Ona jediná, díl třináctý - Zbraň

Nádherně vyleštěná čepel svítila odraženým světlem. Ostří jako žiletka budilo respekt. Vůbec to nebyla špatná zbraň – ostrá, skvěle vyvážená.
Prohlížel jsem si ji ze všech stran, zkusil s ní pár výpadů proti stínovému soupeři...
… a zase jsem ji vrátil na místo.
Pak jsem opět pohlédl na nešťastného pana Moribita.
„Ja vím, že jsem hroznej, ale...“
Oči za tenkými dioptrickými skly se na mě vyčítavě dívaly.
„Sabreman Dave... nechcete si alespoň jednu zbraň vyzkoušet v boji? Alespoň trochu, než ji zase odložíte? Vždyť tenhle meč byl vynikající kousek. Opravdu nechápu, proč...“
Rozhodil ruce v opravdovém, nepředstíraném zoufalství.
„Dáme si pauzu,“ navrhl jsem mu. „Podíváme se, jak to jde vašim ninjům proti Tedovi. To vám třeba spraví náladu.“
Zničený výzkumník vzdychl.
„Asi máte pravdu. Dáme si malou přestávku. Třeba se vám to rozleží v hlavě a nějaká zbraň se vám zalíbí.“
Zamířil jsem ke středu místnosti, kde právě Ted bral do ruky nově modifikované motýlí meče.
Chvíli si je potěžkával, pak kývl a došel ke středu tatami.
Ninjové se rozestavili po okraji zeleně vymezené plochy.
Ted kývl podruhé.
Ninjové pomalu vešli na tatami. Šest bojovníků, pohybující se s grácií baletky a elegancí kočky. Šest druhů zbraní – kopí, několik čepelí, kyj, řetěz se závažím na konci a bambusová tyč. Šest smrtelně nebezpečných mužů.
A uprostřed jeden Ted.
Stál klidně, ale ostražitě. Ruce s meči ve střehu před tělem, pomalu, beze spěchu plul po cvičišti, neočekávaně měnil směr, muži okolo si předávali vhodné pozice k útoku a drželi se v úhlech pro Teda nevýhodných.
Připomínalo by to zpomalený Brownův pohyb, kdybych v tom jejich pomalém tanci neviděl jasný řád a účel.
Zkoušel jsem odhadnout, který z nich zaútočí jako první.
Mladý, hbitý ninja s krátkými vlasy barvy slámy se štíhlou, nádhernou čepelí v jedné ruce se začal přibližovat. Pak náhle přiskočil, a rychleji, než jsem podvědomě očekával po předchozích vláčných pohybech, napřáhl meč...
Postarší, ohromný, svalnatý muž s kyjem, který se do té doby držel opodál, takže jsem jej pustil ze zřetele, počkal na klamný útok mladého šermíře. Ve skvělém načasování, mistrovské choreografii, precizně provedenou technikou udeřil ze slepého úhlu Teda zboku do žeber...
...kyj neškodně švihl vzduchem. Ted protančil mezi zbraněmi, dostal se do prostoru, kudy ještě před zlomkem sekundy letěla těžká, tupá, dřevěná zbraň, jedním z nožů přejel po krku staršího bojovníka, druhou zablokoval improvizovaný výpad tyčí a opět se vrátil k původnímu, téměř ospalému tempu pohybů. Vyřazený muž s rudým šrámem přes ohryzek poodešel k okraji bojiště a se zájmem začal sledovat další dění na tatami.
Po chvíli vláčného tance zaútočil kopiník. Dvě rychlá bodnutí Ted vykryl, třetí, bleskový útok ratištěm znehybnil levým nožem a rychle se prosmýkl kolem dřevěné části zbraně směrem k jejímu majiteli.
Jenže kopiník nebyl žádná podřadná třída, dokázal překonat podvědomou reakci vyškubnout zachycenou zbraň. Místo toho ji pustil a zaútočil holýma rukama.
Tedův skvělý tah se zablokováním kopí se obrátil proti němu. Teď mu váha a rozměry zachycené zbraně prakticky znemožňovaly použití levého nože – sice jen na půl sekundy, ale i to kopiníkovi stačilo, aby vypálil nádherný nízký kop na Tedovo koleno.
Mimoděk jsem zatajil dech, i když jsem věděl, že to je jen cvičný souboj.
Ted zvedl pravou nohu, chodidlem zablokoval kop, volným pravým nožem zaútočil na protivníkovo zápěstí. Několik dalších úderů, rychlejších, než jsem dokázal správně zaregistrovat – a vyřazený kopiník se stáhl za hranici tatami.
Ted rychle přešel do parakotoulu stranou, aniž se podíval dozadu k ostatním bojovníkům. V místě, kde měl předtím hrudník, zlobně a jedovatě zasyčel řetěz, a špička tyče minula kotník jen o centimetry.
Ted už stál na nohách a zablokoval seknutí šermířova meče. Čepel sklouzla po čepeli, kov proti kovu zazvonil jako ladička - a kov na tkáň pleskl až nelibozvučně, Ted použil chránič prstů svého motýlího meče jako boxer. Mladý ninja se potácí mimo tatami, rukou si drží žebra.
Kunai, řetěz a tyč. Tři zbylí ninjové opět začali obklopovat Teda ze všech stran. Jejich pohyb se oproti několika předchozím, hektickým sekundám boje, zdál až k nesnesení pomalý.
Pak znovu zaútočili, synchronizovaně a precizně...
...a zlomek vteřiny předtím jsem už věděl, jak to dopadne.
Vyzáblý ninja s maskou přes obličej švihl kunaiem proti Tedově obličeji. Ted mu jeho zbraň s malou, hranatou čepelí okamžitě vyrazil z ruky, zároveň druhou rukou reflexivně vykryl útok ze slepého úhlu dříve, než...
… chyba. Letící řetěz se krýt nesmí. S radostným zasyčením se kovový had omotal kolem Tedovy pravé čepele řadou otoček, jdoucích dolů přes ruku až k zápěstí.
Levá ruka se stále ještě stahovala z předchozího odzbrojení ninji s kunaiem, příliš daleko na jakoukoliv účinnou akci. Ustoupit se nedalo, ninja s řetězem škubl za svou zbraň a vyvedl Teda z rovnováhy. Muž s tyčí vystoupil ze zákrytu ninji s kunaiem – schovaný za tělem spolubojovníka nebyl příliš vidět, proto mu Tedova mysl v hektickém tempu boje nevěnovala pozornost – a z relativního bezpečí, které mu poskytovala délka jeho zbraně, bodl. Konec bambusové tyče s tupým žuchnutím přistál na Tedově žaludku.
Konec.
Ted zavrávoral, odpotácel se na kraj tatami, zhroutil se do kleku a pokoušel se nadechnout. Po chvíli se mu to podařilo a za dalších několik vteřin byl opět ve stavu, kdy byl schopen vstát – ale moc se do toho nehrnul.
Za mnou ze ozval užaslý výdech. Ohlédl jsem se. Pan Moribito chvíli nevěřícně na Teda zíral a pak k němu vykročil.
Ninjové mezitím obklopili mého přítele a pomohli mu na nohy. Jeden z nich mu podal nůž, který Ted upustil v okamžiku zásahu.
„Neuvěřitelné,“ šeptal konožský výzkumník. „Ty vaše nože jsou fascinující zbraň. Dá se s nimi nejen sekat a bodat,“ - vzal si od Teda jednu čepel a prohlížel si ji jako svatou relikvii, „ umí i zachytit a znehybnit jinou čepel...“
„... a ten chránič prstů se dá použít jako boxer,“ doplnil mírně nakysle blonďatý šermíř a stále si třel naražená žebra.
Pan Moribito dokončil uctívání Tedovy zbraně a vrátil mu ji.
„Bude vám tedy tenhle tvar vyhovovat?“
„Bude,“ přikývl Ted. „Jen prosím zkraťte čepele asi o palec. Na mě jsou už moc dlouhé. Jo a nabrušte jen horní polovinu čepele. Kvůli blokování, dolní část se nechává tupá, protože tou částí se také dá krýt,“ dodal, když viděl, jak se pan Moribito nadechuje.
Jeden ninja se s oběma cvičnými noži vrátil zpět do dílny s finální specifikací Tedovy zbraně.
Takže Ted má vybráno. A teď já.
Hm. Jenže já opravdu nevím...
Tenkrát při obraně vesnice jsem bojoval tyčí a od mrtvoly půjčeným kyjem. Tak zkusím ten kyj.
„Zkusím nějakou drtivou zbraň. Představoval bych si...“
Dál nebylo třeba mluvit. Pan Moribito už byl zpět a podával mi zlověstně vyhlížející wahaiku. Sevřel jsem ji v dlani a potěžkal ji.
Krátký, necelých třicet centimetrů dlouhý a hezky zdobený kyj mi seděl v ruce, jako by ho pro mne vyrobili. Několikrát jsem s ním zkusmo máchl.
Ale jo, dobrý, ale chtělo by to něco pádnějšího.
Pan Moribito napjaně čekal.
Když jsem mu zbraň podal zpět, výraz zklamání v jeho tváři byl tak intenzivní, až jsem se bál, že ho to musí bolet.
„Doneste mi prosím něco podobného palcátu. Tedy něco delšího s těžkým koncem.“
Výzkumníkovy oči opět zaplály nadějí a odkvačil. Vmžiku byl zpět a podával mi místní variaci na palcát.
Ano, tohle by šlo. Několik zkusmých výpadů mne v tom ujistilo. Blažený výraz pana Moribita, který se mu rozlil po tváři, by při použití v libovolné reklamě zvedl prodejnost daného zboží o desítky procent.
„Tak, pánové, jdeme na to,“ vybídl jsem bojovníky a vkročil na tatami. Šest bojovníků mne napodobilo.
Nejotravnější bude asi ten s tím řetězem, takže toho složím jako prvního. Kopí a tyč půjdou hned za ním.
Opět začal pomalý, vláčný tanec vyčkávání a strategie.
Musím říct, že mě tohle pomalé plutí nedělá moc dobře, já bojuji radši trošku dynamičtěji - prostě doběhnu k soupeři a buším do něho, dokud stojí na nohách, a pak pokračuji na zemi tak dlouho, dokud se brání. A to celé opakuji tak dlouho, dokud není zaveleno k ústupu nebo dokud mi nedojdou soupeři.
I dávní mistři kung-fu říkali, že bojovník si nesmí nechat vnutit tempo boje, které mu nevyhovuje. A nesmí si pustit nikoho za záda.
Já jsem porušil obě poučky naráz – a udělal jsem to schálně, abych své soupeře přinutil udělat chybu největší – podcenit mě.
Periferním zrakem jsem u svých nohou viděl slabý, nezřetelný stín muže s řetězem, který mi stál za zády – měl jsem tedy dokonalý přehled o tom, že přenesl váhu na špičky, a bleskově švihl řetězem směrem k mému hrudníku...
...jenže já, věrný svým zvykům, jsem tam už nebyl. Z rychlého parakotoulu jsem se postavil na nohy vedle bojovníka s řetězem. Vychutnal jsem si výraz jeho tváře a kopem kolenem do břicha jsem ho poslal vzduchem mimo tatami.
To je tak, když se někdo spoléhá na jednu zbraň a nedokáže rychle zareagovat v případě, že ji nemůže použít – v tomto případě proto, že se mu řetěz ještě nevrátil z útoku na mne.
Plesknutí letícího těla o zeď, vyheknutí, slabší plesknutí bolestí paralyzovaného těla o zem, zachřestění již nikým neovládaného řetězu o stěnu a pak o podlahu.
To vše se odehrálo za mými zády, protože já už jsem se mezitím věnoval ostatním pánům. Vyrazil jsem proti kopiníkovi. Ten se jen přikrčil a bodl – krásné bodnutí, skvělý postoj, slušná rychlost – jenže já, proradný parchant, jsem opět udělal parakotoul...
To je ta nevýhoda dlouhých zbraní. Když se vám někdo dostane na tělo a vy nestihnete buď uskočit z dosahu, nebo přehmátnout úchop z kopinického na úchop tyče, skončili jste...
...ale tenhle to stihnul.
Hajzl jeden rychlej.
Vykryl jsem švihnutí na hlavu, abych vzápětí inkasoval těžkou ránu těsně nad koleno druhým koncem.
Jau! To snad není možný! Co jsem to za pitomce, že jsem mu na ten klamný výpad naletěl?
Noha na chviličku vypověděla poslušnost, nedobrovolně jsem podklesl na jedno koleno a další rána mi vyrazila z ruky mou narychlo nastavenou zbraň.
Úžasný. Přesně tohle jsem potřeboval! Jedna noha napůl paralyzovaná, rozjetý a zručný soupeř, zbraň pryč, teď by to ještě chtělo zezadu nůž mezi žebra a bude to skvělé zakončení.
Jenže ti pitomci zapomněli na jednu věc. K jednotkám SOCOM mne nevzali kvůli tomu, že bych uměl prohrávat.
Když se to tak vezme, já vlastně prohrávat neumím dodneška. Neměl jsem moc příležitostí se v tom pocvičit. A nehodlal jsem s tím dneska začínat.
Sehnul jsem se před zleva přilétajícím horním koncem tyče, levou rukou jsem kopí uchopil a zafixoval.
Kopiník už předtím, v boji s Tedem, ukázal, že se umí své zbraně vzdát a já s tím počítal – předvídatelný protivník je mrtvý protivník. Takže buď kopí pustí a pokusí se na mne zaútočit rukama, nebo využije výhody svého postoje a půjde po mě kopem. Já bych byl pro druhou variantu.
On taky. Jeho úderová plocha koši se ke mně blížila nepříjemně rychle, stihl jsem jej zablokovat předloktím na poslední chvíli.
Kop od cvičeného soupeře by se blokovat neměl, je příliš silný – jenže já mám sto dvacet kilo, z čehož je nezanedbatelná část svalová hmota a silné, pevné kosti.
Rána mne trochu vyvedla z rovnováhy, ale ne natolik, abych nedokázal kopající nohu odrazit stranou, pustit tyč a chňapnout po kotníku z rovnováhy vyvedeného soupeře.
Tak, skončil jsi.
Druhou rukou jsem ho uchopil za oděv na hrudníku, zvedl ze země a prudce hodil za sebe.
Několikanásobné plesknutí...
… hele, tak jsem s ním povalil tři soupeře, pochválil jsem se, když jsem se opodál zvedal z dalšího únikového parakotoulu. Dobře jim tak, neměli se držet v hloučku.
Fajn. Čtyři na zemi, jeden vyřazený, zbývá teď aktuálně jeden.
Blonďatý hezounek s mečem nezaváhal a ťal proti mně šikmým sekem své nádherné, nebezpečné zbraně. Stříbrná šmouha se mihla vzduchem, čepel roztíná vzduch, hltá prostor a míří na cíl – mé pravé zápěstí.
Kurnííík! Holýma rukama proti dlouhé čepeli a trénovanému protivníkovi!
Ale co, už jsem byl v horších kaších. Tohle taky zvládnu.
Šel jsem k zemi. Rozplácl jsem se jako žába – v danou chvíli to bylo nejrychlejší, co jsem mohl udělat.
Tak. Jednomu seku jsem uhnul, a ležím krásně na zemi - ideální terč. Možná to nebyl zas až tak dobrý nápad.
Mám zhruba půl sekundy k dobru.
Mladík dokončil sek a aniž zastavil let čepele, plynule jej převedl do obloukového pohybu, který stejně plynule přešel do druhého seku – tentokrát na ležícího protivníka.
Tak co teď?
Já si tak krásně ležím na zemi... je mi tu příjemně... co kdybych mu to také dopřál?
Mé ruce vyrazily vpřed a uchopily ho za kotníky.
A pak jsem se rychle převalil na záda, tím jsem unikl seku shora, a prudce vyhodil jeho kotníky po šikmé dráze k sobě a vzhůru.
Zatímco se buldozer dívčích srdcí válel po zemi a sbíral vyražený dech, já už jsem stál na nohách a vyrazil po zbylých třech, kteří už stihli přestat se válet jeden po druhém a krásně si tím navzájem překážet.
Popadl jsem ninju s tyčí a odhodil jej za sebe – ven z tatami. Tím jsem se zároveň odrazil od jeho těla, takže na mé straně byla rychlost i razance.
Hromotlukovi jsem jeho těžký kyj vyrazil, fretčímu ksichtovi, co proti mně stihl zvednout kunai, jsem dal pěstí do žaludku, k tomu jsem ho uchopil za límec, abych s ním...
A ležel jsem na zemi znovu. Tentokrát o kus dál a s mrakem hvězdiček před očima.
Zatřepal jsem hlavou, abych si ji pročistil, a rychle odhadl, co se stalo.
Hm. Samozřejmě – já pitomec podvědomě předpokládal, že když vyrazím kyj z ruky tomu golemovi, že už od něj bude chvíli pokoj, takže budu moci vyřídit toho s nožem.
Jenže nejen já mám téměř nadlidskou fyzickou sílu – mohutný chlap bez kyje má ještě pořád svoji ohromnou pěst.
Ta rána mnou otřásla víc, než jsem se bál. Roztřeseně jsem se vyškrábal na nohy. Mírně rozostřeným zrakem jsem viděl všechny tři zbylé soupeře.
Blonďák s mečem – trochu otřesený, ale stále ještě nebezpečný.
Mladík s kunaiem – dle výrazu tváře mu setkání jeho žaludku a mé pěsti neudělalo dobře.
A v čele před nimi ohromný vazoun, který si stihl sebrat svůj kyj. Naprosto nepoškozený a stále v plné síle. A s veselým úsměvem na tváři.
Úžasný. Asi bych si na sebe nevsadil...
… ale jo, vsadil. Na to mám moc velké sebevědomí, než abych si připustil, že bych mohl dostat výprask.
Šermíř mne už opět začal obcházet, aby se mi dostal do zad.
Fajn. Takže tady přestanu stát a meditovat – a půjdu se věnovat pánům – přece je nemohu zklamat, že...
Takže nejdříve asi vyřídíme mého svalnatého kolegu. Největší hrozbu musím odstranit jako první.
Musím ho vyprovokovat k ráně – tím se zbavím jeho kyje a zbytek už zvládnu.
Jenže můj soupeř moc dobře věděl, o co se pokouším. Nic jiného mi totiž nezbývalo.
Na můj klamný úder na jeho obličej téměř pohrdavě reagoval poodstoupením.
Zaútočil jsem znovu, tentokrát podmetem.
Opět ustoupil.
Skvěle. Měním pořadí priorit – mladíček s kunaiem byl teď po mé levici a zjevně se chystal k útoku.
Přiskočil jsem k němu, popadl ho za ruku s čepelí a přitáhl si ho. Druhou jsem ho chytil za oděv na zádech, zvedl jej ze země a hodil na hromotluka.
Tak, teď od vás zase budu mít asi sekundu pokoj.
Otočil jsem se, abych...
… a zarazil jsem se.
Něco studeného a stříbrného se dotýkalo mého krku. Hezounek nehybně stál, jeho úsměv zářil jako měsíček a opíral mi špičku svojí čepele o místo, kde by se dala při troše snahy zasáhnout krční tepna.
Ach jo!
Tak nic, no.
Grrr.
„Tak co,“ ozval se opodál Tedův hlas, „už jsi pochopil, jaká je pro tebe nejlepší zbraň nablízko?“
Krátce jsem se zamyslel, aniž jsem se k němu otočil.
„Nějaká delší a drtivá zbraň není špatná věc,“ pohlédl jsem na něj.
Ted se rozesmál. „To není, celkem by ti to s ní s trochou výcviku i šlo, ale ne, tvoje zbraň první volby je něco jiného.“
Zamyslel jsem se znovu. Pohlédl jsem na tatami a v mysli si rychle zrekapituloval celý boj.
Napřed jsem odkopnul toho s řetězem, pak jsem vyhodil toho s kopím, potom jsem...
… no jasně! Jasně, to je ono!
„Holé ruce,“ řekl jsem s jistotou. „S mojí fyzickou silou se mi bojuje nejlépe při těsném kontaktu.“
Ted kývl. „Přesně tak. I když jsi měl ten palcát, nepoužil jsi ho – respektive jsi ho použil pouze na krytí. A když jsi o něj přišel, nesnažil ses ho zvednout, takže ti nechyběl.“
No jo, vlastně. Ani jsem po něm nevzdechl.
Něco mi ale vrtalo hlavou.
„Tak když jsi to věděl od začátku, proč jsi mi to – ne, nemusíš odpovídat. Musel jsem si na to přijít sám, že?“
Ted znovu kývl. „Vzhledem k tomu, kolikrát jsem tě viděl rvát se v hospodách, jsem měl poměrně jasnou představu, co potřebuješ.“
„Jasný, ale...“
Opět jsem se zamyslel. „Jenže když jsme tenkrát bojovali o tu vesnici, tam by...“
„... ti holé ruce moc platné nebyly,“ přitakal. „Jenže v podobných situacích ti nikdo nebude bránit vzít si něco podobného znovu, s tou tyčí ti to šlo moc pěkně. Ale to byla nestandardní situace.“
Zhluboka jsem se nadechl. Přejel jsem očima okolostojící bojovníky.
Většina z nich přikývla na souhlas s Tedem.
Dobrá. Rozhodnuto. V hloubi duše jsem cítil, že mají pravdu.
„Takže,“ obrátil jsem se na opodál stojícího pana Moribita, „mám pro vás úkol. Potřebuji vyvinout něco, co jsem tamhle v té sbírce -“ kývl jsem směrem k sálu se zbraněmi - „neviděl. Chrániče předloktí, kterými bych mohl krýt všechny ty kunaie nebo meče. Spolu s chrániči kloubů, abych mohl zasazovat účinnější rány. Klidně na nich mohou být ostny, nebo krátká ostří – ale nesmí mne to omezovat v úchopech a obecně v zápase a boji na tělo.“
Ještě když jsem mluvil, v očích pološíleného konožského výzkumníka pana Moribita se rozsvěcely ohníčky dětské radosti, které stále sílily.
Jakoby nemohl uvěřit svému štěstí.
„Takže,“ zašeptal, jako by se bál, že se mu to všechno jen zdá a hlasitý hovor by to mohl zaplašit, „nebudeme upravovat nějakou stávající zbraň, ale budeme vyvíjet něco úplně nového? Úplně nový typ zbraně? Úplně, úplně nový, který nikdy předtím nikdo nedělal?“
„Jestli nikdy nikdo - to nevím, ale nic podobného jsem ještě u Konožských ninjů neviděl,“ potvrdil jsem mu to. „Spousta ninjů bojuje beze zbraně, ale ti ranám uhýbají, protože jsou většinou hbití a hubení. Já si mohu dovolit ránu zablokovat, protože to ustojím. A těch několik málo, co se mi podobají, stejně většinou proti zbraním bojuje chakrou. Takže...“
Pan Moribito mne už neposlouchal. Vyrazil jako závodní chrt směrem k laboratoři.
„...plány... ...materiál... … to upevnění asi vyřeším pomocí...“
Jeho pro sebe brumlaná slova se ztrácela, jak se od nás rychle vzdaloval.
Zbylí zaměstnanci se doromyslně usmívali. Zjevně měli toho potrhlého vědátora celkem rádi.
„Takovou radost neměl ani tenkrát, když mu kluci z materiálového výzkumu dali k narozeninám novou slitinu na čepele,“ zubil se kopiník.
„A teď od něj bude asi na týden pokoj,“ dodal blonďák a všichni se rozesmáli.
„Jenom ho tady Ketutsu-san -“ kopiník ukázal na horu svalů s kyjem - „musí alespoň třikrát denně násilím odtáhnout od práce a dohlédnout, aby se najedl a napil. Kdysi nám pravidelně po třech dnech bez vody, jídla a odpočinku kolaboval, takže jsme se naučili, že dobrovolně se od toho neodtrhne.“
„Šílený vědec jak má být,“ chechtal se Ted.
Nadechl jsem se.
„Fajn. Takže když je vyřešeno, asi vypadneme, určitě máte svojí práci – a pro nás se koneckonců taky něco najde.“
„Samozřejmě,“ odpověděl kopiník. „Pan Moribito pro vás několikrát vzkáže, abyste si mohl vyzkoušet nějaké jeho nápady, než se vyrobí prototyp. Někdy koncem příštího týdne už byste mohl mít v ruce finální kus. Pak už starej bude několik měsíců vymýšlet různé varianty, ale to vás už nebude muset zajímat. I když – časem bych se na ně zašel podívat, občas ho napadne něco opravdu dobrého, co by vám bylo ku prospěchu.“
„Vaše zbraň, Ted-san,“ mírně se mu uklonil šermíř, „bude hotova asi pozítří. Necháme vám ji v centrále na recepci.“
„Děkuji,“ také se uklonil Ted.
Obrátili jsme se k odchodu.

* * *
Záře téměř letního sluníčka nás zalévala svým teplým svitem, mírný větřík tiše šuměl v korunách stromů lemujících cestu, my jsme mířili k nejbližšímu baru a probírali dojmy z testů zbraní.
„Ale ta rána, co ti napálil ten vazoun s kyjem, byla pořádná,“ prohlásil škodolibě Ted.
„To mi povídej,“ vzdychl jsem. „Skoro taková, jaké rozdávám já. Když jsem tam ležel na zemi, viděl jsem tolik hvězdiček, že bych z toho sestavil celou Mléčnou dráhu. Mimochodem, co máme teďka v plánu, kromě několika skleniček podřadného alkoholu?“
„To bych rozhodl až v průběhu konzumace podřadného alkoholu. Co třeba tamhle?“ Ukázal na jednu ze zašlých dřevěných budov, ve kterých se zjevně prodávalo jídlo a s trochou štěstí i nějaké pití.
„Jo, už jsem byl v horších. Jdem.“
Vykročili jsme...
… a já jsem koutkem oka někoho zahlédl.
Někoho známého.
Podíval jsem se po něm – vysoký, štíhlý, modrá uniforma, zelená taktické vesta, modrá maska přes obličej, čelenka nakřivo tak, aby mu zakrývala jeho Sharingan.
Hatake Kakashi, velitel jednotky, která mne našla.
Zvolna kráčel směrem k nábřeží, nos zabořený v té své knize – vypadalo to, že výjimečně nepospíchá.
Jak ho znám, jde si sednout do parku a bude si číst. Dělá ten člověk ve svém volném čase ještě něco jiného?
Něco mne při pohledu na něj napadlo. Taková myšlenka, malý červíček nápadu, provrtávající mi myšlenky na pozadí vědomí před usnutím - a pak také vždy, když si moje podvědomí usmyslelo, že by mi mohlo předhodit nějaký nápad.
Chytil jsem Teda za rukáv. „Pojď!“ Rozběhl jsem se.
Podíval se na mě nechápavě, když jsem ho vláčel jiným směrem, než jsme chtěli ještě před chvílí jít, ale po několika krocích se mi vyškubl a klusal vedle mne. Na nic se neptal – věděl, že to musí být něco opravdu důležitého, když tomu dám přednost před jídlem a alkoholem.
Ninja se ohlédl po zdroji dusání vojenských bot. Tázavě na nás spočinul pohledem, když jsme se u něj zastavili.
„Zdravím, Kakashi. Měl bys na nás chvilku?“
Hlava s šedivými rozčepýřenými vlasy kývla. Jeho normální oko mne pozorně sledovalo.
„Jestli teda máš čas – mohl bys mi prosím vyprávět, pokud možno co nejvíc dopodrobna, o tom dni, kdy jste mě našli? O tom co se stalo ještě předtím, než jste mě našli?“
„Mohl, Dave-san. Ale bude to dlouhé povídání.“ Se sotva znatelným zklamáním sklapl knihu a zasunul ji kamsi do vesty.
„Díky, že nám věnuješ svůj čas. Abys věděl, proč se tě ptám – mám pocit, že by mi to mohlo...“
„... pomoci přijít na to, jak ses dostal do našeho světa?“ Jeho oko se přivřelo – to byl způsob, jakým se usmíval.
„Heh... no... ano. To jsem tak průhledný?“
„To ani ne, ale je to jedna z mála věcí, kvůli kterým by tě ten den mohl zajímat.“
Tak jsme šli k nábřeží, jsou tam lavičky, bude se tam hezky povídat.
Ted neříkal nic. Ale bylo mi jasné, že ho to také hodně zajímá. Nikdo z nás to nevyslovil, ale oba jsme věděli, že když zjistíme jak jsme se dostali sem, třeba nám to pomuže přijít na způsob, jak se dostat zpátky...