Pein se asi zbláznil a Orochimaru senilní 2 - Narozeniny, piškoty a labutí jezero

Jednoho dne se Itachi probudil. Venku svítilo sluníčko, budík ukazoval krásných jedenáct. Vyndal si z uší špunty, přičemž mu hned bylo jasné, že Kisame ještě spí. Oblékl se do klasického Akatsuki pláště a ihned zamířil do kuchyně, odkud se linula vůně a jeho čichové buňky oznamovali, že to bude něco setsakramentsky dobrého.
U sporáku stál Kakuzu a soustředěně něco míchal ve dvou hrncích. Bylo vidět, že je zapnutá i trouba. Na stole byl hotový dvoupatrový dort s růžovou polevou na jedné půlce a čokoládovou na druhé. Zdobený byl krémem vanilkové a banánové příchuti, jak hlásali krabice položené hned vedle dortu.
Itachi zvědavě nahlédl do jednoho hrnce. Spráskl ruce a oči se mu roztáhly jako dva talíře.
„Jehněčí Bourgignon! O můj bože!“ Už už natahoval ruku, aby nehygienicky ochutnal, ale Kakuzu ho přetáhl vařečkou.
„Jen jeden prst! Prosím!“ zaškemral, ale bylo mu to asi platné jako žirafě přístěnek velikosti jeden metr.
„A tohle je Nasi soto ajam (Indonéská kuřecí polévka)! No to mě podrž! Ty jsi vážně génius! A… proč to vůbec děláš? Někdo má narozeniny?“ střelil pohledem po dortu.
„Konan.“ Zahučel, ochutnal omáčku a přidal tam trochu sole. Hned potom ochutnal polévku.
„No jo… to bych jí asi měl jít natrhat nějaký kytky, co? Hele, můžu mít na tebe prosbu?“ když přikývl pokračoval. „Až budu mít narozky, uděláš mi žabí stehýnka?“ oči se mu proměnily ve fanatické hvězdičky.
„Když mi seženeš čerstvé žáby, hodně žab, tak klidně…“
Itachi právě přemýšlel, kde v tomhle pustém kraji, kde sotva rostl mech, sežene nějaké kytky, když mu ta druhá část mozku, která porovnávala, poznamenávala a hledala, předala zprávu. Tak hele mladej, voní to tu fakt pěkně, jeden se ani nediví, že ti mozgule nefunguje tak jak má, ale mohlo už by se ti rozsvítit. Podívej se na ten dort. Jedna půlka je růžová, víš? A co z toho vyplývá? Ano! Konan přece růžovou zrovna nemusí. A komu je Konan blízká, kdo má úchylku v růžové? Správně ty můj kluku, začínáš se lepšit. Ano, dnes má narozeniny i Pein… Šikovnej!
Itachi si skousl ret.
„Ehm, Kakuzu… Pein nám posílal nějaký dopis?“
„Ano, chce s námi dneska oslavit své narozeniny, ve dvě k němu máme přijít. Původně jsem mu chtěl udělat samostatný dort, ale došli nám vajíčka a mouka leknutím zezelenala.“ Zabručel. Jak to vypadalo, jeho nálada nebyla zrovna na políčku „výborná“, možná tak napůl u „vcelku dobré“.

Do kuchyně se začal stahovat zbytek. Kakuzu připravené pochoutky uklidil před zvědavýma prackama.
Deidara otráveně zíval, Hidan si čistil kosu a všichni tak nějak přemýšleli, co budou dnes dělat. Nuda se sem opět pomalu vplížila. Že by fungovali na vlastní pěst? Ať jde Pein do háje!
"Ehm..." Itachi si odkašlal. "Vzhledem k tomu, že má dnes Konan narozeniny, bylo by dobré jí něco dát..." Všichni začali něco rozpačitě mumlat až na Kakuza, který uklízel jídla do spíže, aby to Konan neviděla a Hidana, který si odfrkl něco ve smyslu, co že je, aby někomu dával dárky.

Uběhla hodina a do kuchyně vkráčela rozespalá Konan. Vlasy jí trčely všemožnými směry, jak kdyby se po nich přehnalo tornádo, oči ještě zalepené a pusu si divže neroztrhla. Když napůl oka zpozorovala, že se na ní všichni dívají, postavila se div, že ne do pozoru a vzápětí nerudně zabručela:
“Co tak všichni koukáte?”
“Noo...” Itachi, s tichý souhlasem jmenován na hlavního mluvčího, se podrbal na hlavě. “Všechno nejlepší! Teda...”

Ručička na kulatých hodinách s rudým rámováním se jako tajfun blížila k třičtvrtě na tři. Kakuzu balil jídlo, Konan se rozplívala nad dárky a zbytek hloubal nad tím, co je u Peina čeká.
Mezi Konaniny dárky patřila koule z jílu od Deidary ("Stačí, když z ní vytáhneš tuhle páčku, hodíš to daleko a ono to za chvíli vybuchne. Můj nejnovější nápad! Říkám tomu Katsunát."), krabička od Hidana, kterou ještě nedokázal nikdo otevřít (Vtipný Hidan - "Návod na otevření uvnitř." *otrávený výraz*) či ohmataná kniha o ochraně ryb a paryb od Kisameho ("Konečně už budeš vědět, jak je špatné dělat rybí polévku a jak při tom my ryby trpíme! Už nikdy žádné sushiiiiii!!"). Velmi nadšená byla také z jídla od Kakuza (všichni si pošmákli, Itachi si třikrát odevšeho přidal) a nadchl jí dort. O svojí čokoládovou půlku se s nikým nerozdělila.

Když už bylo na čase vyjít, rozpršelo se. Přesto se – chtě nechtě – vydali na cestu. Ta byla dlouhá, blátivá a hlavně mokrá. Tak se stalo, že před “skvostné” žůžové sídlo dorazili okolo půl třetí. První, co je praštilo do očí, byly černé pruhy látek visící z oken. Obezřetně se vplížili dovnitř, rozhlížejíc se na všechny strany. Ke dveřím Zasedačky byl rozvinut červený koberec. Ze všech lilo tolik potu, že by to stačilo na zavlažení celé Afriky. Až na Konan, ta měla na tváři výraz člověka připraveného na všechno. Když už už Sasori sahal upocenou dřevěnou rukou na kliku, ozvalo se jim u kotníku zamňoukání.
"Hele, to je ta jeho číča..." Hidan se zlomyslně usmíval od ucha k uchu a sahal po kose. Kočka na něho vrhla pohled plný opovržení a se vztyčeným ocasem odťapala do pryč.
"Ehm... ta kočka... ona se na mě dívala... tak... ehm... divně. Tady něco smrdí a Kisame to nebude..." zabručel - spíše po sebe - Hidan. Kisame zfialověl a přehnaně prudce otevřel dveře, až se roztříštily. Do jejich očí udeřilo antisvětlo. Všechno kolem ztmavlo, nic nebylo vidět. Nebyla to tma; tma vzniká z minimálního světla. Tohle bylo antisvětlo, temnota a černota tak hustá, že jste neviděli na milimetr před sebe, zvuk se přestal šířit a svaly ochably. Antisvětlo bylo tam, kde žádné světlo nebylo. To byla opravdová tma...
Najednou se ozvalo cvaknutí podobné zvuku, když vám praskne kost a do antisvětla udeřilo světlo. Prudké, zářivě žluté a bílé, v kuželovitém tvaru. Dvě kola na jinak černočerné podlaze, která ani nešla vidět. A v nich... Pein. Pein v šesti vydáních, všechna vydání navlečena do růžových či bílých bodýček, nařasených ultra krátkých sukýnek, bílých punčoch a piškotů s vysokým šněrováním. Odkudsi zazněla hudba a všech šest Peinů se roztančilo a kužely světel s nimi. Skok doprava, skok doleva, pirueta, úkrok, úskok, holubička, pirueta, poskočit, vyšvihnout levou nohu, zaklonit se, vyskočit do výše a roztočit se. Všech šest jich to dělalo naprosto souzněně, jak kdyby je ovládal jeden loutkař, jak později poznamenal Sasori.
Hudba skončila, Peinové se poskládali ve stylu pyramidy (tři dole, dva na nich a jeden nahoře) a všechna světla se rozsvítila. A potlesk žádný. Akatsuki členové stáli jako skvělé sousoší, dolní čelist kdesi u kolen, oči metr vysunuté.
Jako první procitnul Hidan a jeho nadávka, drcená mezi zuby, probrala i ostatní. O Hidanovo nohu se totiž začala otírat ona divně koukající kočka.
Konan rozpačitě zamrkala a nejistě spustila něco na způsob potlesku. Pein poposkočil, udělal holubičku a uklonil se.
"Vítejte mí milí přátelé!" Díky tomu, že bodýčko bylo opravdu na tělo, šlo vyzjistit, že Pein má piercingy i po těle, nejen na obličeji. "Tož, poseďme spolu a dejme si do nosu."
Jedno tlesknutí a antisvětlo zmizelo. Druhé tlesknutí - doprovázené nenápadným stisknutím páčky - a ze stěny se vysunul dlouhý stůl, neuvěřitelně dlouhý stůl, ke kterému by se vešlo dvěstě lidí, plný ramenů, sushi (Kisame znovu zfialověl a nakrčil nos), rýžových pokrmů, nudlovitých pokrmů, omáček, sýrů a mas na sto způsobů a polévek. Uprostřed trůnily dvě lahve saké. Okolo stolu bylo devět židlí, rozmístěných od sebe dobrých dvacet metrů. V čele stolu bylo umně vyřezávané ebenové křeslo se srdíčkovými držadly. Lusknutí a pět Peinů zmizelo, zbyl jen ten, jehož vlasy ještě před nedávnou dobou byly ježaté, ale teď spíše připomínaly hrnec. Posadil se na svůj trůn - přesněji řečeno na polštářek, který tam byl - a kočka mu s tichým předením okamžitě vyskočila na klín.
"No tak, posaďte se přeci." zvolal na ně mile. Zetsu, kterému se sbíhaly sliny nejen u pusy, se svezl do židle, která byla nejblíže krvavým biftekům.

Zbytek návštěvy probíhal... hlasitě. Pein měl na všechny otázky. O tom, jak se jim daří, co dělají Kisamemu příbuzní v akvárku... Ale vzhledem k tomu, jak od sebe byli daleko, musel křičet, někdy to i opakovat. Tudíž se celá místnost plnila výkřiky, odpověďmi na Peinovi všetečné a podivně "milé" otázky. Do toho zasahovalo cinkání příborů, srkání, mlaskání a další činnosti při jídle.
Pein byl - alespoň vzhledově - nadšený z dortu a se slzami v očích jim křikem sděloval dík. Kakuzu se tvářil jak mrazák ve tvaru kostky a háčkoval jakýsi svetr - Itachi měl podezření, že mírně peinovatí. Konan se svým výrazem alá mě-už-prostě-nepřekvapí-nic-ani-to-labutí-jezero, seděla rovně jako svíčka a mlčela. Zetsu vydával většinu jídelních zvuků, když do sebe soukal obrovské kusy masa. Kisame nevraživě zíral na sushi, které bylo na druhém konci stolu, a vymýšlel, co by řekl na ochranu nevinných ryb, jejichž části těla byly násilně použity na tyto nechutné rýžovité výrobky, porušující práva zvířat. Deidara právě křikem sděloval Peinovi, že přišel na nový vynález - katsunát - a Pein mu na to křičel, že to je zbraň proti míru a lásce. Sasori se postavil na stranu svého kolegy a hlasitě argumentoval tím, že mír a láska jsou jen díky skvěle vyvinutým zbraním a Pein mu vysvětloval, že to je útlak a ten je proti základním lidským právům. A nakonec, Hidan vzdal broušení kosy, která už byla tak ostrá, že by okamžitě prořízla Mount Everest skrz naskrz, a usnul.

Po půlhodině hádky Pein – mírně rudý v obličeji – vstal a s úsměvem od ucha k uchu prohlásil:
„Nuže, drazí, rád bych vám dal takový návrh. Místo posezení a klábosení, bych si vás dovolil vzít na golf do Konohy, abyste procvičili své ztuhlé svaly a zlepšili kondičku.“
„Ehm… nemyslím si, že by nás tam přivítali s otevřenou náručí.“ Nadhodil Itachi po dlouhé chvíli nevěřícného ticha, které přerušovalo jen Hidanovo nosové chrápání.
Peinův úsměv se ještě rozšířil. „Oh, to si ani nemyslím! Co jsme, aby o nás všude věděli, že? Jsme přeci jen normální lidé!“
Ticho teď pro změnu bylo hrobové. Akatsuki členové vymýšleli, jak by mohli zvrátit Peinovo rozhodnutí. Pochybovali, že by mohl Tsunade chytnout na lep díky míru, lásce a přiblblému úsměvu.
„Ale stejně…,“ začala mírně zoufalým křikem Konan. „Už začíná být zima a ten golf už je určitě zavřený! Vždyť je říjen!“
"Vážně? Oh, to je špatné, to je špatné... co tedy budeme dělat?" Obličej se mu nachvíli stáhnul úporným přemýšlením a pak se rozjasnil. "Už vím! Naučím vás balet!! Seženu vám oblečení a boty a budeme spolu tancovat!" Pein se roztancoval na židli se zavřenýma očima. "Místnost plná zrcadel... hned to objednám!"
Akatsuki zůstali v šoku. Balet? Oni, zločinecká organizace, vyděděnci svých vesnic, ninjové oddaní jen vraždění, mají dělat BALET!? To už je vrchol nevkusu! To mu přeci nemůže projít!
Ale nikdo nic neřekl nahlas. Každý čekal až to řekne ten druhý, takže Pein vzal mlčení jako souhlas.
"To je úžasné! Další lidé od baletu!" Oči se proměnily ve dvě srdíčka a vydávaly radioaktivní záři velikosti Černobylu. "Určitě vám to půjde! Je to lehké! A třeba můžeme zkusit i power jógu! Ano, i jógu!" Nadšeně se plácl do kolen a znovu vstal.
"Těším se už na další návštěvu. Kdy to bude? To je překvapení! Drahoušci, já se už ale těším! To bude úžasně strávený den! Určitě se vám bude také tak líbit jako mě!"

"Cože?! Řekněte mi to ještě jednou!!" soptil Hidan po cestě, když mu sdělovali Peinovo úžasné rozhodnutí. "Jashina na něj! Všechny orgány mu propíchnout, vyrvat oči a upéct si je na pánvi! Dop*dele, k*rva, idiot jeden propíchanej!! Balet!! Já a balet!! Balet, to je tak zk*rvená věc! A já to jako mám dělat?! Proč jste mu neřekli, že na to s*reme, protože já na to s*ru!! Hodím se marod, aby jste věděli!! Nějaká pauvr jóga, co to k*rva je??"
“Prý, že se nám to bude líbit...”
“Na co myslí!? My a balet?! Hele, vždyť mi máme zabíjet lidi a chytat vocasatý démony!”
“To řekni jemu! Proč jste vůbec nikdo nic neřekl?!”
“A proč jsi něco neřekl ty?”
“Nechte toho, vždyť je to skvělé! Naučíme se něco nového! Třeba nám ukáže i pozici orla nebo válečníka!” rozzářil se Kakuzu zapáleně. “Už jsem zkoušel pozici stromu, je to jednoduché a dobře se s tím dá i odreagovat!”
Všichni jako na povel ztuhli a nevěřícně vykulili oči na Kakuza.
“Děláš si srandu? Já jsem s tebou v jednom týmu a ty cvičíš nějakou k*revskou pauvr jógu!? Okamžitě chci k někomu jinýmu, k*rva! To snad není možný!”