Ona Jediná, díl první

„Jdeme, jdeme! Vpřed!“
První vpadá do dveří, zbraň namířenou doleva, hned za ním jeho dvojče, čistí druhou stranu místnosti.
„Čisto!“
Další dva kryjí velkou chodbu do malé haly. Já a mé bojové dvojče vpadáme do dveří vpravo. Není třeba se dorozumívat, cvičili jsme to už tolikrát, že netřeba ani signálů rukama.
Z haly prásklo prvních pár výstřelů. Tak už o nás vědí, pomyslel jsem si. Ostré štěkání kalašnikova umlčelo několik bzuknutí tlumených výstřelů z HK MP5, kterou je vyzbrojena celá naše jednotka.
„Nahoru!“ zazněl mi v handsfree velitelův hlas. „Trojka a pětka nahoru, rychle! Čtyřka a dvojka prohledají sklepy, jednička kryje halu!“
Dvojka – to jsme my, já a moje bojová dvojička. Seznámili jsem se už na fyzických testech. Sahám si kamsi nad brýle, noktovizor zazrní a náhle vidím i v hluboké tmě sklepa, kam právě vpadáme.
Stráže na nás byly připraveny, ale z těch pěti stačil vystřelit jen jeden. Ze své zbraně trefím od boku na pětadvacet metrů čtvrťák a moje dvojička je ještě lepší. Byli to jen obyčejní vojáci. My jsme elita amerických speciálních jednotek.
Dál, kolem těl stráží. Dveře, o kterých nám řekl informátor, v ostrém, zřetelném, ale přesvětleném obrazu mého noktovizoru třetí generace vypadají jako ze zeleného slizu. Číselný kód samozřejmě nevíme, ale to snadno spraví malý ždibec plastické trhaviny. Patlám na zámek modelíně podobnou hmotu, do ní lípnu rozbušku a rychle uskakuji stranou. Výbuch třeskne, kousky kovu zazvoní o protější zeď, dveře leží v místnosti plné zvířeného prachu a my už míříme na postavu za stolem. Má před sebou velký otevřený kufr a z horního dílu vychází namodralá záře LCD displeje. Neznámý na nás pohlédne, cosi vytrhne z kufříku a s plastovým křupnutím zlomí v ruce…
Moje zbraň dvakrát bzukne a dvě střely se zarývají do ramene neznámého. Kinetická energie projektilů odhodí cíl na stěnu, po které se sveze k zemi. Rychle k němu přibíhám – ano, generál Ali, zraněný, ale živý a s vítězným úsměvem na tváři. Úsměvem, ze kterého mrazí, protože kdyby mě postřelilo komado amerických speciálů a věděl bych, že mě nemine tribunál v Haagu a trest smrti, tak bych se nesmál. Dosud zvířený prach prozařuje jen displej čehosi v tom velkém kufru a podtrhují scénu jako vystřiženou z vidin pološíleného surrealisty.
„A dop***le...“ ozvalo se vedle mne. Moje dvojče si odklopilo noktovizor a teď nevěřícně zírá na velké zavazadlo na stole...
...a mě někdo vytrhl z těla vnitřnosti a místo nich nacpal pár kilo ledu. Teprve teď jsem poznal, co je onen ohromný kufr zač. Čísla na displeji se mi vysmívala do obličeje.
„Dvojka jedna pro velitelství,“ říká někdo mými rty a hlasem do vysílačky. „Jestli si pamatujete na tu aféru s kufříkovou atomovkou, co nám podle ministryně určitě nezmizela ze skladů ve Fort Bragg, tak jí tady máme, aktivovanou i s odpočítáváním. Dvacet vteřin do výbuchu...“
To, co generál tak rychle zlomil s krásně plastovým křupnutím, byl unikátní zabezpečovací elektronický klíč. Jediná věc, která mohla autorizovat přístup do téhle věci na stole a zastavit odpočet.
„Jo, a generála tady máme taky, ale to už je asi jedno.“
Ležící generál na zemi se tiše a vítězně směje...
„Živého mě nedostanete, Američané. A vás vezmu s sebou!“
Ani jeden z nás mu nevěnoval pozornost.
„D-Dvojko, jste si jistý?“ Velitelův hlas zní... no, přinejmenším nezvykle.
„Dvojka dva, potvrzuju zprávu jedničky. Osm vteřin.“ Moje bojové dvojče vzdychlo.
Věří se, že člověk v podobných situacích by měl cítit nebo říct něco monumentálního. Já cítil jen zklamání a znechucení – a nic úžasného, co bych pronesl, mě taky nenapadalo.
„Ale byl to dobrej boj,“ usměje se náhle moje dvojička.
„Jo, to byl,“ dívám se mu do očí. Utíkat nemělo smysl.
„Jen škoda, že jsme nedorazili o pár vteřin dřív.“
Pak odkudsi vytryskly plameny výbuchu...
...a někdo ustřihl právě promítaný film reality. Všechno zmizelo a zůstalo jen rudé světlo.

* * *

Pach ohořelé trávy a rozryté země. Dým z hořících stromů.
A bolest. Bolelo mě snad všechno, i pouhý pokus o nádech nebo otevření víček. Přesto jsem zaťal zuby a pokusil se o obojí.
„Tady, jeden to přežil, ještě má puls,“ cítím, jak mi někdo zarývá dva prsty do krku směrem k tepně. Bolelo to, ale v porovnání se zbytkem těla to bylo skoro lechtání.
V okamžiku, kdy se mi podařilo rozlepit oči, mi někdo položil ruku na hrudník.
Někdo. Nějaká mladá, trochu rozostřená, tak asi šestnáctiletá holka v červených šatech bez rukávů, s růžovými vlasy a jakousi čelenkou ve vlasech.
Z její ruky vytryskl jakýsi zelený oblak pulsující mlhy a mě zabrnělo po celém těle.
Proč nemůžu umřít hned, jako každý, kdo byl moc blízko jadernému výbuchu? Během kratičkého zlomku vteřiny? Proč ještě musím mít nějaké pitomé halucinace s nějakou pitomou šestnáctkou s nemožně vysokým čelem, pitomě růžovými vlasy a pitomě vypadající čelenkou? To už krásný valkýry nahoře bez na okřídlenejch koních došly?
Jo, na té čelence byl nějaký znak.Nerozeznal jsem jaký, ale určitě byl taky pitomý.
Pak se mi setmělo před očima podruhé.

* * *

Pach něčeho, co jsem sice neznal, ale mělo to v sobě nádech desinfekce. Typický nemocniční pach, podle kterého se poznají nemocnice od Kavkazu přes Berlín až po Brazílii.
Otevřel jsem oči. Tentokrát to šlo daleko lehčeji. Bílý strop, bílá postel, kytky ve váze...
... a ...
... ta holka v červeném, s růžovými vlasy.
A usmála se na mne.
„Jsem ráda, že jsi při vědomí. Určitě by tě...“
Vzepřel jsem se rukama a...
Před očima mi vybuchl gejzír pestrobarevných jiskřiček bolesti a někdo mi vrazil do hrudníku z každé strany několik pořádně ostrých a dlouhých hrotů. Klesl jsem zpátky do peřin.
„Jestli se budeš pokoušet vstávat s osmi zlomenými žebry a potrhanými vnitřními orgány,“ zašeptal mi kdosi do ucha, „tak ti zlomím a potrhám i ten zbytek!“
Periferním viděním jsem zahlédl růžové vlasy.
Milá slečna, opravdu.
Vzdal jsem to.
„Dobře, nebudu vstávat. Ale chci vědět... kde jsem... a co se stalo s tou... bombou... Jak to... že jsem naživu? Ten kufřík udělá... kráter... čtyřicet metrů do hloubky... a já jsem stál hned vedle....“
Mluvit bolelo, ale nijak strašně.
„S bom – s čím? Našli jsme tě ležet poblíž kráteru po výbuchu, který zničil vesnici nedaleko od nás. A ohledně tvé první otázky – jsi v nemocnici v Konoze. Nemusíš se bát, jsou tu nejlepší medici a medičtí ninjové široko daleko.“
Co by tu dělali ninjové? Asi se moc kouká na televizi. To je ale teď vedlejší. Mnohem víc mě zajímá, kde leží ta Konoha. Na mapě jsem ji totiž nikde neviděl a to jsem ji studoval před misí opravdu důkladně. A jestli tu mají nemocnici, tak to nemůže být žádná bezvýznamná vesnička.
„Kde leží tahle... Konoha?“
Dívka se zatvářila zklamaně a zárověň smutně.
„Ach jo, výpadky paměti. Takže máš zřejmě otřes mozku. A to už jsem měla radost, jak se ti krásně hojí zranění.
No,“ vstala, ve tváři pořád ten smutný výraz, „mohlo mě to napadnout.“
„Já nemám... žádný... otřes...“
Položila mi malou, teplou dlaň na čelo.
„Konoha je v Zemi Ohně, jak si časem vzpomeneš. Stejně jako si vzpomeneš na svoje jméno.“
„Jakého ohně... co to... ale já si pamatuju... jak se jme...“
„Už nemluv. Teď musíš spát.“
„Já ne-...“
Odkudsi na mém čele, kde spočívala dívčina ruka, vytryskl známý zelený pulsující obláček a začal mi zaplavovat vědomí. Myšlenky se zpomalily na rychlost lenivého slimáka... rostoucí rostliny... postupujícího ledovce...
... až jsem se propadl do zelené hlubiny.