Ona jediná, díl jedenáctý

Oči pod dohladka ulízlými černými vlasy si mě nepřátelsky měřily.
„Arigato gozaimashita za nabídku, Sabreman Dave-san, ale nemyslím si, že Lee nebo já bychom potřebovali tvou pomoc při výcviku.“ Podvědomě stál v bojovém postoji a touto řečí těla dával najevo svůj názor daleko zřetelněji než slovy. Lee po jeho boku se také netvářil nijak přátelsky a jeho tlusté obočí se zamračeně dotýkalo z obou stran kořene nosu.
Věděl jsem, proč je tak nepřátelský. Myslel si, že útočím na jeho post Leeova senseie.
Naprostý nesmysl, nicméně tihle lidé prostě takoví jsou.
Nadechl jsem se. Nad námi šuměl vítr v korunách poničených stromů, rostoucích kolem cvičiště. Sluníčko svítilo zboku. Užitečné detaily v boji. Je dobré si vytvořit návyk si jich podvědomě všímat.
„V žádném případě jsem se vás, Gai-sensei, nechtěl dotknout. Jen mě napadlo, že by se vám oběma hodilo několik znalostí pro boj zblízka z našeho světa a umožnilo vám to ve spojení s vašimi znalostmi daleko efektivnější boj.“
Leeovy oči krátce zaplály. Přes tvář se mu mihl dychtivý výraz, který ale ihned zmizel, spálen, rozdrcen, anihilován a zničen zdrcujícím pohledem Gai-senseie. Mladý bojovník si rychle uvědomil situaci a správně se rozhodl, ke komu se přidat.
„Také si nemyslím, Dave-san, že bys mne mohl naučit něco víc, než už znám. Tai-jutsu je spíše otázkou tvrdého tréninku, než hodinami teorie. Navíc, když si vzpomenu na náš cvičný souboj…“
Jak chceš. Když to nejde po dobrém…
„Tak dobře,“ vzdychl jsem. „Samozřejmě to budu respektovat.“ Otočil jsem se směrem k nedalekému křoví a zavolal: „Tede! Lee nemá zájem, takže Sakuru nebudeme potřebovat pro výklad. Tak…“
„Sakura?!?“
Náhle u mě Lee stál, pevně mi svíral předloktí, štíhlé, ale silné prsty se mi bolestivě zarývaly mezi šlachy, velké černé oči visely na mých rtech. „Tu lekci povede Sakura-chan? Sa-Sakura…“
Otočil se na Gaie.
„Gai-sensei, myslím, že bych možná potřeboval osvěžit nějaký výklad teorie tai-jutsu, který jsem z Akademie už určitě zapomněl. Gai-sensei, prosím, určitě to potřebuji! Prosím!“
Navzdory obecnému přesvědčení Maito Gai sice byl tak trochu cvok, ale rozhodně to nebyl žádný pitomec. Věděl, moc dobře věděl, že jsem nachystal past, ze které není úniku. Jeho temné oči mne provrtávaly a propalovaly takovou záští, že předchozí nepřátelství bylo proti tomu jako kamarádské poplácání po ramenou.
Jenže já jsem nechtěl Gaie jako nepřítele.
Vytrhl jsem ruku z Leeova sevření. Ten si uvědomil, že celou dobu svíral mé předloktí a mimoděk ustoupil o krok zpět.
Došel jsem k Gaiovi. Byl jsem o něco vyšší než on, a o hodně těžší. Díval jsem se mu shora do očí.
„Gai-sensei, rád bych si s tebou pohovořil o samotě.“
Ani se nehnul. Jeho temné oči, bezedné jako studna, dál planuly hněvem proti odvážlivci, který se mu zjevně snažil odlákat žáka.
„Gai-sensei. Prosím.“
Jak jsem říkal, Gai nebyl pitomec. Poznal, kdy končí hra na uraženého učitele a kdy je čas si promluvit.
„Dobrá. Lee, zůstaň tady.“
Otočil se a odešel. Ani se nepodíval, jestli jdu za ním.
Po chvíli se zastavil. Otočil se na mě. Díval se na mě, tvář bez výrazu. Mlčel a čekal.
„Tak hele, Gai,“ spustil jsem. „Vím, co si myslíš. Ne, nechci ti vzít žáka. Jen chci, aby byl jeho boj efektivnější. Vím, kde je prostor na zlepšení – a ne, není to ani zvýšení síly, ani rychlosti. V těchto směrech Lee trénuje více než tvrdě, to víme oba. A já si myslím…“
„Proč Lee?“ přerušil mne. „Proč zrovna můj žák? Proč taková péče zrovna o něj? Proč si o tom nepromluvíš s Pátou Hokage a neučíš to někde na Akademii, když je to něco tak…“
„… tak úžasného, jak se snažím naznačit?“ doplnil jsem ho.
Kývl.
„To je jednoduché. K první otázce: Já neovládám chakru a ani žádnou nemám, jak jistě víš. Lee ji sice má, ale také ji neovládá. Takže k němu cítím jakousi náklonnost – náklonnost podobně poznamenaného. K druhé otázce: S Tsunade jsem mluvil, tento trénink odsouhlasila osobně a dokonce mi půjčila Sakuru. A třetí otázka – na Akademii se to učí. Jenže to nikdo nepoužívá. Málokdo praktikuje čistý boj zblízka, klasické kopy a údery. Všichni se spoléhají na zbraně, meče, kunaie. Na různá jutsu. Všichni se snaží vyvinout nějaké úžasné, osobní jutsu a tím drtit nepřátele. Jenže pak přijde například někdo z klanu Hyuuga, a zastaví ti v těle proudění chakry. Nebo proti tobě bude bojovat někdo, kdo bude mít zbraň nebo zbroj z materiálu, který chakru absorbuje. Nebo o svou zbraň přijdeš, případně nebude čas či prostor ji vytáhnout. A jediné, co ti zbyde, jsou holé ruce. Tohle všechno si téměř nikdo z ostatních ninjů neuvědomuje. A proto se tai-jutsu věnují jen okrajově. A pod nánosem nových informací z jejich studia těch jejich skvělých a silných jutsu se to staré, nepoužívané snadno zapomene.
Ne, opravdu není mým cílem tě ponížit, sebrat ti žáka nebo něco podobného. Mým cílem je pomoci Leeovi.“
Už v průběhu své řeči jsem viděl, že jsem vzbudil jeho zájem. Nepřátelství z jeho očí mizelo, hněv byl pomalu nahrazen souhlasem a poté zvědavostí.
Usmál se.
„Dobrá. Ale budu na to osobně dohlížet. To je moje podmínka.“
Také jsem se usmál.
„Přijímám.“
Obrátili jsme se a vydali se zpět k čekajícímu Leeovi. Jeho oči nás zvědavě sledovaly – přesněji řečeno, sledovaly svého senseie se směsí zvědavosti, opatrných obav a dychtivosti.
„Lee, povoluji ti lekci se Sabreman Davem, Rodgers Tedem a s Haruno Sakurou,“ prohlásil Gai s velebností kněze, udílejícího rozhřešení.
Lee vypískl radostí a objal svého senseie.
Mezitím k nám došli Ted a Sakura – oba samozřejmě s celou šaškárnou předem obeznámeni.
Moje dvojče se ke mně naklonilo.
„Měls' pravdu,“ pošeptal mi. „Znáš slabé místo žáka a zamilovaný žák je slabé místo senseie.“
Pak se usmál.
„Rád se zase trochu protáhnu. Těch žní už jsem měl po krk. Rýže, rýže, rýže, celé dny po kolena v bahně. Ta trocha pšenice na tom poli mezi vesnicí a lesem byla skoro za odměnu.“

* * *

„Takže začneme,“ prohlásil jsem. „Ale hned na úvod – myslím, že by byla potřeba demonstrace dnešní lekce. Lee, pojď sem do kruhu. Krátký cvičný souboj by mohl ledacos osvětlit.“ A otestovat, jak moc jsem se zlepšil.
Lee stál stejně jako tenkrát. Postoj jak z fotografie v učebnici bojových umění – až na tu ruku za zády – vypadalo to sice efektně, ale ve skutečnosti to byla strašně nešikovná poloha ruky. Z téhle nepřirozené pozice nebylo možné vyrazit rychle do protiútoku.
No, nevadí. Na tohle se můžeme zaměřit i jindy.
Lee vyrazil rychlostí útočící kobry. Ovázaná ruka v zeleném hvízdla směrem k mému rameni. Odskočil jsem vzad a dopadl do vyčkávací pozice.
Ale jo. Reflexy a postřeh se mi zlepšily o docela dost, rychlost už mám také vyšší než kdokoliv v mém bývalém světě, a se silou to bude asi podobné. Spokojenost.
Švih! Mawashi-geri na hlavu jsem zablokoval předloktím. Vstřebaná kinetická energie obloukového kopu mne donutila udělat dva kroky stranou, ale jinak jsem cítil pouze náraz. Žádnou bolest.
Před půlrokem by mi tenhle kop zlomil obě kosti v předloktí. A to jsem nebyl už tehdy žádné ořezávátko.
Mávl jsem směrem k němu levačkou v klamném úderu. Lee zareagoval přesně tak, jak jsem čekal – pokusil se můj úder vykrýt.
Skvěle. A mám tě tam, kde jsem tě chtěl mít.
Trochu jsem ustoupil a zároveň má pravá ruka vyrazila vpřed. Lee se úder neobtěžoval krýt, protože mu zjevně nedosáhl na tělo.
Jenže to ani neměl. Moje zpevněné prsty se zaryly s účinností sbíječky do tlakového bodu těsně nad loktem. Viděl jsem, jak se Leeovy oči rozšířily bolestí a zasažené předloktí paže zvláčnělo, to jak pochroumaný nerv nedokázal dále ovládat zbytek ruky.
Podvědomě se nadechl, aby vykřikl bolestí.
Skvěle – rána na solar plexus je daleko účinnější než při výdechu. Úder se krásně rozlehne po celém hrudníku a kromě omračující bolesti na několik vteřin znemožní dýchání a to mimojiné na zlomek sekundy nepřítele paralyzuje.
Moje prsty se znovu zabořily do citlivého bodu – tentokrát na rameni druhé ruky. Lee reflexivně zvedl na obranu ruku – bohužel tu již předtím ochromenou, takže bezvládné předloktí pláclo vzduchem jako kus hadru.
V tu chvíli si Lee uvědomil, že jej neposlouchá ani druhá ruka. V očích se mu objevil kromě bolesti také údiv a nepochopení.
Jenže Zelená šelma Konohy nedostala svou přezdívku proto, že odpadne po druhé ráně. Viděl jsem, jak přenesl váhu na pravou nohu a levou vypálil překrásné yoko-keri. Kop stranou, který by dokázal přerazit dubovou fošnu a který byl tak rychlý, že jsem ho téměř neviděl, se mi zabořil do břicha…
… tedy zabořil by se, kdybych ho nečekal. Z daného postoje to byl jediný kop, který dokázal provést dostatečně rychle a mé dvacetileté zkušenosti z bojišť, hospod a ulic celého světa mi přišly vhod. Kop mi jedovatě zasyčel kolem těla. Stál jsem v Leeově mrtvém úhlu – napůl bokem a napůl zády a jeho noha, jejíž kop mne právě minul, trčela naprosto neužitečně vedle mého boku. Noční můra každého bojovníka.
Proti jakémukoliv jinému protivníkovi by Lee kopající končetinu stihl stáhnout zpět do nápřahu a útok opakovat – ne však proti mně a on to věděl. Přesto se však pokusil o výskok…
- výborně, Lee. Bojuješ dál, i když nemáš šanci. Máš to v sobě, jinak bych se neobtěžoval tě učit -
…a můj loket dopadl s razancí kovářského kladiva shora na hlavu jeho zadního stehenního svalu.
Konec.
Rána jej vychýlila a Lee se složil k zemi. Pokusil se ihned postavit, ale s paralyzovanýma oběma rukama a jednou nohou brzy zjistil, že to nepůjde.
Celý boj trval jen asi tři vteřiny.
Dřepl jsem si k němu, položil mu dlaň na hrudník a jemně jej zatlačil zpět k zemi, když se opět pokusil vstát.
Sakuřiny dlaně zažhnuly zelenobílým oblakem energie, to jak drobná dívka poklekla vedle zraněného mladíka a obnovovala mu správnou funkci pocuchaných svalů a citlivých bodů.
Postavil jsem se a podíval se na zle se tvářícího Gaie.
„Jestlipak víš, proč to dopadlo takhle?“ otázal jsem se jej.
Gai spolkl slova, která se mu vedrala na jazyk. Čelo se mu nakrabatilo přemýšlením. Podle Sakuřina udiveného pohledu se to nestávalo často.
Vedle mě se ozvalo vzdychnutí, to jak se Lee posadil.
„Dave-san,“ začal vyčítavě, ale já ho přerušil:
„To platí i pro tebe, Lee. Přemýšlej! Proč jsem tě porazil? Kromě toho, že jsi podcenil svého soupeře, což je velká chyba, je tu ještě něco.“
Sedící mladík se na mne zkoumavě podíval.
„Protože jsem netrénoval dostatečně tvrdě,“ prohlásil s přesvědčením a pokusil se postavit na nohy. Dvě dívčí ruce mu v tom jemně, ale rozhodně zabránily.
„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou, „trénuješ dostatečně. V tom to není. Co ty, Gai?“
„Bojoval jsi špinavě, nečestně a zákeřně,“ prohlásil nedaleko stojící sensei a nespouštěl ze mě oči v obviňujícím pohledu.
Potěšeně jsem se usmál a protáhl si záda. „To ano, ostatně jinak se bojovat nedá, hrdinů jsou plné hřbitovy. Ale to jsem neměl na mysli. Je tu jedna daleko důležitější věc. Věc, kterou jsem hodlal demonstrovat.
Gai, čím se vyznačuje bojový styl rodiny Hyuuga?“
„Na práci s chakrou a na zastavování jejího toku v centrech chakry,“ odpověděl.
„Správně. A tebou a tvým žákem používaný styl tai-jutsu?“
„Náš styl trhá svaly a láme a drtí kosti,“ odpověděl s nepatrným náznakem pýchy v hlase.
„Přesně tak. A není to zbytečné plýtvání silou?“
Oba ninjové svorně vyvalili oči v údivu.
„Proč by...“ začali oba naráz, ale já je přerušil. „Proč drtit kosti? Proč trhat svaly?“
Lee se stále tvářil udiveně, ale Gaiovi již začalo svítat. Výraz v jeho tváři se začal měnit.
Prima. Teď ještě Lee.
Obrátil jsem se na mladého bojovníka.
„Lee, když jsme spolu bojovali poprvé, praštil jsi me do ramene a kopnul zboku do žeber. Ano, já vím, že kdyby to bylo plnou silou, tak mi rozdrtíš ramenní kloub a roztříštíš žebra, ale napadlo tě, co by se stalo, kdybys mne tou samou kontrolovanou silou praštil místo do ramene do brady nebo do nosu a kopnul pod žebra a ne do žeber?“
V Leeově výrazu začal mizet údiv a naopak se objevovat výraz pochopení.
Úžasné.
Znovu jsem se obrátil na Gaie.
„Viděl jsem, jak Lee nedávno bojoval v té vesnici, kde jsme potkali Teda, jistě ti o tom vyprávěl. Kdyby dokázal využívat úderů na citlivé body soupeře, byl by daleko více efektivní.“
Teď jsem mluvil k oběma.
„Vím, že se to na Akademii učí. A také vím, že to nikdo ke své škodě nepoužívá. Lidské tělo má tolik úžasně citlivých míst, tolik nervových center a tlakových bodů. Tolik míst, kam stačí jen nepříliš silný úder a praskne kost, ochromí se končetina, člověk upadne do bezvědomí.
Nepřátelský ninja může být mistr v užívání chakry, může umět opravdu vražedné jutsu – ale pořád je to jen člověk a pořád má lidské tělo. Takže má i citlivé body. Stačí rána na správné místo a sebesilnější ninja se prostě složí k zemi jako slaměný panák.
A s rychlostí, přesností a silou úderů, kterou vy dva disponujete, se můžete stát jedni z nejobávanějších bojovníků v ninjovském světě.
Lee, viděl jsi sám. Stačily čtyři nepříliš silné údery na správná místa a ležel jsi na zemi, neschopný pohybu, paralyzovaný bolestí a s vyraženým dechem.
Tak. Já sice toho o citlivých bodech vím docela dost, ale na mé pozvání je tu někdo, jehož znalosti anatomie jsou na daleko vyšší úrovni než moje.
Haruno Sakuro, převezmi prosím slovo.“
Sakura se usmála. Už v průběhu mé řeči rozvěsila na stromy okolo obrázky nervových drah člověka, jeho vnitřních orgánů a ostatní nezbytné pomůcky k výuce anatomie. Tentokrát ovšem za účelem zcela jiným než zachraňování životů.
Pak začala mluvit.
A další tři týdny jsme poslouchali, malovali si zóny na tělo, učili se nejvhodnější způsoby zásahu, pomocí kontrolovaných úderů si zkoušeli na vlastní kůži jejich účinek...
… a bojovali. Desítky cvičných duelů.
A doufal jsem. Doufal jsem, že s mojí pomocí se z Rock Leeho stane legenda, namísto Zelené šelmy známá jako Rock Lee, Vládce holé pěsti, jeden z nejlepších bojovníků tai-jutsu v dějinách ninjovského světa. Měl to v sobě, tu sílu a tuhost, tu lhostejnost k únavě při tréninku, tu tvrdohlavost, s níž cvičil.
Ale to ještě hodně vody uplyne v řece času.

* * *

„Jsem otlučenej jak píšťalička,“ vrčel Ted.
„Však jsi voják, ne? Něco snad vydržíš,“ popichoval jsem ho.
„Jasně že jo, ale už jsem si odvyknul dostávat rány. Většinou je rozdávám, málokdy přijímám.“
Loudali jsme se rušnou ulicí večerní Konohy. Zástupy lidi se proplétaly navzájem, přátelé se zdravili, hospody a taverny v obležení, hulákání opilců se mísilo s veselým povykováním omladiny. Prostě jako každé větší město večer.
Jen taxíky chyběly – na druhou strano to bylo dobře, člověk se nemusel bát, že ho srazí nějaký splašený řidič.
„Ty jsi vlastně místní, co? Kam zapadnem?“
„Hmmm,“ zamyslel jsem se a narazil ramenem do jakéhosi dlouhána. Něco na mě zahulákal a pokračoval v plutí proudem.
„Kousek odsud znám jeden...“
„Muachachachaáááá! Tak tohle miluju! Dobré saké a nádherné ženy!“
Ten hlas z nedaleké restaurace, co přehlušil i lomoz ulice, jsem znal.
Rázem jsem věděl, kam zapadnem.
„Pojď, někoho ti představím. Bude se ti líbit!“
Připadal jsem si jak ledoborec, jak jsem si razil cestu davem. Probíjel jsem se proti proudu, kormidloval jsem jako splašený parník a snažil se probojovat ke vchodu nálevny s dámskou obsluhou. Ted za mnou proplouval se štičí obratností.
Vstup až od jednadvaceti let, hlásala cedule na dveřích a svalnatý muž u vstupu nevypadal jako někdo, kdo by se dal snadno přemluvit.
„Mě už jednadvacet bylo,“ sdělil jsem mu.
Útrpně se usmál a natáhl ruku.
„Tak fajn, tak mi dej pět jenů.“
„Jasný,“ zalovil jsem v kapse. „Vstupný musí bejt!“
„To není vstupný,“ zazubil se o poznání veseleji.
Tázavě jsem nazdvihl obočí.
„To je pokuta. Tenhle pitomej vtip jsem slyšel už tolikrát, že když ho slyším znova, vybírám pět jenů. Dobrej přivýdělek.“ Teď už se mi smál do očí zcela nezřízeně.
Ted se ani nesnažil vypadat, že se mi neposmívá a prskal mi výsměch do tváře. Beze slov.
Pacholek.
„Grrr,“ sdělil jsem dveřníkovi, vrazil mu minci do ruky a naštvaně vkráčel dovnitř.
„Neboj, příště dostaneš slevu,“ zavolal na mě přes rameno svalnatý chlapík a chvěl se smíchem.
„Parchant jeden,“ bručel jsem, kráčel potemnělou restaurací s příjemnou, ale lehce vtíravou hudbou na pozadí a hledal mezi hosty svého známého.
Ted, jdoucí těsně za mnou, se jízlivě pochechtával.
Okolojdoucí docela hezké děvče v tenkém kimonu, nesoucí tác s vypitými sklenicemi se na mne usmálo. Úsměv jsem jí oplatil, odlepil oči od jejího výstřihu a dál očima prohledával kóje.
„Od takhle krásné dívky si musím nechat dolít. To by byl hřích odmítnout!“
Rozverný hlas se opět rozlehl restaurací.
Tamhle.
Seděl zády ke mně, mohutná bílá hříva spadala na mohutná ramena v červeném plášti, na klíně již lehce opilou mladičkou dívku, další seděla vedle něj a právě mu dolévala saké.
„Přijmeš starého známého do party?“
Muž se ohlédl.
„Hohohó! Sabreman Dave! Posaď se tady - hele, ty máš s sebou kolegu! Tak kočičko,“ kývl na dolévající slečnu, „třikrát saké pro mě a moje kamarády, co mi budou pomáhat sbírat informace.“
Dívka kývla a odběhla.
Kimono za ní vlálo a měla krásné, štíhlé nohy.
„Dík. Jo, abych nezapomněl – Tede, tohle je Jiraya. Jirayo, tohle je Ted. Pamatuješ, jak jsem ti říkal minule, že moje bojová dvojička je už asi mrtvá?“
Jiraya kývl a se zájmem si Teda prohlížel.
„Tak, jak jsi už určitě uhodl, tohle je moje dvojička.“
„Tak na tohle se musíme napít!“ zavelel Jiraya a sebral slečně, co právě přinesla saké, jeden kalíšek.
Napodobili jsme ho.
„Tak na shledání dvou ninjů z jiného světa!“
Rovnou jsme slečnu poslali pro další láhev.

* * *

„Musím se jít ven trochu prof – prov – provětrat.“ Vstal jsem.
Země se trochu zahoupala, slečna na Jirayově klíně se opile zasmála, Ted směrem ke mně naznačil další přípitek. Jiraya po mě blýskl již značně lesklýma očima a vesele se šklebil.
„Mám vám nalít další saké, Dave?“ Druhá slečna, která měla dolévací službu u mě a u Teda, se se na mě tázavě podívala a usmála se nádhernými rty.
„Jo, až se vrátím, abych to“ - chytil jsem se dveří, abych neupadl - „měl připravený.“
„Dostaneš briefing, až se vrátíš,“ ujistil mne trochu nesrozumitelně Ted a pokusil se mi zamávat kalíškem se saké. Na zdi za ním se objevil velký cákanec.
„Jé. Ja jsem si vylil saké, no teda, to to teda to...“
Naše slečna mu okamžitě dolila.
„Dík. Ty se o mě tak hezky staráš...“
To už jsem šel vratkým krokem směrem ven.
Chlapík u vchodu mi okamžitě uvolnil místo, protože viděl, že je mi chodba úzká.
„Dík,“ poděkoval jsem mu a...
Chladný, silný, čistý večerní vzduch byl jako rána palicí. Zavrávoral jsem a čísi svalnaté ruce mě chytily, abych se nerozplácl jako žába..
„Dík podruhý.“ Narovnal jsem se a zhluboka jsem se nadechl.
„Téééda, to je něco. Bůh žehnej večernímu vzduchu!“
Najednou jsem měl hlavu o hodně čistší. Proti vydýchanému vzduchu tam vzadu...
… no jo, tady vlastně nemají auta, proto je tu tak čistý vzduch. No to je paráda!
Chlapík u vchodu se na mě zubil. Oplatil jsem mu úsměv.
„Tohle jsem potřeboval!“
Souhlasně kývl.
„Tak pozor, aby tě to neporazilo, chudinko,“ ozval se za mnou nezaměnitelný hlas.
„Tys mi tady chyběla,“ ani jsem se neotočil, protože jsem věděl kdo za mnou stojí. „Asi bych po tobě chtěl moc, kdybych tě požádal, abys šla oblažovat svou přítomností někoho jiného a pokud možno hodně daleko, co?“
Zasmála se.
Už se lepší, minule to byl smích nachlazené hyeny, teď už je to jenom smích hyeny, pomyslel jsem si.
Hyena se zasmála o hodně hlasitěji a něco mě srazilo k zemi.
Zůstal jsem ležet.
„Nech mě hádat. Řek' jsem to nahlas, žejo?“
„Jojo, a dík za záminku, abych si mohla beztrestně praštit.“
Pomalu jsem vstal a obrátil se směrem k ní.
Stála tam, ošklivá a nepřitažlivá, i když skrze zkrášlovací filtr saké vypadala skoro až podprůměrně a večerní nedostatek světla (pouliční lampy sice svítily, ale rozhodně to nepřeháněly) také udělal své.
Hele, mám barometr. Až se mi zase začne zdát ne podprůměrná, ale ošklivá jako noc, tak jsem střízlivý natolik, abych se mohl vrátit za Tedem a Jirayou. A za tou krásnou dolévací slečnou.
„Nechceš se projít?“ zeptal jsem se jí.
Tázavě se na mě podívala. Tuhle otázku asi nečekala.
„Chci si trochu provětrat hlavu, než se za nimi vrátím dovnitř. A protože vím, že při tomhle stádiu střízlivění jsem docela ospalý, možná bych vedle sebe ocenil někoho, s kým určitě neusnu.“
Opět se zasmála.
„A můžu ti občas přispět nenadálou ranou ze zálohy? To by tě mohlo probrat rychleji a navíc ty se vždycky tak krásně rozpleskneš na zemi...“
„Jsi opravdu milá. Tak, jsi místní, takže zvol cestu.“
Jsem to vůbec já? Fakt se jdu projít s někým jako je Mitarashi Anko?
Svalnatý chlapík u vchodu se za námi díval a nevěděl, jestli se má divit nebo smát.