Nepolapitelná mrcha - 2. kapitola

A přece si někdo všiml. Všiml si, jak vysoká dívka kráčí vesnicí a něco hledá. Její vlasy byly jako oheň, červené a nespoutané. Nikdy ji ve vesnici neviděl, byla podezřelá a přece na ní bylo něco naivního... Tehdy ještě nevěděl, jak se spletl. Nevěděl, že její naivita je jen klam.

"Há, tady něco je," usmála se škodolibě a vešla do Ichiraku ramen. Bohužel měla smůlu. Potkala někoho, kdo pomohl řetězové reakci, která nadcházela. Tehdy ještě nevěděla, že jí to změní celý život.
"Další!" vykřikl hyperaktivní blonďák a muž se zástěrou mu podal další misku ramenu. Dívka se pobaveně dívala, jak do sebe hází jednu misku ramenu za druhou a muž skoro ani nestačí vařit další.
"Taky bych si to dala," překřikla blonďáčka a sedla si za pult. Muž jí skoro okamžitě podal misku s horkým ramenem.
Ber nohy na ramena, zašeptalo cosi v dívce. Trhla sebou, ale pak si vzala hůlky, rozlomila je a začala v klidu jíst.
Vypadni odsud, křiklo v ní něco. Snažila se ten hlas ignorovat.

Měla poslechnout, tenkrát měla zmizet. Už tehdy se začala zamotávat do svých vlastních sítí, do sítí kvůli své paličatosti a neústupnosti. Jenže... vždycky byla taková. Už bylo pozdě se měnit.

Blonďáček dosrkal poslední misku a konečně se podíval vedle sebe. Dívka si ho nevšímala. Kluk se usmál. "Ahoj, tebe jsem tady ještě neviděl. Já jsem Naruto," představil se. Dívka se znovu pobaveně usmála.
"Naruto?" zopakovala jeho jméno, ale něco zarazilo její další slova. Do restaurace vešel další kluk a jakmile uviděl Naruta, zamířil přímo k němu.

Měla utéct, zdrhnout jako vždycky. Tak dobře rozpoznávala problémy a nebezpečí, ale tentokrát selhala. Ten hlas z podvědomí ji varoval, ale ne dostatečně. Její paličatost opět zazářila.

Přeměřil si dívku znuděným pohledem. "Ty ji znáš, Naruto?" zeptal se blonďáčka a nevraživě dívku pozoroval. Přivřela oči do úzkých štěrbinek a pohled mu vracela. Ne, v tomhle ona neprohrávala.
"Právě jsme se seznamovali, kdybys dovolil," zavrčel Naruto.
Kluk si strčil ruce do kapes. "Je to kunoichi z jiné vesnice, takže může být nebezpečná, kdybys dovolil," oplatil mu to.
"Samozřejmě, že jsem nebezpečná," přiznala se dívka bez rozpaků a zjevně se dobře bavila.
"Zavedeme tě k naší Hokage," rozhodl ten kluk, ale dívka se jen spokojeně rozvalila na židli.
"Ani mě nehne," odpověděla mu sladce. Naruto se zakuckal.
"Pokud přicházíš v míru, nemusíš se té návštěvy bát," upozornil ji kluk.
Dívce zmizel úsměv z tváře. "Já se nebojím," odpověděla nebezpečně.

Bát se. Ty dvě slova. Strach. Jedno slovo. Nesnášela je, nenáviděla. Tu přirozenou lidskou vlastnost, která jí byla cizí. Už se neměla čeho bát, už nebylo z čeho mít strach. Její svědomí se rozplynulo a pak už jí nijak zvlášť nechybělo. Ne, neměla strach, jen špatný pocit.