Moje slunce

Existuje tisíc a jeden důvod proč bych tu teď neměla být. Jmenovat je všechny a zešílím z toho. Jmenovat pár a uvědomit si, jak moc jsou mé argumenty ubohé. Vlastně proč se říká „tisíc a jeden důvod“. On to snad někdy někdo spočítal? Jestli ano, chtěla bych ho znát. Chtěla bych znát člověka, který byl ochoten připustit si všechny ty důvody. Já to nedokážu. Na to je má povaha až příliš křehká. Nedokázala bych unést jejich tíhu. No to mě vrací k tomu proč tu jsem. Myslím, že je to právě proto. Prostě hodit důvody za hlavu.

„Už jsem vám všechno řekla! Nic víc nevím!“ opakovala to už notnou chvíli, ale nikdo v místnosti jí nevěřil. Schytala další ránu.
„Nelži!“ okřikl ji nějaký člen ANBU.
„Já nelžu… já opravdu nic nevím,“ skoro to zašeptala. Byla z toho už unavená.
„Odveďte ji,“ poručil ten zakuklenec a zmizel jako pára nad hrncem. Oddechla si. Pro dnešek už jí dají pokoj.

Z místnosti výslechů ji jako vždy vedli dlouhou chodbou. Jen samé dveře a žádná okna. Depresivní prostředí. Nicméně na policejní velitelství celkem typické. Ani se obtěžovala rozhlížet se kolem. Hleděla nepřítomně do země. Sem tam viděla boty lidí jdoucích kolem. Pořád ty stejné modré sandále. Copak všichni shinobi musí nosit stejné boty? Pak si uvědomila, že má vlastně na nohou úplně stejné. Shlédla na ně a zkonstatovala, že by potřebovali umýt.
Zastavili se. Zvedla hlavu a uviděla ty černé dveře s mřížovaným okénkem. Otevřeli je a podrželi, aby mohla vejít. Jako sluhové v livreji. Jejich stejné oblečení by mohlo vypadat jako uniforma sluhy. Jejich chladné pohledy jako pouhá starost. Jejich gesta a tiché domluvy jako slova, jimiž nechtějí rušit pána.
Zasmála se. Jak hloupá představa. Podívali se na ni s překvapením. Nesmála se od té doby, co ji přivedli. Navíc ten úsměv. Bylo v něm cosi šíleného stejně jako v jejím výrazu. Pohlédli na sebe a přikývli v oné tiché dohodě. Zavřeli dveře její cely a vydali se chodbou dál. A poté další a další chodbou. Až najednou ji oslnilo sluneční světlo. Vyvedli ji ven z toho vězení.
Cesta však nekončila vstupními dveřmi. Vedli ji dál tou oslňující záplavou barev. Ponořila se do nich, nechala je sebou prostupovat. A cítila i všechnu tu chakru, která proudila kolem ní. Zavřela oči a přesto kolem ní plulo desítky barev. Po dlouhé době se cítila šťastná. Nechala se unášet proudem.

Znáte ten pocit, když se všechno najednou kolem vás rozzáří a vy se cítíte, až nereálně šťastní a prostoupí vás světlo a teplo. Nevím, kdy byste to mohli zažít… Snad když políbíte člověka, kterého upřímně milujete nebo když vás ten člověk jen tak bez důvodu potěší. Možná i jindy. Nevím neznám to. Tohle se mi stalo poprvé. Možná podruhé. Ano podruhé, ale tehdy jsem to pocítila jen na krátkou chvíli. Tentokrát doufám, že to bude trvat déle. A zatím mé přání trvá. Ačkoli je to světlo skoro tak slabé jako plamen svíčky, je tu. A hřeje mě u srdce.

Ležela na posteli a měla zavřené oči. Před očima jí svítila měkká záře, která posilovala její vnitřní klid. Tady byla v bezpečí. Už dlouho ji nechodili vyslýchat. Dva týdny tu ležela. První byl stejný jako její dny ve vězení. Netečná, šedivá. Zamřížované okno, ale tentokrát velké a s výhledem na vesnici a azurové nebe. Jednolůžkový pokoj s vlastní koupelnou. Mohla se po něm volně pohybovat. Za dveřmi stála stráž, ale to jí bylo jedno. Dokud cítila to za tou stěnou. Dokud to cítila.
Uběhl další týden. Ráno se probudila jako vždy. Ale najednou se jí oči rozšířily překvapením. Za tou stěnou už nebylo to, co naplňovalo její srdce teplem a světlem. Zmizelo to. A spolu s tím i její vnitřní klid. Pohroužila se do tichého zoufalství, které bylo doprovázeno slabým šílenstvím. Záchvaty smíchu a hned zase pláč. Třískání věcmi a bezcenné mlácení do stěn pokoje. Dávali jí léky. Ty ji potápěli do apatie a prosté lhostejnosti vůči světu. Pro své věznitele se už stala pouhou trvalou položkou inventáře nemocnice.
Časem se u jejího lůžka vystřídali doktoři. Měsíc, dva a čas plynul jako voda. Její šílenství a zoufalství však zůstávalo stále stejné. Před třemi týdny ji dostal na starost další medik. Další z řady. Rázná dívky s růžovými vlasy. Vzpomínala. Ta tvář se jí zdála povědomá. Navíc z ní bylo cítit to teplo. Ale ne přímo z ní. Cítila z ní zbytky toho tepla. Pochopila, že tahle ta dívka se stýká s jejím sluncem. Sluncem, které tak zoufale potřebovala k životu.
Čekala. Její klid se nevrátil, ale její šílenství ji pomalu opustilo. Zůstalo jen bezmezné zoufalství, které dalo živnou půdu závisti a nenávisti. Nenáviděla tu dívku. Potřebovala svoje slunce a ta holka se jí ho pokoušela vzít. Navíc si její paměť vzpomněla na temného mladíka, který jí jednu dobu byl také sluncem. A i toho jí chtěla vzít. Proklínala ji za to. A čekala. Čekala až přijde její chvíle.

Potřebuju ho. Tak moc, jak jen lze něco potřebovat. Bez svého slunce nemůžu žít. Je pro mě vodou, světlem, teplem, potravou.. Vším. Ale ona… Kdo je? Proč mi ho bere? Nechápu to. Ona ho nepotřebuje. Je sobecká. Nic jiného v tom není. Jen její touha vlastnit ho, abych ho nemohla mít já. Ale počkej. Já.. já tě zničím. A vezmu se si své slunce zpět. Nevíš, kdo je tvůj nepřítel. A já jsem silná, velice silná.

A její chvíle jednou opravdu přišla. Stejně jako všichni byla i tahle holka nejdřív opatrná a ostražitá, ale časem polevila ve své podezřívavosti vůči netečné a zkroušené pacientce. Možná k ní pocítila i nějaké sympatie. Ale ten den se jí to stalo osudným. Možná, kdyby si dávala větší pozor nebo byla všímavější. Byla by si všimla rozbité okenní tabulky a nemusela by cítit ve svém krku pronikavou bolest. Trčel jí z něj ostrý střep. Kdyby vykřikla možná by ji někdo zachránil, ale její nepřítel ji nepodcenil jako ona jeho. Dvě ruce sevřeli její hlavu v ocelovém sevření a zlomily jí jedním prudkým pohybem páteř.
Na zemi nemocničního pokoje ležela v kaluži krve mrtvá dívka, která s provinila svou láskou a přátelstvím. Teď už nevěděla, že si podepsala svůj rozsudek toho dne, kdy tu ženu nechala žít, místo toho aby jí do srdce zabodla svůj otrávený kunaj.
Mezitím se na chodbě nemocnice ozývaly spěšné kroky. Nevěděla kudy ven, trochu bloudila, ale nakonec to našla. Oblečená v rozevlátém bílém plášti, který vzala cestou. Stála před branami nemocnice a rozhlížela se kolem sebe. Nikde ho neviděla, ale… co by vlastně měla vidět. Nikdy pokud si pamatovala své slunce nepotkala. Vyrazila náhodným směrem a vnímala všechnu chakru, která proudila kolem ní. A nemusela hledat příliš dlouho.

Stojím na tom místě a koukám se před sebe. Našla jsem své slunce. Je to vůbec možné?! Ale ono tu je. Je tak krásné a září. Naplňuje moje srdce štěstím a láskou. Nedokážu bez něj žít už ne. Nikdy. Miluji ho. Více než cokoli jiného na světě. Svět bez něj nemá smysl. Už nic mi ho nemůže vzít. Už nic a nikdy…

Její myšlenkovou nit přehlušila ostrá bolest. Nevěřícně pohlédla na své břicho. Viděla cosi cizorodého. Z jejího břicha trčelo ocelové ostří potřísněné krví. Její krví. Než stačila zareagovat, tak ji sevřely něčí ruce zmizeli s ní v přilehlém stínu. Stále viděla své slunce. Stále ho cítila. Viděla jeho úsměv. Ten pocit v ní sílil úměrně tomu, jak odtékal z jejích žil život. Neuvědomovala si svou smrt. Uvědomovala si jen své slunce. Ale pak. Těsně před jejím poslední vydechnutím ucítila něco, co jí ve tváři zanechalo výraz šoku, nenávisti a odporu. Kdesi hluboko uvnitř svého slunce ucítila i něco jiného. Něco temného. A to něco nenáviděla. Těch posledních pár setin sekundy svého života nenáviděla a cítila se podvedená. Tohle slunce bylo falešné.