Vše zahaleno v tmu

Vše bylo zahaleno v tmu,
Neviděl jsi ani oblohu.

„Co se to děje? Proč tu jsem? Co tu vlastně pohledávám? A... kdo jsem?“ Promluvil tiše, do nekonečné tmy kolem něho. Neviděl nic, neslyšel nic, kromě sebe samého. Ocitl se v černé práznotě, jenž ho donutila přemýšlet, proč to všechno.
Najednou se v něm objevila touha, touha spatřit hvězdy na obloze, chtěl stát na poušti, uprostřed toho všeho písku, který mu byl tak blízký. Ale nic se nedělo, žádný jasný bod se neobjevil, žádná zrnka písku neucítil pod svýma nohama… nic, prostě nic, jen samota..

Neviděl jsi ani náznak citu
Neviděl jsi ani lásku,
vytetovanou na svém čele.

Otřásl se, i když nebyla zima ani teplo... nic. Vykročil v před doufajíc, že na něco narazí. Už nechtěl být sám. Nechtěl. Poznal kluka, který udělal pro přátelství vše, díky tomu citu, tomu vztahu, získal sílu, která mu pomohla ho porazit. „Přátelství a Láska ať už v jakékoliv podobě, chci je poznat... pocítit na vlastní kůži… zahřát jimi své zamrzlé srdce.“ Pověděl znovu do ticha a představoval si podrobně rozhodující boj, boj kdy snad pochopil.

Co je to za pocit rozlitý ve mně?
Co je to za hlas, křičící na mě?
Co je to přátelství?
Co je to něha?
Sakra já nevím, co je to prohra!

„Někdo křičí, někdo vzlyká.“ Řekl. To on? Nebyl to přízrak? Před ním se objevil dávný výjev, nebyl mu svědkem, asi se ani nenarodil, ale viděl ho tak jasně. Viděl krutost mísící se s potěšením, když někdo ničil pár životů. Když někdo ničil rodinu. Viděl jak matka chrání své dítě. „Je to láska?“ Otázka, na kterou už znal odpověď. Najednou věděl jasně, že při boji neprohrál, jak se zdálo. Ale díky němu vyhrál, vyhrál sám nad sebou, nad svým dřívějším životem v osamění.

Konečně pochopil
Konečně našel cit.

Pomalu otevřel oči. Oslepený náhlým světlem stěží rozeznal obrysy. Ale cítil jak ho někdo nese, už cítil starost o něj. Znovu zavřel oči a vychutnával si ten pocit.. pak je opět otevřel a viděl jiný svět.