Krev draka 5. kapitola: Dveře a cesta

„Jsem Konohamaru,“ zopakoval a on i dívka stojící ve dveřích se rozzářili. Elizabeth proklouzla na chodbu a opřela se o dveře. Svezla se dolů a sedla si na studenou nemocniční dlažbu. S úsměvem si přehrávala jejich rozhovor, aby se jí jejich první, vlastně už druhé, setkání zarylo do paměti.

Mezitím v pokoji 317
Tenten seděla u Nejiho postele. Kdybys tak věděl, jak já se o tebe bála, když tě sem přivezli, povídala si s ním v duchu. Neji byl v bezvědomí. Před chvilkou se tu objevila ta dívka, která mu podle všeho zachránila život. Docela by mě zajímalo, jak to mohla dokázat, když neumí používat chakru, uvažovala, Neji by se přece tak snadno nenechal skoro zabít. Možná že ho téměř vyřídil a ona jen slízla smetanu. Tak to muselo být. Její úvahy přerušil náhlí pohyb na posteli. Neji se pomalu probouzel. Tenten se okamžitě zvedla a vytratila se ven z místnosti, ještě před tím než si jí vůbec mohl všimnout. Sesunula se na podlahu, zády přitisknutá ke dveřím. Začala zírat před sebe a i díky tomu si všimla, že Nejiho tajemná zachránkyně sedí naproti ní. Dívky začaly vést tichou oční válku. I když byla Elizabeth o čtyři roky mladší, neuhnula pohledem pryč. Při civění do očí ženě naproti sobě, přemýšlela, To bude ta Nejiho Girlfriendka, neodpustila si jízlivou poznámku, Proč ale zdrhla z jeho pokoje? Možná….
„Probudil se?“ zeptala se náhle a díky této otázce vyhrála oční souboj, jelikož Tenten uhnula pohledem někam k rámu dveří pokoje 314.
„Hmm.“ Hodně užvaněnej člověk, pomyslela si mladší z dívek.
„Proč tam nejdeš a nevyříkáte si to?“ zeptala se.
„Co, by jsme si měli vyříkávat?“ vyhrkla na ní útočným tónem.
„Nejsem blbá………Vypadla si z jeho pokoje, jakmile se probral, tudíž nechceš, aby věděl, žes tam byla. Tohle lidi dělaj, když sou s citama v pr*eli.“
„Tu pr*el sis mohla odpustit.“
„Ale zbytek je pravda, co?“
„Vypadá to, že máš vlohy na rozbor psychiky,“ podotkla Tenten jen tak mimochodem.
„Tak tam di a řekni mu to.“
„Pod podmínkou, že ty tam půjdeš taky,“ řekla a kývla hlavou k Elizabethiným dveřím. Puberťačka si odfrkla.
„Tak dobře,“ souhlasila a obě vstaly. Každá se otočila ke “svým“ dveřím.
„Jdeme?“
„Jo,“ odpověděla Elizabeth a ohlédla se. Ani jedna z dívek neotevřela dveře natož, aby šly dovnitř.
„Tohle nepůjde,“ postěžovala si Tenten a otočila se zpět na dveře, ty se znenadání otevřely a Elizabeth strčila Tenten do pokoje.
„Hej,“ Tenten se otočila na dveře, ale ty se zavřely a ona nebyla schopná je otevřít.
„Tenten, co tady děláš?“ ozval se hlas z postele. Ach jo, já tu holku zabiju.
„No já……jen jsem se chtěla podívat, jak ti je,“ odpověděla trochu křečovitě.

To bychom měli, pomyslela si Elizabeth, když vstrčila Tenten do nemocničního pokoje. Sama pro sebe se zasmála. Buď mi poděkuje, nebo mě zabije, konstatovala a uchechtla se nad faktem, že druhá možnost je pravděpodobnější. Přešla na druhou stranu chodby a položila dlaň pravé ruky na kliku. Tohle bude složitější než s ní. Nadechla se a stiskla kliku, Ale já nejsem srab. Otevřela dveře a uviděla na posteli sedícího Konohamara. Chlapec vzhlédnu a co uviděl, mu vyrazilo dech. Rychle schoval knihu Jak sbalit holku ve třech krocích pod polštář. Elizabeth vyprskla smíchy, očividně si knihy všimla.
„Takže né v pěti….“ Vypustila s pusy pár slov následovaných dalším záchvatem smíchu, „ale ve třech.“ Dívky se trochu uklidnila (z neustálého smíchu přešla na občasný nával, který vyvolal pohled na chlapce sedícího na posteli). Zaklonila se a na kluzké podlaze jí podklouzla noha. Následoval držkopád doprovázený smíchem obou teenagerů. Elizabeth tvrdě dopadla na podlahu. Rychle vstala a přiskočila k nemocničnímu lůžku. Dřív než stačil Konohamaru cokoli udělat, vytáhla zpod polštáře jeho knihu. Otevřela ji a začala pročítat obsah.
„Krok první,“ četla nahlas, „To je ale dementní název.“ Konohamaru rudý až za ušima se na ni tázavě podíval.
„Hříšné začátky,“ řekla a vyprskla smíchy.
„Ty sis to vážně chtěl přečíst?“ zeptala se po dočasném ztišení smíchu, stále ji ale cukaly koutky.
„Ne,“ zatvářil se jako neviňátko.
„To ti tak žeru,“ zazubila se na něj, „Krok druhý. Tenhle název ujde,“ konstatovala.
„První rande.“ Ano byl to celkem normální název, ale ani jeden z podtitulů neunikl Elizabethině pozornosti.
„Sladká Francie?“ tázavě se na něj zahleděla a propukla v další nepředstavitelný smích.
„No nic, co je tam dál? Krok tři, to už bude konec, co? Krok tři Opakování.“ Tohle se jí nezdálo, bylo by to jako učebnice matiky, kterou tak nenáviděla. Na konci každého dílu je opakování. Elizabeth nalistovala stanu 256 a začala číst: „Opakování. Nejeďte znovu na krok jedna a procvičte si své umění s jinou ženou,“ tak tohle ji vyrazilo dech, nejen že to vyzívalo k polygamii, ale taky byla tahle kniha s knihovny. Propukla v bláznivý a snad i nekončící smích. V křečích se došourala k posteli a Konohamaru jí vytrhl z ruky knihu a schoval ji pod polštář.
„Hej, proč si mi to sebral? Třeba bych se poučila.“
„Ha, ha,“ zaironizoval, „Moc vtipný.“ Vyplázl na dívku jazyk a zkřížil ruce na prsou.
„Neurážej se pořád.“ Zamyslela se a dodala: „Už je to trapný.“ Stále nic, měla bych vymyslet nějakou páku. Možná…
„Nezašel bys někam, stejně, co koukám tvůj zdravotní stav je bez úhony, tak můžeš utýct.“
„Utýct?“ zopakoval a přeměřil si ji pohledem: nejsi-blbá?
„Já jsem zdrhla a nic se mi nestalo. Tak dem někam?“ Teprve teď si Konohamaru uvědomil vážnost situace. Vždyť ONA HO zve na rande. Nemělo by to být spíš obráceně? No, to je jedno, ona je stejně dost zvláštní.
„Tak jo.“
„Jdu napřed, voblíkni se,“ řekla a Konohamaru osaměl.

Dívka v bílých šatech kráčela napřed. S jejími ústy si pohrával úsměv, trochu přihlouplí, velmi nestandardní ale šťastný. Šli po téhle pěšině už docela dlouho. Byla přímá a mířila přesně k jejímu cíli, takže nebylo proč vybrat si jinou cestu. Ano tak by se dal popsat její dosavadní život. Nikdy si nemohla moc vybírat. To, že bude ninjou, za ní určila její rodina. I její hlavní živel předurčila její chakra. Vlastně nebylo moc, co si volit. Vše již bylo předem dané, ale ona nikdy neztratila přesvědčení, že stále má svobodnou vůli. Koneckonců vybrala si svou lásku pak také to, že půjde do Konohy, a to že se tyhle dvě věci skloubily dohromady, byla víceméně náhoda. Ohlédla se a na kluka kráčícího za ní vyplázla jazyk.
„Pohni šneku,“ zavolala na něj a znovu se podívala před sebe. Na kamenité cestě se vlivem větru povalovalo pár okvětních lístků z nedalekého keře. Květy byly čistě bílé, jemné a při tom ohromnou silou poutaly její safírově modré oči. Okna do její duše byla tajemná, odhodlaná a veselá, tak jako ona. Přistoupila ke keři, z jehož květů opadávaly lístky a utrhla jedno s poupat. Dala si jej do vlasů a vesele se usmála na svého málomluvného společníka, který už jí dohonil.
„Sluší ti to,“ řekl a dívka byla mírně v šoku, nicméně vzpamatovala se rychle.
„Děkuju,“ podotkla a vytasila se s dalším zářivým úsměvem, pak ale trochu posmutněla. Všiml si toho, jenže nic neřekl a tak se prvního slova ujala ona, „Já sem se chtěla zeptat, proč jdeš se mnou?“
„Pokud v tom budeš hledat potíže, tak se otočím zpátky,“ odpověděl bez změny výrazu v obličeji.
„Tak di,“ řekla ledovým tónem. Trochu ho to vyděsilo, tohle na ní bylo až příliš bezcitné. Haori se otočil a mířil zpět ke svému domovu. I když srdce ho poutalo k Tamice, jeho ješitnost mu nedovolovala zůstat.

„No konečně! Co ti tak trvalo?“ zavolala dívka na Konohamara ploužícího se po chodbě. Před chvilkou se vytratil ze svého pokoje a už nejméně pět minut hledal Elizabeth, protože neznámo kam zmizela.
„Najít takovou rozcuchanou černovlasou příšeru,“ odvětil naprosto s klidem.
„Tak jo, breberko, jdeme.“
„Breberko? Já a breberka?“
„Pokud já jsem příšera, ty nemůžeš být nic lepšího než breberka.“ Odsekla a mířila ven z lidmi nabité budovy. Co Neji, zeptala se sma sebe a už se chtěla vracet, ale pak si vzpomněla, Nebudu je rušit.

„No já……jen jsem se chtěla podívat, jak ti je,“ odpověděla trochu křečovitě. Přistoupila k jeho posteli a sundala ze stolku kartu pacienta. Tohle je proti všem předpisům, pomyslela si, Co to řikám, měla bych bejt ráda, že si to můžu přečíst.
„Podle tohohle, to vypadá, že si tě tu ještě pár dní nechají,“ řekla. Po jejím výroku se v místnosti rozhostilo nepříjemné ticho.
„No, já asi půjdu,“ otočila se na patě, odložila Nejiho kartu a zamířila ke dveřím. Cítila jeho pohled na svích zádech. Upřený, nepovolující a tvrdohlaví pohled. Bylo zvláštní, že v něm necítila chlad, ale nebylo tam ani žádné teplo, žádný cit, žádná touha. U spousty lidí ve svém okolí znala jejich největší přání. Naruto měl svůj obrovský a podle většiny lidí naprosto nedosažitelný sen. Snil o tom, že bude hokagem, vůdcem vesnice, někým koho všichni budou uznávat. Naproti tomu nevýrazná Hinata se chtěla přiblížit pouze jedinému člověku, a to právě onomu ukřičenému, hyperaktivnímu blonďákovi, který byl naprostým opakem její osobnosti. Tentenin týmový partner Lee se chtěl, co nejvíce podobat jejich mistrovi. Chtěl být jako Gai, jako člověk neustále provolávající sílu mládí. Ale Nejiho sen? Ten neznala. Skoro se jí zdálo, že ani žádná přání nemá, ale usoudila, že je společně se svými city skrývá pod nikdy netající ledovou krustou hluboko ve svém stále tepajícím srdci.
„Mám trénink. S Gaiem-senseiem a s Lee. Možná už jsi na ně zapomněl, co jsi vstoupil do té tvé jednotky ANBU. Byli to tví přátelé. Vzpomínáš? V době kdy jsme ještě byli spolu. Všichni čtyři. Gai-sensei, Lee, ty a já.“ Něco ho na jejím monologu upoutalo. Ten zvláštní důraz na poslední tři slova. Byla tichá, a přesto je slyšel úplně nejlépe. Ty a já, zaznělo mu v uších. Dveře se zabouchly a na jejich druhé straně odcházela chodbou pryč plačící dívka. Vlastně už je to žena, pomyslel si Neji.

Haori pomalu postupoval. Vstříc svému domovu, ale dál od svého srdce. Srdce? Nyní bylo zraněné, ale Tamika mu nechtěla ublížit. Určitě ne. Vždyť je to Tamika, naivní, stále veselá Tamika. Jenomže čeho jiného potom chtěla docílit? Jeho malá, optimistická Tamika by se přece nezmohla na intriky. To ne. Taková představa je nereálná, absurdní skoro až směšná. Jenže čím víc nad tou možností přemýšlel, tím se mu zdála reálnější. Možná, že ta dívka nebyla tak hloupoučká a nepřipravená na život, jak se na první pohled zdálo, no spíše, jak si myslel právě on. Pro Haoriho vždy byla malá, hloupá holka honící se za iluzemi. Po dlouhé době zjistil, že to o čem sní, se většinou promění na skutečnost. Ona dokáže své iluze zhmotnit. Tuhle její naivitu měl rád. Ale co když žádná naivní, optimistická holka ve skutečnosti neexistuje? Co když se je realita úplně jiná? Co když miluje někoho, kým se pouze zdála být?
Z jeho mašlenek ho vatrhl obrovský výbuch někde na cestě za ním.
„TAMIKO,“ zakřičel do prázdna a v momentě se otočil zpět. Co se sakra děje, pomyslel si. Jeho noha se orazila od další větve. Pokud by ho chtěl někdo sledovat, měl by to jednoduché, protože, díky množství chakry, které k nejvyšší rychlosti potřeboval, zůstával za jeho odrazy stopy navždy vyryté ve dřevě. Rychleji, musím rychleji, popoháněl sám sebe a přidal na svém tempu. Rychle se dostal na místo výbuchu.
„NE“

Na písčité cestě vířily prach svižné kroky.
„Dělej Naruto!“ zaječela růžovovlasá dívka někam za sebe. Blonďák šourající se za ní přidal na rychlosti a dohonil ji.
„Co pořád máš. Proč furt chodíš tak rychle?“
„Na tebe možná nikdo nečeká, ale na mě ano,“ řekla a ještě zrychlila, ale chlapec se jejímu tempu nepřizpůsobil. Podívala se za sebe. V Narutově obličeji v tu chvilku nebyl ani jediný náznak veselí, které pro něj bylo tak charakteristické. Možná jsem to přehnala, pomyslela si. Poslední dobou byl Naruto osamělejší než kdy dřív. Ona sama měla nové povinnosti v nemocnici, protože ji Tsunade-sama jmenovala zástupcem vedoucí na chirurgii a tak neměla tolik času jako dřív. Navíc někteří jiní z jejich věkové skupiny měli vztah.
„Hmm, proč by na mě měl taky někdo čekat?“ řekl ironicky a zrychlil na kroku.
„Protože ti, kterým na tobě záleží nejvíc, jsou tu s tebou,“ řekla a přidala též.
„Hej, co to tam je?“ řekl a ukázal na bezvládné tělo ležící na cestě.