Od konce na začátek 01

Od konce na začátek
1. kapitola – Konec?
„Po tak dlouhé době jsme konečně došli k našemu vytyčenému cíli!“
Toto zvolala černovlasá osoba v oranžové masce, jako všichni měla i černý plášť jenž byl pokrytý rudými mráčky. Byla to však jenom jedna věta z dlouhého proslovu, přece jenom konečně získali vše co potřebovali, aby mohli ovládnout svět. Tu velkou modrou kouli.
Nakonec všichni upnuli pohled na velkou sochu, měla několik očí, v podstatě spíše otvorů. Přesně jich bylo devět a každý svítil jinou barvou. Ve skutečnosti to byla chakra uzavřená v něm, čekající na své využití. Síla devíti ocasých démonů.
Nikdo již na nic nečekal, okamžitě jejich soustředění zesílilo. Každý začal tvořit ruční pečetě, bylo jich sice hodně, ale zvládalo se to. V téhle rychlosti nikdo nemohl poznat jaký znak je který. Přesto však každý měl stejné. Takhle probíhalo to, čeho chtěli docílit.

Chakra uzavřená ve velké sošce pomalu začala vystupovat, rotovala kolem osob. Tuto energii usměrňovali svou chakru, kterou tak dokonale ovládali. Zvedal se vítr a země se začínala třást. Bylo to jako v nějaké noční můře, až na to, že to byla realita.
Pro ně to byla jako píseň vítězství, na chvíli přestali vnímat okolí.

Jedna chodba jeskyně, která vedla kdo ví kam. Takhle to brala i černovlasá dívka, oblečena do černých šatů. Opatrně se přemisťovala jeskyní, nestabilní chakra, kterou cítila ji děsila. Pod nohami se jí třásla země, začínala mít obavy. Blankytnýma očima přejela okolí, byla tu tma.
Klekla si na zem a počala psát do prachu kanji znak pro harmonii.
„Kami-sama, stůjte při nás.“ Špitla do prázdna.
Hlas jež byl jindy jemný jako hedvábí, byl trhán smutkem a beznadějí. Zkousla dolní ret, rozhlédla se. Nikdo nebyl v blízkosti. Spráskla ruce o sebe, čímž uvolnila trošku ze své chakry, kterou vložila do onoho znaku. Země se lehce uklidnila. Třes utichl.
Vyskočila na nohy, rozběhla se chodbou. Za ní vlály její vlasy, černé a nespoutané. Na chvilku přivřela oči. Netrvalo to dlouho a doběhla do jakési místnosti.

„Co se tu děje?“ špitla sama pro sebe.
Ihned se schovala za roh, zamžikala. Lehce si oddechla zatím si osoby tam jí nevšimli, ona však jich ano. Naklonila se tak, aby viděla na všechny z nich. Měli na sobě černé pláště s rudými mraky. Bylo to zvláštní rozpoznávací znamení.
„Ksó.“ Zaklela.
Nevěděla jak se kolem nich dostat, navíc prováděli jakousi techniku. Co by měla dělat, aby je zastavit? Zaútočit? Nebylo by to příliš pošetilé? V mysli se jí objevovali různé otázky, avšak na žádnou z nich neznala odpověď.

„Naruto-sama!“ vyjekla holčička.
Dívenka se vrhla kolem krku blonďatému chlapci, přesněji spíše ho objala kolem pasu. Byl starší asi o deset let, to znamenalo, že mu bylo pomalu dvacet. Černovláska se zasmála a vzhlédla.
„Kdy se stanete Hokage?“
„Jednou… Až Tsunade-baachan přestane být. Potom se zvolí další Hokage.“ Odvětil.
„Aha… A co když se toho nevzdá?“
„Nic není nemožné, pokud se opravdu snažíš.“ Zamítl její dotazy Naruto.

Nic není nemožné, že, Hokage-sama? Proběhlo jí hlavou.
Vyběhla, z nenadání se vrhla na skupinku. Akatsuki s sebou trhli, jeich manipulace s chakrou byla přerušena a ona prazvláštní síla byla nekontrolovaná. Vytvořila tornádo smíšeniny těchto sil, a dívka se rozběhla vstříc. Věděla jediné, že to musí zastavit.

Co teď?
Při běhu vytvořila pečeť.
„Kage bushin no jutsu.“ Špitla.
Vedle ní se objevila totožná osoba, se stejným plánem na útok. Obě věděli, co chtějí udělat a obě to taky chtěli udělat. Byla potřeba konečně zasáhnout, zaútočit a ubránit svůj život.

„No tak, snaž se!“ povzbuzoval ji blonďatý muž.
Modré oči se rozhlédli, upřeli pohled na děvče, zkoušející se naučit techniku. Přece jenom ji učil, neměl to sice zapotřebí, ale chtěl. Přece jenom se k učení nikdy nedostal, tak aspoň jednoho studenta, mohl vyučit.
„Hai, Hokage-sama!“

Narazila do ní velká tlaková vlna, přivřela pevně oči, nezaznamenala již ani jak se klon mění na pouhý obláček kouře. Velký vítr sebral její bránicí tělo a švihl s ní do prázdna. Osoby v plášti se marně pokoušeli získat kontrolu nad chakrou, bylo již však pozdě na něco takového.
Dívka vyjekla, pomalu sjela ze zdi až na zem. Rozkašlala se. Několik kapiček krve dopadlo na zem, na tu studenou zem. Studila, děsila, neuklidňovala. Tělo se jí třáslo, sevřela ruku v pěst. Pomalu se vyškrábala na nohy,klekla si a počala psát kolem sebe znaky.
„Kai! (uvolnit!)“ vykřikla.
Kolem ní náhle rotovala veškerá její chakra, směsovala se s tou okolo. Černovláska zkřivila obličej do bolestivého úšklebku, bolelo i tohle. Co si počne až uskuteční svůj plán?
„Inpan no jutsu (Technika pečetě)!“ zasýpala.

Dívce se z úst vydral výkřik, veškerá chakra záhy zmizela. Nebylo možné ji již vidět, avšak osoba, která provedla to prapodivné jutsu se skácela v obrovských bolestech. Ležela nyní v prachu, na studené zemi. I její tělo studilo, pomalu necítila konečky prstů.
Ani nevnímala co dělá ta skupinka lidí, za kterou sem přišla. Zatmělo se jí před očima, sluch ji zradit, nerozuměla ani slovu, které se okolo ozývalo. Její síly ji pomalu opouštěli.
Srdce jí bilo jako o závod, které nechtělo prohrát. Avšak stále žila, neumírala. Tělo bylo čím dál víc těžší, odmítalo jediného pohybu. Všechno bylo marné.

„Onii-sama! Onii-sama! Koukej, vytvořila jsem svého prvního klona!“
Děvčátko poskakující kolem svého staršího bratra nadšeně vykřikovalo, tleskalo a různě se pohupovalo. Vysoký rudovlasý chlapec se pobaveně zasmál, tohle byla přece jenom jeho sestřička. Sdílel její strasti i starosti, staral se o ní.
Černovlasé děvče se zazubilo.
„Už bys mohla být dávno skvělá kunoichi, která předčí samotného Hokage.“ Mrkl na ní.
„Ale, Taru-niisama, to není pravda! Naší Godaime-sama může předčít jenom jedna osoba!“
Holčička na důkaz svých slov zvedla jeden svůj prst a mávala s ním ve vzduchu, k tomu všemu se vesele smála.
„A to je kdo?“
„No přece Uzumaki Naruto-sama!“
Taru se pobaveně zasmál nad slovy své mladší sestry, zakýval hlavou a vydal se k domovu. Jeho sestřička ho následovala, smála se.

Pootevřela oči, do kterých se jí drali slzy. Měl tohle být konec všech dních? Nemohla se již ani trošičku pohnout, z mysli se jí vyplavila jedna pouhopouhá vzpomínka… Pomalu vyplouvali další… Celí její život,.

„Hokage-sama, napadli vesnici!“ křikla černovlasá jounninka.
Blonďatý muž na ní pohlédl tím svým hlubokým pohledem modrým krásných očí, do kterých se zamilovala. Již od začátku jej obdivovala, uctívala a nakonec jí i začal učit. Více si nemohla přát, bylo to pro ni vše… Úplně vše.
„Sežeň ostatní, půjdu napřed.“
Takhle zazněl výslovný rozkaz jejich kage, nedovolila si neuposlechnout, navíc… Věřila mu. Věřila mu jako nikomu jinému.

Obrysy již byli tak rozmazané, přesto nedokázala zaostřit. Po tvářích se ji kutáleli slzičky, které nedokázala zastavit. Všechno bylo marné. Tehdy ho naposledy viděli živého, nakonec se dozvěděli, že byl poražen Akatsuki… Proto se sem vypravila. Aby jej pomstila.

„Hokage-sama!“ vyjekla dívka.
Bezvládné tělo jejich Hokage bylo na zádech osoby v černém plášti s rudými mraky, tehdy se stali jejími největšími nepřáteli. Upustil ho, mrtvola pomalu dopadala na zem. Byl mrtev… Bylo tomu již několik hodin, možná i dní.
„Hokage-sama! Hokage-sama! Hokage-sama!“
Černovlasá k němu přeběhla, začala tělem třást a křičela jeho jméno. Chtěla jenom aby se probral. Ten lesk v jeho očích ji ničil, nechápala to. Ať se probere! Nic jiného si nepřála. Otočila se na své spolubojovníky, na medici.
„Dělejte něco! Nestůjte tam tak! Vylečte ho! Nenechte ho umřít! Dělejte něco!“ křikla.
Shinobi na ni jenom pohlédli, oni sami měli pomalu na krajíčku. Jejich Hokage padl v bitvě s Akatsuki, s největším nepřítelem, kterého kdy měli.

Proud slz tekoucí po tváři již nešel zastavit, cítila zvláštní bolest, ale zároveň eufórii. Jistým způsobem ji bolelo celé tělo, ale byl to jakýsi příhon sil, jakoby mohla dokázat vše co si zamanula.
Mohla si dělat co chtěla? Něco ji pošeptávalo ať to udělá. Ať odhodí všechny překážky i závazky, ať je zabije všechny, vrahy Hokage. Jak moc je nenáviděla! Chtělo to aby tu nenávist odhodila a dělala si co chtěla. Ani nepostřehla jak, ale rázem byla opět na nohuo.
Její oči zazářili rudě, hned na to však fialově. Rotovala kolem ní ďábelská chakra. Ta síla vběhla do bezvládného těla. Trhala celé tělo, bolest byla nezměrná.
Její duše již byla dávno pryč, zbyla jen vzpomínka… Vzpomínka na Jounninku z Konohagakure, která šla pomstít Hokage. Tělo se rozpadlo, nevydrželo ten nápor tolika sil.

„Hokage-sama, jdu s Vámi!“ křikla holčička.
Blonďatý kluk již byl skoro pryč, když se ta malá rozhodla, že ho nenechá odejít. Neodmítne jeho nabídku na učení, ať to bratr chce, nebo ne. Bylo to jen její rozhodnutí a ona si přála být s ním… Napořád. Ať se stane cokoli.
„Budu po Vašem boku až do konce, Hokage-sama! Budu Váš nejlepší člověk, který splní bez zaváhání každý Váš rozkaz! Zůstanu s Vámi!“
„Ale, já po tobě chci, jenom aby ses stala mou studentkou.“
„Stanu! A stanu se Kunoichi pod Vaším vedením!“ křikla dívenka.
Černovláska se rozběhla za svým novým mistrem, za tím pro koho by už teď klidně zemřela. Bylo to její největší přání.

„Ho… Kage…-sama…“ vydechla s námahou.
Její duše však byla již dávno pryč, zbylo tu jen několik vzpomínek. Tělo se ihned rozpadlo na prach, nevydrželo ten nápor sil. Bylo toho moc, opravdu moc. Avšak splnila si své přání, zůstala s ním až do samotného konce a nakonec i pro něj zemřela.
„Stáhneme se.“ Křikl jeden z Akatsuki.
A tak se taky stalo.

Poznámky: 

Jedním koncem prý všechno začíná, tak uvidíme jak se s tím tématem poperu já.
Po dlouhé době jsem se odhodlala sepsat další povídku, jenom přepisovat ze sešitu mi zabralo týden a Betareaderka Glorča mi dala zabrat s tím, že jsem to přepisovala jednuo kvůli ní a ještě jednou kvůli ní. Nu, teď radši nečekám, až mně to pošle zas přepsat a raději pošlu, protože další přepisování stejné kapitolky bych už nesnesla.
Tímto bych ráda poděkovala Sorafay za její povzbuzování při psaní této kapitolky a Glorii za její nepřestávající kritiku.

:D Snad jsem nikoho tímhle čtením nezabila, kdyby ano, tak prosím zachovejte minutku ticha, čímž uctíme památku mrtvých. Tímto i gratuluji přeživších, překousali jste se přes první kapitolku, snad Vás uvidím i u dalších. ;)

Omlouvám se za všechny gramatické i stylistické chyby, nejsem zrovna geniální dítě, a dělala jsem co sem mohla abych chyby zminimalizovala, ale asi se dostatečně nepovedlo. Pokud narazíte na chybu, tak mi klidně napište SZku/koment já ji velmi ráda opravím a příště se ji pokusím neudělat.

Hlubší kritika potěší. Ale i normální komenty. :)

Gomene

Za tohle téma, já neodolala. Avšak ti, kteří vydrží určitě tuto omluvu pochopí. Zatím doufám, nikdo nepochopil mou hlavní zápletku toho všeho, i když myslím, že jsem tu zápletku ještě nenaznačila. Ale i tak gomene. ;)