Jiný příběh Sasoriho

Rány hluboké od krve,
jed proudící v žilách.
Pohled na temné nebe,
tělo muže v rukách.

Ona vlasy jako květ,
slzy mu do obličeje hází.
On vlasy jako rudý jed,
až strach jí mrazí.

Nechtěla mu takhle ublížit,
pečetí smrti ho ale zabíjí.
Nechtěla ho těžce ranit.
když jeho život pomíjí.

To ona jeho duši proklela,
protože se ke zlu obrátil.
K němu tedy poklekla,
on se k ní pouze natočil.

Sil mu moc nezbývalo,
sbíral poslední doušky.
Jednou se proslýchalo,
že z lidí dělá své loutky.

To je jeho pravá tvář,
ta, kterou vidíme.
V Akatsuki slouží,
Sasori mu říkáme.

Teď tu umírá v obětí.
Přestal býti milován.
Zůstal tady bez štěstí,
už navždy sám a sám.

Jen jedna duše s ním
zůstala tady napořád.
Teď ho drží v náručí,
nepřestala ho milovat.

Kvítky sakury tu poletují,
do tváře mu padajíc.
Sakura je jméno její,
šla své lásce vstříc.

Našla zde jen ostrý meč,
který její srdce nařízl.
Ta rána bolí více než,
kdyby ji opravdu probodl.

Je to rána, která bolí,
nejde ale ničím spatřit.
Krvácí čím dál víc,
je to pouze uvnitř.

Nevyléčitelná rána,
s kterou si čas hraje.
Zůstane na to sama,
pokud nepůjde za ním
... do ráje.