Šermíř 3. kapitola

Dvanáct dní ji neviděl. Bylo by přehnané tvrdit, že mu to přišlo jako věčnost. Byl spíše naštvaný. Navíc čím blíž byl ten den, tím více cítil jistou úpornost. Úpornost, se kterou ji chtěl. A nebyl zvyklí na to, že nedostane, co chce.
Poslední noc se mu zdál horečnatý sen o jejích rtech přitisknutých na Yagurově krku. Sledoval celé její svádění, úsměvy a hry, které chtěl, aby byly pro něho. Pak přišlo milosrdné ráno a on už neviděl konec. Probudil se zpocený a unavený.
Celý den proležel, všechno už měl připravený, jen to vzít a jít. Jak se blížila noc, jeho nervozita se zvyšovala.
Když přišel čas, aby vyšel, na chvíli zaváhal. Pak si zapálil cigaretu, pevně sevřel jílec rodové katany, ještě jednou zkontroloval schránku na Zrcadlo a vyrazil.
Byla vlahá bezměsíčná noc.
Setkali se před hostincem blízko sídla rodu Hoozuki.
„Soubi-sama,“ zašeptal na uvítanou Tou, zahodil zbytek cigarety a jemně se uklonil.
„Tou-sama, už jsem se bál, že nepřijdete.“ Tou se znovu uklonil, tentokrát omluvně, měl asi desetiminutové zpoždění.
„Taková otázka, proč se spiklenci vždycky schází o půlnoci?“
„Protože obyčejní lidé už spí a noc je ještě dlouhá,“ odpověděl s jistotou, vyplívající z mnoha zkušeností, Soubi. Toua napadlo, kolikrát už podporoval rodovou politiku něčím nelegálním. Zjistil, že radši nechce znát odpověď.
„Jak vlastně funguje to Zrcadlo?“
Tou zvednul obočí.
„Doopravdy si myslíš, že ti to řeknu?“ zasyčel kousavě.
Soubi se potichu zasmál a pokrčil rameny.
„Zkusit jsem to musel.“
„Jediné co musíte vědět, je, že se do něj musí podívat a vy nesmíte,“ shrnul do jedné věty Tou.
„Tak jdeme!“
Tou to odkýval. V ulicích krom jedné skupinky opilců postávajících před hospodou nikdo nebyl. Jen v několika oknech se svítilo, ale Tou si byl jist, že si jich nikdo nevšiml.
Rezidenci domu Hoozuki odděloval od města vysoký živý plot. Byl cítit divnou, až skoro zlověstnou chakrou. Po městě kolovaly legendy o dětech, které naposledy spatřili, když se do něj nořily. Možná na tom nebyl ani mák pravdy, ale tyhle povídačky a zlověstný pocit zaručovali majitelům větší soukromí než sebevyšší zeď.
„Nasaďte si kápi!“ upozornil ho Soubi. Tou si ji stáhl do obličeje.
Soubi sáhl na keře a ty se před ním rozestoupili. Ovládal živel země.
Protáhli se skrz úzkou skulinu. Tou to skrz stihnul jen o chlup, protože plot se za ním rychle zavřel. Ostrý trn ho škrábl do ruky. Se syknutím si ji stiskl, aby nic nezakrvácel. Soubi se na něj otočil.
„Ukažte mi to. Umím něco málo z lékařských jutsu, ať za sebou nezanecháváte krvavou stopu.“ Řekl a natáhl se k němu. Tou souhlasil. Tlumené světlo na chvíli překrylo ránu a uzavřelo jí.
Byli se v zahradě, plné prapodivných soch z červené žuly. Zahrada se už na první pohled zdála být poněkud pustá a malá; nikde nebyla žádná voda, ani stromy, květiny byly svázané v ostrůvcích pravidelných tvarů. Podivný styl.
Samotná budova byla postavena z masivních červených kamenů. Dokonce i geometrickými obrazci znásilněná zahrada vypadala přirozeněji. Nejvíc ze všeho připomínal pevnost, nebo vězení. Zavřená velká okna byla až v druhém patře. Jediná výzdobu představovaly rostlinné ornamenty kolem nich.
Tou se vyhoupl na parapet. Okno bylo pevně zavřené a tak se začal soustředit. Po kapkách dostával vodu na druhou stranu, až ji tam dostal tolik, že ji mohl obalit kliku a otevřít.
Vešel dovnitř a pomalu se rozhlédl, nacházel se v místnosti, která soužila nejspíš jako pokoj pro hosty. Pod oknem stál stolek s mnoha přihrádkami. Hned naproti byly dveře, snad na chodbu. Celá jedna stěna byla ozdobena zbraněmi a velkou zbrojí. Na druhé straně byla velká, červeným sametem potažená postel, u které stál noční stolek. Celý pokoj ukazoval jak je kultura ze severních ostrovů jiná, než kultura z jihu, odkud pocházel rod Amakumara. Ovlivnění Oblačnou se nedalo popřít.
Zamával ven na Soubiho. Čistý vzduch. Ten skočil dovnitř a zavřel za sebou okno, které by otevřené mohlo přilákat pozornost.
Tou přitisknul ucho na dveře a zaposlouchal se. Nic neslyšel. Opatrně je otevřel připraven kdykoliv zaútočit na případné stráže, nebo náhodně svědky. Chodba byla neosvětlená; každých pár desítek metrů byly dveře.
Tou byl napjatý a připravený kdykoliv vystartovat. Pod kůží mu probíhaly záchvěvy chakry.
Ložnice se podle plánu nalézala přes chodbu. V tichosti ji přeběhli a rychle otevřeli dveře, aby byli co nejkratší dobu na chodbě, kde se neměli kam schovat.
Nikdo tam nebyl; postel byla prázdná a ustlaná.
„Co budeme dělat?“ zašeptal Tou zklamaně.
Soubi se k němu ještě víc přiblížil.
„Zkusíme pohledat dům, takhle dobrou příležitost jen…“ umlkl a prudce trhnul hlavou ke dveřím. Někdo šel.
Tou vyndal Zrcadlo z obalu. Zaleskla se jeho dočista vyleštěná měděná plocha. Pomalu otevřel dveře. Díval se na záda dítěte s namodralými vlasy, které se od něj pomalu vzdalovalo. Potichu a opatrně se vydal za ním; snažil se, být tichý jako smrt.
Dostal se přímo za něj beztoho, aby si ho všiml. Toua napadlo, co asi tak desetileté dítě dělá vzhůru po půlnoci. Myšlenku zahnal a soustředil se jen na svůj cíl. Zezadu ho popadl a zakryl mu pusu dřív, než stihl vykřiknout. Rychle mu strčil Zrcadlo před strachem rozšířené oči; zároveň do relikvie soustředil svou chakru.
„Budeš potichu!“ zašeptal mu do ucha. Chlapec strojeně přikývl. Tou mu sundal ruku z úst. Měl ji vlhkou od slin. Znechuceně si ji utřel do pláště,
Zrcadlo přesunul před sebe. Hochova hlava následovala pohyb. Kůže měl bledou a lesklou. Navíc ty podivné vypouklé fialové oči; nevypadal úplně jako člověk. Doopravdy v sobě měl hodně žraločí krve.
„Takže ty jsi Suigetsu,“ zamumlal si spíše pro sebe. Hoch kývl.
„Povíš mě, kde je tatínek?“
Suigetsu ukázal na dveře. Na konci chodby. Nespouštěl oči s obrazu ze zrcadla.
„Díky. Takže teď si půjdeš lehnout a usneš. Až se probereš, nebudeš si pamatovat, že jsi někoho v noci potkal.“
Obraz v Zrcadle se začal pohybovat, Suigetsu ho kopíroval. Touovy na čele perlil pot. Udržovat úplnou kontrolu bylo náročné. Hodně náročné a to dokonce i u dítěte, které ještě ani neukončilo základní výcvik.
„Docela působivé,“ zašeptal Soubi s uznáním v hlase.
Tou narovnal ramena a zvedl hlavu. Přikradli se ke dveřím, zpod kterých vycházelo slabé plápolavé světlo. Za nimi byla rozsvícená svíce, či dvě. Tou cítil vzrušení. Ten pocit mu procházel celým tělem a způsoboval napětí ve svalech a zostření všech smyslů. Skoro slyšel, jak v něm proudí chakra.
Zaklepal. Někdo odsunul židli a pomalu se vydal ke dveřím. Tou nastavil Zrcadlo tak, aby to bylo první, co zahlédne.
Když Yano otevřel dveře, stalo se několik věcí najednou. Překvapením se mu rozevřely oči a otevřel ústa jako by chtěl něco říct, ale nedostal ze sebe víc, než tiché zavrčení. Zrcadlo zaplálo Touovou chakrou; zabraňovalo mu cokoliv udělat.
Tou cítil, jak se kolem něj zavlnil vzduch. Soubi kolem něj proklouzl s kunaiem namířeným na krk oběti.
Jejich protivník ale byl šermíř. Navzdory Zrcadlu se jeho ruka pohnula; chytla tu Soubiho. Špička zbraně se třásla ani ne centimetr od kůže na krku. Prostor zalila chakra všech tří ninjů.
„Pust tu ruku,“ pokoušel se Tou zesílit techniku slovy. Obraz několikrát pustil ruku, ale zase znova ji chytl. Tou se začal třást.
Soubi konečně v plášti nahmatal druhý kunai a zarazil ho Yanovy do břicha. V obličeji se mu objevil nevěřícný výraz plný bolesti. Beze zvuku vykřikl a povolil sevření. Soubi nezaváhal a podřízl mu krk. Z obou ran se valila krev. Yano stál, držen na nohou jen silou Zrcadla. Otevíral a zase zavíral pusu, jako nějaký smutný kapr.
Když Tou zrušil kontrolu, začal tiše chroptět a svezl se po dveřích na zem, kde zůstal ležet. Pár okamžiků sebou ještě cukal, načež se přestal hýbat nadobro.
Oba živí těžce oddechovali. Soubi si mnul ruku, na které měl červené otisky prstů a rozmazával si tak krev po celé paži. Tou třesoucíma se rukama uklízel Zrcadlo do obalu. Cítil se vyčerpaný.
„Vypadněme odsud!“ zavelel Soubi a překročil mrtvolu ve dveřích. Za ní byla místnost plná svitků vyskládaných na dřevěných poličkách a jeden stůl, na kterém hořely dvě svíčky a ležel na něm svitek pokrytý čísly. Obchodní bilance rodu Hoozumi. Soubi se do něj utřel zakrvácené ruce, zmuchlal ho a hodil do rohu.
Pak oknem utekli do noci.

Spal klidně a hluboce dokud ho neprobudilo bušení na dveře.
„Amakumara-dono, máte návštěvu!“
„Ne,“ zamumlal potichu a převalil se na posteli. Až ještě hlasitější a naléhavější bušení ho konečně donutilo vylézt.
„Nedají se odbýt!“ znovu zakřičel nějaký z jeho sluhů přes dveře. Vstal, oblékl se, zkontroloval, jestli nikde není od krve a vyšel ven.
„Čekají na vás v přijímacím pokoji,“ oznámil mu sluha klanící se až k zemi.
Svižným krokem tam vyrazil. Nesnášel, když se ho někdo otravuje brzo po ránu, zvláště když v noci toho moc nenaspal. To že to jeho návštěvník nevěděl, ho v Touových očích neomlouvalo. Dokonce mu ani nedošlo, že mu sluha neřekl, o koho se jedná.
Prudce rozrazil dveře.
„Co chce…“ zarazil se. Koukal do tváře Aoa – velitele osobních jednotek samotného Mizukageho.
„…te, Ao-sama? Jak vám mohu pomoci?“
Cítil jak mu krev buší ve spáncích. Ví to?
„Byl bych rád, kdybyste mě následoval k Mizukage-sama.“ Tón nedával na výběr. Tou přikývl. Ao na nic nečekal a vyšel z místnosti. Na pravé straně obličeje měl vystouplé žíly. Byakugan jak Tou věděl, získal při jednom z mnoha útoků na Konohu. Vnikl do domu rodu Hyuugů, vydloubl oko stařeně z hlavní větve a zase utekl. Klan bělookých na oplátku, skoro vyvraždil jeden ze šermířských rodů a Touův otec při odrážení tohohle útoku přišel o nohu.
Ao byl ale za tenhle husarský kousek odměněn. Nejspíš proto, že získal jedinečnou schopnost vidět vše.
Šel za ním; vedl ho dlouhou a rovnou třídou, která spojovala návrší, na kterém byla většina vil nejdůležitějších obyvatel s přístavem a radnicí. Tou se o nic nepokusil, nemělo to cenu, Ao byl silný, a i kdyby ho porazil, k ničemu by to nevedlo. Musel by odejít do vyhnanství a to se mu ani trochu nechtělo.
„Proč si mě mizukage-dono přeje vidět?“ zeptal se u vstupní brány radnice. Mohutné zdi, které obklopovali celý komplex, do kterého se v případě nutnosti našla útočiště bohatší část obyvatel vesnice, byly obloženy bílým mramorem. Jen čtyři úzké můstky několik metrů nad zemí spojovali samotnou budovu radnice s hradbou a jinde se do ní nedalo dostat. Radnice byla obrovská věž, která se tyčila do dvojnásobné výšky než jakákoliv jiná budova. Po pár metrech byl vždy ochoz, nad kterým byla stříška s modrými taškami. Na špici vždy někdo hlídkoval, aby předešel nenadálým nájezdům nepřátel z moře, které jí z jedné strany omývalo. Radnice jako velká pevnost bránila přístav a nejdůležitější přístup od moře do města.
Pracovna mizukageho byla v prvním patře. Ao zůstal venku.
Tou se lehce uklonil, přesně jak předepisoval protokol.
„Proč jste si mě žádal, mizukage-dono?“ zeptal se. Snažil se ovládnout svůj třesoucí se hlas.
Oči Yaguri byly plny vzteku. Seděl na polštáři za nízkým stolem na kterém neleželo nic, co by značilo, že je používán. Jediná další věc v místnosti byl znepokojivý obraz trojocasého démona, vyvedený v agresivně červené barvě.
„Jaký je váš vztah s Mei Temuri?“
Toua zamrazilo. Zaťal pěst tak, že si zaryl nehty do kůže; bolest mu pomohla se trochu vzpamatovat a nahodit překvapený výraz. Doufal, že si jeho malého zaváhání mizukage nevšiml.
„Co prosím?“
„Byl na mě spáchán atentát…“ Tentokrát Tou nemusel překvapení hrát, vlastně byl šokovaný. „…a slečna Temuri je podezřelá z jeho přípravy. No a vy jste se poslední dobou několikrát nalézal v její blízkosti.“
„Co je s ní?“ zeptal Tou se ukvapeně a už v příští vteřině, kdy si ho Yagura měřil pohledem, toho litoval.
„Bylo jí uděleno domácí vězení. Vy jste si s ní nějak blízký!“ konstatoval podezřívavě. Tou horečnatě přemýšlel, jak se s toho dostat.
Nakonec vyhrkl: „My jsme se totiž zasnoubili!“
Na řadě s překvapeným výrazem byl mizukage. Touovy se do tváří hnala krev. Sakra, když ani ty rozpaky předstírat nemusel.
„Proč o tom nic nevím?“
„Protože… protože jsme to zatím chtěli držet v tajnosti. Můžu za ní?“ Tou lhát uměl, když věděl, čeho se má držet.
„Nikdo za ní nemůže!“
Tou přímo ukázkově protáhl obličej a prosebně se na mizukageho podíval.
„Přece byste nebránil milencům, co se právě šťastně zasnoubili, v tom aby se scházeli?“ Yagurovy zasvítilo v očích a stěží se bránil úsměvu, kdyby Tou nevěděl své, tak by si myslel, že mu něco tají. Potěšilo ho, že je lepší lhář.
„No, já nevím.“
„A-ale ona mě miluje a-a já jí taky,“ zakoktal Tou a v duchu si říkal, že se měl stát hercem. Bylo rozhodnuto – Yagura se usmál, skoro jako by byl otec pyšný na svého syna. Skoro.
„Dobře udělám výjimku, ale jen pro vás Amakumara- sama.“
Tou se uklonil až k zemi. Bylo to trochu přehnané.
„Děkuji vám mizukage-dono! Mohu se vzdálit?“
„Ale jistě.“ Tou ho chtěl za ten úlisný hlas uškrtit; místo toho se ve dveřích ještě jednou uklonil a poděkoval.
Jakmile zašel do spleti úzkých uliček šplhajících na jeden z mnoha kopců města, tak se s úlevou svezl podél zdi. Nohy měl roztřesené, jako nikdy. Rozesmál se; vysmál se mizukagemu a celému světu. Byl skvělý, úžasný …
Prodavačka u svého pouličního stánku s vodními melouny nevěřícně kroutila hlavou.

Konečně! Sebevědomě, se zapálenou cigaretou, prošel branou sídla rodu Temuri. Překvapeným strážím narval pod nos osvědčení (to mu donesl jeden ze sluhů mizukageho, ani ne půl hodiny po tom, co opustil jeho pracovnu), že může vstoupit. Nenechal je to ani dočíst a už si nahlas stěžoval na to, že ho zdržují. Velkou hubou zaháněl nervozitu.
V sídle se na něj přišli podívat snad všichni, služebnictvo s hřbety sehnutými až k podlaze lemovalo cestu od vchodu, až k místnosti jejich paní. Na zem srazil jejího bratrance, který se ho pokoušel zadržet, snad aby zachránil poslední zbytky rodinné cti, jejíž hlava byla obviněna z podpory atentátu na kageho. Pravou ruku měl provokativně položenou na jílci svého meče. Šelma mezi ovcemi. Cigaretu zadusil do květináče s bonsaí.
Rozrazil dveře jejího pokoje.
Ležela na posteli a četla si; svoje krásné vlasy měla rozložené na polštáři, aby schnuly. Byla ještě mokrá a na sobě neměla oblečeného skoro nic. Tou polknul. Byla přikrytá jen velmi lehkou, Tou by přísahal, že skoro až průhlednou, pokrývkou z které jí koukala nahá ramena.
„Kdo se opovažuje sem takhle vtrhnout?!“ Ani nevzhlédla od knihy.
„Tvůj snoubenec přece.“ Cukaly mu koutky. Rychle a nevěřícně vzhlédla od knihy. Pak ji po něm mrštila. Ladně se vyhnul.
Služebnictvo za dveřmi si tuto novinku předávalo rychleji než zprávu o tom, že na vesnici někdo útočí.
Zabouchl za sebou, nejspíš toho nejzvědavějšího praštil.
„Co tady děláš, vrahu“ zavrčela a vstala. Nějak se elegantně dokázala omotat přikrývkou, aniž by v nějakém momentu bylo cokoliv vidět a to se Tou díval velice pozorně.
Pak zavřeštěla: „A proč říkáš, že jsi můj snoubenec.“
Nechápal, jak v tomhle rozpoložení si může udržet na sobě pořád tu deku.
„Dovol, abych ti to vysvětlil,“ nabídl smířlivě.
„Tak to bys měl!“ Výhružka zaplnila prostor jako lepidlo. Tou rozhodně nebyl nejsilnější člověk v místnosti.
Ještě než ze sebe stačil něco dostat se Mei stačila zeptat: „A proč tě sem vůbec pustili?“
Tou se zubil a tím ji vytáčel ještě víc.
„Mizukage-sama jaksi usoudil, že když jsme snoubenci tak je jeho povinností mě k tobě pustit,“ vysvětloval a jeho tón říkal: „Jsem geniální.“
„My nejsme snoubenci,“ procedila mezi zuby.
„Ale to on neví.“
„Proč bych na to měla přistoupit?“ položila otázku Mei zatímco se natahovala pro župan přehozený přes paraván a snažila se, aby jí její oděv nesklouzl a neodhalil, co nemá.
„Protože jinak tady zůstaneš odříznutá od světa venku a shniješ. No a to by byla škoda.“ Provokativně ji přejel pohledem. Zatímco rychle měnila deku za župan, který si bleskurychle zavázala.
„Sice s tím nesouhlasím, ale je to asi nejlepší, co se dá dělat,“ povzdechla si. „Ale to tě neopravňuje mě takhle mě sem vtrhnout.“
„Ale když jsme snoubenci!“
Mei se zastavila na cestě pro odhozenou knihu. Byla blízko, tak blízko, že by na ní mohl šáhnout, kdyby nevěděl, že by o ni nepřišel. Vůně její čerstvě umyté, ještě trochu vlhké pokožky byla ostrá a neskutečně přitažlivá.
Možná by to za tu ruku stálo.
„Tak snad je to politický sňatek!“
Jenže by to neodnesla jenom ruka, uvědomil si, když slyšel její tón.
„Ne, já tě miluji a myslím si, že ty mě taky.“
Stejně byl geniální.
„Co všechno jsi mu všechno nakecal?“ zeptala se prudce a máchla rukou tak blízko jeho obličeji, že ucukl. Pak se sehnula pro knihu. S odpovědí si dal načas, pozoroval, jak v podřepu opatrně sbírá knihu, ze které vypadaly některé strany. Pomalu dávala strany na svá místa a laská je dotekem, jakoby se jim omlouvala za špatné zacházení.
„Nu!?“
Popsal ji, co přesně se stalo v kanceláři. Prohlédl si její pokoj. Prosvětlovala ho hned dvojice velkých oken po obou stranách postele. Velká část pokoje byla skryta za paraván s neobvyklým motivem. Když stočil pohled doprava (a že mu dělalo velký problém se přestat na ní koukat) uviděl velký stůl, skoro až puntičkářsky uklizený. Vedle něj byla knihovnička, kde si všiml svazku s názvem „Tajemství jedů.“ Na další se ani nedíval.
Když skončil, podívala se na něj jinak, než kdykoliv doposud.
„Až překvapivě dobře vymyšleno, možná v tobě i něco bude, vrahu,“ složila mu kompliment – nekompliment. No co víc čekat nemohl. Poděkoval malinkou úklonou.
„Teď si na řadě s vyprávěním ty. Co se vlastně včera stalo?“ zeptal se.
Uvelebila se na posteli, župan jí odhalil skoro celé stehno. Tou měl nutkání látku ještě kousínek posunout. Nepřítomně si sedl na židli u jejího stolu. Radši daleko od ní.
„Večer začal tak jak jsme se domluvili, už několik dní jsem s ním při všech příležitostech nenápadně flirtovala a na včerejšek jsme měli domluvenou pracovní večeři. Choval se celou dobu překvapivě galantně. Až jsem si říkala, že na něj je to nezvyklé. Kdyby tak takhle vládnul. Třeba když si ho vezmu…“
„Myslím, že by to nefungovalo!“ vyhrkl Tou. Málem převrhl židli a spadl na zem.
Mei se zasmála.
„To já vím, vrahu!“ Její tón pořád mrazil. „No, každopádně jsme se dostali tam, kam jsme měli. Došli jsme až k němu, kde jsem se chvíli nechala přemlouvat. Mimochodem má velice šikovný jazyk.“
Tou sevřel ruce v pěst.
„Vyšli jsme nahoru. Dokonce se i klíčem trefil do zámku napoprvé, ne jako někteří devatenáctiletí mladíci.“
Touovy bylo devatenáct.
„Ruce má tedy také šikovné. Hned za dveřmi mě začal svlékat a…“
„Nepotřebuju vědět podrobnosti!“
„Ale ony jsou důležité! Velice zajímavé bylo jak mi rukou…!“
Tou praštil do stolu. „Já to nepotřebuju vědět!“ Cítil, jak rudne a vůbec ho to netěšilo.
Smála se mu a nebylo to nic příjemného; vlastně její smích připomínal sněhovou bouři a on byl přímo uprostřed. Ledové jehličky rozdírali jeho kůži.
„Nejsi nějak moc citlivý?“ zeptala se ho skoro koketně a opřela se o lokty, vlastně ležela. Jak se pohnula tak se lem županu posunul a ukázal ještě více její pokožky.
Přitahovala ho a nenáviděla, zatraceně nebezpečná kombinace.
„Pokračuj!“ řekl snad příliš prudce. Zaťala obě ruce do přikrývky.
„Byli tak dvě ráno a já jsem ležela vedle něho.“ Cítil v jejím hlase znechucení; hned si připadal o něco lépe. Nebo se mu to jen zdálo.
„Zrovna když se rozbilo okno a dovnitř někdo vpadl. Byl to Zabuza.“
Touovy vynechalo srdce.
„A do p***le!“
„Přesně tak! Zaútočil na Yaguru. Bojovali spolu a já se rozmýšlela, na kterou stranu se mám při…“
Tou jí skočil do řeči: „Počkej! Zabuza? Ten malej skrček bojoval s kagem?“
Kývla, jakoby tomu sama nevěřila.
„Byla jsem taky překvapená. No, nakonec utekl, když se přiblížili stráže. Yagura byl celý brunátný a něco řval o zradě. Navíc se dozvěděl o smrti Yana, kterou přičetl taky Zabuzovy.“
Tou vyvalil oči: „Když Yano byl stejně silný, ne-li silnější než mizukage, jak to mohl…“
„Zabuza je silnější než ty!“ vybalila na něj Mei. Tou chytl záchvat kašle.
„Já ho viděla a doopravdy sváděl s Yagurou rovný boj. Co rovný! Yagura musel volat chakru toho svého démona.“
Tou se pomalu uklidňoval.
„To jako fakt?“ zeptal se ještě nevěřícně. Odkývala mu to.
„Měli jsme u sebe génia a ani jsme si toho nevšimli!“ řekla trochu smutně.
„Proč ti teda dal to domácí vězení?“
„Protože Zabuza od Krvavé zkoušky byl tady. Tedy měl se pak přesunout k Soubimu na ostrov, ale k tomu nedošlo. Utekl přímo z lodi.“ Tou jí zatím koukal do výstřihu.
„Chápu,“ pronesl poněkud roztržitě. Její pohled ho propaloval a tak se radši zaměřil na stůl. Ležela tam kniha o taktice. Docela nezvyklé čtení pro ženu.
„Když už jsme si vyměnili novinky, co kdybys vypadnul!“
Vstala a upravila si župan. Tou se taky zvednul; koukali si do očí. Demonstrativně se rozcuchal, „poupravil“ si oblečení, aby vypadalo, jakože si ho oblékl narychlo a začal se tvářit unaveně, ale navýsost spokojeně.
„Co to děláš!“ Zase to její frázování, které šlehalo jak devítiocasá kočka.
„Tak přece to musí nějak vypadat, zlato,“ zaševelil.
„Zlato? Zlato?!“ Její hlas zase začal nabírat velkých výšek.
„Ty si to užíváš, co? To že s tebou musím mluvit? To že bych tě správně měla zabít a musím s tebou mluvit? To že bych ti mohla…“ nedořekla to. Sesunula se zpátky na postel a několikrát do ní uhodila pěstí. Rány byly tak silné, že se třásl celý pokoj a postel sténala.
„Vypadni!“
Tou byl zaskočený. Nečekal, že se před ním skoro zhroutí. On a jeho blbé vtipy.
„Zítra se vrátím a řeknu co je nového,“ řekl smířlivě a couval ke dveřím. Neodvážil se otočit k ní zády.
„Dobře, ale teď už sakra vypadni!“
Zdálo se mu, že si všiml, jak se jí dere slza do oka; měl chuť k ní jít a obejmout ji. Strašnou chuť, ale věděl, že by to nepomohlo, spíše naopak, a tak odešel.
Dobrá nálada byla pryč.