Sbohem má lásko

Všechno šlo vždycky hladce,
já měl pocit, že jsme v pohádce.
Ten osudný den
já měl strašný sen.
Byl jsem celý ustrašený, vážně jsem se bál,
když jsem si to uvědomil, jen bezmocně jsem stál.

Má láska se se mnou chtěla rozejít,
nic ke mně necítí, už se to nedá obejít.
To není pravda, jdu za ní...
Ne, nemůžu, jsou hodiny ranní.

Jdu si lehnout a doufám jen,
že nevyplní se ten strašlivý sen.
Modlím se, bolí mě ruka;
nemůžu usnout, tak strašná jsou ta muka.

Je ráno, vzbudím se a jdu ven,
v pořádku, nevyplní se ten sen.
Láska ke mně jde a s jakou radostí,
její pohled mi už byl za dosti.

Ale když ke mně tak přichází,
smutek se ve mně nachází.
Zavolá na ni jeden kluk:
"Lásko, mám na botě suk!"

Došlo mi vše, nemusel jsem slyšet víc;
došlo mi, že on je bůh a já jsem nic.
Zlost, smutek a bolest ozývaly se ve mně.
Tohle je... ďáblova země.

Vrhnul jsem se směrem k němu,
kapesní nůž z kapsy beru,
tak strašný čin, ten strašný skutek,
málem mi ten hajzl utek!
Bodl jsem ho do zátylku,
proklínám tu hnusnou chvilku.

Za tohle mě šoupli do cely,
snad mě tam zocelí.
Sbohem lásko,
řekl jsem, když naposledy střelil jsem po ní pohledem...