Super Sestry 63

Tokime : Už vážně ztrácím pojem o čase... Nevím, jestli dostali ostatní rozkaz mě nenavštěvovat, ale už nějakou dobu tu za mnou nikdo nebyl. Nestěžuju si, vlastně se jim ani nedivím, vždyť jsem proboha zabila Hokage.. Tsunade.
Věděla jsem, že jsou na mě naštvaní a to všichni, dokonce Yoru... Vzpomínky se stále nevrací a místo toho mam na krku jakýsi kovový obojek.. je to vůbec kov? Sáhla jsem si po úžasném šperku, krterý mi kontroloval chakru. Itachi dneska nemá vycházky.. jak vtipné, člen Akatsuki má zaracha. Už bych měla dostat jídlo, umírám hlady. Jídlo je vždy nejlepší událost dne. Otevřela se malá škvírka a tou mi byla na podpěrku u dveří dána snídaně. Opatrně jsem se zvedla a zamířila k jídlu, když v tom mi jídlo opět zmizelo. Nevěřícně jsem hleděla na prázdné místo. Někdo mi čmajs snídani!
Najednou mi přešel mráz po zádech. Stáhla jsem se ode dveří. Ne. Nejsem připravená. Dveře se otevřely, v nich stál Yoru a jedl mé jídlo. Pak na mě nevině pohlédl.
„Hoj, dlouho jsme se neviděli,“ dále ukusoval MŮJ rohlík. „Měli bysme jít jinam, pokud nechceme zbořit věznici,“ koukl na mě, tentokrát mnohem vážněji. Kývla jsem a pomalu se k němu blížila. Doprovodem mého pochodu bylo cinkání a chrastění řetězů. Měla jsem spoutané ruce a nohy, ruce byly více na těsno, nohy spojoval silnější řetez, který sice chrastil nepříjemně o zem, ale umožňoval mi pohyb nohou. Yoru za mnou zavřel a šel mi těsně za zády. Snažila jsem se nemyslet na to, co si o mě asi tak myslí a spíše se zaměřila na svou minulost. Chtěla jsem si vzpomenout, jenže vzpomínky které se vztahovali k němu se stále nechtěly zobrazit.
Vyšli jsme na slunce. Venku nebylo moc lidí, jelikož v této části vesnice jich moc nepobývá, ale každý kdo na té ulici byl, na mě upíral pohled. Brali mě jako odpad, a tak jsem se taky cítila. Sklopila jsem zrak a snažila se odtamtud dostat co nejdřív. Cítila jsem na sobě i Yoruovo pohled, což mě znervózňovalo ze všeho nejvíc. Ale opravdu mě štvalo, že šel za mnou, takže jsem mohla jen odhadovat kam jdeme, snažila jsem se sledovat jeho nohy, kdyby naznačovaly zahnutí, či jakoukoliv změnu směru. Došli jsme na jeden z trénovacích placů. Konečně jsem zastavila a otočila se k němu. Ztrápeně jsem si ho přeměřila.
„Nekoukej na mě tak, všechno co dělám, mi nařídila rada,“
„Já vím... jen,“
„Žádný jen,“ skočil mi do řeči. „Musíš trénovat, cvičit se a zlepšovat, jinak budeš ve vězení navždy! Když budeš dělat, co ti řeknu, za nějakou dobu bude všechno dobrý, jasné?“ pouze jsem kývla. Nevěděla jsem, co od něj čekat. Věděl mnohem víc než já. Spousty informací ohledně mé budoucnosti, všechno věděl, jenže já se ho ptát nechtěla.. prozatím.
„Musíme vyvolat tvou druhou chakru,“ řekl. Vytřeštila jsem oči.
„Ale to..“
„Je to nutné, musíš jí vyvolat a ovládnout, tímhle se budeme zabývat delší dobu, až poté se budeš moct zaměřit na naše kekkei genkai,“ polkla jsem. „Vyvolej Rinkimiriho,“ zahleděl se mi do očí. Zarazila jsem se, nečekala jsem, že bude znát i jméno mého démona... no jistě, on ho má vlastně taky. Nepřátelsky jsem si ho přeměřila.
„Proč?“ nechápala jsem.
„Posiluje druhou chakru, pokud ho vyvoláš, tvé druhé já bude slabší... alespoň doufám,“ zabrblal.
„Co?!“
„No šup, šup,“
„Co když mi to nepůjde?“ dotkla jsem se obojku.
„To nech na mě,“ zcela vážně na mě pohlédl. Chtěla bych umět číst myšlenky, rozhodně by mi to pomohlo se v něm lépe vyznat.
„Kuchiyose no jutsu!“ zvýšila jsem hlas a pomocí pečetě přivolala svého démona. Před námi se zjevil obrovský bílý tygr. Chvíli hleděl před sebe a poté svůj zrak sklopil ke mně.
„Tokime,“ vzdychl. „Promiň,“
„Za co se omlouváš,“
„Kdybych byl silnější, tvé dítě by přežilo. A taky bys nebyla v takový situaci,“ nemusel mluvit nahlas, jelikož jeho hlas duněl okolím,i když mluvil tiše, avšak mé reakce museli být trošku hlasitější, jelikož jsem bylo oproti němu prťavá.
„Není to tvoje vina! Navíc je pozdě se tím zaobírat, teď se musíme snažit překonat mé druhé já a nechat ho sžít s mou chakrou!“ zavrčel. Koukla jsem na Yorua a ten mu vyšplhal na hřbet a mazlil se s jeho srstí.
„Ty si ale chunděláček, viď,“ hladil ho a lohtal. Chvíli jsem ho jen tak pozorovala, a pak jsem pomalu ale jistě zrudla vzteky.
„Já tady mám vážný rozhovor a vcelku smutný a ty se tam válíš na mém démonovi?!“ nemohla jsem uvěřit vlastním očím. „Promiň Rinkimiri,“ omluvila jsem se za oslovení „démon“.
„V pohodě, ale co on... je v pořádku?“ zeptal se tygr.
„No to opravdu nevím,“ zašeptala jsem. V tom jsem zahlédla ten vážný výraz, Yoru si nešel hrát, on šel na určité místo..
„Yoru, ne!“ křikla jsem bolestně, ať chce udělat cokoliv, nebude to nic dobrého..
„Promiň, ale je to nutné,“ řekl a poté dal menší ránu Rinkimirimu přímo mezi lopatky. V tom přišel nepříjemný řev, který musel být slyšet přes celou Konohu a tygr zmizel. Hleděla jsem na místo plné kouře a v očím se mi hromadily slzy. Neposlala jsem ho pryč, zmizel... z kouře vyšel Yoru.
„Co jsi s ním udělal?!“ vykřikla jsem.
„Náš klan dokáže ubrat chakru a níc víc, jenže naše oči nejsou jen tak pro parádu, vidíme chakrový oběh, ne tak jako klan Hyuuga, ale vidíme, kde je největší chakrový bod, každý ho má někde jinde... Zvláštní, že, Klan Hyuuga to vidí naprosto jinak.. když zasáhneš onen bod, dotyčný nejspíš zemře, ale to musíš dát tedy větší ránu... Rinkimiri pouze ovlivňoval tvou chakru, teď to bude snažší.“ oči vytřeštěné, pohled zamlžený slzami a v srdci taková bolest, že ani Yoru není v bezpečí... Chci jeho smrt, Rinkimiri byl se mnou od začátku a on... ho zabil! Začala jsem šíleně křičet a okolo mě se vlnila temná chakra.
„Je čas si zatrénovat,“ řekl.

Meshiki : Slyšela jsem obrovský řev a pak ta chakra. Yoru ji už trénuje. Ostatní se ohlédli k lesu.
„Takže už se do toho pustil,“ řekl Shikamaru.
„Stejně se mi to nelíbí,“ zaprotestoval Kiba.
„Musí to udělat, jen nevím, proč jí chce lhát, šlo by to i bez toho.. určitě, akorát se tak ještě víc rozzuří,“ polkla jsem.
„Nejspíš právě proto,“ protáhl se Shikamaru. „Chce ji co nejvíce rozzuřit, i kdyby to znamenalo, že ho bude nesnášet. Dělá to všechno kvůli ní. Naprosto ho chápu a uznávám, ačkoliv je otrava, že tam nemůžu bejt,“ zahleděl se do země. To jsem taky věděla, bylo mi jasné, že ji chce rozzuřit schválně, jen jsem si myslela, že by to mohlo jít i bez toho.
Viděla jsem Kibovo výraz, bylo mi jasné, že ji stále miluje a to i přes fakt, že na něj zapomněla, stejně na tom je nejspíš Shikamaru. Má to ale štěstí... Štěstí v neštěstí, že? Neji mě chytl za ramena.
„Bude v pořádku,“ řekl tiše. Věděla jsem to, věděla jsem to proto, že ji znám a Yoruovi věřím, přesto..
...Myšlenkami jsem se vrátila k našemu poslednímu rozhovoru ….
„Jak ji chceš trénovat?“ zeptala jsem se.
„Musím vyvolat její temnou chakru, když se tak stane, budu ji muset nějak přinutit ovládnout tělo svou myslí..“ zamyslel se.
„Ale jak, pokud bude mimo, tak s ní budeš asi těžko vyjednávat,“
„Rozzuřím ji, díky tomu vlastně nechá chakru projít vlastní vůlí, což by nám mělo pomoct, její mysl si totiž bude vědoma, co dělá a mohla by to alespoň zkusit ovládnout,“
„Jak ji chceš rozzuřit, navíc k čemu je potom ta věc, kterou má na krku?“
„Ta to pouze zmírní, což nám bude pro začátek stačit, ten obojek ji má zmírnit a já.. No řekněme, že pokud si budu myslet, že je to vážné, mohu ji.. zastavit, to je to proč jí to má kontrolovat chakru, je to jako u Naruta, akorát tohle je o trošku vymakanější v tom, že jí to samo zmírňuje a pokud by se měla naprosto uklidnit, musel bych to já aktivovat, čímž bych jí však přivodil nesnesitelné bolesti, což nechci.. ale zpět k rozzuření,“ ušklíbl se... No hlavně jí sním snídani,“ škodolibě se usmál. „Už to pro ni bude naprosto nesnesitelné,“ úsměv mu však zmizel. „A pak přes jejího démona,“
„Co chceš udělat s Rinkimirim?“ vyhrkla jsem. Věděla jsem, jak moc je pro ni důležitý.
„Namluvím ji něco ve smyslu, že jsem ho zabil, ale ve skutečnosti pouze opustí její tělo a vrátí se do svého světa, později, až bude schopna se ovládat, si ho bude moct vzít zpět, on tam na ni bude čekat,“
„Myslela jsem, že se s démony rodíme díky našemu kekkei genkai,“ snažila jsem se najít vysvětlení, ale samotnou mě nic nenapadalo.
„To není tak úplně pravda.. V začátcích našeho klanu, se domluvilo s určitými démony, že když bude dítě ještě v lůně matky, bude mu udělen démon, to je však k historii našeho klanu, později si to budeš moci najít, takto se náš klan pouze posílil.. Avšak démoni se mohou do svého světa vrátit, pokud je tam úmyslně pošleme zpět, což udělám já, démona jen tak zabít nemůžeš,“ zasmál se.
„Co když bude tak naštvaná, že se ani nebude chtít ovládnout?“
„Pokud něco takového nastane, příjdu si pro tebe,“ koukl na mě. „Ale to se ji raději pokusím opravdu nějak přemluvit,“
„Bude tě nenávidět,“ soucitně jsem na něj pohlédla.
„Později jí vše vysvětlím a ona pochopí, chce to jen čas,“ pročísl mi rukou vlasy..
…....
Mám o tebe strach …. tati.