Sedm Osamělých - Kapitola 9

Po překročení hranic Zemí Vodopádů a Trávy začal Raiu s výukou svých dvou nových partnerů a přátel. Tayuya, jakožto zkušená kunoichi na úrovni jonina, velmi rychle pochopila podstatu toho, jak se vytváří techniky Katonu a naučení se Kaen no Jutsu, jí zabralo pouhé dva dny. Přesto ji ohromilo, jak dobře Raiu dokázal techniku vysvětlit, i když sám Katon používat nemohl. I to ji překvapilo, jaké měl znalosti, ačkoli byl stejně starý jako ona. Po této základní technice se začali posouvat k dalším, již složitějším jutsu.

Jakkaru naproti tomu byl oříšek. Nebyl tak chytrý a zkušený jako Tayuya, takže Raiu ho musel nejdříve naučit, jak se má přesně čakra načerpávat a vyrovnávat její spirituální a fyzickou část ve správných poměrech. Naučil ho, jak třeba běhat po stromech nebo strmých skalních stěnách jako na rovné zemi a až potom se pokračoval v učení základní Doton techniky. To už šlo snadněji, přesto se stávalo, že Jakkaruova tenká kamenná stěna, kterou svojí čakrou vytvořil, byla buď moc slabá, nebo se přímo drolila. Zdi měly jakoby okousané hrany a také nebyly z kamene spíš z jeho kovu. Tayuya se tiše pošklebovala hlavně Raiuovi, že se snaží učit blbce.

Po pár dnech jí však sklaplo, když Jakkaru vytvořil perfektní kamennou stěnu Renga no Jutsu. Byla mnohem slabší než Doryuuheki, které Raiu vytvořil v Zemi Zvuku, ale byla to technika následující Renga, takže to bylo pochopitelné. Tayuya tomu nemohla uvěřit. Něco, co se běžní ninjové učili třeba týdny, se jeden pomalý hromotluk dokázal naučit ani ne za jeden týden. Při té příležitosti si všimla další zajímavost, že i ona se učila pod Raiuovým dohledem rychleji než předtím.

Zprvu tomu nedávala žádnou pozornost a prostě věřila, že to byla její chytrost a schopnosti, ale Jakkaruův pokrok ji přinutil se nad sebou více zamyslet. Orochimaru, jeho poručíci a vrchní stoupenci, jako byl třeba Kabuto, ji naučili o pěti základních živlech, vztazích mezi nimi i jejich vyšších formách, jako byl právě Jakkarův Kouton. Nikdo ji však nikdy neučil, jak se dělají techniky využívající elementy. Ze Zvučné Čtyřky, včetně Kimimara, používal živly pouze Jiroubou, který sice z nich byl nejhloupější, avšak proti Jakkaruovi byl génius. Neměla žádné předešlé znalosti Katonu, a přesto se ho s Raiuem dokázala naučit používat za jeden den a na druhý den už ovládla plamenometné jutsu. Byla arogantní a pyšná na svoji sílu, teď však musela uznat, že v tom muselo být něco víc.

Raiu byl schopný jim přesně vysvětlit, jak techniky fungovaly, což byl také nejspíš důvod, proč se Tayuye a Jakkaruovi dařilo v učení nových jutsu. Tayuya měla podezření, že v tom muselo být něco víc, než jen dobré vysvětlení. Nedokázala však přijít na to, o co šlo.

Uchýlili se do severního regionu Země Trávy v blízkosti hor Země Půdy, kde na sebe nechtěli moc upozorňovat. Na rozdíl od ninjů ze Skryté Vodopádové byli Travnatí více nepříjemní a podezíraví k cizincům. Co Tayuya a Raiu věděli, svědčilo o tom, že Travnatí byli schopni i zabít neznámé ninji, v lepším případě je zavřít a mučit, dokud nevyzradili všechna svá tajemství. Jejich krutost se rovnala těm v Deštné a Orochimarovi. Během putování Raiu vyslal povinné hlášení do Oblačné pomocí svých vlků, které zformuloval s Tayuyinou pomocí.

Parta seděla ve svém táboře na skalní plošině nad lesem. Tráva zde byla velmi vysoká a les tvořily stromy mnohem větší a květnatější, než doposud na své cestě viděli. Vlastně, cestou sem, ale i na skále samotné rostly obrovské houby se zářivě žlutými čepičkami, které měřily i pět metrů na výšku. Hlavně Jakkaru byl z nich na větvi a celou cestu na ně zíral s nadšením vyzařujícím z očí. I Tayuyu houby ohromily, avšak na rozdíl od mladíčka to dokázala skrýt. Raiu se usmíval a tvářil se, jakoby už přírodní zvláštnosti viděl.

„Proč je Skrytá Travnatá Vesnice tak nebezpečná?“ zeptal se v táboře Jakkaru a těkal pohledem z Raiua na Tayuyu.
Ti si vyměnili pohledy, a když se Tayuya neměla do řeči, spustil Raiu sám.
„To proto, že tato země byla místem, kde bojovaly Velké národy a Vesnice mezi sebou v předešlých ninjovských válkách. Hlavně se tu střetávali Kamenní a Listoví ninjové a svými boji všechno zpustošili. Po válce se sem začali stahovat zločinní ninjové a banditi, protože se zdejší nemohli bránit, neboť byli unavení válkou. Z toho důvodu se Travnatí museli vypořádávat se zločinci více než ostatní. Lidé se tu semknuli k sobě a naopak se uzavřeli vůči ostatním. Pro ně jsou všichni cizinci zlí a nemají to v této zemi vůbec jednoduché. Všechno proto, že vzdálení vůdci Velkých Ninja Vesnic spolu chtěli bojovat o politickou moc.“
Raiuovo vyprávění udusilo Jakkaruovo nadšení, nahradila ho provinilost a sklonil hlavu.

„To jsem nevěděl... že tohle Lord Tsuchikage udělal,“ řekl po chvíli zarmouceně a Raiu si povzdechl.
„Netvař se, jakoby jste v Oblačné byli nějací svatouškové!“ odfrkla si Tayuya. „Taky jste dělali podobná svinstva jako všichni ostatní. Taky jste za sebou v okolních zemích nenechali nic než spoušť.“
Černovlasý mladík se podíval na rusovlásku a ona v jeho pohledu neviděla žádnou hořkost za tuhle její poznámku vůči jeho milovanému domovu. Zhluboka se nadechl, aby na její poznámku zareagoval.
„Máš pravdu. I my jsme k podobným věcem přispěli a věř mi, že toho lituju, i když jsem u toho nebyl. Je to však povinnost moje a mého klanu sloužit Raikagemu, Oblačné a bleskovému feudálnímu lordovi. Pro dobro naší rodné země jsou Oblační schopní udělat cokoliv, i když to znamená uškodit našim sousedům. Stejně jako je zvykem v ostatních vesnicích.“
Tayuya si ještě jednou jeho slova projela hlavou. Byl to dost realistický nadhled na svět. Na jednu stranu byl Raiu velmi loajální vůči Oblačné, jejím vládcům i občanům. Zároveň si uvědomoval, že obdobně to vnímají jiní v ostatních vesnicích. Měl schopnost se vcítit do ostatních a porozumět jejich motivům, myšlenkám a pocitům. Proto dokázal odhadnout Jakkarua, a jak si následně sama těžce uvědomila, uměl chápat i ji. Z té představy se jí neudělalo dvakrát dobře. Mohla by však na něho jít od lesa.

„Tak proč se nevyvážeš ze své povinnosti, když nesouhlasíš s tím, co tví vládci dělají?“ pokračovala Tayuya a očima se vpíjela do Raiuových, aby spatřila jakoukoliv změnu v jeho náladě. Ničeho si však nevšimla. Raiu byl stále klidný, pouze pokrčil rameny.
„Očekává se to ode mě a hlavně závazek sám chci. Chci chránit svůj domov, všechny obyvatele a pomáhat Raikagemu-sama tím, že ho budu chránit a plnit pro něho mise, které zajistí bezpečnost vesnice, a jak osobně doufám, i v celém světě.“
„Tak to seš hodně veliký blbec a naivka, jestli si myslíš, že stávající Raikage má zájem žít s ostatními v poklidu,“ podotkla posměšně Tayuya. „Sice se k žádné válce teď neschyluje, ale zrovna Čtvrtý Raikage patří k těm vůdcům, kteří se vojensky na válku nejvíce připravují stejně jako Třetí Tsuchikage.“
Raiu opět pokrčil rameny a lehce se usmál.
„V tom máš asi pravdu. Nic však nezmění mé přesvědčení. Zůstanu věrný Oblačné. I kdyby to znamenalo operovat mimo vesnici tak, jako dělám teď s tebou.“
Podíval se na zmateného Jakkarua.
„A s tebou taky.“

Tayuya lehce přivřela oči po této odpovědi. Raiuova loajalita ji stále ohromovala a připomněla její vlastní k Orochimarovi, když ji ještě měla. Vtom si vzpomněla na něco jinýho...
„Orochimaru tady měl jednu laboratoř. Nevím, co tam dělal, ale vím, kde je, a že je už dlouho opuštěná.“
Raiu zbystřil a podíval se na ni stejně jako Jakkaru, který nevěděl, o co se jedná. Ještě mu o Raiuově oficiální misi neřekli. Tayuya pak dodala.
„Alespoň tentokrát budeš moct poslat svýmu šéfovi nějaké pořádné hlášení, ne takové malé drobky.“
„To se mi líbí. Zítra vyrazíme a ty nás tam povedeš,“ přikývnul Raiu.

* * *

Druhý den se vydali hlouběji do Země Trávy a během cesty Raiu vysvětlil Jakkaruovi svoji misi, kterou dostal od Raikageho. Neřekl mu však, že to není pravý důvod, proč cestoval s Tayuyou. Vlastně ani Tayuye to neprozradil. Sám si tím cílem nebyl moc jistý, a hlavně nevěděl, kde by měl vůbec začít.

Cesta jim zabrala dva dny. I když Země Trávy nebyla tak veliká, museli se několikrát vyhnout hlídkám a týmům ze Skryté Travnaté. Pro Jakkarua to bylo vzrušující a svoji nervozitu nedokázal příliš skrýt. Starší dvojice to brala více vážně, protože oba byli cvičení a zkušení jonini. Hlavně je Travnatí nehledali, takže šlo čistě o mapování čakry nepřátelských ninjů a snahu se jim vyhnout. Ninja - vlci slídily v širším okolí svými zesílenými smysly. Raiu se přepnul do senzorového módu a pátral po stopách čakry ninjů v blízkosti party.

Tayuya je zavedla do oblasti země, kde se rozprostíraly hluboké bambusové lesy a křoví divoké rýže. Vysoké, odolné stonky bambusu rostly do výše tak blízko u sebe, že díky jejich listům se zdálo, jakoby byla neustále noc. Dívka je vedla stále hlouběji a hlouběji do lesa. Prodírali se skrze divokou rýži, která se proplétala skrze sebe tak hustě, že se některými částmi museli buď prosekat, nebo je úplně obejít. Raiuovi i Jakkaruovi se začalo pomaličku zdát, že chodí v kruhu, a když se na to Tayuyi zeptali, jen je rozčileně odpálkovala.
Po pár hodinách se konečně zastavili a Tayuya hleděla před sebe na shluk bambusových stonků. Raiu by si řekl, jen další bambus, ale Tayuya se na ně dívala s tak upřeným pohledem, že to muselo znamenat víc, než se zdálo.
„Jsme tady, paka,“ potvrdila Tayuya rozmrzele Raiuovu domněnku. Její nevrlost pocházela z dalšího Ikazuchiho předpokladu, že chodili v kruzích, když se snažila najít vchod do úkrytu. To jim samozřejmě nemohla říct. Vykročila kupředu ke skupince bambusů a chvíli si je prohlížela. Raiu ji následoval navlečen ve své klanové zbroji s přilbou na hlavě a začal si sám bambusy prohlížet.

„Určitě?“ zeptal se. Jeho hlas zněl elektronicky přes mikrofon a reproduktor zabudovaný do přilby.
Tayuya ukázala na kmen jednoho z bambusů, „koukni. Vyřezané znaky.“
Raiu se zadíval na jedno ze stébel a opravdu byly na něm dva řezy, skoro nepatrné. Těžko by si znaky všimnul, natož aby mu dávaly jakýkoliv význam. Podíval se na Tayuyu, která mu věnovala vědoucí pohled, jakoby odpověď byla naprosto zřejmá.
„Podobné řezy jsou na všech bambusech tohoto svazku. Když se na ně podíváš z určitého úhlu, uvidíš celý znak. Vchod je přímo před námi, skrytý v tom křoví.“
Raiu začal pohybovat rameny do stran, aby zkusil, zda něco uvidí. Po několika pokusech to také uviděl. Jednotlivé řezy na všech bambusech spolu skutečně vytvořily kanji symbol 戸, „dveře“ (jap.: to).
„Proto jsme tak dlouho bloudili. Hledala jsi tuhle skupinku a správný úhel,“ podotknul Raiu, čím si vysloužil zlostný pohled Zvučné.
„Drž hubu! Nebloudila jsem!“
Raiu tasil katanu a rychlým, plavným pohybem rozseknul křoví mezi bambusy. Po několika dalších secích byly tajné padací dveře skutečně vidět.

První skočil dolů Raiu. Jak se dalo čekat, byla tam tma, pouze světlo otvorem ve stropě zalévalo malý kruh okolo něho a vzhledem k venkovní světelné situaci to znamenalo téměř nic. Za ním seskočili Tayuya a Jakkaru a rozhlíželi se. Tayuya našla na zdi pochodeň, kterou vzala a rychlým provedením malého Katon jutsu louč zapálila, a osvětlila část kamenné chodby, ve které se nacházeli. Podobně to provedla i s druhou loučí, kterou si vzal Raiu.
Chodba byla celá kamenná a naprosto obyčejná. Kromě pochodní v malých výdutích tam nebylo nic. Nabízely se jim dvě cesty.
„Rozdělit se, není moc dobrý nápad,“ poznamenal Raiu, když se rozhlédnul do obou temných směrů.
Tayuya přikývla.
„Rozhodně. I když je tohle bývalá základna, Orochimaru tu stejně mohl nechat různé všivé pasti a nástrahy pro nezvané hosty.“
Po chvilce se rozešla jedním směrem a oba kluci ji mlčky následovali.

Chodba byla pořád stejně prostá a nudná jako její začátek u vchodu. Nenacházely se zde žádné další dveře a žádné odbočky do jiných chodeb. Raiuova mysl začala probírat možnosti, proč by někdo stavěl základnu takovýmto způsobem. Zdálo se, že musela být velmi rozsáhlá, což se může stát její velkou slabinou, kdyby náhodou někdo odkryl část zeminy v této oblasti, nebo by tu proběhla nějaká bitva. Za několik minut chůze konečně došli k první zatáčce doprava, která je zaváděla směrem na východ. Po pár krocích se zjevily první dveře po obou stranách chodby. Raiu opatrně otevřel jedny dveře. Jakkaru, který byl nejvíc vystrašený, s Tayuyou nahlédli do druhých. V obou místnostech nenašli nic kromě pár rozházených beden.

Pomalu postupovali úkrytem. Nacházeli další místnosti, které byly prázdné, nebo téměř prázdné. Zřejmě Orochimaru odtud odešel dost narychlo anebo to tu objevil a vyraboval někdo jiný. Po možná čtvrthodině prohledávání nalezli schodiště vedoucí dolů do dalších pater. To naznačovalo, že se jednalo o mnohem větší úkryt. Obezřetně sestoupili o patro níž, přičemž museli odvalit několik velikých kamenných kvádrů. Jakkaruova síla a Raiuův Raiton hodně pomohly a zároveň si v první místnosti hned všimli změny. Místo poloprázdné místnosti našli pokoj s jednou postelí, pár stolků, malou skříň a svícny v dutinách ve zdech. Nábytek byl zaprášený a nedotčený.
Tato část základny byla oddělena od té vstupní, což přivedlo Raiua a Tayuyu k závěru, že mají velkou šanci, že tu zůstaly nějaká zpravodajská data. Vyvstala otázka, proč se sem Orochimaru nevrátil a nechal to tu takové, jak to bylo.
Nacházeli další obytné místnosti a sklady. Hlavním objevem byla obrovská hala, obklopená ze všech stran vězeňskými celami. Podle Raiuova odhadu tento prostor ohraničoval dlouhou chodbu ve vyšším patře, odkud se sem tajným vchodem dostali, přičemž cely musely být pod chodbou. Z architektonického hlediska to sice šetřilo místo, ale ze strategického zřetele bylo hloupé postavit pouze jednu stěnu mezi vězně a únikovou cestu. Avšak šance uniknout nebyla nijak veliká vzhledem k tomu, že majitelem byl Orochimaru.

Prozkoumávání pokračovalo a při něm se v Raiuovi rozšiřovalo divné tušení, že tu něco nesedí. Jakkaru byl vyděšený čistě silou atmosféry tohoto místa, ačkoliv jim tu zdánlivě nic nehrozilo...
„Hej! Něco jsem našla!“ zavolala Tayuya do chodby na Raiua a Jakkarua, když se vyklonila z jedněch dveří.
Chlapci šli za ní do laboratoře, která vypadala lépe vybavená než ostatní s několika soškami a nábytkem stylizovaném v hadím motivu. Podél jedné stěny se linuly poloprázdné regály se svitky. Na stolech uprostřed místnosti byly rozbité skleněné baňky a nádoby. Na protilehlé straně od knihovny se nacházela velká prosklená nádrž s velikou zející dírou, která kdysi byla plná jakési tekutiny, dnes však už byla všechna dávno odpařená. Na druhé straně od dveří stál menší stolek se židlemi, některými převrhnutými a na stolku byla malá socha stočeného hada okolo tyče.

„Orochimarova pracovna,“ pronesla Tayuya.
Parta začala procházet místností a prozkoumávat všechno, co tam zbylo. Jakkaru se otřásl, když objevil na jednom ze stolů sadu nožů, které všechny byly v různém rozsahu potřísněné krví. Raiu procházel kolem velkého stolu uprostřed, kde byly rozbité baňky, roztrhané a jen natržené svitky a další zdravotní nářadí. Zastavil se, když pohledem spočinul na jednom konkrétním svitku.

„Něco mám,“ řekl a sundal si přilbu.
Otevřel svitek a začetl se do něho. Jakkaru a Tayuya k němu přišli se zvědavými pohledy.
„Co je to?“ zeptala se Tayuya.
„Orochimarův vědecký zápisník,“ odpověděl Raiu zatímco pokračoval ve čtení. „Nejsem žádný vědec, ale z toho, co se tu píše, Orochimaru se zde zabýval pokusy o zkřížení lidské biologie s hadí.“
Tayuya si odfrkla.
„Samozřejmě. Vždycky byl fascinovaný hady a toužil mít všechnu jejich sílu, slizoun zatracenej!!!“
Raiu dál pročítal zápisky.
„Používal nejen vězně, ale i své následovníky, do kterých vkládal tělesné tekutiny svých hadů, váčky s jedem do jejich čelistí nebo další orgány, případně i svoji vlastní čakru. Ten seznam je dost rozsáhlý... Muselo tudy projít desítky lidí, na kterých prováděl své experimenty... Je šílené to takhle číst.“
Jakkaru se při těch slovech otřásl, stáhnul ramena a hlavu blíže k trupu. Tayuya se ani nepohnula. Vzpomínala na vlastní čas strávený za mřížemi nebo na operačním stole, kde na ní Orochimaru a Kabuto pracovali, aby z ní udělali jednu ze Zvučné Čtyřky.

„A-a-a... ja-jak to s nimi dopadlo?“ zajektal zuby Jakkaru.
Raiu se hluboce nadechl, ale pohled neodtrhnul od papíru.
„Většina pokusných subjektů zemřela během operace anebo hned po ní, nebo trpěla několik dní. Těch pár, kteří přežili, se stali objektem studia. Brali jim krev, odebírali pot, sliny, jed, kožní vzorky, zatímco je cvičili... Pokud se ukázali jako slabí a během pokusů nebo na svých misích zemřeli, použili úplně všechno, aby to mohli... zopakovat, případně jak vlastnosti těchto jedinců spojit a dát je jinému subjektu.“ Raiu konečně odtrhnul oči od svitku a zahleděl se před sebe, i když pohledem byl někde ve svých vlastních myšlenkách. „Je to nedokončený,“ pravil tiše a zamyšleně.

„Proč?“ zeptal se Jakkaru a podíval se Ikazuchimu přes rameno do zápisníku.
„To se tu nepíše,“ odpověděl Raiu a rozhlédl se po místnosti. „Není tu ani psané, že by výzkum zde byl ukončen. Podle toho, co jsme viděli, tak Orochimaru odsud odešel dost narychlo. Nebo se vzdálili jen jeho následovníci. Orochimaru musel mít práci i jinde. Většina vybavení tu však zůstala, včetně výzkumu.“
„Otázka je jasná. Proč?“ dořekla Tayuya a Raiu přikývnul. Po těchto slovech se ponořila místnost do ticha, jak nad tím všichni dumali.

„Možná, že základnu našli nepřátelé a lidi odtud utekli?“ Tayuya ho zpražila pohledem, ale než mohla cokoliv říct, předběhnul ji Raiu.
„To si nemyslím. Horní patro možná, ale to by nevysvětlovalo, proč je toto patro a další téměř netknuté. Určitě by se nezastavili u zabarikádovaného schodiště, kdyby to byli ninjové. A když to byli obyčejní zloději, tak by tento prostor ani nenašli.“
Jakkaru sklonil hlavu a mlčel. Tayuya přimhouřila oči zamyšlením.
„Možná...“ pronesla, čímž pozornost obou chlapců přesunula na sebe. „Když jsme to tu prohledávali, něčeho jsem si všimla, i když mi to až doteď nepřipadalo důležité.“
Po chvilce Raiu kývnul hlavou jako vyzvání, aby dívka pokračovala.
„Všimla jsem si, že některé chodby a místnosti mají méně usazeného prachu než jiné. Někdy šlo jen o pouhé pruhy, ale rozdíly byly viditelné. Někde bylo prachu tolik, že pod ním nebylo nic vidět, jinde ho byla zase malinká vrstvička.“
Raiu a Tayuya na sebe vědoucně hleděli, což ještě víc znejistělo Kamenného obra.
„Co t-to znamená?“
Oba starší ninjové si vzájemně hleděli do očí, dokud zrzka nepromluvila.
„Znamená to jedinou věc, kluku.“
Raiu přikývnul.
„Že tu nejsme sami.“
Všichni se podívali směrem ke dveřím, jakoby čekali, že jimi kdokoliv nebo cokoliv najednou přijde. V hrobovém tichu se však nestalo nic. Jakkaru se začal třást strachy, joninové na sobě nedali nic znát, ale cítili se podobně jako jejich kolega.
„A já bych si tipla, že ten někdo určitě bude vědět, co se tu stalo,“ řekla Tayuya a sfoukla stranou pramen vlasů, který jí zakryl pravé oko. „Pokud není sám příčinou.“