Domov je tam, kde máš kunai - 1

Konečně zastavili. Musel uznat, že už toho měl docela plné zuby, takže když jeho studenti začali škemrat o zastávku v blízké vesnici, ani moc neprotestoval. Někam se posadí, sednou si a snad se i najedí. Nejlepší na tom bude, že konečně zmlknou. Tedy hlavně jeden z nich. Nechápal, jak dokáže pořád tolik mlít pantem.
Posadili se pod jeden ze vzrostlých stromů uprostřed vesnice. Dneska se počasí vyvedlo a po tom, co je potkalo před pár dny, si nějaké to štěstí zasloužili. Nečekal, že hned na první misi s touhle partou děcek narazí na takový problém. Povzdechl si, vytáhl knížku a rýžovou kouli.
„Naruto, jez,“ zahučel a narval mu ji do pusy, aby ho konečně donutil zmlknout. Málem ho zabili, ale ten kluk je plný energie a optimismu. Dostal na povel vážně zajímavou skupinku. Kluka co mluví moc, kluka, co nemluví vůbec a holku, která sice mluví tak akorát, ale většinou jsou to blbosti. Donutilo ho to se pro sebe usmát. Na začátku musel svého senseie taky strašně štvát, ale dospěl v docela duševně normální osobnost, tak snad se to podaří i těmhle třem.
Jeho úkol je jasný, narvat do nich všechno, co zná a udržet je naživu. Druhá část úkolu se mu zdála zase o něco složitější. Kdo by čekal, co se semele, když budou doprovázet nějakého stavitele mostu. Na druhou stranu takhle své studenty poznal nejlépe a nejrychleji a ihned si o nic udělal obrázek.
Přejel je zkoumavým pohledem, ušklíbl se pro sebe a pak otevřel knihu, aby se v klidu začetl. Naruto, Sakura i Sasuke žvýkali svoje jídlo, takže zavládlo blažené ticho – asi na pět minut. Z nedalekého hostince se totiž ozval hurónský smích a řev několika hostů, kteří posedávali u stolů před budovou. Zvedl hlavu a podíval se tím směrem. U stolu stála žena s dlouhými tmavými vlasy, v bílé košili a černé sukni. V jedné ruce držela podnos s pitím a tou druhou rozčileně mávla.
Kakashi se na chvíli zarazil, protože mu to gesto vytáhlo z hloubi mysli několik vzpomínek. Raději hned sklonil pohled zpět ke knize, aby se na ženu už nemusel dívat.
„Hej, sundej ty pracky, tohle není v nabídce,“ zahartusila žena.
Kakashimu vzápětí srdce vynechalo úder a opět se zadíval ke stolu – ten hlas.
„Kakashi-sensei, jste v pořádku?“ ozvala se vedle něj jeho studentka. Ignoroval ji, protože odhodil knihu a byl už na půli cesty k hostinci. Zvolnil krok a pokusil se zklidnit. Je to jen souhra náhod, není to přece možné. Nemůže tam vtrhnout a vyděsit všechny okolo.
„No tak holka, nebuď upejpavá,“ zasmál se chlápek za stolem a položil svou ruku na její pozadí. Ona po ní rychle sáhla.
„Dáma řekla, abyste ji nechal,“ zahučel mu za zády Kakashi.
„Dík, ale dokážu se o sebe postarat sama,“ odpověděla a jediným trhnutím muži ruku zkroutila. Ozvalo se zakřupání, bědování muže a pak smích jeho kamarádů. „Navíc, tady Jiro ví, že mu tu ruku klidně zlomím, že?“ nahnula se nad muže a ještě trochu pootočila rukou, až hromotluk zapískal.
„Promiň Natsu,“ zahučel Jiro a ona se na něj usmála a ruku mu pustila.
„Očekávám spropitné,“ dodala ještě a všichni se zasmáli. Natsu se otočila na Kakashiho, který celou dobu stál a zíral. „Vám děkuji za snahu, není tu moc lidí, kteří mají odvahu se mě zastat, ale nemohla bych tu pracovat, kdybych si neuměla poradit.“
„Mazuki,“ zašeptal a ona si ho změřila obezřetným pohledem. Její tyrkysové oči ho rychle přelétly, aby zhodnotily situaci.
„S někým si mě pletete,“ odpověděla, když na ni dál jen zíral. Obrátila se a zamířila zpět do hostince. Kakashi se po chvíli vzpamatoval a doběhl ji.
„Ne, počkejte,“ zavolal a chytil ji za ruku. Zamračeně se na něj otočila. „Vím, že to není možné, ale hrozně mi ji připomínáte. Ta podoba je …,“ zarazil se a znovu si ji prohlédl.
„Pusťte mě, to bolí,“ zašeptala vztekle. Kakashi sebou trhnul a až teď si uvědomil, že ji drží za předloktí. Povolil stisk a ona se mu snažila vyvléknout, ale pak jeho prsty o něco zavadily a on ji opět ruku stisknul. Zatáhl za ni a otočil její ruku tak, aby viděl na její předloktí.
„Mazuki!“ vykřikl teď už jistěji a nevěřícně na ni hleděl. Natsu se mu vyškubla, protáhla se kolem něj a zamířila pryč. Kakashi se za ni rozběhl.
„Mazuki, Mazuki stůj,“ křičel za ní a jen periferně viděl, jak jeho studenti zpozorněli. Zašli do postraní uličky, kde se na něj vztekle otočila.
„Jmenuju se Natsu, nejsem Mazuki,“ řekla vztekle.
„Jsi Mazuki, tu jizvu na předloktí máš od jedné roztržky se psy. Jeden z nich se ti do ní zakousl a odmítal tě pustit. Další jizvy máš na zádech, nebo se snad pletu? O co tady sakra jde, Mazuki! Myslel jsem, že jsi mrtvá. Všichni si mysleli, že jsi mrtvá,“ křičel a s každým dalším slovem zvyšoval hlas. Nemohl tomu uvěřit, už to bylo tolik let, co ji viděl naposledy. Zachránila mu život, tehdy zachránila životy všem a obětovala se. Sám viděl, jak sletěla ze skály. To nemohl nikdo přežít. Snažil se v jejím pohledu najít aspoň náznak poznání, přece se za tu dobu tolik nezměnil.
Mlčela.
„Proč ses tu celou dobu schovávala, proč jsi nepřišla domů!“
„Protože nevím, kde mám domov!“ zakřičela teď už i ona. Kakashi znejistěl a snažil se v jejím výrazu vyčíst pravdu. Povzdechla si a svěsila ramena. „Přes pět let se toulám a dva roky jsem tady, co bylo před tou dobou, si nepamatuju.“
„Cože?“ zarazil se Kakashi.
„Co je na tom k nepochopení?“ podívala se na něj. „Říkají mi Natsu, protože jsem se jednoho letního dne vymotala polonahá z lesa. Nevím, kdo jsem, jak jsem se tam vzala a co jsem dělala předtím. Už pět let, absolutní tma.“
„Musíš jít se mnou,“ vypadlo z něj po chvíli ticha.
„Cože? No to ani náhodou,“ začala od něj couvat.
„Proč?“ zeptal se nechápavě. „Vezmu tě domů.“
„Tak hele, já vás ani neznám a i kdyby. Kde jste sakra byl před pěti lety?“ zahučela. Kakashi jen pozvedl obočí. „Konečně jsem někde, kde se cítím doma. Víte, jak dlouho mi to zabralo?“
„Ale v Listové jsou tvoji přátelé.“
„Ve Skryté Listové?“ podívala se na něj nevěřícně. „To je ninja vesnice.“
„Ano, ty jsi kunoichi,“ řekl Kakashi rychle, protože měl konečně něco čeho se chytnout.
„Já?“ zeptala se pochybovačně. Kakashi zaútočil. Natsu odrazila jeho ruku stranou a když se k ní blížil kunai, stočila se, zachytila jeho ruku a vyrazila mu nůž z ruky. Podařilo se jí ho chytit a pak už ho jen přitiskla na jeho krk. Zhluboka dýchala a v jeho pohledu viděla pobavení. Pustila kunai, který s cinknutím dopadl na zem. Prohlédla si svoje třesoucí se ruce a začala couvat.
„Svalová paměť je něco, na co nejde zapomenout,“ promluvil Kakashi klidně. „Pojď se mnou a ukážu ti tvůj domov, Mazuki.“ Chvíli se na něj dívala a on na ni viděl, jak ji ta vidina láká, pak ale zakroutila hlavou.
„Tohle je teď můj domov. Už před nějakou dobou jsem se rozhodla, že nebudu pátrat po minulosti, protože jsem tím ztratila až příliš mnoho času.“ Otočila se k odchodu. Kakashi se nadechl, aby ji zadržel. Nemůže přece jen tak odejít, musí zjistit, co se stalo, proč skončila tady a hlavně proč si na nic nepamatuje.
„Kakashi-sensei?“ ozvalo se za ním otráveně. Natsu se otočila po hlase a na chvíli se zarazila, když uviděla malého blonďatého chlapce a zůstala na něj zírat. Jí si ani nevšiml. Využila nepozornosti svého pronásledovatele a vběhla do postranních dveří, které za sebou s třísknutím zavřela. Konečně se jí podařilo pořádně se nadechnout.
„Už jdeme senseii?“ ozvala se Sakura. Kakashi zůstal zírat na zavřené dveře a snažil se donutit k pohybu. Byla to ona, ještě před chvílí se na ni díval a teď mu zase zmizela.
„To jste viděl ducha?“ zasmál se Naruto a založil si ruce za hlavou.
„Skoro,“ zašeptal Kakashi spíš pro sebe a vyrazil uličkou pryč. Dá jí čas a pak se sem vrátí. Musí s ní mluvit, přesvědčit ji, aby se šla do Konohy aspoň podívat. Nenechá ji tady jen tak. Nemůže, když ví, že žije. Bohužel s těmi třemi za zády by to neměl moc jednoduché. Už tak že si ho Naruto prohlíží a divně se u toho směje. Jsou to puberťáci, člověk nemůže promluvit se ženou, aby se ti pitomci nesmáli. Byla to ona, byla to Mazuki. Tenhle den se zdál jako jeden z těch nudných a obyčejných, jak se mohlo stát, že se změnil v tuhle šílenou souhru náhod. Ona žije!

Kakashi vrazil ruce do kapes a pokusil se přidat do kroku, protože se za svou skupinkou docela ploužil. Na kopci se naposledy otočil a zadoufal, že ji tu najde, až se vrátí. Že se mu to nezdálo.
Nešli ani hodinu, když si jich všimnul. Někdo je sledoval už nějakou dobu, ale když se nepřibližovali, Kakashi usoudil, že prozatím nejsou nebezpeční. Ostatní se tvářili bezstarostně a kráčeli směrem k domovu, ale když Sasuke jemně trhl hlavou, Kakashi usoudil, že aspoň jeden z nich ví o skrytých osobách.
Trvalo ještě deset minut, než se les pohnul a zaútočili dva nepřátelé. Vybrali si Kakashiho, jako největší hrozbu a pokusili se ho zbavit jako prvního. Podařilo se mu zastavit oba útoky z obou stran, ale zablokoval si tak ruce. Sasuke se jediným rychlým pohybem vrhnul mezi stromy a o sekundu později jim k nohám přistál další nepřítel. Sakura se jen zmateně rozhlížela, ale Naruto se pohnul a muže přišpendlil k zemi.
Kakashi trhnul rukama a shodil oba muže na zem. Pokusili se od něj dostat co nejdál, ale Kakashimu stačilo jen pár ran na to, aby poslal nepřátele do limbu. Skláněl se zrovna nad druhým mužem, když uslyšel svist. Pokusil se odskočit před letícím shurikenem, ale jeden z mužů ho chytil za kotník. Zavrávoral. O sekundu později se k němu vrhla purpurová skvrna a strhla ho stranou.
„Kage bunshin no jutsu,“ rozlehlo se okolím a pak už se uprostřed cesty shromáždili čtyři svázaní nepřátelé. Kakashi se ani nepohnul.
„Hm, ahoj?“ vysypala ze sebe rozpačitě a ušklíbla se na Kakashiho uvězněného pod sebou. „Došlo mi, že ani neznám vaše jméno.“
„Ahoj,“ odpověděl. „Jsem Kakashi.“
„A já se pokusím zjistit, kdo je Mazuki,“ povzdechla si, pak sebou trhla a konečně ho pustila. Kakashi se postavil a pak jí pomohl na nohy. Převlékla se. Vrchní část vlasů si stáhla do vysokého culíku, jen několik pramenů jí rámovalo obličej a zbytek nechala volně. Měla na sobě černé tričko bez rukávů s širokým límcem, černé kraťasy a purpurovou dlouhou sukni s rozparky až po pas po obou stranách. Ruce jí kryly purpurové návleky až k podpaží, takže měla jen odhalená ramena.
Kakashi zamrkal, protože tohle oblečení znal. Srdce se mu rozbušilo, protože v ní teď viděl tu Mazuki, kterou znal. Kdyby na něm ještě před chvílí neležela plnou vahou, nevěřil by, že tu opravdu je.
„Takže ses rozhodla nakonec jít?“ zeptal se jí.
„No netvař se, jakože je to tvoje zásluha,“ zapitvořila se na něj. Podíval se na ni nechápavě. „To on,“ kývla směrem k Narutovi, který se teď bavil svazováním nepřátel. „Nemůžu si pomoct, ale je mi povědomý.“
„Jsou to bývalí Gatovi zaměstnanci,“ přešla k nim Sakura a ukázala na nepřítele. „Asi se jim nelíbilo, co jsme udělali jejich šéfovi.“
„Kdo jste?“ ozvalo se vedle ní chladně. Stočila pohled na černovlasého chlapce.
„To kdybych věděla,“ řekla se smíchem. „Prozatím s vámi budu cestovat do Konohy.“
„To je Sasuke, Sakura a ten blonďák je Naruto,“ představil jí své studenty Kakashi, pak se na ni otočil. „A tobě máme říkat?“
„Jsem Mazuki,“ řekla ostatním. „Pokud mě v té vesnici někdo pozná, nebudu ho mást jiným jménem.“ Povzdechla si a odvrátila se od vesnice, která jí byla domovem. „Snad mě neprodáte na orgány v nejbližším cechu.“ Naruto si ji podezíravě prohlížel, pak pokrčil rameny a odvrátil se.
„Skočím zpátky do vesnice, ať se někdo postará o tyhle,“ řekl Sasuke a rozběhl se zpátky.

Cestovali mlčky a Mazuki za to byla vděčná. Chtěla se zeptat na spoustu věcí, ale na druhou stranu se bála odpovědi. Čím víc se blížili k vesnici, tím víc byla její zvědavost větší. Nakonec se odhodlala a otočila se na Kakashiho.
„Jak dlouho jsem…,“ zaváhala, když hledala to správné slovo. „mrtvá?“
„Bude to sedm let,“ promluvil a pak se na ni podíval. „Promiň.“
„Za co?“ zeptala se nechápavě.
„Postavila ses do rány mezi útočníka a své přátele. Srazilo tě to ze skály, nikdo nečekal, že bys to přežila, ale tělo jsme nikdy nenašli. Omlouvám se, že jsme tě nehledali, omlouvám se, že jsi kvůli mně skončila sama.“
„Jak dobře se my dva známe?“ zeptala se, protože nevěděla, co na to říct. Nějak jí nepřišlo nutné se na něj zlobit nebo mu to zazlívat, ale nemohla mu ani říct: Však v pohodě, nic se nestalo.
„Jsme…,“ zarazil se, ale jen na vteřinu. „přátelé, spolužáci, spolubojovníci.“ Usmála se na něj a trochu zvolnila krok, když před sebou uviděla vysokou bránu Konohy.
„Je tam spousta lidí, co tě ráda uvidí,“ řekl, aby jí dodal odvahy, ale Mazuki to ještě víc znejistělo.
Zarazila se těsně za bránou a fascinovaně zírala na skálu, kde byly vyryté čtyři tváře. Naruto se zastavil a podíval se po ní, když se dlouho nepohnula.
„Ej, Mazuki-san,“ zavolal na ni a pak se k ní vrátil. „Proč brečíte?“ Mazuki si zajela rukou pod oko a až v tu chvíli jí došlo, že jí tečou slzy. Zůstala hledět na poslední vytesanou tvář a poprvé zaváhala, jestli se chce opravdu o své minulosti dozvědět. Možná se nedozví nic pěkného, třeba byla jiná, než jakou je teď. Nebo znovu otevře rány, které už se dávno uzavřely.