Prison break - Bolest (1/2)

Od boje s Peinem uplynulo týdnů, Naruto díky Kyuubimu zvítězil, ale po bitvě se dobrovolně nechal uvěznit v podzemní cele pod Konohou.
Věděl, že ho liška čím dál tím více ovládá, a tak se bál, že by mohl někoho zranit. Na jeho vlastní přání k němu nikdo nesměl chodit. Jen několik osob mělo povolení k němu jít. Mezi těmito vyvolenými byla i jedna mladá modrovlasá kunoichi, která se ho právě chystala navštívit.

Otevřela silné dřevěné dveře a dál pokračovala dolů po schodech. V jedné ruce svírala plápolající pochodeň, díky níž aspoň trochu viděla na cestu, a v druhé nesla košík s obědem.
Připadalo jí, že jde snad už půl hodiny a stále neviděla vchod do jeho vězení.
Trochu se bála, přece jen ho ještě neviděla od té doby, co jí pustili z nemocnice. Měla strach, že jí bude vyčítat její zásah do jeho souboje.
Konečně byla u dveří, položila košík s jídlem na zem a volnou rukou zašmátrala v kapse od kalhot. Nahmatala starý dlouhý klíč, vytáhla ho a zasunula do klíčové dírky.
Zaváhala, zase dostala strach, strach z toho, co uvidí.
Otočila klíčem a otevřela dveře. Šlo to velmi ztuha, nesnesitelně vrzaly. Když už byly dostatečně otevřené, tak zase sebrala košík a pomalu vkročila dovnitř.
Pochodní se snažila svítit si na cestu, ale nevyhnula se pár zakopnutí. Blížila se k mřížím, zastavila se. Přemýšlela, jestli se raději nemá vrátit, trochu jí to tu nahánělo husí kůži. Ta tma, odporný vzduch…
Přistoupila blíž k mřížím, zahlédla ho. Ruce i nohy měl připoutané řetězy ze zdi, dokonce měl přes oči převázaný nějaký cár látky.
Zírala na něj a do očí se jí řinuly slzy. Vybavovala si, jak byl vždy energický, veselý, usměvavý, ale to, co viděla teď, jí vyrazilo dech.
Pozorovala ho, jak tam jen sedí na špinavé zemi. Bylo jí ho strašně líto, trhalo jí srdce vidět ho takhle, ale musela to překonat.
Odemkla malá dvířka, kterými mu dávali jídlo, vyndala z košíku nějaké ovoce, rýži, pití a prostrčila to všechno do jeho cely.
Zase dvířka zabouchla a zamkla. Všimla si, že se pohnul, strašně si s ním chtěla promluvit, ale nemohla. Zakázal to, on sám si nepřál, aby na něj kdokoli mluvil. Nechápala to, nechápala ani, proč má zavázané oči, to nechce vidět známé?
„Děkuji za jídlo.“
Viděla, jak se trochu usmál, byl to jen spíš pokus o úsměv. Kdo by se na jeho místě smál.
Znovu se rozplakala, jeho úsměv jí zas srazil na kolena.
Raději sebrala prázdný košík a vydala se ke dveřím, za ní opět všechno pohltila tma.
Vzala za kliku, ohlédla se jeho směrem, neviděla nic, ale zkusila to. Třeba doufala, že ho uvidí stejného, jako si ho pamatovala.
Zatřásla hlavou, zavřela dveře a zamkla.

Když uslyšel cvaknutí zámku, sundal si hadr, který mu bránil ve výhledu a rozhlédl se kolem. Světlo mu poskytovala jedna jediná pochodeň, díky které alespoň viděl na jídlo.
Pomalu se zvedl a došel ke svému obědu.
Nechtěl jíst, nechtěl už být ostatním na obtíž, ale věděl, že když tam to jídlo nechá, tak ho budou přemlouvat. Nějak ho donutí jíst, ale to on nechtěl. Sebral rýžové kuličky a ovoce, sedl si zpátky ke zdi a začal jídlo strkat do malé díry v kamenné stěně.
Hrozně ho bolel žaludek, už několik dní nejedl. Zavřel oči a vzpomínal na doby, kdy byl šťastný, kdy měl kamarády, kdy byl volný.
Věděl, že kdyby někoho uviděl, nebo jen s někým mluvil, tak by se mu stýskalo ještě víc, možná by tím zas probudil lišku.
Nudil se, čas tu utíkal hrozně pomalu, na druhou stranu se mohl pozastavit nad svým životem a přemýšlet.
Přemýšlet nad svými chybami, nad svými úspěchy a neúspěchy, mohl si urovnat myšlenky a tím mnoho věcí pochopit.
Pochopil, proč ho Sakura vždycky odmítala a jen ho urážela. Měla pravdu, vždyť se jen vytahoval a vždycky všechno zkazil. Sice to nakonec napravil, ale jen díky ohromnému štěstí, které ho celý život provázelo.
Celý život ne, v jeho prvních letech života se mu úspěšně vyhýbalo. Co by za to dal, kdyby při něm tenkrát stálo a mohl být se svými rodiči.
Měl by hned od dětství kamarády, neměl by takové problémy ve škole, měl by rodinu, která by mu pomohla.
Slza mu stekla po tváři.
I když se rozhodl nejíst, tak stále alespoň troch pil. Nejraději by požádal o saké, aby mu čas lépe utíkal, aby se rychleji přiblížil smrti. Možná by potom nepřemýšlel nad tak smutnými věcmi.
Vzal tedy do ruky malou láhev a trochu se napil. Cítil, jak sucho v jeho ústech pomalu ustupuje, ale bolest v břiše se tím vždy zhorší.
Bohužel to zas byla jen voda. Jejím zbytkem si polil hlavu a opláchl tvář.
Opřel se o stěnu a snažil se zahnat chmurné myšlenky, které ho doháněly k šílenství. Chtěl spát, jedině ve spánku měl klid, i když se mu občas zdála noční můra, tak to bylo nic oproti realitě. Nemohl ale usnout, byl přespalý. Sice měl málo energie kvůli nedostatku potravy, ale naspáno měl na měsíc dopředu.
Zavřel oči.
Nic, nešlo to.
Znovu je otevřel. Nezbývalo mu nic jiného, než se znovu nechat unášet myšlenkami.
Vzpomněl si na příchod osoby, která mu dnes donesla jídlo. Připadalo mu, jakoby jí slyšel brečet. To se nikdy nestalo. Měl novou věc, nad kterou mohl přemýšlet třeba celou noc. Možná den, nevěděl, jaká je část dne, neviděl ven. Byl odříznutý od světa.
Bolelo ho, že kvůli němu někdo pláče, ale byl i rád, že někomu na něm záleží.
„Někomu na mě záleží.“
Usmál se. Tato myšlenka ho přenesla do chvíle, kdy ležel bezmocně na zemi. Čekal na smrt, čekal co se bude dít a najednou tam skočila ona, Hinata.
Pořád nemohl uvěřit tomu, že ho miluje. Pamatoval si všechna slova, co mu řekla. Byl díky tomu tak šťastný, ale pak se to zvrtlo.
„Možná je kvůli mně mrtvá, co sem to zas proved.“
Znovu mu stekla slza po tváři.
Už mu došlo, že jeho sen stát se Hokage, byl absurdní. Jak mohl být tak naivní.
On, nezodpovědné, zbrklé nemehlo, co se do všeho řítilo po hlavě? To by Konoha dopadla.
A co je vlastně s Konohou teď? Už ji opravili? Nejspíš ano, Tsunade je určitě všechny zapřáhla.
„Jaká ironie, vždycky jsem vesnici chránil před téměř neškodnými hrozbami, ale před tou největší jsem to nedokázal. Neměl jsem z ní vůbec odejít, možná bych zemřel v boji, co možná, určitě, a nemusel bych být tady.“
„Proč jen mi nedají ránu z milosti. Pro normálního ninju to není nic těžkého, jedna technika a je to. Měl bych klid, nehlodalo by mě svědomí.“

„Proč já? Proč já musím být Jinchuuriky? Yondaime, proč sis vybral zrovna mě?“
Bouchl pěstí o zem.
„Zatracená liška! Proč si jí nezapečetil do sebe, vždyť si hned po tom zemřel, alespoň by umřela s tebou. Co jsem ti udělal, žes mi tak zkazil život.“
Na jednu stranu Čtvrtého obdivoval, ale na druhou ho nenáviděl. Bylo mu jasné, že to prostě musel udělat, ale proč musel Kyuubiho zapečetit zrovna do Naruta?
Ne, určitě to myslel dobře, kolikrát mu už síla lišky pomohla, zachránila život. Mnohdy by byl bez její pomoci ztracený.
„Yondaime jistě doufal, že tu sílu ovládnu a že s ní ochráním vesnici, ale já to nezvládl. Zklamal jsem ho, stejně jako všechny kolem sebe.“
Dál a dál v něm vířily myšlenky a vzpomínky ho bodaly do srdce jako stovky jehel.
Konečně se mu začala klížit víčka, usnul.
Doufal, že už se neprobudí.