Super Sestry 59

Tokime : Probrala jsem se v nemocnici. Nikdo tam zrovna nebyl. Chvíli mi trvalo, než jsem si vzpomněla, co se vlastně stalo. A čím víc jsem začala vzpomínat, tím víc jsem chtěla zapomenout. Ovládl mě strach. Nebyl to strach, jaký jsem leta zažívala, bylo to něco jiného. Strach z následků toho, čeho jsem se dopustila. A se strachem přišla i bolest. Obrovská bolest ze svých činů. Opřela jsem se a zastavila se vzpomínkami na Tsunade.
Já ji zabila... zabila jsem ji, jak jsem jen mohla.. Zrychlil se mi tep..
„Tsunade,“ zašeptala jsem a schovala svůj zaslzený obličej ve dlaních. Najednou mnou při zaznění jejího jména projely vzpomínky na ní... Vzpomínky... Já si na ni pamatuju, pamatuju si na ni před únosem Akatsuki. Moje paměť je znovu otevřená, mohu se do ní ponořit. Ale dokázala jsem si vybavit pouze chvilky s ní, vše ostatní bylo stále zablokované... zvláštní, nejspíš se to všechno vrátí s nastávajícím časem, až se znovu setkám s přáteli či blízkými. Vzpomněla jsem si na své dítě. Bylo to smutné, bolelo to, ale byla jsem vděčná, že se to stalo ještě v počátcích, kdyby to bylo o dva měsíce dýl, nejspíš by mě to zničilo, ale takhle to bylo všechno moc náhle a ačkoliv to bolí, je to koloběh života a bude ještě spousta času na děti... alespoň doufám. Otevřely se dveře. Byl to Yoru, když viděl, že jsem vzhůru, tak ho to mírně zaskočilo. Chvíli na mě jenom koukal, ale nakonec pozdravil.
„Ahoj,“ rozhodl se přijít blíž. Stoupl si k posteli a ze zhora na mě hleděl. Evidentně si všiml, že je mi to nepříjemné, a tak se posadil na vedlejší postel. Pozorovala jsem jeho tvář a snažila se vzpomenout na dětství, je to přeci můj otec, něco si pamatovat musím. Jenže... to se nestalo, nic se mi nevybavilo, chce to víc času. Po chvilce zírání jsem prolomila ticho.
„Omlouvám se,“ pípla jsem. Tak moc mě to mrzelo, ale to přece nebyla já, nedokázala jsem své tělo ovládnout.
„To neříkej,“ zavrčel. Tvář měl sklopenou, takže jsem mu přes vlasy neviděla do očí.
„Nebuď takový.. opravdu mě to mrzí,“ řekla jsem o něco víc nahlas.
„Ale já to myslím vážně,“ zvedl hlavu. Vypadal tak ztrápeně a naštvaně. „Neomlouvej se, jasný?!“ musela jsem ho tak zklamat. Oči se mi zalily slzami. Chtěla jsem promluvit, ale předstihl mě.
„Ovládla tě chakra, ta kterou jsi získala u Akatsuki, na krku máš jakýsi dejme tomu náhrdelník,“ opatrně jsem si sáhla na krk. Byl na těsno, ale taky tak, abych mohla bezstarostně dýchat a nebát se uškrcení. „Je tak na těsno, abys ho nemohla jen tak strhnout, kdyby náhodou... Blokuje tvou chakru, teď máš pouze svou starou, takže by se nemělo nic stát. Naruto měl jeden čas něco podobného, jeho náhrdelník ale neblokoval chakru, byl pouze prostředkem k uklidnění běsnění. Mělas dostat pečeť, ale byl jsem proti tomu,“ dodal. Oči se mu zablýskly.
„Promiň,“ zopakovala jsem se s úzkostí v hlase. Opovrhoval mnou, určitě. Nesouhlasně zavrtěl hlavou a zadržoval slzy.
„Já..“
„Mlč! Řekl jsem, ať se neomlouváš!“ křikl. Začala jsem brečet. Zvedl se a mířil pryč.
„Kam jdeš?“ sedla jsem si a s bolestí opět rychle lehla.
„Musím se postarat o pár záležitostí. ANBU jsou všude okolo, takže žádný hlouposti“ řekl a zavřel za sebou. Zůstala jsem tam sama. Cítila jsem se opuštěná, zlomená a naprosto bezmocná.

Meshiki : Zasedla rada a já s Yoruem jakožto rodina Tokime jsme museli být u toho...
„To nemyslíte vážně!“ křikla jsem a bouchla rukama do stolu.
„Uklidněte se Kawari! Ještě se oficiálně nezačalo, pouze probíráme možné defenzivy,“ okřikl mě jeden ze starších.
„Defenzivy?! A proti čemu?! Proti mojí sestře? Útočí snad na nás? To nebyla ona a vy to víte. Navíc i s těmi svými defenzivami byste měli počkat na Yorua,“ vztekala jsem se nad bandou starejch debi*ů.
„Jsem tady, omlouvám se za zdržení, můžem začít,“ řekl Yoru, když vešel do místnosti.
„Konečně,“ poznamenala uštěpačně jedna žena.
„Co zamýšlíte s mojí dcerou?“ zeptal se neutrálně. Takového ho neznám. Bývá samý úsměv, samý žertík... tak tohle je pravá tvář nositele Onigata.. Prastarého kekkei genkai.
„Chtějí Tokime zabít!“ opět jsem zvýšila hlas. Zavřel oči a zamyslel se.
„To co udělala je něco nehorázného.. neomluvitelného,“ začal mluvčí těch parchantů. „Nemůžeme dovolit, aby se zde někdo takový toulal ulicemi.“
„Kdo se toulá? Vždyť je to hodná holka!“ neustále jsem na ně vyjížděla, nemohla jsem si pomoct, ale jelich rozhodnutí mi přišla prostě moc krutá a sobecká.
„Navíc, pokud vím, tak momentálně u sebe držíte vraha a zrádce vesnice, Uchihu Itachiho.“ vrátil se zpět k Yoruovi.
„Tak hele,“ konečně otevřel oči. „Chápu, že odsuzujete moji dceru, ale o Itachim nemáte, co mluvit. Víte lépe než já, jak to tenkrát bylo a myslím, že bude lepší, když o něm padne ještě tento den řeč, protože to tak nenechám a ve váš prospěch byste měli spolupracovat, jelikož jste to dítě zničili, ani si nedovedu představit, jak musel trpět,“ obrnil se Yoru. Ačkoliv mě překvapilo a možná i zasáhlo, že se zastal Itachiho a ne vlastní dcery. Jen jsem na něj nechápavě koukala.
„V náš prospěch? Hochu, vy mi momentálně nemáte čím vyhrožovat, ano samozřejmě, to co se tenkrát stalo, bylo příšerné, ale ještě stále zde jde o vaši dceru, Tokime Kawari a na její obranu nemáte nic,“ škodolibě se zašklebil.
„Copak vám to dělá dobře?!“ znovu jsem bouchla do stolu.
„Měl byste uklidnit svou druhou dceru, jinak vám taky nemusí zůstat ani jedna,“ usmál se na mě stařec. Nenávistně jsem se na něj zamračila.
„Nesnášim vás! Jste fakt..“
„To už by stačilo!“ křikla na mě Yoru a ve vteřine měl přede mnou ruku. Vyděsil mě, vím, že je rychlý, ale nemám ponětí jak moc je silný. Dost možná den co den vtipkuju s mnohem silnějšim chlapem, než byl třeba Hidan nebo spousta jiných.
„Všichni tady víme, že to nebyla moje dcera, kdo zabil Hokage,“
„A kdo to tedy byl?“
„Ovládla ji chakra, která se vytvořila díky pečeti, kterou ji dali,“ vysvětloval.
„Ale, ale, nepovídejte.. hmm, ale co ty černé vlasy a světlé oči. Něco mi to připomíná, jen si vzpomenout co,“ dělal, že přemýšlí, ale bylo jasně vidět, jak si sním pohrává.
„Je to naše kekkei genkai..“
„Ach tak, takže ji nejspíš neovládla až tak chakra, že?“
„Mýlíte se. Ovládla ji chakra, ale jelikož chakra využila všeho, co měla, vyvolala kekkei genkai,“
„Oh, už si vzpomínám.. Když zaútočila devítiocasá liška, tak jste to použil.. ale pokud se dobře pamatuju, tak díky vaší snaze zemřelo mnohem víc lidí než mělo,“ zvedl obočí. Yoru polkl a myšlenkami se vrátil do minulosti. To ne.. určitě se tenkrát neovládl a zemřelo více lidí.
„To je pravda, byl jsem mladý a nedokázal jsem to pořádně ovládat, jelikož mého otce to přeskočilo, a tak jsem neměl nikoho, kdo by mě techniky našeho klanu pořádně naučil,“ bránil se.
„Hmm, vaši rodiče.. pokud mě znovu paměť nešálí, tak také zemřeli při té menší nehodě, že? Jak smutné. Byl jste starý asi jako vaše dcera, jak si tedy můžeme být jisti, že nás také nezabije?“
„Já neměl nikoho se stejnými dovednostmi, ona bude mít učitele... mě. Vytrénuju jí. Stejně tak mou druhou dceru ve které jsem ucítil též naši schopnost,“ koukl na mě. Docela mě to zaskočilo, vůbec mi nedošlo, že bych mohla také zdědit kekkei genkai rodu Kawari.
„Pokud vím, tak kvůli vašemu blbému kekkei genkai bylo už dost sporů... měl jste odejít, kdybyste se nevrátil, nic z toho by se nestalo. Měl jste zůstat tam kde jste byl!“ křikl na něj starouš.
„Tak moment...,“ zapojila jsem se. „Jak jako, měl jste odejít,. Navíc, kdyby se nevrátil, byla by Tokime pořád u Akatsuki.“ Yoru na mě jen soucitně koukl.
„Pokud jí to řeknete, bude vás nesnášet ještě mnohem víc,“ řekl.
„Alespoň zjistíme, jestli vůbec stojí za to, ji trénovat v sebekontrole,“ usmál se. „Víš.. jelikož tenkrát tatínek zabil několik lidí, když se přestal ovládat, udělal si mezi námi pár nepřátel. Navíc jste se potom narodily vy a hrozilo, že přibudou další potomci s takovouto schopností.. byli jste hrozba. Rozhodli jsme, že buďto zemřete vy dvě, a nebo váš otec odejde z vesnice a bude se držet stranou. Tak byste se nic nenaučily a všichni by byli v pořádku, jenže jak vidíte, váš otec se musel vrátit za svejma holčičkama,“ zavrčel. Všechno mi to v hlavě šrotovalo.. Takže tohle byl hlavní důvod, proč nás opustil. To kvůli nim... začala jsem pěnit, ale Yoru mě nenápadně chytl za ruku a pevně ji stiskl. Dával mi tím najevo, že nejsem sama, že mi pomůže všechno zvládnout, a abych se držela stranou, jinak nás to bude stát draho. Spolkla jsem veškerou chuť jim rozkopat držky a mile se usmála.
„Tak to mám opravdu hodného tatínka, že se za mnou vrátil.“ starouš se zamračil.
„Ano, náramný otec. Až na to, že teď tady nejde o něj, ale o tvou sestru. Co tedy navrhuješ Yoru,“ zeptal se ho.
„Budu obě trénovat jak jen to půjde, ale více se v tréninku budu věnovat Tokime, jelikož zde jde především o ni. Naučím ji, jak propojit chakry a udržet si klidnou mysl. Budu tvrdý a přísný, dokud nebude zcela vycvičena, s Meshiki budu zacházet více opatrněji, jelikož není až tak velká potřeba spěchat. A samozřejmě by byla Tokime neustále pod mým dohledem,“ tu poslední větu jakoby sám vzdal, jakoby věděl, že je nemožná, což jsem nechápala proč.
„Oba dobře víme, že to se nestane. Souhlasím s předchozími body, ale ten poslední ti okamžitě zamítám. Budeme mírní a tvou dceru nezabijeme, ale bude na dobu neurčitou ve vězení. Dokud neuvidíme zlepšení, zůstane tam.“ nemohla jsem uvěřit tomu, co řekl. Oni jí zavřou?
„Ale..“ chtěla jsem něco namítnou, jenže Yoru mě zastavil zvednutím ruky. Zavrtěl hlavou a kývl na starce před námi.
„Souhlasím,“
„To snad..“ podívala jsem se na něj. Ale jak jsem viděla ty zničené oči, ten zlomený výraz, nedokázala jsem protestovat. Byla to jediná možnost, jak může žít, viděla jsem to v jeho tváři, nebyla jiná lepší možnost.
„Kdo souhlasí, ať řekne ano,“ pronesl k ostatním stařec.
„Ano,“ ozvalo se sborově.
„Dobrá, budiš toto téma uzavřeno, alespoň do doby než uvidíme nějaký pokrok, chceš ještě něco?“
„Chci probrat Itachiho,“ sledoval, zda ho nechají mluvit, a jelikož nikdo nic nenamítl, pokračoval. „Víme, jak to bylo a víme, že je svým způsobem nevinný a nezaslouží si být na dosmrti zavřen v cele. Až mu projedou myšlenky, uvidí, jak jste konali a co jste mu poručili. Navrhuji, aby pomáhal ve vesnici pod stálým dohledem, a aby měl šanci zapadnout, ačkoliv to bude mít zprvu těžké. Je mi jasné, že ve vězení zůstane, ale chci, abyste to omezili,“
„Hmm, nechceš málo, přeci jen to byl stoupenec Akatsuki... Prozatím pět let ve vězení, pokud se bude dobře chovat a pomáhat vesnici, bude stačit rok, nic lepšího od nás nečekej a také přísahej, že se za něj zodpovídáš.“
„Přísahám, od teď se zodpovídám za Uchihu Itachiho.. ať se stane cokoliv,“ ...