Pein se asi zbláznil a Orochimaru senilní 1 - Nedáte si sušenku...?

Předem upozorňuji, že začátek je infantilní a konec invalidní a o prostředku se raději nevyjadřuji xD

Itachi se s heknutím probudil. Měl pocit, jako kdyby mu do hlavy nasypali střepy a žaludek mu právě oznamoval námořní bitvu na rozbouřeném moři. Stručně řečeno, včerejší party noc trochu přepískl v počtu litrů alkoholu.
S dalším zaúpěním se chytil za hlavu a neochotně vstal s tím, že si půjde najít prášek na kocovinu. Jelikož byl nahý, přehodil si přes sebe Akatsuki plášť (co kdyby) a vyšel z pokoje. Kisame se mezitím spokojeně rozvaloval v peřinách a střídavě připomínal rozzuřeného lva, který si hrál s nožem a motorovou pilu, kterak se zakusuje do obzvlášť širokého a starého stromu.
Itachi se tedy dostal na chodbu, kteoru prošel směrem ke kuchyni, kde otevřel zásuvku a chvíli se v ní přehraboval. Konečně vytáhl plato prášků, na kterém už byli jen dvě pilulky, jednu si vzal a zapil jí vodou z kohoutku. S povzdechem se vrátil zpět do pokoje. Hodiny nad dveřmi ukazovaly půl osmé.

Když se znovu probudil, bylo už čtvrt na jednu a pár minut. Cítil se zase v pořádku, jen hlava stále bolela. Protentokrát se žaludek ozval pronikavým kručením. Uchiha se tedy opět zvedl a opět šel do kuchyně. Kisame stále spal, ale v jiné pozici a pouze spokojeně oddechoval; už nehrál koncert.

V kuchyni už bylo živo. Konan si k snídani smažila volské oko a na druhé pánvičce bublaly dvě skorotopinky. Hidan seděl s Kakuzem u stolu a nadával na nedostatek prášků proti kocovině a stěžoval si, jak ho bolí hlava. Deidara dělal to samé, jen s tím rozdílem, že stál a něco žmoulal v ruce.
"Já se na to klidně vys*eru! Kde je vůbec ten zrzavej zk*revník!?" vztekal se Hidan a vzápětí začal fňukat. "Ani ty zk*rvený prášky se nemůžou koupit! Ty kreténe, furt si syslíš peníze a abysme tu pochcípali hlady, idiote!"
Jako kdyby to přivolal, něco dutě narazilo do okna a ozvalo se naléhavé zaklepání. Itachi všechny předešel a otevřel okno, kterým vlétl orel; vydával rozčilené skřeky a jakmile dosedl na stůl, začal si upravovat peří, takže vzkaz, který měl na krku, se nedal převzít.
Když si tedy milostivě dočistil peří, nastavil krk a trpělivý Itachi mu vzkaz odvázal. Byl v dlouhé hnědé tubě zapečetěné voskem.
"To je vzkaz od Peina... máme k němu ve dvě hodiny přijít. Takže já jdu vzbudit zbytek."
"Kretén jeden zrzavej..." slyšel ještě bručet Hidana, když odcházel. Otevřel dveře do prvního pokoje, oznámil co se chystá a znovu zavřel. Takhle postupoval až k poslednímu, který byl prázdný. A pak nanovo, poněvadž většina to zase znovu zařízla.
Když se vrátil do kuchyně, otevřel ledničku a dopřál si k snídani týden staré tousty, jelikož tam nic lepšího nebylo: máslo s pěkně huňatou zelenou plísní, prázdný obal od sýra, paprika, která už stihla zplesnivět tak, že byla v tekutém stavu a minimálně stoletý jogurt.

Bylo zhruba půl druhé, když se vydali na cestu. Připomínali konvoj mravenců a pohybově nadaní byli po vzoru hlemýžďů, jelikož si většina stěžovala na kocovinu. Konan, na kterou jedinou vyšel ten druhý prášek, je seřvala ať se trochu pochlapí a nefňukaj jak malý mimina, čímž je dokázala dát do jakés takés chůze.

Pein se před měsícem uzavřel v rozpadlé vesnici, kterou už dávno Akatsuki vydrancovali a jež byla asi pět kilometrů chůze odsud. Všichni si mysleli, že tam osnuje ďábelské plány na ovládnutí světa, ale to chudáci ještě netušili, co je čeká...

Dorazili s extra velkým zpožděním. Jeden by mě strach, co se jim stane... Oni se však “neohroženě” proplétali důmyslným labyrintem polorozbořených domků. Když minuli základy něčeho, co dřív bylo budovou vůdce této vesnice, Peinovo sídlo už bylo v dohledu. Když ho viděli naposled, zbyla z toho jen jedna věžička a půlka budovy, celé dozdobené soustavou chrličů. Nyní to stálo v celé své kráse... jenže to bylo obarvené na růžovo s červenými srdíčky, která byla bíle lemována. Nad prostornými vraty visel veliký černý transparent s červenými mraky s bílými okraji a svítivě žlutým nápisem, který hlásal: Vítejte zde, unavení poutníci! Vstupte do malebného sídla Akatsuki! Všichni jsou zde vítáni! Mír a láska s vámi!
Před dveřmi byla vydlážděná cestička, která se v půli rozšiřovala a tvořila maličké náměstíčko, kde stála fontána. Voda tryskala ze džbánu jakési ženy, oblečené do tógy.

“To si z nás dělá p*del nebo co?” okomentoval to Hidan. Průvod se zastavil a zděšeně zíral na tu “nádheru” před nimi.
“Určitě je to past,” ozval se chytře Sasori, odkudsi z vnitřku loutky. Opět byl zalezlý v Hiruko, jeho oblíbené loutce. Netrpělivě mával ostnatým ocasem. “Chce si vytypovat nejslabšího a na toho potom použije své techniky a postupně ho zabije. Buďte obezřetní.” Varoval je suše, jako kdyby si snad přál, aby to Pein provedl všem. Kromě jeho.
Itachi si jen pomyslel, že to heslo „mír a láska“ odněkud zná. Ale odkud? Ať namáhal paměť sebevíc, na nic nepřišel.

To, co je čekalo uvnitř ale překonalo veškerou jejich fantazii.

Vstupní místnost byla malá, obdélníková a vymalována fosforeskující žlutou, která brutálně útočila na jejich zrak. Vybavením pak byla chlupatá růžová rohožka a botník, který byl jako jedna z mála věcí v normální stavu (to znamená, že žádná růžová xD). Jakmile překročili práh této místnůstky, ozvala se rána jako z děla. To vybuchl oslepující ohňostroj.
Kisamemu se do očí nahrnuly slzy a začal skuhrat, že je tu nedostatek vody.
Hidan vyskočil do vzduchu jako čertík z krabičky a začal nadávat.
Konan na to zírala jako na boží dopuštění.
Itachi to přešel v tichu a pomalu se plížil k masivním dubovým dveřím, na kterých byly vyřezané jakési podivné znaky a obrázky. Cedulka hlásala, že je to „zasedací místnost“. Zbytek ho neochotně napodobil. Položil ruku na ozdobnou kliku ve tvaru lva, stiskl ji, otevřel dveře a… strnul.
V jednom z kožených křesel, které byly okolo (kulatého?) stolu seděl Pein, v jedné ruce hrníček bílé barvy s motivem tlustého andílka s amorovým šípem v ruce a druhou hladil bílozrzavé koťátko. Na sobě měl dlouhý plášť s motivem, který zdobil vnější stěny tohoto sídla.
Když je uviděl, odložil hrníček, vstal a rozpřáhl ruce jako kdyby je všechny chtěl obejmout.
„Ach děti moje, vítejte! Kdepak jste se zdržely? Určitě jste unavení, viďte? Chcete čaj nebo kávu?“ brebentil a začal obsluhovat konvici. Na stůl mezitím přinesl dva talíře sušenek.
„Domácí výroba,“ mrkl na ně.
Jeho „děti“ jen stály ve dveřích a pozorovaly tu spoušť, někteří s notně rozjetou pusou. Hidan, který se teprve teď sem dokolébal, ihned spustil aniž by Peinovi věnoval jediný pohled.
„Ty si normální kretén, dop*dele k*rvafix! Naprostej idiot! Nějakej debilní ohňostroj, no kterej s*áč ti to poradil!? A ani k*revský prášky neumí koupit, natož jídlo, hlavně, že si tu žije!!“ hysterčil.
Pein se otočil a počastoval ho chápavým a milým úsměvem, při kterém Deidarovi naskočila husí kůže.
„Chápu tvoje rozhořčení a proto jsem vás sem také zavolal. Tady máš ty prášky,“ hodil mu je. „Tak kdo si dá čaj a kdo kávu?“
„Já… já bych si dala ten čaj…“ špitla Konan, jež se ve tváři usadil výraz člověka, kterého už nic nepřekvapí.
„Já nic.“ Nenechal se zahanbit Itachi a vykročil vpřed, aby si sedl. Bolely ho už nohy a navíc také přišel na to, že genjutsu to opravdu není. Přesto nenechal ostražitost spát a nedůvěřivě hleděl jak na konvici čaje, tak na sušenky. Každou chvíli čekal, že Pein se ďábelsky začne smát jak je nachytal. Nic se ale nedělo.
Zbytek následoval příkladu ostatních a sem tam si „objednali“ čaj nebo kávu a posadili se.
Pein ještě odcupital a přinesl překvapenému Zetsuovi flákotu masa. Pak se konečně posadil a nahodil medový výraz.
"Tak jak se vám vede? Omlouvám se, že jsem vám vůbec nedal vědět, ale předělával jsme tohle naše hnízdečko a doufám, že se sem již brzy nastěhujete!" maličko povyskočil a zatleskal rukama. Kisame se chytl stolu, aby neomdlel.
"Ale, ale Kisame! Není ti něco? Nechceš vodu? Nebo dovolenou? Jsi takový hrozně modrý..." poplácal ho po ramenu a vyskočil na nohy a rychle mu přinesl vodu. Itachi radši spolkl poznámku o tom, že jeho parťák je obyčejně modrý.
"A... a co náš cíl?" zeptal se nesměle Deidara.
"Cíl? Jaký cíl?"
"No přece... Bijuu a ovládnutí světa a tak..."
"Bože můj!" zhrozil se zrzavý vůdce. "Co tě to jen napadá? Takové ošklivé věci? Nejdůležitější je přece láska! Mír a láska vládnout světu!" povzdychl si Pein sentimentálně a pohodil rukama. Kisame přemýšlel, jestli se v té sklenici nemůže utopit. Itachi už po stopáté přemýšlel odkud to "mír a láska" zná.
"Víte o čem jsem se rozhodl? Že višchni potřebujete dovolenou. Ještě než se sem přestěhujete. Chcete do Karibiku nebo na Kanáry? A nebo si můžeme jít zahrát líný tenis, někde támhle v kempu... kde budou i lidé a skvělé možnosti navázání nových známostí!"
Všichni zaraženě mlčeli. Ten Pein, který se pasoval na boha nového světa, jim teď vypráví o tom, jak pojedou do teplých krajin? Nemožné...

"Vy už jdete?" zesmutněl Pein po dalším půlhodině, co si "povídali" o tom, jak se mají.
"Ano, už musíme..." usmála se falešně Konan.
"Tak se tedy mějte pěkně... Mír a láska s vámi!" Rozloučil se s nimi, udělal "véčko" a zavřel dveře. Itachimu v té chvíli všechno došlo.

Když dorazili zpátky, všichni si sesedli ke kuchyňskému stolu. Konan stála u sporáku a vařila jim oběd z toho, co jim Pein věnoval, aby nepomřeli hlady.
"Co to jako mělo bejt? Nějaký mír a láska, co tam furt mektal..." zachučel, po chvíli mlčení, Deidara.
Itachi ze sebe vychrlil: "Mír a láska byl jeden ze sloganů hnutí hippies... pochází to z jedný knížky, nebo spíš série. Sice nevím jak se k nim Pein dostal, ale..."
"Patřily k tomu dlouhé vlasy, volné oblečení, většinou do zvonu a všude nějaký korálky." ozvala se Konan. Tvářila se netečně a míchala podivnou břečku v hrnci. Ač tu byla jediná ženská, tak i Sasori vařil lépe. "A Pein měl zvonový rukávy, jestli jste si všimli..." dodala.
Hidan, který celou dobu podivně mlčel, to za všechny chraptivým hlasem shrnul: "Takže jestli si nechá narůst dlouhý pačesy, tak jsme v p*deli."