Návrat bílého lva 9

Když se mi Hashiramova nabídka stát se hokagem rozležela v hlavě, měl jsem z ní rozpačité pocity. Byl jsem na jednu stranu šťastný, protože jsem konečně mohl naplno realizovat své představy o vesnici, ale zároveň jsem věděl, že to znamená, že mi nezbude v podstatě žádný volný čas, který bych mohl trávit s Momo, a to zrovna ve chvíli, kdy se to moc nehodilo.
Dalších pár dní po oslavě mě o tom jenom přesvědčilo. Od chvíle kdy odešel Klose z našich životů, jako by v nich vznikla obrovská díra. Když jste zvyklí na to, že s vámi žije někdo, o koho se musíte 24 hodin denně starat, a kdo je na vás absolutně závislý, tak nemůžete, potom co odejde, ze dne na den přepnout na jiný režim. Chyběly mi ty dětské všetečné otázky, rodinné večeře, na kterých nadšeně Momo vyprávěl, co se ten den naučil na našem tréninku, ale nejvíc ze všeho mi chyběl ten pocit teplého domova, na který jsem se každý den, ať už jsem byl kdekoliv, mohl těšit. A když jsem se takhle cítil já, tak pro ni to muselo být ještě těžší.
Musel jsem si s ní o tom promluvit, přece jenom to bylo rozhodnutí, které mělo ovlivnit životy nás obou. Pár dní po oslavě jsem za ní přišel do kuchyně, kde zrovna myla nádobí.
„Momo, co by si řekla tomu, kdybych odmítl post hokageho,“ řekl jsem vážně. Chvilku to vypadalo, že mě vůbec neslyšela. V klidu domyla talíř, který měla v ruce. Potom vypnula vodu a pomalým krokem se přesunula ke stolu a sedla si na židli. Sedl jsem si naproti ní a čekal, co řekne.
„Proč bys to dělal? Vždyť jsi to vždycky chtěl,“ začala v klidu, ale vážně.
„Třeba už nechci,“ odpověděl jsem.
„To mi budeš muset vysvětlit,“ podivila se.
„Víš, přemýšlel jsem o tom a už jsem na to prostě moc starý. Práce hokageho je běh na dlouhou trať a Hashirama by si měl jako nástupce měl vybrat někoho mladšího. Tenhle post by se měl předávat vždycky další generaci, aby se nemusel hokage měnit každých pár let a zajistila se tak stabilita vesnice,“ začal jsem s připravenými argumenty. „Navíc jsem si v posledních letech, kdy mou hlavní denní náplní byl trénink Kloseho, zvykl na klidnější režim. Už nejsem ten Tobirama, kterého nezajímalo nic jiného než státnické záležitosti. Raději bych předával své zkušenosti mladým,“ mluvil jsem a přitom pozorně sledoval její reakci, ale její výraz byl stále stejně klidný a vážný jako na začátku. „Také bychom díky tomu mohli trávit více času spolu,“ uzavřel jsem monolog.
„Takže ty chceš předávat své zkušenosti mladým? Ty, který jsi nikdy neměl rád děti?“ řekla nedůvěřivým tónem.
„Změnil jsem na ně názor,“ bránil jsem se.
„A nezměnil jsi názor také na uklízení? Že bychom ušetřili za služebnou,“ řekla ironicky.
„Proč jsi podrážděná?“ zeptal jsem se.
„Proč ke mně nejsi upřímný,“ vyjela na mě. „Tobiramo, znám tě od svých patnácti let a od osmnácti s tebou žiju. To sis vážně myslel, že mi nedojde, o co ti jde? Nenechám tě zahodit svůj sen kvůli tomu, abychom mohli sedět doma, držet se za ruce a čekat až se nám vrátí syn, takový ani jeden z nás není,“ začala s kázáním. Chtěl jsem jí odpovědět, ale nenechala mě. „ Vím, co chceš říct a oceňuji, že jsi chtěl udělat hezké gesto a trávit se mnou více času teď, když je náš syn pryč, ale zároveň mě štve, že si myslíš, že jsem tak slabá, že to sama nezvládnu.“ Musím se podívat do starých spisů zjistit, jestli se v klanu Uzumaki nedědí nějaká technika, která umožňuje čtení myšlenek, tohle začíná být divné. „Neříkám, že to nebylo ty roky, kdy jsme žili jako rodina krásné, ale musíme jít dál, stejně jako to chceme po něm. Navíc nevěřím, že se ostatní hokage vzdají bez boje a jenom tak nechají Kloseho, aby se po skončení tréninku vrátil do Listové. Bude potřeba silný hokage, který přinutí ostatní vesnice, aby dodržely své závazky, a to je pro mě důležitější, než jestli tě uvidím čtyři nebo osm hodin denně, a já neznám nikoho lepšího pro tenhle úkol než jsi ty.“
V místnosti bylo na chvíli ticho. Nevěděl jsem co na to říct. Vždycky jsme přemýšleli podobně to, byla taky jedna z věcí, co mě na ní přitahovaly, ale ona měla navíc ten dar říct vždycky správnou věc ve správnou chvíli. „Stačí ti takhle moje odpověď?“ zeptala se nakonec.
„Předávání zkušeností mládeži a úklid bude holt muset ještě pár let počkat,“ usmál jsem se na ni. V tu chvíli jsem věděl, že dělám správnou věc.
„To tě asi strašně mrzí,“ ušklíbla se Momo.

S pozicí Hokage mi přibylo více povinností, než jsem si myslel. I když jsem víc než polovinu této práce dělal už jako Hashiramův poradce, zjistil jsem, že se jako hokage flákal o něco méně, než jsem si původně myslel. Navíc jak se vesnice rozrůstala, bylo čím dál více jasné, že část povinností hokageho se musí přenést na někoho jiného. Zájem o služby našich ninjů se pořád zvyšoval a už nebylo možné, abychom každou misi vyhodnocovali a přidělovali jenom já s Shikaharem. Proto jsem ustanovil komisi, která o tom měla rozhodovat. Dalším mým krokem jako hokageho bylo vytvoření nového speciálního útvaru zvaného ANBU. Tito speciálně vycvičení ninjové měli zajistit, aby se už nikdy neopakovalo, že nebudeme vědět, co se děje v ostatních vesnicích. Všechny jednotky pracovaly v absolutním utajení na území všech zemí a hledaly cokoliv, co by mohlo ohrozit Listovou. Případně známé hrozby eliminovat. Donášely nám také pravidelné informace o tom, co se děje v ostatních vesnicích. Možná to bylo sobecké, ale součástí práce ANBU bylo také sledovat, jak pokračuje výcvik Shishiho. Sice jsme dostávali pravidelné zprávy od ostatních vesnic, ale chtěl jsem mít jistotu, že je nikdo nepřikrášluje.
ANBU jsem chtěl vytvořit, už když byl hokagem Hashirama, ale tomu vadilo, že by založení podobného útvaru porušovalo dohodu nezasahování do vnitřních záležitostí ostatních suverénních států, kterou podepsali všichni kage hned na prvním setkání. Jeho vytvoření odmítal dokonce i tehdy, když už podobné složky měly všechny ostatní země. Musely kolem nás vybuchnout čtyři vesnice, aby mi dovolil alespoň vybrat pro každou z nich jeden tým, který měl tamější situaci monitorovat.
Vedením ANBU jsem pověřil Idaryho. Místo mého pobočníka zase dostal Kagami, abych nemusel všechno házet na hrb Shikaharovi. Navíc mi to dost zlepšilo reputaci u Uchihů, což se hodilo, jelikož až do teď mě považovali za svého největšího nepřítele a já jsem neměl v plánu se celý zbytek svého úřadování hádat s druhým největším klanem ve vesnici. Společně s ním jsme také prosadili v radě, že Uchihové dostanou dohled nad Vojenskou policii, útvarem odpovědným za bezpečnost uvnitř vesnice. Jeho velením jsem také Kagamiho, jako jediného Uchihu ve vesnici kterému jsem opravdu důvěřoval, pověřil.

...

Čas opravdu plynul jako voda a než jsem se nadál, tak jsme s Momo měli jet na Kloseho desáté narozeniny. Vstřícnost kage ohledně našeho styku s ním se lišila vesnici od vesnice. Mizukage nám dovolil s ním strávit po oslavě ještě tři dny, naopak kazekage trval na tom, abychom se s ním setkali pouze na oficiální oslavě. Tenhle rok jsme jeli do skryté Oblačné a raikage povolil, aby chlapec strávil alespoň jeden den o samotě s Momo. Mně se týkaly stejné podmínky jako v Písečné.
Vše se zvrtlo den před odjezdem. Tehdy jsem se vrátil z úřadu hokageho dřív. Momo ležela v naší ložnici bezvládně na zemi, kolem ní se válelo poházené oblečení a na posteli byl otevřený kufr. Už pár dní před tím se jí udělalo špatně, tak jí na to Hyrada dal nějaké léky, podle něj to ale nemělo být nic vážného. Okamžitě jsem ji přemístil do nemocnice.
„Ahoj lásko, už je ti lépe? Co tě to napadlo vylézat s postele?“ zeptal jsem se vystrašeně, když se konečně probrala v nemocničním pokoji.
„Chtěla jsem nám zabalit věci na zítřejší cestu, ale zamotala se mi hlava a potom už si nic nepamatuji.“ Bylo vidět, že je vyčerpaná a má vysokou horečku.
„Teto, nevím, jak se to stalo, ale zánět, co jsi měla v průdušnici, se ti rozšířil do celých plic. Uzdravíš se, ale musíš zůstat tady v nemocnici, jinak se to rozroste ještě víc, a potom už s tím nic nenaděláme ani my,“ vysvětloval jí Hyrada situaci.
„Ale to nepřipadá v úvahu, zítra ráno musíme odjet do Země Blesku,“ řekla tak rezolutně, jak to jenom ve svém stavu dokázala. „Nemyslí tím to, co říká, že ne, Tobiramo?“ obrátila se na mě.
„Promiň, je mi to líto, ale v tomhle stavu nikam nemůžeš. Už jsem nechal poslat zprávu raikagemu, že nedorazíme. Pokusím se domluvit s ostatními kage, aby se srazem posunula i oslava,“ snažil jsem se jí uklidnit.
„To nesmíš! Slíbili jsme mu, že za ním každý rok na jeho narozeniny přijedeme, ten slib nesmíme porušit,“ z každého jejího slova bylo slyšet zoufalství a vyčerpání.
„Také jsme si ale navzájem slíbili, že tu pro něho budeme, až se vrátí. A k tomu musíš žít. Zůstaneš tady!“ řekl jsem tónem, který nepřipouštěl námitky. V duchu jsem se jí omlouval, věděl jsem, jak moc pro ni ta cesta do Oblačné znamená, jak moc se na něj těší, ale jinak to nešlo
„Promiň teto, ale ve svém stavu bys nejspíš nepřežila ani cestu tam. Je zázrak že vůbec dokážeš udržet vědomí tak dlouho,“ apeloval na ni Hyrada.
„Tobiramo?“ obrátila se na mně zoufale. Veškerá radost a jiskra, které vždy zářily z jejích očích, byly ty tam a zůstal v nich jenom smutek.
„Hyrado, můžeme si promluvit venku?“ pokynul jsem synovci.
„Samozřejmě, hokage-sama,“ souhlasil a šel směrem ke dveřím. Když procházel kolem mě, chytil jsem ho za rameno.
„Hned jsme zpátky, miláčku,“ rozloučil jsem se s Momo. Potom jsem nás přenesl ke mně do pracovny, nechtěl jsem totiž, aby náš rozhovor mohl slyšet kde kdo na chodbě nemocnice.
„Co to má sakra znamenat?! Před pár dny jsi mi říkal, že to bude v pohodě. Připadá ti tohle v pohodě?“ snažil jsem se mluvit klidně, ale byl jsem na něj dost naštvaný, takže se mi to moc nedařilo.
„Je mi to líto, strýčku, ale v životě jsem neviděl, aby se zánět po nasazení léků rozšířil a už vůbec ne takhle rychle. Z nějakého důvodu ta nemoc vůbec nereaguje na léky, které jsem tetě předepsal. Rozšiřovat se přestal, až když jsme jí dali ty nejsilnější léky, jaké máme. Teď můžeme jenom čekat, ale to že se probrala k vědomí je dobré znamení. V příštích dnech se bude zánět postupně zmenšovat a do měsíce by měla být úplně zdravá,“ řekl klidně.
„Že bude zdravá jsi mi říkal už před pár dny, tehdy ses mýlil. Řekni mi jediný důvod, proč bych ti měl věřit, že teď to máš pod kontrolou.“
„Růst zánětu se zastavil, to znamená, že není rezistentní a lze ho léčit a i kdyby se nám ho nepovedlo odstranit prostřednictvím těchto léků, tak fakt že už neroste, nám dá alespoň čas, zanalyzovat nemoc a ustanovit správnou léčbu. Kousek nakažené tkáně jsem už poslal do laboratoře. Vím, že to vypadá všelijak, ale teď jí dnem i nocí budou pozorovat ti nejlepší doktoři v Konoze. Jsem si jistý, že ji zachráníme,“ řekl s jistotou v hlase. Už tehdy mi přišlo, že až s moc velkou, ale v té době to byl nejlepší doktor ve vesnici, ve svých sedmadvaceti letech se těšil velkému respektu všech svých kolegů a byl vůdčí osobností místní nemocnice, dokonce začínal pracovat na technice, která měla léčit zranění pacientů pouze za pomoci čakry. Nezbývalo mi proto nic jiného něž mu věřit.
„Sám jsi mi vždycky říkal, že v obtížných situacích je nejdůležitější zachovat rozvahu a klid. Hlavně nechtít všechno udělat za každou cenu hned. Vím, že je to těžké, ale musíš být trpělivý.“ Začal mě uklidňovat.
„Doufám, že máš pravdu,“ odpověděl jsem mu.

Mezitím než jsem se vrátil do Momoina pokoje, tak usnula, sedl jsem si k její posteli a čekal. Vzpomínal jsem na doby, kdy jsem takhle sedával u naší postele, vždy v noci před bitvou, a pozoroval ji, jak spí. To bylo ještě ve starém sídle klanu Senju, kdy celý náš život byl jedna velká válka proti Uchihům. Tehdy jsme byli čerstvě zamilovaní a já si snažil zapamatovat každý rys její tváře. Připomínal jsem si tak, za co bojuji. Kecy typu sláva klanu nebo čest feudálního pána sice dobře zní, když vám je jako dítěti tlučou do hlavy, ale rychle na ně zapomenete, když vidíte, jak se kvůli nim masakrují tisíce lidí. Potom přijde chvíle, kdy si musíte najít opravdu silný důvod, proč bojovat, alespoň do té doby, než se ze zabíjení stane rutina. Hashirama měl svůj sen o vesnici, Idary psal povídky z našich cest a těšil se, až je po válce vydá, Asuma zase vždycky říkal, že žije pro zítřek, ať to znamenalo, co chtělo, a můj důvod byla ona. Vždy když jsem šel do boje, představil jsem si Momo, jak spí v bezpečí v našem domě a uvědomil si, že jestli je nezastavíme, tak nepřátelé vtrhnou k nám do domu a zapálí ho i s ní uvnitř. Rázem bylo o motivaci postaráno.
Tentokrát tam ale žádný chlap, kterého bych mohl zabít a Momo tak ochránit, nebyl. Dům už hořel a já nemohl dělat nic, jenom čekat, jestli vyjde ven, nebo shoří s ním. I přes Hyradova ujištění jsem se nemohl zbavit dojmu, že není něco v pořádku.
Nevím, jak dlouho jsem tam seděl sám, ale venku už byla tma, když se znovu otevřely dveře. Do pokoje vešli Hashirama s Mito.
„Jak je jí,“ ptala se hned hezčí polovička páru.
„Nic moc, ale podle tvého syna bude v pořádku,“ odpověděl jsem.
„V tom případě si můžeš být jistý, že to tak bude,“ ujišťoval mě Hashirama.
„Co tady vůbec děláte?“ zeptal jsem se pro změnu já.
„Co tím myslíš?! To samé co ty, máme o ní starost. Je to moje nelepší přítelkyně, to jsi si myslel, že budeme sedět doma, když tu leží v takovémhle stavu.“ Obořila se na mě žena s rudými vlasy.
„Já spíš myslel, jak jste se o tom dozvěděli?“ upravil jsem otázku
„Aha… promiň,“ usmála se rozpačitě. Nejspíš taky byla hodně nervózní.
„Poslal pro nás Hyrada. Prý jsi z toho všeho nějaký nesvůj a neměl bys teď být sám,“ odpověděl místo ní bratr.
„Měl by se spíš starat o ní než o mě,“ zavrčel jsem.
„Víš, že dělá, co může,“ hájil svého syna Hashirama.
„Vím, ale prostě mám pocit, že není něco v pořádku. Cítím, jak každou hodinu slábne, jak klesá množství její čakry, jak jí to zevnitř zabíjí, a já nemůžu nic dělat.“
„To je u vážných nemocí běžné, že čakra člověku klesne na minimum. Léky aktivují buňky, aby absorbovaly více čakry, a mohly se tak lépe regenerovat. Stejně fungovaly i moje lékařské techniky,“ snažil se mě uklidnit Hashirama.
„Myslíš si, že to nevím?! Ale sleduji její boj s tou nemocí už hodiny a vidím, jak prohrává,“ zvýšil jsem hlas.
„Ty ale nejsi doktor, Tobiramo,“ zasyčel na mě bratr.
„To sice ne, ale poznám člověka, který umírá, a ona se k tomu stavu velmi rychle přibližuje,“ neovládal jsem se.
„Chápu že jsi bez sebe kvůli tomu, jak to s Momo vypadá, ale tím spíš to nech na profesionálech, slibuji ti, že nikdo v této nemocnici nedopustí, aby zemřela, i kdybychom jsme kvůli tomu museli bojovat se samotným bohem smrti,“ ujišťoval mě. V tu chvíli mě někdo chytil za ruku.
„Přestaňte se hádat, vy dva, kdo to má pořád poslouchat,“ ozvalo se z nemocničního lůžka, u kterého jsme stáli. Byl to velmi slabý hlas.
„Jak ti je?“ Zeptal jsem se hned.
„Jako někomu komu zbývá posledních pár dní života,“ řekla smířeně. Bodlo mě u srdce.
„Ty ale neumíráš, slyšela jsi Hyradu, doktoři tě uzdraví. Musíme akorát počkat, až zaberou léky,“ ujišťoval jsem jí.
„Neuzdraví, a i kdyby, tak už mi stejně zbývá jenom pár dní.“ Proč to říká? V životě jsem jí neviděl takhle odevzdanou? Co s ní ta zatracená nemoc udělala?
„Tobiramo, musím ti něco říct,“ začala potichu. „Pamatuješ si, jak jsem ti vyprávěla o tom snu, ve kterém se mi narodil náš syn ještě předtím, než jsi ho přinesl ze sjezdu pěti kage?“
„Na něco takového se těžko zapomíná,“ odpověděl jsem,
„Neřekla jsem ti o něm všechno,“ řekla vážně.
„Poprvé mě přízrak navštívil hned první noc potom, co jste odešli. Představil se mi jako bůh smrti a řekl mi, že proti lidem povstal mocný nepřítel, který se snaží rozpoutat válku pěti velkých národů, a tím je zničit. Mezi prvními, kteří v té válce padnou, jste měli být vy dva. Za mnou přišel proto, že má plán jak válku zastavit, a právě já jsem měla být klíčem k jeho provedení. Společně s ostatními bohy chtěli přivést zpět k životu Shishiho, ale aby mohl vstoupit na tento svět, bylo potřeba, aby se zrodil z matky, která z tohoto světa pochází, a bůh smrti vybral právě mě,“ vyprávěla polohlasem.
„Takže ten sen nebyl sen, a ty jsi opravdu porodila Kloseho,“ spojil jsem si věci dohromady, ani mě to moc nepřekvapilo, tak nějak mi už dříve došlo, že to asi nebyla jen souhra náhod. „Jak to ale souvisí s tvou smrtí?“
„Víš, Tobiramo,“ stiskla mou ruku pevněji. „Aby Bohové mohli Kloseho přivést na svět, potřebovali oběť, tou měla být smrt jednoho člověka, a já musela být tím, kdo ji vybere,“ z očí jí začali téct slzy. Začalo mi to docházet. „Mohl to být klidně někdo koho neznám, kdo umírá, nebo koho nenávidím, ale já jsem prostě nemohla, nesnesla bych pomyšlení, že někoho zabijí kvůli mně,“ vzlykala.
„Prosím řekni, že jsi nevyslovila své jméno!!!“ skočil jsem jí do řeči. „Prosím, že jsi jako oběť neoznačila sebe!!“
„Promiň, Tobiramo, ale to byla jediná přijatelná oběť,“.
„Proč jsi s tím souhlasila?!“ snažil jsem se to pochopit.
„To přece lidé dělají, pro ty které milují,“ usmála se na mě. To mi vyrazilo dech. „Ty, Hashirama, i ostatní ninjové, každý den riskujete své životy, abyste ochránily vesnici. Dokonce i Mito do sebe nechala zapečetit démona. A já pokaždé jenom sedím doma a mám strach, ne o vesnici, nebo o mír, ale o to, jestli se mi vrátíš domů živý. Styděla jsem se za to. Vy dva jste vždy byli tak odvážní a já se vedle vás cítila strašně slabá. Proto, když mi Bůh smrti před deseti lety nabídl, že můžu ochránit tebe, i všechny ostatní lidi na světě. Nebrala jsem to jako oběť, ale jako poctu. Připadala jsem si najednou stejně silná, jako jste vy dva. Byla jsem na sebe hrdá, a věděla jsem, že ty by jsi na mém místě nezaváhal ani vteřinu a udělal to samé. Nelituji toho, co jsem udělala, výměnou za to jsme dostali úžasného syna a kdybych se musela znova rozhodnout, neváhala bych ani vteřinu, “ řekla s úsměvem.
V místnosti se rozhostilo ticho.
„Sice moc nevím, o čem se tu bavíte, ale Momo pořád jsi naživu, takže se to proroctví, kletba nebo co to vlastně bylo, očividně nesplnilo,“ snažila se nás uklidnit Mito,
Momo zavrtěla hlavou. „Nevím jak je to možné, ale bůh smrti použil svou moc, a daroval mi deset let života navíc, jako odměnu za mou odvahu, a tento čas vyprší již za pár dní,“
„V den Kloseho narozenin,“ konstatoval Hashirama.
V pokoji bylo opět mrazivé ticho. Nikdo nevěděl co říct. Tohle nemohla být pravda, nechtěl jsem tomu věřit, ale zároveň jsem věděl, že to co Momo říká je pravda. Snažil jsem se, srovnat si myšlenky v hlavě, ale ty si dělaly, co chtěly. Momo mi začala něco říkat, asi se mě snažila uklidnit, ale já nevnímal ani jí, a ani Hashiramu, který na mě mluvil také. Musel jsem něco udělat, musel jsem ji zachránit. Odmítal jsem být zase jenom figurkou na šachovnici boha smrti a jenom sedět a čekat, až si přijde pro její duši. Nic mně ale nenapadalo.

„Neboj se, Momo, zachráním tě,“ řekl jsem nakonec. „Nevím jak, ale nějak to dokážu, stejně jako vždycky… něco s bratrem vymyslíme,“
„Možná tu je jedna cesta,“ ozvala se Mito. Všichni jsme se na ní, překvapeně podívali. „Miláčku, potřebuji, abys zařídil menší setkání mezi Tobiramou a devítiocasým. Kyuubi totiž ví něco, co by nám mohlo pomoci, ale nechce mi to říct, chce mluvit přímo s ním,“ podívala se na svého manžela.
„Cože?!“ vytřeštil oči Hashirama. „Víš stejně dobře jako já, že to je nemožné, pečeť brání, aby se cokoliv z něj dostalo na světlo světa,“ odpověděl.
„V tom případě budeš muset zrušit tu pečeť,“ navrhla Mito.
Hashirama v tu chvíli vypadal, že mu vypadnou oči z důlků. „Víš, co po mně chceš?! To tě rovnou můžu zabít. Ta pečeť je jediná věc, co ho drží na uzdě. Jakmile ji zruším, převezme kontrolu nad tvým tělem a pokusí se utéct. Nebo hůř napadne vesnici.“ Zamítl její návrh.
„Slibuje, že se o nic nepokusí, navíc ví, že pokud by něco zkusil, zařídíš, aby toho do konce svého života litoval.“ Stála si za svým bývalá první dáma vesnice Skryté v listí.
Hashiramovi se to vůbec nelíbilo, a co si budu nalhávat, mně taky ne. Podíval se na svou ženu, potom na zuboženou Momo, jako kdyby hledal někoho, kdo mu pomůže se rozhodnout. Nakonec se podíval s tázavým pohledem na mně.
„Ty jsi hokage, ty teď zodpovídáš za vesnici a všechny co v ní žijí, musíš to rozhodnout,“ řekl nakonec.
Stál jsem před jedním ze svých nejtěžších rozhodnutí v životě. Zrušit pečeť uprostřed vesnice, a spoléhat na to že, v případě nouze zvládne bratr situaci, je šílené. Každý rozumný kage by něco takového nikdy nepřipustil. Na druhou stranu to byla možná jediná možnost, jak zachránit ženu kterou miluji, takže to nakonec až tak těžké rozhodování nebylo.
„A ty Devítiocasému věříš?“ zeptal jsem se Mito.
„Za celou dobu co je ve mně zapečetěný, je to poprvé, co mně takhle kontaktoval, a navíc nemáme na výběr,“ pokrčila rameny.
„Zbláznili jste se všichni, Tobiramo, tohle nesmíš dopustit, nemůžeš Mito takhle ohrozit,“ naléhala na mně Momo.
„Na to jsi měla myslet dříve, než jsi se rozhodla, že se pro nás všechny obětuješ, jako trest za to musíš sledovat, jak to samé pro tebe dělají jiní,“ usmála se na ni Mito.
„Teď vážně, Hashiramo, nechci umřít, takže jestli to zvořeš, tak tě budu chodit strašit. A nebudu takový ten milý duch, co udělá jednou za čas bububu, ale ten otravný typ, co ti schovává věci, v tvém případě to budou hlavně lahve s alkoholem."
„To děláš už dneska, ale neboj sem miláčku, jestli to zvořu, tak budu strašit taky, a s námi celá Listová,“ konstatoval bratr. „Jdeme na to?“ podíval se na mně.
Zhluboka jsem se nadechl. „Udělej to,“ pokynul jsem mu.
„Miláčkum miluji tě,“ řekl Hashirama svojí ženě a naposledy ji políbil.
„Promiň, ale tohle trochu zabolí,“ omluvil se. Potom přiložil svou dlaň na její břicho a zvolal „Kai!!“
Z Mito začala prýštit červená čakra, která se nad ní začala formovat do podoby liščí hlavy. Současně s tím Mito křičela bolestí.
„Hashiramo, zastav to,“ volala Momo.
Když už to vypadalo, že to nevládne a démon jí zabije, čakra se vrátila zpátky do jejího těla, v pokoji bylo zase na chvíli ticho.
„Už je to dlouho, co jsme si spolu pokecali, Senju Hashiramo,“ pronesl po chvíli démonický hlas vycházející z úst Mito.