Šermíř 1. kapitola

Poprvé ji spatřil v hospodě na svém rodném ostrově. Zrovna zapíjel úspěšnou misi; co na tom, že osmnáct mu mělo být až za půl roku, jeho otec už to nějak snese. Katanu měl opřenou o desku stolu. Vedle něj se ležérně opírala dívka, tak že dávala jeho očím možnost spočinout v jejím výstřihu. Naproti seděli dva kluci zabraní do rozhovoru. Zrovna svou ruku posouval z dívčina kolena po stehně čím dál víš a víš. Rozpačitě se hihňala. Natolik byl do své činnosti zabrán, že si ani nevšiml nově příchozí. Ani toho, jak jemně uchopila kliku, ani její nohu, která elegantně překročila práh, ani tichého klapání vysokých červených podpatků.
Všiml si ji až ve chvíli, kdy si u baru nechala kupovat pití. Přejela pohledem po místnosti. Zamrazilo ho. Jeho ruka, která začala lehce nadzvedávat lem dívčiny minisukně, se vymrštila a sevřela jílec meče. Jejich pohledy se střetly. Nabroušenost z něj vyprchala; její oči měly barvu jižních moří. Mrkla, jednou a vyzývavě. Na jeho obličeji se objevil úsměv. Vstal, jeho dosavadní partnerka na něj promluvila. Ani ji nevnímal, ostatně jako vždy. Čím dál víc mu přišla naprosto nezajímavá. Svůj obří meč si připnul na záda. Mluvila s mužem sedícím vedle ní, který jí objednal pití; na ostře řezané tváři, připomínající ty nejhezčí sochy mistrů z Kamenné, se zračila pobavenost a taky něco, co se dalo vyložit jako žádostivost, nebo také pohrdání. Oslovil ji, všechny ostatní přitom ignoroval. Věděl, že on na rozdíl od nich, něco znamená. Pohodila rusými vlasy. Nasál její vůni; byla hypnoticky podmanivá a někde uvnitř se skrývalo nenápadné ostří. Představil se a spoléhal na zvuk svého jména. Kdo by taky neznal Toua Amakumara, kandidáta na titul legendárního šermíře z vlivného a bohatého rodu.
„Mei Terumi.” Její jméno rezonovalo místností. Nikdy předtím jí ještě neviděl, ale věděl kdo je, následnice jednoho z nejváženějších rodů a hlavně kandidátka na post mizukage. Mohla být tak stejně stará jako on a byla krásná. Krátká sukně jí odhalovala dlouhé nohy a halenka s velkým výstřihem dávala možnost okem spočinout na jejích pevných ňadrech.
Prohodili pár vět. Jako perly se z ní sypal smích. Její úsměvy patřily jen jemu. Slova jí smyslně přecházela přes plné rty. Kupoval jí pití a vlastně všechno o co by si řekla, omotala si ho kolem prstů, jako mnoho dalších před ním i potom.
Když odcházeli tak mu řekla jen prosté „sbohem“ a odešla. Ještě dlouho za ní koukal do tmy. Když potom doma usnul, jeho sny byly velice zajímavé.

Touův otec si usmyslel, že právě on bude zastupovat rod na výchozích zkouškách z Akademie. Pro devatenáctiletého, věčně znuděného mladíka to rozhodně nebylo nic zábavného. Koho by taky bavilo se dívat na malé děti, jak se navzájem masakrují? Nohy měl položené na zábradlí lóže, ze které se měl dívat na souboje. Zapálil si. Otráveně potáhl a vydechl kouř. Jen letmým pohledem přejel desítku dětí, co právě vcházeli v dlouhé řadě do arény. Na první pohled nezaregistroval nikoho zajímavého. Pak si všiml velkého meče. Zaměřil se na jeho majitele.
Vytřeštil oči a měl co dělat aby nespadl, tak jako jeho cigareta.
„A k***a, co ten tam dělá?!“ zasyčel, když nabral ztracenou rovnováhu.
Chlapec s velkým mečem byl jeho vzdálený příbuzný a nástupce rodu Momochi. Tou si nepamatoval jeho jméno, zato věděl, že se po nešťastné smrti svého otce by se měl stát hlavou klanu a zdědil titul legendárního šermíře. Jeho meč Kubikiri, jedna z nejcennějších a nejmocnějších zbraní, byl asi dvakrát větší než on. Tou předpokládal, že pro něj nebude problém s ním bojovat. Chlapec měl pověst génia.
Děti se postavily do jedné řady, čelem k lóži mizukageho. Krom kluka s velkým mečem byli všichni vystrašení.
„Prosím vaše sliby!“ vyzval je mizukage. Jeho hlas zněl, jako by se na něco těšil a nemohl se dočkat.
Momochi poklekl a s divným chvěním v hlase vykřikl: „Ve jménu svého otce a mizukageho zabiju je všechny!“
Obrovskou rychlostí se ohnal svým obřím mečem na jednu stranu, zatímco druhou rukou hodil na druhou stranu několik kunaiů.
Tou vyskočil na zábradlí a chtěl se vrhnout dolů a zabránit masakru.
„Nechte je!“ Mizukage ukončil snahy o vměšování se.
Tou zamáchal rukama ve vzduchu; už skoro skočil. Nebylo mu to nic moc platné a začínal padat. Povedlo se mu ale zachytit se pravou rukou a vyšvihnout se zpátky do lóže. Nebyl jediný, kdo chtěl skočit dolů. Sevřel rty tak silně až mu zbělali a podíval se směrem k mizukageho lóži. Kage stál nalepený na zábradlí a fascinovaně zíral na krveprolití. Jen za tu chvíli stihl malý šermíř vyřídit šest svých bývalých spolužáků. Pokryt krví se mechanicky pohyboval po aréně a rozdával rychlé a přesné rány. Nikdo mu nebyl schopný čelit. Dostál své pověsti génia.
Tou se podíval do lóže rodu Hoozuki. Legendární šermíř Yano tam stál, rty v jedné tenké lince a tvář zrudlou, nejspíš vzrušením. Doprovázela ho pověst zvrhlého a krutého člověka s obrovským vlivem na mizukageho.
Touovy zbělali klouby, jak tiskl ruce v pěst. Mělo zemřít tak jedno maximálně dvě (a ideálně žádné), ne všechny. Když se podíval do arény; zalapal po dechu.
Neuběhla ani minuta a už bylo skoro po boji. Zbyly tři děti. Dívka co se krčila v koutě, chlapec s kunaiem v ruce a krvavý šermíř.
„Zabuzo?“ V hlase chlapce byl slyšet strach a nepochopení.
Zabuzova ústa se otevřela, nejspíše něco nesrozumitelně řekl. Najednou se objevil za oním klukem a svým obřím mečem mu setnul hlavu. Na dívku v koutě se ani nepodíval, jen po ní hodil kunaiem. Zůstal stát sám.
Tou se zaťatou pěstí zíral na krvavou lázeň. Jeho malý bratr se zúčastní zkoušky příští rok. Uslyšel zvuk praskajícího dřeva. Zbytky dveří zasypali celé lóže mizukageho a velký kus s klikou doletěl až doprostřed arény.
„Zastavte to!“
Ten melodický, přesto nesmlouvavý hlas Tou už někdy slyšel.
Nakráčela před mizukageho, elegantní, krásná a ostrá jako čerstvě nabroušená břitva. Tváře jí plály červení a pod vysokými podpatky se vlivem její chakry rozpadaly dlaždičky. Když si všimla, že přišla pozdě, zatnula ruce v pěst. Mizukage se usmíval.
„V naší vesnici nepotřebujeme slabochy!“
Tou přeskočil zábradlí, a aniž by spustil pohled z krásky – z Mei jak si vzpomněl, běžel k lóži.
„Jsou to ještě děti,“ zasyčela Mei.
„Co si to dovolujete! Já jsem mizukage a rozhoduju o zkouškách!“ zařval na ni.
Zírali si vzájemně do očí, jakoby soutěžili v tom, kdo dřív uhne pohledem. Tou se bez problému vyšvihl na balkón a v podřepu skončil na zábradlí. Pravou ruku měl výhružně poleženou na rukojeti svého velkého meče. Na malý okamžik zůstal očima viset na Mei.
„Jestli se toto bude opakovat, můj rod přestane posílat své děti do akademie!“
Tou vyhrožoval něčím, o čem vůbec nerozhodoval. Nepochyboval však, že v případě, že by z každé třídy přežil vždy jen jeden žák, by jeho rodina souhlasila s tímto krokem. Krev totiž není voda.
„Můj také!“ vyhrkla Mei a usmála se na Toua.
Srdce mu poskočilo a měl co dělat, aby se nezačal červenat jako malý kluk. Pokud by byl její úsměv magnet, pak on by byl celý ze železa.
Mizukage zrudnul zlostí. Otevíral beze zvuku ústa a ruce se mu třásly.
„J-jak se opovažujete!?“ vykoktal. Chvíli to vypadalo, že se na ně vrhne. Jeho chakra začínala dostávat nachový odstín. Vytvářela hmatatelný tlak; těžko se dýchalo.
„Ven!“ zařval nakonec a prudce máchnul rukou směrem k rozpadlým dveřím.
Meiny a Touovy oči se setkaly. Skoro neznatelně kývla a otočila se k mizukagemu zády, přičemž pohodila vlasy. Tou ji následoval z místnosti. Měl konečně možnost si ji prohlédnout. Nebyla oblečená tak vyzývavě, jako když jí potkal minule. Vlastně celé její tělo bylo skryté ve svátečním kimonu, které pevně obepínalo její postavu. O to vzácnější bylo každé sklouznutí rukávu, které – snad schválně – odhalovalo na první pohled křehké zápěstí.
Zastavili se na chodbě, tak daleko že je mizukage nemohl slyšet.
„Díky za to že ses mě zastal!“ řekla a znovu se na něj usmála.
Až teď si uvědomil, jak její úsměvy před více než rokem byly neupřímné. Jakoby vyrostl, napřímil ramena, do té doby mírně schýlená, narovnal hlavu a napjal nohy. Podíval se jí do očí - a uvízl v nich.
Bylo tichu. Tou zatnul pěst, až se mu nehty zaryly do kůže. Trhl hlavou. Kouzlo okamžiku pominulo.
„Kdo by se nezastal tak krásné dámy, která navíc měla pravdu?“
Zasmála se. Tisíce zlatých zvonečku se mu rozezvučelo v uších. A slova byla zase, jak perly sypající se z přetrženého náhrdelníku.
„Byls jediný, hrdino.“
Uklonil se, trochu hlouběji než by etiketa vyžadovala. To protože chtěl zakrýt nach deroucí se mu do tváře. Také se tím k ní dostal o něco blíž. Nasál její vůni. Smyslnost východu s divokou nepřístupností severu splývaly v dráždivou rafinovanost.
„Tou Amakumara, žádný hrdina!“
Její hlas dostal nádech pobavenosti.
„Mei Terumi“ představila se. Tou si její jméno v duchu zopakoval. Pořád mu znělo stejné krásně jako poprvé.
„Mohli bychom někam zajít.“ Další perly spadly na podlahu. Chtěl je zvednout, ale…
„Myslím, že to nebudu riskovat.“
Výraz jakým předstírala nevinnost, mu vyrazil dech. Nevinné to nebylo v žádném případě, vypadala až hříšně svůdně.
„My už se známe?“ zeptala se a zamrkala.
Silou vůle potlačil své tělo. Zmohl se jen na kývnutí. Další z jejích podmanivých úsměvů.
„A když si svoji útratu zaplatím?“ navrhla.
Tou sesbíral zbytky svého sebeovládání.
„Bude mi potěšením!“

„No a ty její nohy!“ zaníceně vykládal Tou.
Seděli v úplně obyčejné hospodě u obyčejného dřevěného stolu. Vlastně seděli na polštářích, které by Tou doma nedal ani psovy do kotce a obsluha byla pomalá. Jenže Sugata Shindou byl jeho nejlepší kamarád a zároveň byl taky hrdý, takže za sebe nenechal nikoho nic platit a to se vztahovalo i na Toua. A tak byli v hospodě u Pěti Růží.
„Co to s tebou sakra je? Už po čtvrtý ses zmínil o jejich nohách!“
Tou se napil průměrného saké (stejně to bylo nejdražší, co se dalo objednat) a pomalu s rozvahou člověka, co má trochu napito se rozhlídl kolem.
„Prostě je sexy,“ prohodil: „A to daleko víc než támhleta.“ Ukázal, trochu nápadněji než by se slušelo, na kozatou brunetu u baru. Právě se smála vtipu jednoho ze dvou mužů, kteří jí obklopovali.
„Počkej, ty mě chceš říct, žes teda potkal tu mrchu, co tě kdysi v baru skásla o pořádnej balík a ty se kvůli ní postavíš mizukagemu, kterej by tě sfouknul jako svíčku,“ shrnul Sugata nevěřícně.
„Jasně a to je jeden z důvodů, proč ji chci!“
Sugata do sebe radši rychle hodil pochybný alkoholický obsah kalíšku před sebou. Otřásl se.
„Ty se mi snad jen zdáš. Takhle jsem tě naposledy viděl, když tvůj otec najal tu služku a to ti bylo čtrnáct.“
Tou jen zvedl obočí.
„Když ses s ní po půl roce básnění vyspal, taks na ní hned zapomněl!“
Tou si podepřel hlavu rukama.
„Zapomínáš na to, že se to dozvěděl můj otec a vyrazil jí.“
Sugata se chytil za hlavu.
„Cos… Jo ještě, díky!“ objednal si další saké, což mu docela přerušilo nit.
„Já si dám taky,“ ozval se Tou.
„Co je na ní vůbec tak supr?“ zeptal se Sugata.
Tou se ušklíbl: „Prostě je krásná, chytrá, sexy… co víc bych chtěl. Je to vlastně takovej ztělesněnej sex.“
„Ztělesněný sex,“ zopakoval Sugata a přeměřil si ho pohledem: „Tak to potom chápu!“
„Počkej, jak to myslíš?“
Sugatovy cukaly koutky: „Ale vůbec nijak.“
„Co vůbec Mitsuri?“ zeptal se Tou.
Sugata pokrčil rameny: „Je to skvělý, miluju jí, ona mě snad taky a to nám stačí.“
„Nechápu tě, ale přeju ti to.“
„Jednou to určitě poznáš,“ řekl s jistotou.
„Mimochodem, jak jsi připravený na jouninské zkoušky?“ zeptal se Sugata
Na stůl ji přistáli dva kališky se saké.
„Připravoval jsem se na ně uplynulých deset let, takže to bude jen formalita,“ prohlásil sebevědomě.
„Jen abys nebyl překvapený!“
„Co by se asi tak mohlo stát?“
Sugata pokrčil rameny a zvedl kalíšek: „Tak tedy na jounina!“
„Na jounina!“
Přiťukli si.

Tou byl v zaprášené místnosti. Na zdech byli patrné stopy dávno zašlé krve. Jediný nábytek zde představovalo několik rozvrzaných židlí a rozpadající se stojan na zbraně. Roztržitě přešlapoval po místnosti, kde se měl připravovat na poslední část jouninské zkoušky. Souboj před zraky davů. Byl nervózní a tak si zapálil. Nejradši by se někam schoval a zároveň už se na to těšil. Poklepal mečem o zeď. Uvolnila se omítka a společně s velkým mračnem prachu spadla na zem. Zakopl důkaz svého malého vandalství do kouta místnosti. Už zítra. Schůzka s Mei se blížila.
Skryl si hlavu do dlaní, došlo mu, jak hloupě se chová. Když ji ani nezná. Měl by na ni chvíli zapomenout a soustředit se na boj. Byla to vlastně jen formalita, na rozdíl od zkoušek z akademie zde nebylo nutné soupeře zabít. Chtěl se ale předvést v co nejlepším světle.
„Mladíku!“
Tak mu říkal jen jeden jediný člověk. Přestože zvuk byl zkreslený ozvěnou, která v prostorech pod arénou nebyla ničím výjimečným, věděl, že je to jeho otec. Zahodil nedokouřenou cigaretu.
„Otče?“ zeptal se udiveně. Sklepal ze sebe poslední zbytky nervozity a otočil se.
Místností se rozlehlo ťukání hole o kamennou podlahu.
„Co tady děláš?“
„Chtěl jsem ti něco dát, než získáš titul.“ Na tváři mu hrál úsměv.
Tou se na něj zvědavě podíval. Dřevěná pravá noha ho nemohla vyvést z míry. Ani katana v obyčejné pochvě, zato s nádherně zdobenou rukojetí, kterou měl přidělanou na zádech. Oči se mu rozšířili překvapením až ve chvíli, kdy si jí začal odepínat.
„Otče to nemys…“
„Nic neříkej!“ přerušil ho. „Rozhodl jsem se odejít na odpočinek. No a tak musím předat svůj titul dál.“
„Ale…“
„To není práce pro mrzáka, jako jsem já,“ řekl rozhodně.
„Stejně ale…“
„Nebo snad nechceš?“ zeptal se naštvaně.
„Chci!“ vyhrkl Tou až příliš rychle a hlasitě – sebekontrola byla jednou z vlastností, na které si jeho otec zakládal: „Ale když…“
„Jestli máš strach o oficiální stránku věci, tak to uděláme až na oslavě.“
Pořád tomu nemohl uvěřit. Jeho otec, jeden ze sedmi šermířů z Mlžné se dobrovolně vzdává svého titulu a předává ho jemu. Tou Amakumara, legendární šermíř z Mlžné – znělo to krásně. Klekl na zaprášenou podlahu; měl co dělat, aby nezačal kašlat, kvůli prachu který tím pohybem zvířil. Čelem se dotkl podlahy.
Nečekaně se stal oficiální hlavou rodu a nositelem nejvyššího titulu, jakého mohl dosáhnout. První co se mu prohnalo hlavou, bylo, jak snadno se na to budou balit holky. Otec mu, spíše symbolicky, pomohl na nohy. Tou se podíval do jeho tváře. Otec mrkal, aby se zbavil slz a usmíval se. Vzal si meč, fascinovaně přejel rukou po jeho jílci.
„Dej si pozoru, tuhle pochvu už používám docela dlouho!“ varoval ho.
„Díky!“
„Už na tebe čekají, mladíku, tak jim ukaž, co všechno naše rodina umí,“ povzbudil ho.
Tou se otočil k východu do arény, za sebou slyšel ťukání dřeva o podlahu a šelest látky rukávu otírající se o vousy.
„Ukážu!“
Zbývalo jen vystoupat po krátkém schodišti. Polední slunce svítící na vchod do arény vytvářelo, zčásti kvůli příšeří a zčásti díky zručnosti architekta, zdání, že tunel vede ke světlu. Tou přimhouřil oči a několik okamžiků mu trvalo, než si zvykl na takový jas. Diváci – nebylo jich zrovna mnoho a ve velkém hledišti se přímo ztráceli – ho přivítali potleskem. Zvědavě se rozhlížel po aréně a hledal svého soupeře. Dopředu nevěděl, komu bude čelit. Tak to bylo správně, protože ani na misi nemohl předvídat, na jakého ninju narazí. Už na něj čekala, opřená o nejvzdálenější zeď.
Zatímco se oba ubírali na předepsaná místa uprostřed arény, Tou si soupeřku zvědavě prohlížel.
Velká zrzavá hříva, nos směřující trochu nahoru; někoho mu připomínala. Dokonce i z postoje – Tou z něj cítil rozmrzelost a napětí – měl pocit jakože už ho někdy viděl. Měla mírně shrbenou postavu a výraznější bříško, než by bylo pro dívku jejího věku vhodné. V obličeji místo plných rtů a hlubokých očí, byly jen nevýrazně načervenalé linky a dvě šedá očka. Což ale bylo nejzvláštnější; Tou jí neznal a to si myslel, že ví o každém Jouninovy, nebo kandidátovy na tento titul. Přece by ho nenechali bojovat s geninem. Dívka navíc byla až příliš mladá. Vypadala stěží na šestnáct a to v Mlžné nebylo zvykem. Jediná vesnice, která dávala nejvyšší tituly dětem, byla Listová a pro tu neměli obyvatelé Mlžné nic než opovržení
Došli k sobě a obřadně se uklonili. Tou ji ani na okamžik nepřestal sledovat a zdálo se mu, že ona jej taky ne.
Rozhodčího dělal stařec s vráskami rozrytou tváří. Za svého mládí byl považován za jednoho z nejlepších ninjů. Přestože z jeho síly toho již moc nezbývalo, pořád se věnoval službě své milované vesnici a zastával funkci správce arény. Chraplavým hlasem shrnul všechna pravidla souboje a zeptal se, jestli jsou s nimi srozuměni a budou je dodržovat. Kývli. Tou si všiml, jak dívka zaváhala, než formálně potvrdila, že rozumí. Připisoval to nervozitě, kterou on sám necítil. Tedy alespoň ne spojenou se soubojem. Sepjal ruce a uklonil se, stejný pohyb udělala i ona.
Stařec zahájil souboj. Odskočili od sebe. Kroužili kolem sebe a čekali na soupeřovu nepozornost, současně odhadovali své síly. Tou vůbec netušil, co by od ní mohl čekat. Začal vymýšlet, jak jí rozhodí.
„Dej si pozoru, tuhle pochvu už používám docela dlouho!“
Zastavil se. Pravou rukou držel katanu za jílec a prsy levé svíral pochvu. Natáhl je před sebe do pozice, ze které nemohl normálně tasit. Jeho soupeřka vytasila dvě dlouhé dýky určené k boji zblízka. Rozběhla se k němu.
Tou trhl rukama, každou na jednu stranu. Ostrý skřípavý zvuk se rozlehl přes celou arénu. Pochva mu vyletěla z ruky; ve velké rychlosti narazila do kamenné zdi a se rozlomila na dvě půlky. Dívka se na prudký pohyb podívala a to bylo přesně to, co Tou potřeboval. Pomocí chakry v chodidle se prudce vymrštil. Objevil se u ní. Jeho katana začala opisovat oblouk ve výši jejího pasu. Překvapeně vydechla.
Touův meč na okamžik zadržela špička jedné její soubojové dýky, kterou se pokusila zablokovat jeho útok. Kus kovu spadl na zem, čistě useknutý v místě doteku obou zbraní. Katana ale ztratila rychlost, a tak dívka mohla uskočit. Zůstala jí jen červená linka pod žebrem. Zasykla bolestí.
Skákala dozadu ve snaze dostat se z jeho dosahu. Vrhl se za ní a nepřestával útočit. Nechávala ostří klouzat po jejích zbraních, tak aby nenapáchalo žádné škody.
Přestalo ho to bavit. Začal se potiť a zrychleně dýchat. Katanu vzal jen do jedné pravé ruky a tak nemohl pokračovat ve svém tlaku. Najednou se vyhýbal jejím nebezpečným útokům.
Tak nebezpečnými jako by…
Tuhle myšlenku hned zavrhl a soustředil se na svou levou ruku, v níž shromažďoval vodu. Dívka od něj na malou chvíli odskočila. Mrštil proti ní vodou z levé ruky.
Bylo to vcelku jednoduché jutsu, založené na rychle letících malých kapkách vody. Se štěstím to vykryla dýkou. Ta se rozpadla na několik částí, ale sílu tím zmírnila tak, že jí to nic neudělalo. Odskočili zpátky.
Mezi diváky to zašumělo, nečekali techniku bez použití pečetí. Toua se usmál a riskoval pohled do hlediště.
Doplatil na to, kamenný bodec mu vyryl rýhu do ramene a jen se štěstím se vyhnul druhému.
„Dop***le!“ zaklel, když si uvědomil, že pečetě dělala jen jednou rukou. Rychle si zkontroloval ránu, naštěstí byla jen povrchová, takže ho neomezovala v pohybu; ale bolelo to.
Dělala ohnivé pečetě. Jakoby nevěděla, že je expert na vodní jutsu. Meč si upevnil na několik chakrových vláken a začal připravovat vlastní obranou techniku.
Vypustila pravou ohnivou bouři. Zdánlivě nekonečná vlna zuřícího ohně se hnala na něj. Obalil se vodou a čekal. Oba živly se srazily za mohutného syčení.
Její technika ho obalila jako deka a nepustila ho ze svého sevření. Nepřestávala, spíše nabírala na intenzitě. Bylo jasné, že ho nechtěla porazit, ale zabít. Voda začala vřít a teplo bylo skoro nesnesitelné. Pot mu stékal do očí a částečně ho oslepoval spolu s všudypřítomnou párou.
„Suiton: Suishouha” použil Toua své nejsilnější jutsu. Obrovská vlna vody, která se zjevila odnikud, zaplavila celou arénu. Rázem bylo po ohni. Jeho soupeřka stála celá zmáčená na vodě a třásla se. Stálo jí to většinu chakry.
On na tom také nebyl nejlépe, ztěžka oddechoval.
„Vypadá to, že jsem vyhrál,“ prohlásil sebevědomě a pohodil hlavou.
Jen se zašklebila a začala skládat pečetě. Každou rukou jiné.
„Futton: Komu no Jutsu“
Z úst vyfoukla zelenou páru. Když se pára dostala k zemi, začala jí rozleptávat. Těch několik odolných trsů trávy okamžitě hnědlo. Tou si byl jistý, že pokud se ho ten mrak jen dotkne, způsobí mu přinejlepším vážná zranění.
„Raiton: Jibashi“
Svůj druhý živel používal jen málokdy. Vodou začala proudit elektřina, ve vteřině se dotkla nohou jeho soupeřky a po mokré kůži začala stoupat výš. Prohnula se, jednou zakřičela a pak se její tělo v záškubech zhroutilo do vody. Vzduch naplnil pach spáleného masa.
Voda i zelená pára začaly mizet. Za chvíli už aréna vypadala skoro jako dřív, až na podmáčenou půdu a divně oslizlé stěny na místech, které zasáhla její technika.
Několik mediků se seběhlo kolem spáleného těla, ale Tou věděl, že je to zbytečné. Ne, že by jí chtěl zabít, ale neměl na výběr. Nedala mu na výběr. Nemohl riskovat, že ta pára vydrží i její vážné zranění, protože další šanci na útok už by nemusel dostat.
Se svěšenými rameny a těžkým krokem se vydal temnou chodbou pryč. Starobylý meč držel v pravé ruce. Když procházel místností, kde mu ho ani ne před půl hodinou otec předal, stiskl ho tak, až mu zbělaly klouby.
Cestu mu najednou zastoupila Mei, ani si nevšiml, že tam je, dokud do ní skoro nenarazil.
Jen její přítomnost stačila, aby se narovnal a na tváři se mu objevil úsměv. Plála vztekem, z očí jí létaly jiskry a vlasy jí prapodivně vlály kolem obličeje. Na jejím čele se objevila jediná drobná vráska.
Její hlas švihl jak bič: „Byla to moje sestra, vrahu!“
Pak se beze slova otočila a rázně odcházela.
Tou se při pohledu na její pozadí nemohl ubránit myšlence, že kočky jsou nejkrásnější, když se zlobí.
V kapse nahmatal krabičku cigaret.