Krev draka 4. kapitola: Odejít

„Běž za mě, někdo tu je,“ řekl, vstal z křesla a postavil se před dívku. Musel je sledovat už dlouho, protože jak jinak by odhadl dobu, kdy se střídá hlídka. Teď byla jedna z mála chvil, kdy jsou útoky směřovány přímo na ně. Bylo zvláštní, že nezaútočil hned, jakoby na něco čekal. Neji to pochopil; Nejde po ní, jeho cíl jsem já.
„Drž se co nejdál. Půjdu za ním. Přinejhorším,utečeš i tady; všechna města jsou stejná,“ řekl a vzápětí se vyhoupl oknem na střechu. Elizabeth se otočila, chtěla udělat přesně to, co jí řekl. Utéct. Zarazila se. Proč pořád jen utíkám, ať už před čímkoli. V její hlavě nyní zápasily dvě věci, zdraví rozum a odvaha. Na chvilku se zdálo, že vyhrává to první. Udělala pár nejistých kroků směrem k východu a pak se rozhodla. Vytáhla se na krbovou římsu a skočila dolů, v ruce držíc tu katanu, se kterou trénovala. Připnula si zbraň k pasu. Já už nebudu utíkat, vždyť jsem skoro vyhrála i s Nejim. Už se nebudu schovávat, nebudu odcházet. Už ne. Vylezla na parapet okna. Rukou šáhla po břečťanu, který se plazil po zdi. Ještě že je to tady tak zchátralí, pomyslela si. Chytila se i druhou rukou a začala šplhat na střechu.

„Tak ty už si ani nepamatuješ, žes mi povraždil půlku rodiny?“ Ptal se ironicky útočník.
„Možná,“ řekl posměšně Neji, „Když mi připomeneš Tvé jméno.“
„Kenroku Saizu,“ řekl a zatvářil se ještě naštvaněji než před tím. No jistě, mise v zemi Blesků, Kenroku Yukusu, ninja, který mi dal docela zabrat, uvědomil si Neji.
„Tak poď a bojuj! Byakugam.“ povzbuzoval Saiza Neji a probudil odkaz svého klanu, ale to už se na něho plnou rychlostí řítil jeho nepřítel. Jen klid, víš přesně, co udělá. Studoval jsi techniky klanu Hyuuga dlouhou. Moc dlouho na to, abys tady prohrál, uklidňoval se Saizu, pak vyskočil a s velkou rychlostí zaútočil na Nejiho. Ten útok bez potíží vykryl. Odražený kunai vyletěl Saizovi z ruky a zabodl se do střechy u Nejiho nohou. Ještě dva, pomyslel si Saizu. Jeho plán byl, podlě něho, velmi dobrý. Snad dost dobrý. Odskočil od svého soupeře a přidal na rychlosti. Hodil po Hyuugovi další kunai, Neji uhnul a kunai skončil zabodnutý ve střeše. A poslední. Saizu přiskočil k ninjovi a zabodl třetí kunai. Všechny. Saizu začal vytvářet pečetě, jejich sled byl Nejimu známí, nicméně něco bylo jinak. Nápadně se tato technika podobala vodnímu vězení Kisameho, ale byla v něčem jiná.
„Suirou no Jutsu,“ dokončil techniku Saizu a ze tří kunaiů , které byly naskládané do trojúhelníku kolem Nejiho, začala proudit voda. Voda Nejiho uvěznila do kulového vězení. Už jednou jsem se dostal ven, tak proč ne znovu? Jeho nepřítel začal utvářet nové pečetě.
„Fuuton: Kami Oroshi,“ řekl Saizu a kolem koule s vodou se prohnal ledový vítr. Vrchní vrstva vody zmrzla na led a střed koule se nějak zázračně vyprázdnil, takže Neji ležel v duté ledové kouli.
V tu chvíli se na střechu sídla vydrápala Elizabeth. Měla podrápané ruce a nohy od ostrých trnů na břečťanu, ale bylo jí to jedno. Neji, zaječela v duchu a přeběhla ke kouli. Vzala katanu a ze zoufalství se snažila led přetnout. Nešlo to.
„Ani to nemusíš zkoušet,“ ozval se Saizu, kterého si před tím nevšímala.
„Znič tu kouli, HNED!“ zaječela na něj.
„Proč bych to měl dělat?“ zeptal se škodolibě. Elizabeth se naštvala. Tenhle člověk jí vytáčel. Vařila se v ní krev. A pak znovu pocítila tu zvláštní moc. V očích jí zaplál plamen, tělo se naplnilo zvláštní mocí a v jejím srdci vyhrával hněv. Všechna její zranění se zotavila, šrámi se zatáhly a modřiny vybledly. Pozvedla katanu a skosila kouli zničit znovu, tentokrát se jí to povedlo. Z koule odpadla její malá část. Co je tohle za holku, projelo Saizovi hlavou a překvapeně Elizabeth sledoval. Dívka se pravou rukou dotkla stěny koule. Vpouštěla do ledu teplo. Zmrzlá voda začala tát. Brzy se rozpustilo celé vězení. Nejiho tělo niní leželo na střeše. Elizabeth se k němu sklonila a vyzkoušela tep, s radostí zjistila, že žije. Zničila mi mou pomstu, zkazila můj sen, proklínal záhadnou a příliš silnou dívku Saizu. Rozběhl se proti ní a seknul po ní kunaiem, ale jeho ruka se zastavila ještě před tím, než se vůbec mohla dotknout dívky. Elizabet vyděšeně nadskočila.
„Jak si to udělala?“ zeptal se nevěřícně Saizu, ale nečekal na odpověď a zkusil ji zranit znovu. Znova se, ale zastavil o jakousi neviditelnou bariéru. Dívka se na něj vyděšeně dívala, s jeho dalším úderem do vzduchu jí začala opouštět síla. Oheň vyhasnul a moc vyprchala. Její tělo naplnil chlad a ona se zhroutila na zem.
Suizu přemýšlel, dokud tady bude ONA, tak nic nezmůžu. Vzdálil se od dívky a zmizel za hranicemi Vesnice ukryté v Listí.

Zastavila se pár metrů od svého domova. Byla to mladá dívka s tmavě blonďatými až světle hnědými vlasy, které ji sahaly k ramenům. Měla jemné, vzdušné, lehké, bílé šaty dlouhé ke kolenům, které povlávaly v teplém letním větru. Ruce zakrývaly černé rukavice a na zádech dívka nosila malí batoh. Netušila jsem, že to bude tak obtížné…………ale zase bude líp, řekla si a vykročila nohou směrem k jejímu cíli. Zatím co se pomalím tempem vzdalovala, pozoroval její vzdalující se záda člověk, který rozhodně nebyl rád, že odchází. Ano právě si to uvědomil. Ona odchází, nesmíš ji nevhat jít!
„Ani ses nerozloučila,“ připomněl jí chlapec stojící na prahu dveří. Dívka se otočila a hodila po něm jeden za svých den prozařujících úsměvů. Naivní optimistka, pomyslel si, ale ani koutkem úst nenaznačil žádné emoce. Rozběhla se k němu a obtočila mu ruce okolo krku, pak své sevření uvolnila a stoupla si naproti němu. Jejich obličeje byly tak blízko! Cítila jeho dech na svých tvářích.
„Kdybych řekla sbohem, znamenalo by to, že se už neuvidíme. Tak říkám nashle, protože my se ještě potkáme,“ rozloučila se.
„Půjdu s tebou.“
„Cože?“ zeptala se vyjevené dívka, čekala cokoli, jen tohle ne.
„Ale vždyť….“ snažila se protestovat.
„Tamiko,“ prohodil a nevěřícně zakroutil hlavou. To jí to pořád nedochází? A pak prej, že ženský jsou všímaví. „Už jsem se rozhodl.“ Sklopila zrak, neviděl jí do tváře, ale pak uslyšel, jak tiše vzlykla.
„Tamiko? Co se děje?“ ptal se, když mu na tričku přistála její slza. Chytnu jí za bradu a zvedl její obličej tak, aby se na něj musela podívat. Vzhlédla k němu uslzenýma očima. Nečekaně ho objala a tentokrát jí její objetí oplatil.
„Děkuju,“ zašeptala.
„Za co?“ zeptal se.
„Za všechno. Za to, že jdeš se mnou, za to, jaký jsi i za to jaká jsem já, za to, že víš, co si myslím, když někdo řekne, že už není naděje, za to, že jsi tu se mnou i za to, že sis jako jediný všimnul, že odcházím, za to, žes mi dal víru v samu sebe. Za to, že se díky tobě nevzdávám. Za tebe,“ řekla rozhodně a sebejistě jako nikdy dřív. Právě pro tohle tě miluju, pomyslel si, ale nahlas by to nikdy nikomu neřekl,natož jí. Nerad ukazoval své city, bylo to označováno jakousi slabost, možná něco, za co by se měl ninja stydět.
„Děkuju Haori,“ zopakovala. Podívala se do jeho šedých očí. Odtáhla se od něj, teprve teď si uvědomila, co vlastně udělala. Vždyť ho objala a on půjde s ní. Takže mě má aspoň trochu rád, pomyslela si.

Saizu seděl v hostinci nedaleko od Konohy. Jmenovalo se to tu U děravého sudu. Zvláštní jméno, pomyslel si a objednal další láhev saké. Už byl na mol, ale nehodlal si to přiznat. Otevřel láhev, kterou mu přinesla otylejší servírka, která už byla na podobné existence zvyklá. Ani se neobtěžoval něco nalívat do skleniček, prostě loáhev otočil hrdlem k ústům a napil se. Jak mě mohla porazit malá hloupá holka a co to bylo za štít?
„Sakra není tu někdo chytrej, kdo by mi pomoh?“ zaječel na celou hospodu. Chvilku si ho nikdo nevšímal, ale pak si k němu přisedla ona zkušená servírka.
„Já nejsem dost chytrá, abych ti pomohla, ale vim, kde najdeš v knihách úplně všechno,“ řekla a poměřila si ho pohledem.
„A kde?“ ptal se docela nedočkavě.
„Záleží na tom, co mi můžeš nabídnout.“
„Co bys chtěla?“
„Informace,“ řekla, „O holce z rodu Minamoto.“
„Nic nevim.“
„Víš víc, než myslíš. Ten tvůj Hyuuga jí chránil.“
„Aha tahle,“ domyslel si, balo mu sice divné, jak toho může tolik vědět, nicméně pokračoval; „Byla moc silná, užívala oheň.“
Jistě, takže drak už se probouzí, pomyslela si číšnice.
„Díky, to co hledáš, najdeš v Konožské knihovně,“ řekla a vstala, „Je to v budově hokageho.“

Elizabeth mířila do nemocničního pokoje. 314, 315, 316 tady to je, i když……možná říkala 317, nevadí, risknu to, řekla si a otevřela dveře do nemocničního pokoje. Nakoukla dovnitř a na posteli uviděla spící osobu. Neměl odkrytý obličej, takže nevěděla, kdo to je.
„Neji-kun, jsi to ty?“ zeptala se a z postele se ozval neidentifikovatelný zvuk podobný bručení medvěda. Usoudila, že to měla být kladná odpověď.
„Jsem ráda, že jsi v pořádku,“ řekla a tušila odpověď podobnou něčemu jako: Díky tobě. Ale z postele se neozvalo nic.
„A já myslela, že ti nebudu vadit,“ naštvala se a vyrazila ven z místnosti.
„Asi sis spletla pokoj,“ ozval se z postele ospalý hlas a z peřin vykoukla hnědovlasá hlava.
„Eh……promiň, já půjdu,“ omluvila se a sahala na kliku.
„Nemusíš odcházet, stejně za mnou nikdo nechodí.“
„Já stavím se za člověkem, kvůli kterému tu jsem a pak se možná ještě přijdu,“ řekla a už odcházela, „A mimochodem, jsem Elizabeth.“
„Konohamaru,“ zakřičel na dívku, ale ta už byla pryč.

Elizabeth vyšla z pokoje a zamířila ke dveřím s vyšším číslem. Vklouzla dovnitř a to, co uviděla, vykouzlilo na její tváři úsměv. V místnosti byla mladá žena zhruba v Nejiho věku a seděla u postele. Žena s hnědými vlasy spletenými do dvou drdolů na ní teprve teď obrátila svou pozornost.
„Je vzhůru?“ zeptala se Elizabeth. Žena jen zakroutila hlavou. I když o ní nevíš, přeju ti to, pomyslela si Elizabeth a tiše odešla z pokoje. Hmm, co teď, návštěva se mi maličko zkrátila………Ale když už jsem tady, půjdu za tím zvláštním klukem, rozhodla se a znovu se vplížila do pokoje 316. Snažila se, být potichu, tak aby ji neslyšel. Připlížila se k posteli. Měla štěstí, chlapec byl zrovna otočený na druhou stranu. Naklonila se nad jeho postel a v tu chvíli měla u krku ostrý kunai. Elizabeth jemně ucukla.
„Klídek, nevyšiluj,“ řekla stupidní pubertálním tónem, chytila jeho ruku se zbraní a odtlačila ji dál od sebe.
„To si ty. Sorry,“ omluvil se a napodobil její hlas, „Nejsi tu nějak brzo.“
„Ani né, měl návštěvu.“
„Měl? Takže on,“ zkonstatoval pro sebe Konohamaru a pohodlněji si sedl na posteli, „Nejspíš nemám šanci, co?“ Jeho suverenita a sebevědomí Elizabeth překvapilo. Jak se mě může takhle přímo zeptat. Přisunula si k jeho posteli židli.
„Zchlaď testosteron, známe se pět minut a…“ nedořekla, přerušil jí, „Hej tak to je víc než pět, asi nepočítáš tu návštěvu před chvílí.“
„Dobře deset,“ ustoupila a chlapec se samolibě usmál, „Ale to je jedno, známe se DESET MINUT a ty už se mě pokoušíš balit, není to trochu brzo?“
„Tak zaprvý, snažil jsem se tě balit už před těma DESETI MINUTAMA….“
„Jo, fajn termín: snažil,“ skočila mu do řeči tentokrát ona a trochu se uculila. Konohamaru nahodil uražený obličej, nicméně pokračoval, „A zadruhý, nevim, co se ti nezdá, je to standardní postup.“
„Tady má, koukám, někdo nějakou příručku. Odhaduju, že se bude jmenovat Jak sbalit holku v pěti krocích nebo Jak o TO přijít snadno a rychle.“ Při představě podobné knihy se zahihňala (ach ta puberta). Konohamaru se k dívce otočil zády, a ještě před tím na ni vyplázl jazyk.
„Teď se chováš jako rozmazlenej harant,“ řekla a doufala, že se zklidní, ale ono nic. „Teď jsem si uvědomila; neznám tvoje jméno,“ podotkla a myslela, že se konečně otočí, ale šeredně se spletla. Vstala z židle, měla toho jeho uraženeckého komplexu plné zuby. Přešla na druhou stranu postele. Konohamaru se obrátil tak, že k ní byl otočený zády.
„Dobře, jak chceš. Já půjdu,“ řekla a pomalu se mířila ke dveřím. Sakra už stojím u dveří. Natahuju ruku ke klice. PROMLUV! Hned. Dobře, né hned, můžeš za chvilku. Už jsem otevřela dveře. MLUV! Sakra, copak ti to nedochází, vždyť já odcházím! Křičela i v hlavě. Ještě jí nechám chvilku vydusit, ještě chviličku, sakra už otevřela dveře. Co teď? Zmatkoval Konohamaru. Tak jo.
„Konohamaru,“ řekl.
„Cože?“ popíchla ho stupidní otázkou, i když oba věděli, že ho slyšela.
„Jsem Konohamaru,“ zopakoval a on i dívka stojící ve dveřích se rozzářili. Elizabeth proklouzla na chodbu a opřela se o dveře. Svezla se dolů a sedla si na studenou nemocniční dlažbu. S úsměvem si přehrávala jejich rozhovor, aby se jí jejich první, vlastně už druhé, setkání zarylo do paměti.