MISS KONOHA 2008 - část 019

V minulém díle jste se dočetli:
Náhle oblohu rozčísl blesk, ozvalo se vzdálené dunění a spustil se dokonalý liják. Sandaime Hokage se vrhl na pódium a zahřměl hlasitěji než blížící se bouřka: „Rychle! Všichni běžte do tělocvičny! Schováme se před deštěm a stejně... Musím vám něco důležitého sdělit!“

Všichni byli převelice zvědaví, co tak vážného se stalo a hlavně nechtěli zmoknout, takže o sto šest zdrhali přes náměstí, kolem radnice, dvě ulice vlevo, po mostě nad horkými prameny, vpravo, první ulice doleva, přes park, kolem lázní (tady se nenápadně odpojil Jiraiya), u Ichiraku ramen zahnuli zase vlevo, když míjeli knihkupectví, přišli o Kakashiho a nakonec zdárně dospěli k tělocvičně.
Ženské si s reptáním ždímaly šaty a vlasy, invenční zástupci mužského pokolení si rozvěšeli mokrá trika na žebřiny. Děcka naházely zvlhlé svršky na hromadu a jen tak, ve spodním prádle, pokračovaly v demolici krepové výzdoby. Taktéž polonazí Missáci se rozvalili na svá místečka těsně pod pódiem a s otráveným výrazem, který všichni pochytili od nejmenovaného mstitele, pozorovali ten chaos. Všichni, až na Nejiho, který se zapnutým Byakuganem slídil kolem šaten. Adeptky na titul Miss Shinobi se totiž šly převléknout do svých slušivých bílých župánků...

Když se děvčata vybatolila z šatny (Sakura po cestě profackovala Nejiho), usedla pěkně na žíněnky a čekala, než se ctihodný Hokage dostaví k řečnickému pultu. Ctihodný Hokage se však plížil rychlostí postřeleného šneka, jelikož si za chůze sušil klobouk.
“Katon: Karyuu Endan!”
Klobouk udělal BLAF... a shořel...
“Sákryš, to jsem neodhadl,” povzdychl si Sarutobi a předstoupil před chechtající se dav. “Vážení a milí, jelikož nám prší a tak hezky jsme se tu sešli, dovolte mi podělit se s vámi o několik starostí, jež mne v poslední době tíží.”
V zadních řadách se ozvalo nespokojené mručení, několik jedinců se nenápadně přesunulo do posilovny a ostatní uvažovali, jestli studený déšť nebude přece jen lepší, než Sandaimeho zpověď...
“V naší vesnici se poslední dobou dějí zvláštní věci. A mám nepříjemný pocit, že za to můžu já, což je ještě horší. Dokud se tady nesoutěžilo, bylo všechno v nejlepším pořádku. Ale teď! Ninjové odmítají chodit na mise, protože se bojí, že přijdou o promenádu v plavkách. Kdo už nějakou misi vezme, vrátí se z ní předčasně, aby mu to aspoň převyprávěli kamarádi. Kam se poděla ohnivá vůle Listové?! A jak jsem se doslechl z různých zdrojů,” nenápadně mrknul na váženého pána Nara Shikaku, “manželky doma nevaří, poněvadž se sousedkami probírají přednosti našich chlapců. A chlapci a děvčata, místo aby trénovali své ninja techniky, tak se nakrucují doma před zrcadlem!”
Během Hokageho proslovu se v sále začalo ozývat rozpačité pokašlávání, pochichtávání, dokonce i jedna velká rána následovaná výkřikem “AU!”, když Nara Yoshino přetáhla svého manžílka kabelkou.
“Nejhorší na této situaci však je, že došlo i k vandalismu!!! Ve dvou částech naší milované vesnice se objevily skandální nápisy, jejichž autory se dosud nepodařilo vypátrat!”
Z davu se ozvalo: “A kde to je?”
“A co tam píše?”
“A je to moc zničený?”
Sandaime si vzdychl a se slovy: “Na tohle nemám nervy.” pustil k mikrofonu Ibikiho. Ten se široce rozkročil, odhodil deštěm ztěžklý kabát, sundal z hlavy promočený šátek...
Hlediště zašumělo, že to přehlušilo i bubnování deště na plechovou střechu tělocvičny. Morino-san spokojeně ždímal vodu ze šátku: “Co na mě hledite tajak tybecki mnich na větrak? Však venku leje jak z pazury něšikovneho stolařa...”
Uvázal si ninja čelenku zpátky a jal se vysvětlovat problém s vandalismem: “Nějake hovada se rozhodly znečistit naše krasne domy ve čtvrti Harajuku a Utsukushii. Jak na potvoru tam nemame kamery, tuž je jasne, že to musel byt někdo mistni znaly sytuacyje. Vyšetřovani probiha, až je chytnem, zmlatime je, že je ani vlastni matka něpozna...”
Hokage na něj vrhnul zlostný pohled.
“Chtěl sem řict, že budu po zasluze potrestani... Spravně by si to ty plantažnici měli uklidit sami, ale nechceme mit ve vesnici burdel, tuž očista poškozenych ploch pravě probiha. Specialni uklidova četa se pak zučastni pomsty na vandalech, bo teď kvuli nim venku trpi nepohodu.”
Jak to vrchní vyšetřovatel dořekl, otevřenými dveřmi hnáni větrem, bičováni deštěm, vlítli tři vodníci, ve kterých všichni postupně poznávali Ebisu, Gaie a Konohamara. Ebisu si zmoženě otíral brýlky kapesníkem, Gai zase čočku na foťáku... Konohamaru vztekle mrsknul na zem svou zelenou šálu a na celou tělocvičnu zařval: “Chčije a chčije!”
Ebisu sebou trhnul, jako by dostal přímý zásah paralyzérem a začal klučinu honit kolem pódia: “Ctihodný vnuku! Co to zase bylo? Copak vy nevíte, jak se má správně chovat mladý důstojný muž?”
Hyperaktivní Gai úplně zapomněl na to, že je promočenej až na kost a je mu zima, popadl svůj Nikon a fotil jako zběsilej. Ostatní vesničané se lámali smíchy, někteří povzbuzovali Konohamara - hlavně kluci v první řadě - nějaký škodolibec podkopl chudákovi Ebisu nohy... Lee začal vřískat o síle mládí, Tenten se na něj vrhla, ať proboha mlčí, naopak Izumo a Kotetsu se k jeho řevu s radostí připojili. Pozadu nezůstala ani děcka porůznu rozptýlená po celé tělocvičně, takže nastal nepředstavitelný chaos.
Třetí se zoufale chytil za hlavu, odstrčil Ibikiho od mikrofonu a zařval, až se celá budova akademie otřásla: “TICHOOOOOO!”

Ebisu přestal škrtit svého zlobivého žáka, drobotina zanechala škubání krepáku a zkameněla, Missky a Missáci se zkroušeně vrátili na svá místa. Gai schoval foťák a poslušně naklusal před svého Hokage, aby podal zprávu o průběhu čisticí akce.
“Hokage-sama, ten déšť nám docela bodnul, i když s naší silou mládí bysme to zvládli taky. To růžový ´Podporujte Sasukeho´ je pryč, ale zepár ´Temari je kus´ v Harajuku ještě zůstalo. Před hospodou Shinde Iru Shinobi se totiž zas kdosi serval a my jsme se do toho nechtěli zaplést, tak jsme radši...”
“Zbaběle zdrhli!” vypískl Konohamaru a rychle zalezl pod židli, aby neschytal od Ebisu další za ucho.
“No ale čmáranice to teda byly děsný,” snažil se Gai zamluvit trapnou situaci. “Dokonce horší, než když Naruto tehdy zlikvidoval monument čtyř Hokage...”
Nejen Iruka dostal záchvat smíchu při vzpomínce na Narutův naštvaný ksichtík, když vzdorovitě drhnul červené a modré fleky z nosu Nidaime.
“No jo, vlastně,” plácnul se Sarutobi rukou do čela a otočil se zpět na vesničany. “To je další velký problém, o kterém jsem s vámi chtěl mluvit. Postrádáme Naruta!”
Všichni se zmateně rozhlédli... a zjistili, že je to tak! (To si všimli brzo, co?) Sakura horko těžko vzpomínala na to, kdy ho viděla naposledy. Ino se v duchu radovala, že je od něj konečně pokoj, Hinata málem omdlela z šoku, že se ztratila láska jejího života...
Sasu jen pokrčil rameny, hodil si nohu přes nohu a jal se zarytě čučet do zdi. Neji okamžitě narval pramen vlasů do papule a proklínal osud za to, že mu našeptal, aby Naruta diskvalifikoval z Missáka.
Určitě se hroooozně urazil a kvůli tomu odešel. A teď je sám někde v lese a trpí tam hlady, on přece není schopnej se o sebe postarat... A co když ho chytnou Akatsuki a seberou mu Kyuubi... a pak ho zabijou??? Fňuk!
Shikamaru si pomyslel, jak je Naruto děsně otavnej a problematickej... Akamarovi bylo líto, že nebude mít komu trhat kaťata...
“Proto jsem se rozhodl,” vytrhl Sarutobi všechny ze zamyšlení, “že zorganizujeme pátrací akci!”
Samozřejmě přímou reakcí na toto prohlášení bylo nespokojené a zlostné mručení všech přítomných. Jen Lee s Gaiem se začali objímat, brečeli jak želvy a přísahali na sílu mládí, že to malé blonďaté ubožátko zachrání, i kdyby je to mělo stát život.
Sandaime znovu začal pochybovat o přítomnosti ohnivé vůle v jeho lidech a hluboce si povzdychl: “Chjo... Tak dobře. Půjdeme ho hledat, ale až po obědě. V dešti by to stejně moc nešlo...”
“Ne!” vyvřísknul Neji a začal poskakovat jak opička na gumě. “Je to moje vina a já ho půjdu hledat hned! Nikdo a nic mě nezastaví! Mám Byakugan, pro mě déšť není žádná překážka!”
“Tak to prrr, ty gizde!” zahřímal Ibiki-san. “Eště abysme pak hledali tebe! Nebudu tu trpět žadne solo akcyje! Patrani bude spořadane a organyzovane! Valte si nacpat břuchy a ve dvě vas všecki čekam u radnice!”
Do obyvatel “Vesničky-schované-v-takovým-tom-co-padá-ze-stromů” jako když střelí. Ctihodný Hokage ani nestačil mrknout a byli v prachu. V tělocvičně zůstaly jen Missky, Izumo, Kotetsu a Iruka. Sandaime se poškrábal na plešce: “Děvčátka, vy se nejdete najíst?”
“Ne-e, my máme s sebou svačinky,” usmála se Temari.
“No, tak vám přeju dobrou chuť,” odvětil Třetí a se zadumaným výrazem vyšel ven do deštivého dne.

Kin odhopkala pro svačiny, zatímco ostatní holky upravovaly jejich ležení z žíněnek. Sakura dotáhla ze šaten staré závěsy, které na žíněnky položila.
“Joooo, uděláme si piknik,” jásal Izumo.
Ino na něj vyplázla jazyk: “A tebe někdo zval?”
Izumo si vzdorovitě odfouknul afinku z čela, založil si ruce a trucoval. Nevydrželo mu to však moc dlouho, protože Kotetsu ho pořád dloubal do boku.
“Neďobej do mě, já do tebe budu taky ďobat!”
“Ďob!”
“Říkám ti, nech mě!”
“Ďob! Ďob!”
“Já jsem tě varoval!” zařval Izumíno a už se zas honili jak dva malí Jardi po celé tělocvičně.
Kličkovali mezi židlema, přeskakovali lavečky, běhali po zdech, skákali po pódiu, až se Kotetsu kdesi natáhnul a začal brečet.
“Jáu! Asi jsem si zvrtnul kotnííík!”
Sakura, jako správný medic nin, se ho hned vydala ošetřovat. To by však nebyl Kotetsu, aby se za každým jeho činem neskrývala nějaká rošťárna. Sotva k němu růžovláska přišla, stáhl ji na zem, kde ji začal lechat a jinými nehoráznými způsoby mučit. Izumo se k němu s chutí přidal a chlámali se jako blbečci, protože se jim líbilo, jak Sakura piští.
Holky samozřejmě běžely své kamarádce na pomoc, takže nakonec se uprostřed tělocvičny válelo vyřehtané klubíčko, ze kterého občas vykoukla nějaká ta ruka nebo noha.
Culíkatý DJ mezitím třídil své desky, občas mrknul na tu Sodomu Gomoru a jen se uculoval.
“Najíte se s námi, Iruko-sensei?” ozvalo se mu znenadání za zády.
Stála tam Hinata s tím andělským výrazem a vedle ní Noriko, taky nevinnost sama.
“A pustíte nějakou hudbu? Prosííím!” zamrkala svýma velkýma blankytně modrýma očima.
Takovým dvěma kráskám se nedalo odolat, takže Iruka kývnul na oběd i muziku.

Venku pršelo, kapky bubnovaly o plechovou střechu tělocvičny, ze které se ozývaly líbezné a měkké tóny pomalých, tklivých písní. Kdo ví, jestli se tam jen obědvalo... Podle mě došlo i na nějaký ten ploužák... Ale to už se s určitostí nedozvíme...