Super Sestry 60

Meshiki : Momentálně je v Konoze opravdu rušno. Spousta sporů ohledně Hokage, všichni vesničané, dokonce i několik lidí mimo Listovou bylo zasaženo její smrtí. Mnoho pohřbů, truchlení a proklínání. Tokime byla umístěna do věznice a Itachi se do ní též vrátil, ale začala se probírat jeho náprava. Několikero lidí teď Tokime nenávidí, ačkoliv nevědí, jak se věci měly, odsuzují ji a tvrdí, že je pro vesnici hrozba... Když nedávno skončila bitva s Akatski byla opravdu velká spousta raněných a mezi ně se dostala i Ayano. Snad to ale bude dobré... Nastala těžká doba, ale my ji nějak překonáme..
Šla jsem poničenou ulicí a sledovala tu spoušť, která tu po útoku zbyla. Domy poničené, některé dokonce zbořené. Na obyvatele toho bylo až moc. A nejhorší byla ztráta Hokage. Všichni věděli, kdo to způsobil, že Tsunade zabila Tokime, ale také mnoho lidí vědělo, že je Tokime slušná a hodná dívka. Chtěla jsem, aby tahle část už byla za námi, aby byla Tokime doma a v bezpečí, nový Hokage, opravená vesnice a srdce plná radosti.. ale pro teď vládla bolest a to i ve mě. Mé srdce pukalo bolestí pro Tsunade a celkovou ztrátu vesnice. Díky bohu, že Písečná držela s námi, Gaara Listové pomáhal jak jen to šlo.
Dnes je můj první trénink s Yoruem. Jsem plná napětí a možná i vzrušení. Opravdu moc mě zajímá jaké má náš klan schopnosti. Když jsem dorazila na tréninkovou mítinu, sevřel se mi žaludek, jako když máte trému. Yoru tam ještě nebyl, ulevilo se mi snad? Oddychla jsem si a posadila se na nejbližší kámen, neměla jsem ráda, když za mnou byl volný prostor, přišla jsem si nechráněná, že mě může kdykoliv někdo přepadnout, takže kradmé pohledy za má záda byla na místě. Když jsem však pohled upřela znovu před sebe, ucítila jsem studenou dlaň na svém rameni, vylekalo mě to, opravdu. Rychle jsem se otočila a zalapala po dechu. Stál tam Yoru, ulevilo se mi, ale když jsem si prohlédla jeho tvář, napětí mě opět přepadlo.
„Špatně zlato, moc špatně,“ pronesl vážným hlasem. „Pokud bys takhle zareagovala v opravdovém nebezpečí, nejspíš bys už nedýchala.“ Byl tak jiný, když šlo o něco vážného, byl jak vyměněný, tak... děsivý. Avšak všichni dobře víme, jak dokáže být proměnlivý... v sekundě mi jeho ruce popadly tvář a začaly jí tahat na různé strany, jako když dělávají rodiče dětem kačenku... proč se tomu říká kačenka? No nic, prostě mě to naprosto vykolejilo, jenom jsem na něj tak koukala, neschopna slova a on se jen nevinně křenil.
„Dělám si srandu, je jasné, žes mě čekala, kdyby šlo o život, tak už bych nežil.. vlastně bys mě odrovnala tak rychle, že bych ani nepostřehl, že jde o život mě a ne tobě, jelikož jsem počítal s tím, že půjde o život tobě, jsem přeci jakýsi drsný tajný ninja, avšak ty jsi věděla, že půjde o život mě, když..“
„Co to meleš?“ velice stupidně jsem si ho přeměřila. Na to mě jen oslnil tím svým puberťáckým úsměvem a prohrábl mi vlasy.
„Ani sám nevím... Tak abychom začli,“ NEROZUMÍÍÍM! Prostě tomu nerozumím. Yoru Kawari, snad největší záhada lidstva.
„Dobře, takže.. jakou techniku mě naučíš jako první,“ nedočkavě jsem na něj koukla...
„Emmm.. -.-... umíme jenom jednu,“ poznamenal. Najednou mnou projela vlna trapnosti. Nevěděla jsem, zda se mám smát sobě a nebo jeho výrazu. Kolik jsem si proboha myslela, že mají klany technik.. jednu, kterou dále rozvíjí... asi..
„No tak už se nemůžu dočkat,“ usmála jsem se.
„To je super, tak moment,“ kdoví odkud vytáhl štětec s tuží a na dlaň mi namaloval jakousi ozdobnou tečku. Zvedla jsem jedno obočí.
„A to je?
„To je tvůj dnešní, zítřejší, pozítřejší a evidentně více měsíční trénink..“ několikrát jsem na něj zamrkala..
„To je vtip?
„Myslíš?“ zvedl pro změnu obočí on. Myslel to vážně a já to věděla hned, jak to nakreslil. Nevtipkoval, bohužel.
„Ale proč?“
„Víš, tohle mě kdysi naučil Jiraiya, je to perfektní na soustředění a základem naší techniky je naprosté soustředění, pokud s tím budeš chtít pohnout, jdi za Narutem, určitě to také potřeboval na rasengan, ale upozorňuju tě, že až budeš mít totéž soustředění, které je potřeba k vytvoření rasenganu, budeš se muset zlepšit ještě minimálně dvakrát tolik. Tohle není lehárko, jasné?.. Myslím, že pokud se odeberu támhle do stínu, nic se nestane,“ pousmál se a nechal mě dřepět na kameni s tečkou na ruce a zamotanými myšlenkami..... Super..

Tokime : Ta postel je vcelku dobrá na záda, řekla bych, že to na čem právě ležim je jakási lavička s dekou, ale já měla vždycky radši něco, na čem se mi záda spíše narovnala než si hovila v měkoučku.
Nezabijí mě, asi.. To je dobrá zpráva, ačkoliv za Tsunade bych si rozhodně zasloužila něco horšího než vězení.
Někdo přišel k mé cele, ačkoliv mám kovové či jaké dveře a nevidím za ně, přesto mi přišlo, jako bych někoho v jejich blízkosti cítila. Chtěla jsem se dotyčného zeptat na jméno, ale pokud po mě něco chce, dá o sobě vědět sám. Otevřelo se vrchní okénko. Čekala jsem, že mě například přišli skontrolovat, ale žádné oči mě nepozorovaly... někdo si přišel promluvit. No několik mých přátel už zde bylo, ale stále se žádné vzpomínky nevrátily, kromě těch na Tsunade jsem stále žádné z minulosti neměla. Mrzelo mě to, vážně jsem se snažila, jenže to bylo marné... však já na to časem příjdu.
„Tokime?“ ozval se tvrdý, ale zároveň nejistý hlas.
„Ahoj Hitomi,“ pronesla jsem k zemi. Nepřišla žádná reakce, neví co říct.
„Slyšela jsem o Ayano, už je to lepší?“ zeptala jsem se.
„No, ano.. Už je na tom lépe, ale ještě si jí tam nějakou dobu nechají. Víš.. pořád ze spaní volá Itachiho jméno,“ uslyšela jsem zvuk od vedle a musela se pousmát. „Nevím, co to znamená,“ zlomil se jí hlas.
„Hmmmm...“ zabrblala jsem. „Víš co? Tak já se zeptám,“ evidentně ji moje odpověď zaskočila. Naklonila jsem se ke zdi, kde vězela malá díra, která mi s nenápadnou pomocí mých technik trvala spousty hodin.
„Heeeej! Itachiii!!!“ snžila jsem se křičet co nejvíc. „Nevíš, co to může znamenat?! Myslím, že bys mohl..“ přiložila jsem ucho k dirce, ale zaslechla jsem jenom slabounké uchechtnutí a dále ticho. Zmetek jeden, to je jasný, že mi nic neřekne, však já vím, co mezi vámi je.. i to, že tě evidentně miluje.. A ty v tom taky nebudeš nevinně, že? Pousmála jsem se.
„No tak to asi neví,“ vrátila jsem Hitomi. Chtěla jsem vidět, jak se asi tváří, protože bych určitě umírala smíchy. „Buď v klidu,“ řekla jsem po chvíli. „Není to nic zlého, ani on není tak špatný, jak si všichni myslí. Dej tomu čas. Mimochodem... určitě jsi nepřišla, abys mluvila o Ayano, viď?“ Mlčela.. delší dobu se nic nedělo, až jsem si pomalu začala myslet, jestli neodešla, ale moje smysly říkaly, že tam stále je a pouze přemýšlí, jak mi svou zprávu zdělit.
„Víš. Kdybych byla rychlejší...“ začala. „Kdybych to stihla, možná..“
„O čem to mluvíš?“ nechápala jsem.
„Já.. Poznám, když se má stát něco zlého, je to ve mně už od mala. Jako bych se vcítila do hlavního aktéra, či oběti toho dění a cítím všechnu jeho bolest. Cítila jsem, jak jsi přišla o miminko, všechnu bolest při bojích, jak duchovní tak fyzickou, věděla jsem, že se stane něco katastrofálního, jenže bolest mi zabraňovala v rychlejším či vůbec nějakém pohybu. Kotetsu se mi snažil pomáhat, ale přišli jsme moc pozdě. Kdyby mě nechal v lese a běžel do vesnice, tak..“
„Tak tě mohli zabít nějací ninjové nebo bys byla třeba v jiném ohrožení, takhle vůbec neuvažuj,“ pokárala jsem ji.
„Ale co kdyby ne, co kdyby..“
„To ,co kdyby, si nech. Já si také můžu říkat, že kdybych se nenechala ovládnout, tak by se nic z toho nestalo, ale bohužel stalo a nic už s tím nezmůžu. Ty za nic nemůžeš. Teď jdi domů a potom se zastav za Ayano a pozdravuj jí ode mě. Já počkám, než pro mě příjde Yoru a začne mě trénovat, což může nastat také až bůh ví kdy... No nic, zatím Hitomi,“ nechtěla jsem ji tak hrubě poslat pryč, ale chtěla jsem být chvilku sama, ačkoliv jsem byla ve vězení se spousty vězni, no.. Hitomi odešla, už jsem jí necítila..
„Yoru příjde brzy,“ ozval se Itachi. „Tomu věřím.. věřím jemu,“ dodal.
„Ale, ale, kdopak to tu mluví?“ zasmála jsem se. „Možná by bylo lepší, aby nechodil, bojím se toho, co se má stát. Bojím se, že mě to znovu ovládne,“
„Proto tam bude on,“ polkla jsem a už dál nemluvila, jen o všem tom zmatku přemýšlela a doufala, že bude vše brzy v pořádku...