Poezie

Další nerýmující se báseň... Kam ten svět spěje?
Podivná, asi nepoznáte, o kom je. Ale to přece ani není důležité.

Mraky tvojí bouřky

Mraky tvojí bouřky jsou už v pohybu.
První kapky mají dopadnout,
hledíš do prázdný ulice,
kostky dlažební mlčí pod tvými kroky.

Stojíš a možná brečíš,
už to asi víš, život není příběh.
Zjistilas to chvilku po poledni
Život není novela, hrdinové nemaj cestu na výběr.

Život má rychlej spád,
je to těžké, těsné skoro na tělo.
A není míň úzkosti pro tebe.

Znavení Akatsuki

Hidanova víra

Jednou,když měl jsem na mále,
malá holka přinesla mi korále.
Na nich zahlédl jsem Jashinův znak,
málem vytřel mi s tím zrak!
Od té doby pro nic jiného nežiju,
strašně moc smrti si užiju.
Strach převládá v úsměv vášní,
někomu to připadá ku**a zvláštní.
Jsem teď Jashinův věrný sluha,
Kakuzu vybral mi za druha.
Kakuzu miluje svoje prachy,
protivníci třeste se strachy!
Kakuzu pět srdcí musí mít,
jen tak ho nejde lehce zabít.
Každýmu nadávám až do de**lů,
Jashine,div se,že se z toho nezebliju.

[center]Rány hluboké od krve,
jed proudící v žilách.
Pohled na temné nebe,
tělo muže v rukách.

Ona vlasy jako květ,
slzy mu do obličeje hází.
On vlasy jako rudý jed,
až strach jí mrazí.

Nechtěla mu takhle ublížit,
pečetí smrti ho ale zabíjí.
Nechtěla ho těžce ranit.
když jeho život pomíjí.

To ona jeho duši proklela,
protože se ke zlu obrátil.
K němu tedy poklekla,
on se k ní pouze natočil.

Sil mu moc nezbývalo,
sbíral poslední doušky.
Jednou se proslýchalo,
že z lidí dělá své loutky.

Ospalá Konoha

Vzpomínky špatné stále mám,
jen ty teď v hlavě nalézám.
Proč minulost musí být tak černá,
nevidím ani záblesk světla.

Vždy když dobrou náladu mám,
vzpomínky vystoupí a život začerní nám.
Na vše dobré jednou zapomenu,
v hlavě vždy špatné mít budu.

Nevidím žádnou naději,
měla by přijít raději.
Jinak už to neunesu,
už nechci být v takovém presu.

Přítomnost také zlá je,
já chtěl bych teď jít do ráje.

Co v budoucnu se stane nevím,
jednou vám to možná povím.
Jednou je však jisté:
Budoucnost bude jistě zlá,

[center][b]Nasyť mě, pane, napoj mě a dej mi čistou, ostrou kosu, když skončena je denní práce.
Mluv se mnou, neboť tvůj hlas mi nahrazuje zvuk boje.
Budeš-li ke mně laskavý, budu ti sloužit s radostí a najdeš místo v mém srdci.
Neber mi kosu, nesahej po mé nesmrtelnosti.
Dej mi čas, abych pochopil Tvůj záměr.
Neposílej na mě smůlu, když nesplním Tvou vůli.
I kdyby kosa nebo můj milovaný Akaplášť nebyli v pořádku.
Všímej si mě, a to dlouho, ne krátce, buď vždy při mně, jsi jediný, v koho věřím.

Jestliže jsem bílá,
Protože jsi černá.
Nejsem snad milá,
Nejsem tak nádherná?

Jestliže bílou jsi a v bílou se obrátíš,
Musíš být opakem černé barvy.
Ostatní tak lehce sice uchvátíš,
Možná neslyšíš zvuky mé harfy.

Společně jsme černobílá bytost,
Společně jsme velká květina.
Musíme mít svou vlastní spojitost,
Nespadne nám na klín všechna vina.

Ty černou jsi a černou zůstaneš,
Já navždy sněhobílou budu.
Možná se nás včas jednou zastaneš,
Pocházíme totiž z jednoho velkého bludu.

Červená tramvaj blíží se zdáli,
Jiraiya váhá, vystoupit má-li.
Neměl moc na výběr, revizor nadává,
ochrankou z tramvaje vyvést ho nechává.

Když spadl na chodník, rozbil si rypáček,
na tváři zůstal mu volební letáček.
„Komunismus, skvělá volba
dobrá sklizeň, dobrá orba.

Čest práci, soudruhu,
teď už budeš bez dluhů.“
To letáček hlásá
Jiraiya už jásá.

,,Na světě už nejsem sám,
komunisty já rád mám!"
Rozhodl se k odchodu,
tak spěchá do obchodu.

Do vozíku žeton vkládá,
poté do něj zboží skládá.

Těch chlápků je tu šest,
než zareagují, přiletí jim pěst.
Od temnoty jsem už nabojoval dost
a vím, že nepomůže mi krvelačná zlost.

‘‘Jedinej, kdo si mě může zotročit a zotročí,
může být jen Yamata no Orochi,‘‘
prodřu mezi zuby a vrhám se vpřed,
tohle bude můj osudný střet.

Shuriken zas po mně vrhá,
jeden z nich už zase zdrhá.
Hodil jsem po něm svoji zbraň,
Pán bůh toho chudáka chraň.

Poslední dva už mi zbývají dál,
Kabuto a ten, co se mě bál.
Kabuto posunul si brýle ke kořenu nosu

[center]Slunce zář a ztichlý les.
Lehký vánek listí nes.
Náhle ticho mění v děs,
někdo tu štěká jako pes.
Jeden v ruce kosu dřímá,
druhý na něj zlostně hřímá.
-
"Chop se příště raděj srpu.
příjdeš o starostí kupu.
Je lehčí dá se snadno schovat."
Začal Itači prozpěvovat:
"To musí být ale dřina,
se srpem bude větší psina."
-
Hidan už nám vzteky bělá.
Urážena byla jeho milá.
Začíná ho pohlcovat hněv
spustil tudíž nelítostný řev.
-
"Drž hubu a nestěžuj si Itachi!
To ti ta hora mrtvol nestačí?

[center]Naruto je strašná lama,
z palice mu trčí sláma.
Jenže co když za pár let,
u nohou bude mít svět?
Mám ho nechat Hinatce?
Chtělo by to poradce:

Kišimoto Masaši,
nebo možná Kakaši.
Snad pomůže yakuza,
Haku nebo Zabuza.
Rock Lí,
ten je zmoklý.
Šino
pije víno.
Maito Gáj,
obíhá háj.
InoŠikaČo
jsou... viete na čo.

Co myslí Oročimáru?
"O tom nemám ani páru.
Otravuj si třeba Gáru!"
Jenže ten teď chlastá v báru.
Zbyl už jen Konohamáru.

Ani Itači
mi teď nestačí.
Možná velký Iljič Lenin?

Všechno šlo vždycky hladce,
já měl pocit, že jsme v pohádce.
Ten osudný den
já měl strašný sen.
Byl jsem celý ustrašený, vážně jsem se bál,
když jsem si to uvědomil, jen bezmocně jsem stál.

Má láska se se mnou chtěla rozejít,
nic ke mně necítí, už se to nedá obejít.
To není pravda, jdu za ní...
Ne, nemůžu, jsou hodiny ranní.

Jdu si lehnout a doufám jen,
že nevyplní se ten strašlivý sen.
Modlím se, bolí mě ruka;
nemůžu usnout, tak strašná jsou ta muka.

Je ráno, vzbudím se a jdu ven,
v pořádku, nevyplní se ten sen.

[center]Ty však máš teď jiného
muže tobě milého
ten pro tebe vše znamená
mě jsi stále tak vzdálená

[center]tichá noc jež přešla v ráno
tichý smích jenž se vytratil
tichá hádka jež už skončila
a tichý hlas jenž mě zatratil

tichá prosba jež vyslovily rty
tichý vzdech jenž odpověď dal
tichá slza jež o mě věděla víc
a tichý křik jenž by hodně vzal

tichá myšlenka jež dávno utekla
tichý pláč jenž mě dlouho provázel
tichá modlitba jež k nebi vylétla
a tichý pohled jenž mě nacházel

tichá radost jež byla vzdálená
tichý smutek jenž se se mnou pral
tichá milost jež jsem nedostal