradu a začala věnovat pozornost ději v místnosti.
„Jistě, jistě. Yagura samotný má velmi dobrou pozici, všechno, co se děje špatného, lid svaluje na Yana. Jejich rodina už dlouhodobě nemá dobrou pověst, také je jediná, která se spojila se žraločím rodem a některé pověsti… škoda mluvit. Právě oni jsou slabý bod mizukageho.“
„Co teda budeme dělat?“ Zabuzův hlas zněl nejistě.
„Zabijeme Yana!“ pronesl Soubi rozhodně, ale v držení těla měl jisté napětí.
„To jako myslíte vážně?“ zeptal se s vytřeštěnýma očima.
„Smrtelně vážně,“ odpověděl Soubi a zasmál se svojí hře se slovy. Touovy to zas tak vtipné nepřišlo.
„Navíc, pokud bychom to udělali dřív, zkoušky by rozhodně takhle nedopadli,“ pokračoval.
Zklíčený Zabuza byl docela pádný argument.
„Já nevím. Můj otec by s tím nesouhlasil.“ Jeho otec byl skoro ztělesněním cti, jako ho jinak Tou měl rád, tuhle vlastnost přímo bytostně nesnášel.
„Ale ty nejsi svůj otec!“ zdůraznila Mei. Vrhala na něj prosebný pohled. Rozbušilo se mu srdce. Už věděl proč tady je on a hlavně proč je tady ona. Ale stejně, i když ho nesnášela kvůli sestře… Ztratil se v jejích očích.
„No dobře!“
Soubi se uvolnil.
„Díky, vrahu.“ Neřekla to jako předtím, jako nadávku, pronesla to s lechtivou mazlivostí, jako nějakou intimní přezdívku.
„Vypracoval jsem plán. Za dvanáct dní, budou oba týmy, které tady Yano má, poslány na mise. Tím z jeho rezidence zmizí veškerá obrana. V tu noc ne tam proplížím já a Tou.“
„Proč já?“ zeptal se a poškrábal se na temeni.
„Protože potřebujeme Zrcadlo, na to aby vražda proběhla v klidu.“
Touovy vyletělo obočí.
„Počkej, vy po mě chcete, abych vzal jednu z nejposvátnějších rodinných relikvií na spáchání vraždy?“
Venku se začalo stmívat, Zabuza pořád dychtivě poslouchal a Mei se malinko mračila, jakoby mělo přijít něco nepříjemného.
„Jistě, jistě. Jdete do toho s náma? Potřebujeme ho, abychom mohli zabít Yana v klidu, přeci jen je to šermíř.“
Tou si povzdech a odkýval to.
Soubi se otočil na Mei.
„Yano ale stejně asi stihne poslat zprávu mizukagemu. Jak asi víte, mají spolu nějaký druh mentálního spojení.“
Mei se prudce postavila a zvlhčila si rty.
„O to se postarám já. Svedu ho, a když budu v tom zabráním, aby zpráva dorazila.“
Touovy se rozšířili oči a prudce zavrtěl hlavou dřív, než si uvědomil, co dělá. Plán to byl totiž dobrý.
Mei se k němu naklonila.
„Myslíš si, že to nezvládnu? Očividně o mě totiž stojí.“ Hlas měla hebký jako samet a slibující.
Nahlas polkl.
„Ne to jsem nemyslel!“ bránil se rozpačitě. Jen s obtížemi zabránil krvi, aby se mu nahrnula do tváří.
„Pošlu vám ještě nějak nenápadně zprávu. Teď bychom měli naší malou schůzku rozpustit,“ oznámil jim Soubi.
Mei se rozloučila se Soubim a Zabuzou a pak se otočila na Toua.
„Ahoj vrahu!“
Začal si zvykat na novou přezdívku. Vlastně i seděla, chystá se jím stát. Ale co, oni se ho pokusili zabít první.
Venku si s radostí zapálil.