Strážný anděl (naruhina)

Byl krásný den, obyčejný. Pro většinu lidí to byl den, jako každý jiný.
Ale pro jednu dívku a chlapce se dnes mělo něco změnit. Pro ně se měl stát tento den neobyčejným.

Slunce už dávno vyšlo, ale modrovláska stále ležela v posteli. Chtěla si přispat, měla po dlouhé době zase volno.
Líně zamžourala očima, napnula ruce a nohy a pořádně se protáhla.
„Co já dneska budu dělat?“
Stále ležela, zírala do stropu a přemýšlela. Z postele ji vyhnalo až „volání přírody“. I přes velké sebezapření se zvedla a odcourala na záchod.
Po návratu do svého pokoje se ještě na chvilku uvelebila pod peřinou.
„Naruto-kun, také tě miluju!“ Našpulila rty.
„Hinato! Co to děláš? Probuď se, já nejsem Naruto!“
„Cože?“ Otevřela oči.
„Hanabi, děje se něco?“
„Hai, otec říkal, že nic neděláš, a tak ti na dnešek domluvil brigádu.“
„Jakou?“ Podle toho, jak otce znala, už myslela na nejhorší.
„Budeš pomáhat Ayame-san v Ichiraku. Její otec jel na školení, tak potřebuje pomoct.“
„A kdy tam mám být?“
„Začít si měla před dvěma hodinami,“ řekla v klidu Hanabi a mile se na sestru usmála.
Hinata vyskočila z postele a začala se navlékat do svého oblečení.
„A to mi říkáš jen tak?“ křikla na ní a vyrazila do koupelny.
Po pár minutách z ní zas vyšla připravená k odchodu.
Vyřítila se z domu a zamířila k Ichiraku.

„Ayame-san, omlouvám se za zpoždění.“ Ohnula se, zapřela se rukama o kolena a snažila se popadnout dech.
„Nic se nestalo, vezmi si támhle zástěru a můžeš začít mýt nádobí, pak budeš podávat jídlo zákazníkům, zatímco já budu vařit.“
„Dobře.“ Svlékla si mikinu, sáhla po zástěře, která zrovna neoplývala novotou. Byla na ní spousta zaschlých skvrn a místy se našla i malá dírka.
Sepnula vlasy do culíku, nasadila si ten samý slušivý čepeček, který měla Ayame a s vyděšením výrazem obhlédla situaci u dřezu.
Bylo tam nádobí snad i z minulého týdne.
Zavřela oči, usmála se. Vzpomněla si na oblíbenou větu jejího hrdiny.
Otevřela oči.
„Nikdy se nevzdám.“
S obrovským nasazením se pustila do boje s horou nádobí.

„Hinato!“
„Hai?“
„Pojď sem prosím tě. To nádobí doděláš potom, potřebuji tu vytřít.“
„Už jdu.“ Položila zpátky napůl umytý talíř a porozhlédla se kolem po hadru a koštěti. Nakonec je našla rafinovaně zamaskované za lehkým závěsem. Vzala své načiní do ruky a šla za Ayama.
Doufala, že tam nebude žádný zákazník, nepotřebovala, aby jí tak někdo viděl.
„Prosím, ať tam nikdo není. Když už, tak alespoň někdo, kdo mě nezná!“
Ostýchavě vyšla k usmívající se Ayama, stojící u plotny.
Pohledem přejela podlahu, aby našla cíl své mise. Raději se ani nepodívala za bar a hned se dala do uklízení.
Byl to jen rozlitý ramen, který nejspíš Ayame upustila. Klekla si a začala sbírat střepy z rozbité misky.
Mezitím už její šéfová udělala nový ramen a nesla ho zákazníkovi. Tentokrát se plně soustředila na misku a její obsah, který držela v ruce, aby jí znovu neupustila.
Proto si nevšimla klečící Hinaty. Trochu o ní škrtla, když procházela kolem, ale to stačilo, aby Hinata ztratila rovnováhu a přepadla na ruce.
Naneštěstí v nich stále držela sebrané střepy, které se jí teď zabodávaly do dlaní.
Vyjekla bolestí, stoupla si a snažila se dostat z rukou ty ostré potvory, které by raději měly přinášet štěstí a nezabodávat se do lidí.
„Hinato, omlouvám se, jsi v pořádku?“ Jakmile se na ní Ayame otočila a uviděla krev, okamžitě omdlela.
„Super, co teď?“
Stále se marně pokoušela vytáhnout střepy, ale hrozně se jí třásly ruce. Nakonec to vzdala, bezmocně se na zkrvavěné dlaně podívala.

V tom si před ní někdo stoupl.
„Hinato, jsi v pohodě? Ukaž, pomůžu ti.“
Jemně jí chytl za zápěstí a co nejněžněji jí střepy vyndal.
Po jeho doteku už ani bolest necítila, s otevřenou pusou na něj koukala jako na zázrak.
Odrhl si rukávy ze svého trika a opatrně jí obvázal krvácející rány.
Pořád ve svým rukách svíral její poraněné dlaně a přemýšlel, jak jí ještě pomoci. Při tom jeho bedlivé oči starostlivě kontrolovaly kvalitu obvazu. Nebylo to nic moc, ale jako první pomoc to stačilo.
Najednou na sobě ucítil něčí pohled, měl pocit, že se na něj někdo upřeně dívá.
Zvedl oči výš, až k těm jejím. Nemýlil se, koukala na něj. A ne ledajak.
Z jejího pohledu cítil úctu, obdiv a…je možné, že i lásku? Pozorně se koukl do jejích očí, ano, jasné z nich vyzařovala.
Líbilo se mu to, hřálo ho to u srdce.
Jedním palcem jí něžně hladil ruku, kterou z neznámého důvodu ještě nepustil.

Nemohla od něj odtrhnout zrak, nešlo to. Už se v těch jeho nebesky modrých kukadlech dávno ztratila.
Ucítila pohyb na ruce. Věděla, že to dělá on. Byl tak něžný, hladil jí tak lehce, až jí to trochu lechtalo. Tváře se jí zbarvily do červena. Nevěděla, jak dlouho to ještě vydrží, každou chvíli možný omdlí a…pokazí tento krásný okamžik, úplně ho zničí.
Možná se to už nebude opakovat, musí to ustát, za každou cenu.

„Je hrozně roztomilá, když se červená. Její tváře pak vypadají jako dvě krásné rozkvetlé růžičky.“
Při tomto přirovnání se musel pousmát, chtěl k těm růžím přivonět, políbit je.
Stejně tak i její rty, vypadaly tak hebce, jako okvětní lístky. Chtěl zjistit, jestli jsou tak hebké i na dotek, jestli neklamou svým vzhledem.
Jednou rukou jí stále hladil a druhou pomalu zvedal k jejím ústům. Ukazováčkem jí podepřel pod bradou a palcem přejel přes její rty.
Neklamaly ho, byly opravdu perfektní. Přepadla ho nehorázný touha jí políbit.
Pomalu přivíral oči a přibližoval se k ní.

Srdce jí bláznilo, zrychlil se jí dech. Zvláštně se jí chvělo v žaludku, roztřásla se jí kolena.
Viděla svou největší lásku, jak se k ní přibližuje a zavírá oči.
Věděla, co přijde. Polkla.
Byla tak nervózní, nechtěla to pokazit. Měl to být její první polibek a ještě k tomu od něj!
Svým palcem pohladila ten jeho, který jí neúnavně, ale hlavně krásně šimral na ruce.
Přivřela oči, nechala si jen malou škvírku, kterou kontrolovala vzdálenost mezi jejich ústy.
Byl blízko, svými prsty jí lehce nadzvedl bradu. Dělilo je od sebe jen pár centimetrů.
Něžně otřel svůj nos o její.
Nastavila ústa a…
„Ehm, ehm.“
Odskočila od něj, vytrhla ruku z jeho sevření a podívala se, kdo je vyrušil.
Byla tak zklamaná. Nejraději by na něj skočila a líbala by ho až do večera.
Ten, kdo jim to pokazil, byla Ayame, která se právě probrala z mdlob. Hinata k ní přiskočila, pomohla jí na nohy a oprášila její zástěru.
„Hinato, běž do nemocnice, ať tě to vyléčí, takhle si tu zbytečná. Já to tu zatím zvládnu.“
„Díky, vrátím se co nejdříve.“

Bylo mu líto, že nepolíbil ty překrásné rty, ale jednou je políbí, byla to jen otázka času.
Nespustil jí z očí, hltal každý její pohyb, gesto, mimiku. Byla úžasná, pohybovala se tak ladně, jakoby tančila.
Vlasy za ní vlály jako závoj utkaný z noční oblohy.
Byla jako víla, křehká, něžná, okouzlující…
Ztratila se mu z dohledu, to ho probralo ze snění a vyběhl za ní na ulici.
„Můžu tě doprovodit?“
Zčervenal, byl v rozpacích před tak krásnou dívkou, kterou donedávna přehlížel.
Kývla.
Byl tak šťastný, že s ní ještě může být.
Srovnal s ní krok, držel od ní co nejmenší odstup.

Nenápadně po něm pokukovala, byla ráda, že jde s ní, že může být v jeho přítomnosti.
Vždy tak zapomněla na své starosti a problémy, které jí trápily. Jakoby se mávnutím kouzelného proutku ztratily, vypařily.
Cítila se být volná, plná síly, kterou jí dodával.
Šel tak blízko ní, že se jejich ruce o sebe lehce otřely při každém kroku. Po takovémto letmém doteku se vždy otřásla.
Už viděla budovu nemocnice, nálada jí okamžitě opadla, myslela, že jí opustí, že už půjde svou cestou. Překvapilo jí, když jí otevřel dveře a pustil jí dovnitř, následoval jí.
Nenechal jí samotnou, šel s ní dál.
Lidé po nich pokukovali, ale to jí nevadilo, v jeho přítomnosti se cítila bezpečně, nezáleželo na ostatních.
Došli před ošetřovnu, zas jí ovládl smutek, teď už určitě půjde. Zastavila se a otočila se jeho směrem. To co uviděla jí vyrazilo dech. Seděl na jedné ze sedaček vedoucích podél zdi, usmál se na ní.
Vzpamatovala se, zaklepala a vešla do dveří.

Zacházela dovnitř. I když věděl, že bude v pořádku, že je to jen malé zranění, bál se o ní.
Netrpělivě si podupával, mnul si ruce, těkal očima po protější stěně.
Čas plynul strašně pomalu, každá minuta mu připadala jako věčnost.
Dveře se otevřely. Vyšla na chodbu, už neměla obvázané ruce, po jejím zranění nebyla ani památka.
Postavil se, zamířili k východu. Vyšli z nemocnice.
Zastavil se, chytil její ruce do svých a starostlivě si její dlaně prohlížel. Usoudil, že lékařka odvedla skvělou práci, nezbyla tam ani jizvička.
Párkrát přejel bříšky prstů místa, kde ještě před hodinou byly zaseklé střepy. Nemohl tomu uvěřit, její ruce byly na dotek tak příjemné a teplé. Sice jednu ruku pustil, ale druhou si nechal sevřenou v dlani.

Nevěřila vlastním očím, on, její tajný sen, její vzor a velká láska jí právě chytil za ruku a nepustil jí. Vedl si jí jako svou dívku, nestyděl se za ní.
Bohužel se blížil cíl jejich cesty.
Zastavili se.
Přemýšlela, jak mu poděkovat, jak mu říct, že ho chce ještě dnes vidět. Nenapadly jí ta správná slova, zvolila tu nejjednodušší cestu.
„Děkuji ti, Naruto-kun.“
Vyvlékla ruku z jeho sevření a udělala pár kroků k Ichiraku. Chtěla ho naposled vidět, otočila se, stál na tom samém místě, kde ho opustila. Smutně se na ní díval, jakoby něco očekával, možná, …možná, že chtěl polibek na rozloučenou.
Ale co když ne, co když se jí to jen zdá. Rozhodla se to risknout, alespoň dát mu malou pusu na tvář.
Došla zpátky k němu, jeho pohled se ihned změnil, smutek ho opustil.
Zatnula ruce v pěst, stoupla si na špičky a dotkla se svými rty jeho tváře.
Styděla se, chtěla utéct pryč, aby unikla jeho pohledu. Zatočila se jí hlava, zas od něj pár kroků odstoupila, už se vážně musela vrátit, Ayame už by jí asi vážně zabila.

„Po tomhle jí nenechám jen tak odejít.“
Chytl jí za předloktí, přivinul si jí k sobě. Byla sice trochu zaskočená, ale vypadala, že jí to nevadí, spíš naopak.
Dívali si do očí, nechtěl už dál čekat, objal jí kolem pasu a přitiskl si jí k sobě co nejblíž. Cítil, jak se jí zrychlil tep. Už se jí chystal políbit, ale ona ho předběhla. Celá nedočkavá přiložila svá ústa na jeho.
Bylo to jako sen, dávaly do jejich polibky všechny emoce.
Pomalu od sebe odtáhli své obličeje. Usmívali se.
„Nechtěla bys někam zajít, až skončíš v Ichiraku?“

Kývla, ani nebyla schopná slov, netušila, že by se někdy odvážila ho políbit jako první.
Vzpomněla si,že musí jít pracovat, velmi nerada se od něj odtáhla a rozeběhla se ke stánku s ramenem.
„Tak přece jen mi ty střepy přinesly štěstí.“

Poznámky: 

Díky nefunkčnosti Konohy během víkendu jsem se tak trochu nudila a psala a psala...Výsledek vidíte Doufam, že sem vás tím neunudila k smrti a že se vám to líbilo.
PS: Pojmenovala jsem tento výtvor podle jedné písničky (The Red Jumpsuit Apparatus - Guardian Angel), kterou jsem poslouchala během psaní. Je strašně kráásná!

Poděkování

Všem vám moc děkuju za komentáře, které jste mi napsali. Ani nevíte, jak jsem vždycky šťastná, když vidim, že mi přibyl nový. Vážně moc moc moc děkuju za to, že mi umíte tak zvednete náladu =). Co bych bez vás dělala, nevim . Takže naposled jedno velké DĚKUJI

FF

Láska, ta pravá, dokonalá, Tajemství, Slzy štěstí, Měsíční svit, Řeka, Prison break, Sbohem, nejlepší příteli a Smrt? Ne, díky, já chci žít dál!