Valentýn jednoho zabijáka

Dívám se do kalendáře na to červeně zakroužkované datum. Říkám si, že to není možné, že to nemůže být už dneska. Polije mě hrůza. Co budu dělat? Nic nemám koupenýho ani uvařenýho. Počkat, já vlastně neumím vařit, jen ohřívat. Ale i tak jsem totálně v háji. Jediný mí štěstí je to, že jsem ho včera poslal na misi. Za jak dlouho by se tak mohl vrátit? Jak dlouho může trvat pobít pár lidí a vymlátit z lidí výpalné za ochranu? Mě to trvá půl dne. Jí v jejím věku možná den. Kalkuji a počítám co to jde. Vychází mi z toho, že jsem v pořádným průs*ru. Ještě, že jsem si přivstal, abych si šel zaběhat. To je možná moje jediný štěstí, moje poslední naděje.
Počkat!
Proč se vlastně tak stresuju? Vždyť můžu dělat, že je normální obyčejný den a ne pitomý svátek zamilovaných, který sem stejně zavlekl nějakej cizinec. Proč si dělat vrásky? Jenže ty její oči, ty její hnědé štěněčí oči, kterými se na mě dívá. Jsou tak překrásné, tak nevinné, tak božské. Vždycky, když se na mě podívá těma svýma kukadlama, cítím jak se mi rozklepou nohy. Srdce se mi prudce zrychlí a zvláštní hřejivě nervózní pocit zachvátí celé moje tělo. Připadám si pak jako tehdy na škole, když jsem se snažil balit holky. Jenže tuhle balit nemusím. Tahle mi slouží a dobře slouží. Jen kvůli ní si můžu dát oraz a hodit kopyta na gauč.
Počkat, na co to sakra myslím!? Proč se chovám jako hormonama sjetej puberťák? Jsem přece chlap a k tomu všemu ještě nelítostnej zabiják. Nemůžu se chovat jako zamilovanej magor, kterej řeší Valentýna a přemejšlí jestli má koupit růže, orchideje nebo šeříky. No, když nad tím tak přemýšlím tak šeříky jsou moc obyčejné, orchideje zase moc pompézní asi koupím růže. Rudé růže, symbol lásky, jo to bude ono, zůstanu věrný klasice.
Sakra, co to zase kecám? Pil jsem včera vůbec ten bylinkovej čaj nebo to bylo saké? Musím se vzpamatovat, uklidnit. Ano, tak je to správně. Zavři oči, zhluboka dýchej. Uklidni srdce, mysli jen na dobré věci. Broušení meče, usekané hlavy, zlámané kosti, utopené oběti, peníze z výpalného, vůně jejího těla, dívčí smích znějící jako křišťálové zvonky, nový dům jen pro nás dva, zasazený strom, miminko.
Cože?!
K*rva co to zase kecám?!
Jakej dům? Jakej strom? Jaký mimino? Vždyť jsem ještě mladej na tyhle věci. Proč myslím na mimino? Kurník ten Valentýn mi dává ale zabrat.
Posadím se na židli, hlavu v dlaních. Snažíce se uklidnit a uvědomit si proč se mnou Valentýn tak cloumá.
Když to vezmu z jiného pohledu, tak nejmladší už také nejsem. Peněz mám dost, možná už je čas se opravdu usadit. Proč bych i já nemohl být šťastný? To věčné zabíjení, utíkání před lovci odměn, ANBU. Už mě to zmáhá. Stejně už za mě většinu práce dělá ona. Má láska.
!
Sakra, já to řek. To ne, to není možný. Já to opravdu řek. No, vlastně neřek, ale myslím si to. Ne, já si to nemyslím, já to tak cítím. Ano, ona je ta pravá, ta jediná. Ta, se kterou chci být až do konce svých dní.
Svalím se na postel a přehrávám si ta slova pořád dokola v hlavě. Nemůžu jim uvěřit. Nemůžu uvěřit tomu co mi postupně dochází.
Konec povalování je čas začít něco dělat. Nejdřív to tu musím dát trošku do pořádku, pak to romanticky vyzdobit, naaranžovat, což znamená koupit svíčky, spoustu svíček. Květiny nejlépe ty rudé růže, snad je ještě někde seženu. Naštěstí je teprve šest ráno. Koupit nějaké slušné nádobí a příbory, to dřevěné otlučené se k tomuhle slavnostnímu dni nehodí. Pak musím něco uvařit. Hmm, uvařit. To bude těžké. Ohřátá konzerva se asi nedá považovat za moc romantické jídlo. Mimoto nám zůstaly už jen fazole. Možná se ještě něco najde ve spíži.
Odběhnu do ní, začnu se přehrabovat ve skříňkách, šuplících a policích.
Suchary, rýže, sůl a pak divná neidentifikovatelná chlupatá zelená věc v tom nejtmavším rohu spíže. Tak z tohohle valentýnská večeře asi nebude. Jedině, že bych rezervoval místo v restauraci. To ne. Moc lidí, žádné soukromí. Snad mi alespoň dají večeři sebou do ešusu. Když jim pěkně pohrozím.
Ne, to taky nejde. Sakra, přece to nemůže být tak těžké něco uvařit. Klid kámo, jen klid. Nejdříve začneme tím prvním co nás napadlo. Večeře bude až poslední bod.
Nákup, úklid, výzdoba tohle má teď přednost. Vlastně ještě budu muset zařídit takovou jednu větší menší maličkost. Hodně důležitou maličkost.
S myšlenkami, které se mi neustále honily hlavou, aby tento den byl co nejvýjimečnější, zmizel jsem z chatrče jako pára nad hrncem.

Pod rouškou noci se pomalu vrací domů. Myšlenky se soustřeďují jen na jeden jediný bod.
Sensei bude mít radost. Všechny úkoly jsem splnil a naši pověst trošku vylepšil. I když nevím jestli tomu poslednímu jsem měl zlámat obě ruce. Možná stačila jen jedna. Jak nám teď bude platit za ochranu? Ale co, to není moje starost, přemítá si.
Zastaví se pár centimetrů ode dveří. Slyší zvláštní zvuky. Divoké, disharmonické, násilné. Že by někdo zaútočil? Je mistr v ohrožení?!
Vytáhne jehlice, pevně je sevře mezi prsty a vykopne dveře. Očima bleskově hodnotí situaci před sebou. Žasne nad tím, co vidí. Koutkem oka zachytí pohyb a stříbrné zablesknutí. Neváhá ani vteřinu a hodí jehlice.
„Nečekal jsem tě tak brzy, Haku, a myslím, že ani to kuře, ne.“
Zmateně stojí a dívá se na mistra, který v rukou drží stříbrný tác s něčím, co by podle jeho slov mělo být kuře.
„Co se to tu děje sensei?“
„Pojď dovnitř a dozvíš se to.“
Zuje si boty, zavře za sebou dveře, aby je nerušil noční chlad a pomalu vejde dovnitř. Užaslýma očima pozoruje všechny ty věci, kterými mistr vyzdobil jejich skromný příbytek. Červená a růžová srdíčka jsou nalepená všude na oknech, zdech a visí spolu s nahatými andílky v plínkách, kteří hrají na harfy, housle, flétny a jiné roztodivné nástroje ze stropu. Pomalu tím vším prochází a zmocňuje se ho zvláštní pocit. Pocit, že se tady něco chystá. Něco velkého.
„Posaď se, prosím, ke stolu. Smím ti nabídnout víno?“
„Víte, že přeci v mém věku nemohu, sensei.“
„Aha, no, vlastně, promiň, já zapomněl. Copak si tedy dáš?“
Všechno říká tak zmateně a překotně. Přijde mi nervózní, hodně nervózní, bleskne mu hlavou.
„Nechcete si raději sednout a já se o všechno postarám? Vypadáte hodně unaveně.“
„Cože?! Já a unaveně? To se ti jen zdá. Není tu najednou horko? Mě je teda strašné horko.“
„Mě je akorát.“
„A co ta romantická hudba, nemám ji ztlumit?“
„To je romantická hudba, mistře?“
„Tobě se nelíbí Death metal, Haku?“
„Je to zvláštní hudba. Taková disharmonická, divoká, hlasitá.“
Sakra já věděl, že mám vzít něco jiného, zanadával si v duchu.
„Jste opravdu v pořádku, sensei?“
Do pytle už začíná něco tušit. Musím se chovat nenápadně. Proč jen se mi musí tolik potit dlaně? Kéž by se alespoň ty ruce přestaly tak třást, zaprosil teskně Zabuza.
„Co pak ti tedy mohu nabídnout místo vína?“
„Stačí voda.“
„To ne, to je moc obyčejné, počkej, podívám se, co mám ještě v kuchyni.“
Bleskově odběhne do kuchyně, prudce otevře dveře ledničky, div je nevyrve z pantů a důsledně zkoumá její obsah.
„Pivo, vodka, rum, slivovice, víno, mentolová, saké, absint… Ha, tady je konečně něco pro nezletilého!“ Vykřikne vítězoslavně a vytáhne rajčatový džus. „Není to sice nic moc, spíš je to také pití pro otrlé, ale co se dá dělat.“
Haku sedí jak přibitý a poslouchá podivné zvuky, které se nesou z kuchyně. Přijde mu jako by tam sensei mluvil sám se sebou. Pak se ozve tříštění skla, nadávky, klení, hlasité bolestivé vyjeknutí, nadávání si do blbců a otázky typu, ‚proč chodí doma bos a nemá na nohou papuče, když má skleněné nádobí a volšové ruce‘. Tomu poslednímu se musí smát neboť mu pomalu dochází co se v kuchyně asi děje. Úsměv mu ale rychle mizí z tváře, když slyší jak se sensei vrací. Snaží se nesmát, když k němu pomalu hopká po jedné noze jako velikonoční zajíček a z nohy mu přitom na zem ukapává krev. Se vší důstojností, která mu zbývá, pokládá před něj sklenici s podezřelou červenou tekutinou.
„Omlouvám se, ale našel jsem jen rajčatový džus. Snad to bude stačit.“
„To víte, že bude. Teď byste se, ale měl posadit. Ta noha potřebuje ošetřit.“
„To nic není, Haku. Zvládnu to sám. Ty jen seď, pij a pověz mi jakpak jsi se měla.“
Dívám se jak si z nohy vytahuje jeden střep za druhým a přitom si snaží udržet svoji kamennou chlapáckou tvář. Dává mu to hodně zabrat, střepy nejsou zrovna malé.
Vezmu do ruky sklenici a chci se napít, když vtom ucítím zkaženou vůni džusu. Nemám to srdce to, ale senseiovi říct, když vidím jak si už tak dost vytrpěl. Napiji se pořádně a s veškerým sebezapřením to polknu. Pusa, jazyk, krk a žaludek mě v tento okamžik nenávidí, myslí si pro sebe Haku.
„Je to skvělé, sensei. Báječně vychlazený a ta zvláštní chuť, která zůstává na jazyku. Prostě lahůdka. Koupil jste ho v nějakém speciálním obchodě?“
„Vlastně ne Haku, jen ve vesnici v sámošce. Byl ve slevě tak jsem ho vzal.“
Aha, to leccos vysvětluje. Ovšem to Haku neřekne nahlas.
„Už se na to déle nemůžu koukat, sensei. Počkejte tu, skočím pro obvazy a smetáček.“
„Ale já jsem v pořá…“
„Dost a žádné odmlouvání! Tady zůstanete sedět nebo vám jehlicemi zablokuji nervy na nohách, abyste nemohl chodit.“
Dívám se za ní, jak odchází do koupelny a cítím se jako naprostý pitomec. Můj pohled po chvilce sklouzne na kuře, prošpikované jehlicemi, které pomalu stydne a přemýšlím jak to všechno ještě napravit, zazoufá si Zabuza, elitní zabiják.
„Mistře, vy tu vyrábíte uhlí?“
„Jaký uhlí? K*rva fix, koláč!!!“
Bleskově se postaví a přitom zapomene na střepy, které pokládal na zem. Bolestivě vykřikne, snažíce se přitom zadržovat slzy.
„Bože, proč jenom já, co sem komu udělal?“ naříká si sám pro sebe, ale ví, že teď není čas na to se litovat. Teď je čas zachránit koláč nebo alespoň to, co z něho zbylo. Střídavě na levé pak na pravé noze odhopká do kuchyně, kde se mezitím Haku snaží rozehnat kouř utěrkou. Zabuza střelhbitě otevírá dveře trouby a rukama vytáhne žhavý plech.
„Mistře, ne!“ vykřikne Haku, ale pozdě.
„Dop*dele práce!!!“ Zaječí dvojitou bolestí Zabuza. Nejenže si popálí ruce, ale oběma nohama došlápne na podlahu a střepy se mu zabodávaly ještě hlouběji do nohou.
Sesune se na zem a se slzami v očích se dívá na černou kulatou věc, která leží vedle něj. Už je toho na něj moc. Chtěl mít jen krásný romantický valentýnský večer se svojí láskou, která vlastně ani neví, co k ní cítí. Po tomhle všem už ani nemá cenu, aby se jí vyznával. Najednou ucítí na své tváři hebké dívčí ruce, které zvedají jeho hlavu k její. Nemá sílu schovávat slzy. Jemu jedno, že je uvidí.
„Mistře jste v pořádku?“
„Miluji tě, Haku, vezmeš si mě?“ vyhrkne najednou a popálenýma rukama se snaží v kapse nahmatat krabičku s prstýnkem. Prsty ozdobené puchýři už ale nemají takový cit a tak mu krabička vypadává z rukou na zem. Haku ji vezme a otevírá. Užasle vykulí oči na diamantový prsten velikosti vlašského ořechu.
„Já, já, já, já…“
„Stačí říct jediné slovo, má milovaná. Tedy pokud si chceš vzít takového vola, jako jsem já.“
„Zabuzo…,“ ztuhne a čeká na dlouho očekávanou odpověď pro, kterou toho dnes tolik vytrpěl. Ani nedýchá, srdce mu splašeně bije, visí na jejích rtech, vidí jak se pohybují, ano, už je to tady! „… já jsem kluk, ne holka.“
Svět se mu hroutí před očima jako domeček z karet. Srdce vynechalo pár úderů. Pusa je dokořán, ale slov se jí nedostává. Oči hledí na dívku, která je vlastně chlapcem. Nechápe jak si toho nemohl všimnout dřív. Nápovědy tu byly a ne malé. Tohle se prostě může stát jen jemu a nikomu jinému. Proč on musí být takový smolař?
Proč, když konečně najde lásku svého života je to kluk a ne holka?!
Proč?!
Proč?!
Proč?!
Proč jen tohle musí být den blbec?!