Bestie II.

Itachi sykl bolestí. Na rameni se mu táhly tři hluboké rány.
„Jak je možný, že se k němu přidala Bestie?“ zavrčel nespokojeně Pein.
„Nevím,“ pronesl trochu nepřítomně Itachi.
„To je ale v háji! Co budeme teď dělat?“ řval na všechny členy Akatsuki.
„Já říkal hned, že ho máme zabít a ne jenom zastrašovat!“ řekl Sasori. „Aspoň by s ním nebyly teď takové problémy!“
Po Itachiho tváři přejel podivný výraz. Nedělalo mu problém udržet své emoce na uzdě, ostatně to musel dělat pořád. Ale teď měl co dělat. Stiskl ruce v pěst a v jeho očích se objevil nesouhlasný výraz. I když to bylo jen na pár vteřin, v Konan to vyvolalo jakési podezření.
„Proč ho vlastně musíme odklidit z cesty?“ zeptal se po chvíli Deidara.
„Jestli na nás bude neustále útočit, bude nám tím kazit naše plány. A teď se nemůžeme zdržovat nějakým pitomcem, co se chce pomstít. To by bylo pro nás moc nebezpečné. Jedna možnost byla, aby Itachi na nějakou dobu od nás odešel. Jenže to bysme ztratili důležitého člena a to si teď nemůžeme dovolit,“ vysvětlovala Konan.
„A proč jsme teda toho Sasukeho vážně rovnou nezabili?“ zamyslel se Sasori. Nastalo hrobové ticho. Nikdo nevěděl, jak by na tuto otázku odpověděl. Vlastně ano, jeden člen této skupiny to věděl. Věděl přesně, proč Sasukeho nemůže zabít. Proč nemůže dopustit, aby byl zabit. Nebo spíš nechce, aby se tak stalo. Avšak nemohl nic říct.
„Fajn, zatím to nebudem řešit. Když na nás zaútočí… Tak něco vymyslíme,“ ukončil debatu Pein.
Itachi byl první, kdo vstal od stolu. Konan na něj vrhla nedůvěřivý pohled. Itachiho to překvapilo, avšak nedal na sobě nic znát.
Celý zbytek dne byl ponořen do svých myšlenek. Nevěděl, jak má udělat, aby Sasukeho nezabili a zároveň, aby nezjistili pravdu. Tento tok myšlenek často přerušoval Konanin pohled. Ten její pohled! Co to mělo znamenat?
Z přemýšlení ho vytrhl až hlas: „Itachi, tady jsi!“
Itachi se otočil a uviděl za sebou modrovlasou ženu.
„Konan?“ zarazil se. „Potřebuješ ode mě něco?“
„Jen jsem se tě chtěla zeptat na Sasukeho,“ odmlčela se. Rozhlížela se kolem sebe, jakoby hlídala, jestli je někdo neposlouchá. „Proč ho nechceš zabít?“ ztišila hlas.
Itachi byl zmaten. Avšak navenek nedal nic znát.
„Nemůžu,“ odpověděl jednoduše.
„Měl bys odejít. Aspoň na nějakou dobu. Jakmile ostatní zjistí, že kuješ nějaké pikle, které by nás mohly nějak ohrožovat, nebudou z toho nadšeni. A myslím, že ty z toho jen tak nevyvázneš. Teď máš možnost odejít.“
„Možná,“ řekl Itachi bez jakýchkoli emocí. „Jenže budou s tím ostatní souhlasit?“
„Řekla bych, že ano. Jestli budeš chtít, mohla bych se za tebe u Peina přimluvit.“
„A čeho tím chceš dosáhnout? To mě vážně tak mermomocí chceš dostat z Akatsuki nebo mi chceš vážně jen pomoct?“ zeptal se klidně.
Konan se uraženě otočila a kráčela pryč. Pak se zastavila. „Nabízím ti svou pomoc a ty mi řekneš tohle?! Raději si pomož sám!“
Pomoc? pomyslel si Itachi. Zkřivil obličej bolestí a chytl se za rameno. Spíš mi nasadila dalšího brouka do hlavy!

Když Sasuke otevřel oči, nejprve vůbec nevěděl, kde je a co se stalo. Pomalu se začal zvedat, ale neuvěřitelně ho bodlo v rameni.
„Lež!“ ozval se přísný dívčí hlas. Sasuke neposlechl a podíval se na místo, odkud přicházel. Na kameni tam seděla dívka s krátkými bílými vlasy a s nezájmem ho pozorovala.
„Kde to jsme? A co se stalo?“ vypadlo najednou ze Sasukeho.
„V lese. A na to, co se stalo, jsem se chtěla zeptat já tebe.“
„To mě nenapadlo, že jsme v lese!“
„Tak vidíš. Teď už to víš!“ řekla jízlivě Kiriyou. „Ale já jsem teď v nevýhodě. Ty znáš mé jméno, ale já to tvoje ne.“
„Uchiha Sasuke,“ zavrčel ještě trošku nabroušeně Sasuke.
„Aha.“ Kiriyou seskočila z kamene a došla k němu. I přes to, že se Sasuke bránil, sundala mu obvazy a prohlížela si jeho ránu. Udělala jakési „Chm“ a zase ránu obvázala.
„Chm? To je jediné, co na to řekneš?“ zeptal se udiveně Sasuke.
„A co mám říkat? Neboj se, maličký, všechno bude v pořádku? Nebo, s tím už se nemá cenu párat, raději usekneme celou ruku?“
„Dobře. Radši mi bude stačit to Chm.“
„A řekneš mi už konečně, co se stalo?“
„Já vlastně pořádně nevím. Chtěl jsem zabít svého bratra. Vlastně jsem ho i zabil, ale jeho mrtvé tělo pak zmizelo a objevil se živý přede mnou.“
„Klon?“ skočila mu do řeči Kiriyou.
„Nejspíš. Pak se tam objevili další tři a bojovali proti mně. A pak už si toho moc nepamatuju.“
„Nevím, jestli tě to potěší, ale můžu ti zaručit, že pokud tvůj bratr není už mrtvý, tak velice brzy zemře, pokud nedostane protijed.“
„Cože?!“ zařval Sasuke.
„Nejspíš jsem ho škrábla drápy, když jsem tě zachraňovala. Už mu nezbývá mnoho času.“
„Ty jsi mi ukradla mou pomstu!“ zakřičel.
„A co z toho budeš mít, že ho zabiješ?“ zeptala se.
„Dělám to pro ten…“ odmlčel se a zapřemýšlel nad otázkou. Pro ten pocit? Ne, to určitě ne. Vzpomněl si na to, jak se cítil, když si myslel, že je Itachi mrtvý. „Vlastně ani nevím. Asi z principu.“
„Hm, to je velice dobrý důvod,“ zašklebila se Kiriyou. Kdyby se měl někdo mstít jí, že někoho z jeho klanu zabila, tak by byla snad tisíckrát mrtvá. Naštěstí si to nikdo nedovolí zkusit.
„Jenže ty jsi mi to teď všechno zkazila!“ rozkřičel se na ni Sasuke.
„Taky myslím. Raději jsem tě tam měla nechat, aby tě ti Akatsuki zabili. Aspoň by bylo o jednoho hňupa míň,“ ohradila se Kiriyou.
„Já nepotřebuju žádnou pomoc!“
„Fajn! Tak si to tu užij. Já jdu pryč!“ zavřeštěla Kiriyou a odběhla pryč. Už cítila, že kdyby tam zůstala o něco déle, nejspíš by se proměnila a Sasukeho zabila. Ale nechtělo se jí zabíjet někoho, koho před pár hodinami zachránila ze spárů smrti.

Itachi se konečně rozhodl. Věděl, že už nemůže moc dlouho přežít. Jed Bestie je velice silný a hlavně zákeřný. Cítil, jak už mu ruka odumírá a postupně se to rozlévalo do celého těla. Zbývalo mu už jen pár dní života, možná už jen pár hodin. Musel udělat to, o co se celý život snažil. Musí to dokončit.
Stál před dveřmi a přemýšlel, co přesně řekne, až do nich vstoupí. Pak se zhluboka nadechl a zaklepal na dveře.
„Ano?“ ozvalo se zevnitř. Itachi vstoupil. Byli tam Pein s Konan. Ona na něj vrhla nevraživý pohled.
„Peine, mohl bych si s tebou promluvit?“ zeptal se Itachi a když se Konan neměla k odchodu, dodal: „O samotě?“
Konan něco nenávistně zachrčela a odešla z místnosti.
„Co potřebuješ?“ zeptal se Pein.
„Musím odejít. Zabíjí mě jed Bestie. Potřebuju ještě něco udělat. A aspoň tak odlákám pozornost Sasukeho od Akatsuki,“ řekl Itachi.
„Zrovna teď?! Teď je ta nejhorší doba! Teď potřebujeme každého.“
„Já vám v tomhle stavu stejně těžko pomůžu,“ odpověděl Itachi.
„Dobře. Držet tě tu násilím nebudu. Ještě by si nám mohl chtít překazit plány,“ vzdal to Pein.
„Díky,“ řekl Itachi a odešel. Na čele se mu perlily kapičky potu. Připadal si čím dál víc vyčerpanější. Nohy měl pořád těžší a těžší, připadalo mu, že za nějakou dobu se nebude moct ani pohnout. Zatočila se mu hlava. Opřel se o zeď a zhluboka dýchal. Podlaha se mu divně točila pod nohama, pomalu a pak pořád rychleji a rychleji, až začala splývat společně se zdí. Prudce zavřel oči. Chvíli tam jen tak stál.
Když se mu přestala točit hlava, opatrně otevřel oči. Podlaha byla tam, kde měla být. Pomalým krokem se tedy vydal ven z úkrytu Akatsuki.