Tenten - dívka bez přítele? (1)

Od té doby co zemřel Neji cítila v srdci podivné prázdno. Nechodili spolu, ale byl součástí týmu Gai. Ne že by neměla ráda Leeho nebo mistra Gaie, ale byl kromě ní jediný, kdo nebyl tak ztřeštěný. Jeho odstup a odtažitost jí imponovaly, díky nim jí připadal vznešený. Napomáhal tomu i jeho původ, už jen jeho příjmení dávalo jeho jednání hrdý podtón. Nevěřila, že by byl chladný, byl jen uzavřený, zvykl si neprojevovat své city. Rok od roku ho poznávala víc a víc, i když v součtu to nebylo moc. Nikdy se jí neotevřel, ale před válkou k sobě měli blíž než obvykle. Zatřepala hlavou, nechtěla na něj zase myslet. Doufala, že už má za sebou dny, kdy nemohla myslet na nic jiného. Nebyla si jistá, jestli ho milovala, ale měla k němu bližší vztah než ke komukoliv jinému. Styděla se to dát najevo, čekala na vhodnou chvíli, ale ta nepřišla a už nikdy nepřijde.

Tenten stála opřená o zábradlí a pozorovala Konohu. Ráda se dívala na hemžení lidí pod sebou, každý někam spěchal, bylo to tak uklidňující. Vesnice už byla opravená a život se vracel zpátky do zajetých kolejí. Slunce už nepálilo, ale svými slunečními paprsky něžně prohřívalo Tentenina záda. Protáhla se. Přemýšlela, kdy se na válečné útrapy zapomene. Možná že nikdy, možná že brzy, možná... vítr mírně vál a ona se rozhodla trochu se projít. Prošla vesnicí, prošla hlavní bránou. Zbývalo několik hodin do západu slunce, mohla klidně jít ještě chvíli dál. Z náhlého popudu si rozpustila vlasy, prohrábla si je a nechala splývat až k pasu. Nedošla daleko, když sešla z hlavní cesty a došla k řece. Sedla si na kraj a dívala se do vody na svůj odraz. Ve své tváři viděla Ino, Sakuru, Hinatu, všechny byly dívky. A každá z nich měla partnera. Kromě ní. Připadalo jí, že se celý život odlišovala a nic se na tom nezměnilo. Zatoužila být alespoň na chvíli dívkou, něžnou bytostí, která čeká na svého chlapce. Tenteniny myšlenky se ubíraly směrem, který si před chvílí zakázala. Nechtěla se srovnávat s ostatními dívkami, protože to vždy vedlo k tomu, že začala myslet na Nejiho. Povzdechla si, všechno jí připadalo tak marné. Lehla si na břeh a ruku si máchala ve vodě. Válka utvrdila jejich spojenectví s ostatními vesnicemi, zvlášť se Sunou. Všimla si, že v poslední době vidí Shikamara a Temari nápadně často spolu.
„A DOST!“ řekla si a rázně vstala, „Neji je mrtvý, MRTVÝ. Ani Ino nevěděla, kdo bude rytířem jejího srdce, prostě počkám. Chystá se několik „večírků“, kde se bude oslavovat spojenectví, třeba se tam někdo objeví.“
Vstala, otřela si ruku a rázně vykročila směrem k hlavní cestě. Vlasy si ještě nesvázala, pociťovala v nich takovou volnost. V drdolech je měla jen proto, že to bylo praktické, ale kdykoliv mohla, což se často nestávalo, rozpustila si je. Vlastně je měla spletené i proto, že se chtěla odlišit, nikdo ji nikdy neviděl bez zapletených vlasů. Rázovala si to lesem ale zároveň se ladně nesla. Ta tam byla počáteční těžkopádnost neforemné zbraně. Čím více s nimi uměla, tím ušlechtilejší se stávala zbraní. S oblibou se přirovnávala k luku, nádherné zbrani, lehké a vznešené. Než se s ním člověk naučil zacházet, trvalo to roky. Vypracovala se. Opět se ztratila v myšlenkách.

Vyšla z lesa a náhle se zastavila. Jen několik desítek centimetrů ji dělilo od muže v černém.
„Omlouvám se, nevšimla jsem si vás,“ zamumlala a chvatně si svazovala vlasy gumičkami.
„Ještě kousek a mohla jsi mi skončit v náručí,“ ozval se přátelský hlas a Tenten konečně vzhlédla.
„Kankuro-san? Co tady děláš?“ udiveně se zeptala. Ten jenom pohodil hlavou směrem dopředu, kde kráčely dvě postavy.
„Gaara-sama, Temari-san,“ uviděla Tenten známé tváře, tedy, spíše záda.
„Kankuro, kde se loudáš? Přijdeme pozdě,“ zakřičela Temari, aniž by se ohlédla zpět.
„Jdu,“ houkl její bratr, který se pro jednou neměl náladu hádat.
„Ty neremcáš?“ nedalo to Temari a otočila se. Výjev za jejími zády jí vyrazil dech, Kankuro konverzoval s dívkou a vypadal, že se u toho baví. Spolu s Tenten šli několik kroků za nimi, zabráni do hovoru.
„Co? Eh, měl bych?“ usmál se jako měsíček na hnoji, čímž svou sestru naprosto odrovnal.
„On neodporuje,“ naoko si stěžovala nejmladšímu bratrovi.
„Tos´ chtěla ne?“ ani z této strany se jí najednou nedostalo pochopení. Zakroutila hlavou a nechala to být.
„Tys´ měla rozpuštěné vlasy?“ dodal si odvahu loutkář a podíval se na Tenten.
„Uhm, jo,“ přisvědčil a rukou si mimoděk prohrábla vlasy.
„Proč je máš pořád svázané?“ zeptal se jí.
„Je to praktické,“ odpověděla prostě a doufala, že se konverzace brzy stočí jinam.
„Aha,“ bylo jediné, na co se zmohl.
„Jak pořád, ty mě sleduješ?“ vrhla na něj zkoumavý pohled.
„Eh-h, vůbec ne, jen ... ehm... hm...“ zamotal se a nevěděl jak dál. Nastalo trapné ticho.
„Přišli jste na večírek?“ nevydržela Tenten a sama změnila téma.
„Co? Ah, jistě, ano,“ Kankurovi se ulevilo, že trapná chvilka skončila. Chvíli oba mlčeli. Tenten měla z Kankura pořád respekt. Napadlo jí, že i když je mnohem víc živelnější, připomíná jí Nejiho. Má velice dobré postavení, je tajemný a když je vážný, působí po Gaarově boku velice vznešeným dojmem. Zarazila se, nevěděla, jestli se jí to srovnání líbí. Kankuro se snažil vymyslet otázku, kterou by přerušil ticho dříve, než to bude trapné.
„Je zítra, že?“ konečně ze sebe vypravil otázku, kterou shledal po dlouhých úvahách přijatelnou.
„Ano, je dobře, že jste přišli dnes, nebudete unavení z cesty,“ odpověděla, právě když procházeli bránou.
„Ahoj Gaara-sama, Temari,“ pozdravila zbylé dva sourozence, kteří čekali, až se k nim bratr připojí.
„Ahoj,“ odpověděli jednohlasně a oba se potutelně usmívali.
„Doprovodím vás k Hokagemu,“ snažila se Tenten nevnímat jejich obličeje a doufala, že se jich takto rychle zbaví.
„Děkujeme, ale rádi bychom se chvíli prošli po vesnici, bude od tebe laskavé, když s Kankurem domluvíte čas, kdy můžeme přijít za Hokagem,“ překazil její plán Gaara. Jako Kazekage si to mohl dovolit. Oba dva sourozenci vytřeštili oči a podívali se na sebe, tohle od bratra nečekali.
„Pilně se učí,“ okomentovala to šeptem Temari, která měla co dělat, aby se nerozesmála. Kazekage už byl od nich několik kroků a Temari si pospíšila, aby ho dohonila.
„Nikdy mě nepřestane udivovat,“ kroutil hlavou Kankuro a spolu s Tenten se vydali z Kakashim.

Kakashi seděl ve své pracovně, když mu oznámili, že dorazil Kazekage. Byl rád, že přijal pozvání, věděl, že spojenectví jsou důležitá.
„To abych pro ně zařídil průvodce,“ vzpomněl si na Shikamara, který se vždy nenápadně motal kolem, když přišli. Vyrušilo ho zaťukání na dveře.
„Dále.“
„Dobrý den,“ pozdravil ho známý hlas.
„Kankuro?“ podivil se, neboť očekával trojici lidí.
„Ehm, přišli jsme se zeptat, kdy můžete přijmout Gaaru-sama,“ ujala se slova dívka, dosud téměř schovaná za mistrem loutkářem.
„To jsou mi novoty,“ podivil se Kakashi.
„Sám Gaara nás požádal, abychom se zeptali,“ pokračovala. Uvědomil si to, když řekla slovo „nás“. Že by další mezivesnicový pár? Koneckonců, spojenectví by to jen prospělo.
„Promiňte, neslyšela jsem, co jste říkal,“ decentně připomněla Kakashimu, že není vhodné zírat na dva mladé lidi opačného pohlaví stylem chodítespolunebone?
„Aehm, hm, jsem připravený ho dnes přijmout kdykoliv, když ho to nebude obtěžovat,“ co jiného také mohl říct, „Tenten, byl bych rád, kdybys je doprovodila do hotelu.“
„Zajisté,“ uklonila se a společně odešli. Šla první a tak neviděla, jak po ní Kankuro kouká. Uvědomil si, že ji vždycky pozoroval. Líbilo se mu, že je jiná než ostatní dívky. Čínský styl oblékání byl jen jednou z mnoha drobností.