Super Sestry 52

Tokime : Nechtěla jsem ji do toho tlačit, takže jsem jí nechávala čas, aby si všechno v hlavě ujasnila.
„Nikdo mi nikdy neřekl proč ani kdy, ale pár jedinců z Konohy ví, že v sobě mám zapečetěnou část chakry, která mi nepatří... Je to opravdu zlá chakra, opravdu moc. Nevím, proč byla vložena do mě a ani mě to nezajímá, jediná věc, která je pro mě důležitá je ta, že jí musím ovládat. Ale bohužel... když se hodně vytočím, moje kontrola dost klesne a většinou se chakra uvolní. Což není moc hezký pohled,“ usmála se. Snažila jsem si představit zlou Ayano, ale prostě se mi to jaksi nedostávalo.
„Přestanu se kontrolovat a zabíjím. Nejhorší na tom je, že to všechno vidím a nemůžu s tím nic udělat. Pouze přihlížím a tělo si dělá co chce. Je to příšerný... to mi věř,“
„Po pravdě, tak trochu to znám, ale nikdy jsem to neviděla. Teda.. Rinkimiri se taky hned nepřátelil, musela jsem ho ovládnout a někdy jsem ho přestala kontrolovat. Napadala jsem své blízké, aniž bych chtěla, ale nikdy jsem si to nepamatovala,“ smutně jsem se usmála.
„Kdo je Rinkimiri?“ nechápala. Vzpřímila jsem hlavu, malinko mě zaskočila. Nějak jsem zapomněla, že každý neví o démonovi uvnitř mě.
„Předpokládám, že znáš ocasé démony,“ kývla. „Tak potom jsou i jiní démoni, silnější, slabší, nezkrotní, přítulní, děsiví a tak dále, ale není jich moc. Rinkimiri, je jeden z nich, znázorňuje ho obrovský bílý tygr. Mezi démoni je znám jako bůh blesku,“ přimrzla. „Neboj, neboj, jejich názvy jsou dosti přehnané, není až tak děsivý,“ zazubila jsem se. „Ale o mě jsme mluvit nechtěly,“ zvážněla jsem. Polkla.
„Dobrá.. No abys věděla, jak je to spojené s Itachim. Patřila jsem k nadaným dětem vesnice, už když jsem byla malinká, vkládala do mě vesnice velké naděje, problém byl v té chakře. Potřebovali, abych se ji naučila plně ovládat. A tak mi přidělili velice nadaného ANBU, aby mě trénoval a sám se tím zlepšoval. V tu dobu mi bylo devět. Nechápala jsem, proč mi přidělili, tak mladého ANBU, ale prý už v tom věku byl kapitánem, tak jsem nic nenamítala.“
„No jistě, přidělili ti Itachiho,“ vložila jsem se do příběhu.
„Ano. Ze začátku jsem jím opovrhovala, ale to on mnou také. Byl tvrdý a nemilosrdný. Ale když jsem se zlepšila, brával mě na jídlo. Přirostl mi k srdci, přeci jen se mnou trávil téměř každý den a tak se mezi námi utvořilo pouto. Dokonce kvůli mně někdy odpískal mise, což pro mě bylo opravdu moc důležité. Anko se moc nelíbilo, že spolu trávíme tolik času, že to není správné a nejspíš měla pravdu. Tenkrát jsem za ním šla k nim do baráku. Bylo už pozdě, ale já si u nich zapomněla svou výsbroj. Když jsem přišla... všude byla krev, krev a mrtvoly. Příšerný pohled. Začala jsem brečet, nevěděla jsem, co dělat. Bála jsem se, že mě vrah vidí a zabije. Chtěla jsem utéct, ale zároveň jsem se strachy nemohla pohnout. V tom jsem zahlédla ty červené oči ve stínu. Přelila mě vlna obrovského strachu. Říkala jsem si, co to mohlo být za zmetka, a pak se ve světle mihla jeho tvář. Mířil ke mně. Já brečela jak malá a přestala jsem se kontrolovat. Uslyšela jsem ve vedlejší místnosti randál, jenže to už mě nevrátilo do reality. Začala jsem běsnit, další Uchihové vyběhli do pokoje, aby zjistili, co se to děje a já....,“ kousla se do rtu. „Já... já je zabila. To vím na sto procent, ale co se dělo potom? Jediné co si pak pamatuju, je to, že jsem se probrala doma ve své posteli.“ V posteli? Donesl jí tam a doufal, že jí nikdo nebude obviňovat.
„Nevím, jestli to rada starších nějak zjistila, ale od té chvíle na mě koukali shora. Né, že by předtím tak nekoukali, ale teď to bylo jiné. Celé roky jsem se bála, že to někdo zjistí a nechá mě zabít nebo něco jiného, možná horšího... třeba Ibiki,“ při vzpomínce na vysokého plešouna, mi přejel mráz po zádech. „Ale nic se nedělo, já skrývala svou zlobu k Itachimu a stud za zločin, který jsem spáchala, za úsměvavým obličejem a natolik jsem si na to zvykla, že nesmát se mi příjde naprosto nenormální,“ uculila se. „Získala jsem tak velice veselou povahu a stále si ji držím, ale vím, že pokud se něco zvrtne, nedokážu tu chakru ve mně udržet... spoutat,“ posmutněla. Opravdu je zvláštní, když se nesměje a to jí znám sotva pár dní.
„Třba bys to zvládla,“ zkoumala, jestli si dělám srandu nebo to myslím vážně, ale můj obličej jí jasně napovídal.
„Jak?“
„Trénink,“
„A co myslíš, že jsem dělala poslední dva roky s Jiraiyou? Pomáhala mu nacházet inspiraci k nové knize? To opravdu ne,“
„Sice nevím, kdo je Jiraiya, ale netrénoval tě tak, jak by ses měla naučit ovládat jinou chakru v těle,“
„Ale ano,“
„Tak špatně,“ vystartovala jsem. „Já v sobě mám démona, taky jsem se ho naučila ovládat. Chce to se s jinou chakrou sžít, snažit se jí přizpůsobit, občas ustoupit,“
„Když ustoupím, všechny zabiju,“ upozornila mě.
„Nemyslím tím nechat se jí ovládnout. Jen se snažit s ní vyjít. Jo, zní to ujetě a mluvím o tom, jakoby to byla živá bytost, ale tak to svým způsobem je. Netvrdím, že je Jiraiya či jak to bylo, špatný učitel, jen že mohl mít jiné techniky, které prostě nezabraly... Pokud budeš chtít, můžu tě trénovat, ale není to až tak o učiteli, ale o tvé vlastní vůly. Zkus se začít s chakrou sbližovat, ale nepřežeň to,“ usmála jsem se na ni. Jako bych viděla v jejích očích naději, radost, že je někdo, kdo by ji možná mohl pomoci. „Tvoje tajemství si nechám pro sebe, to slibuji, jen jedna poslední otázka,“ kývla, ať pokračuju. „Miluješ Itachiho?“ trochu se zamyslela.
„Noo... já..“
„Tokime,“ vtrhl dovnitř udýchaný Yoru.
„Co se děje?“ trošku mě vyděsil.
„Pojď ke mně,“
„Proč?“ zamračila jsem se.
„Prostě to udělej!“ křikl. Ozval se ve mně instink dcery a bez řečí ho poslechla. Rukou mířil pod má prsa.
„Co děláš?“ zděsila jsem se. Ayano to jen zmateně pozorovala. Ruku přiložil na mé břicho.
„Tak už mi řekneš, co se děje?“ narovnal se a polkl. Oči se mu zablýsky. Slzy? Zrychleně začal dýchat.
„Yoru?!“ začínala jsem mírně panikařit.
„Jak je to možný?“ mluvil se pro sebe.
„Yoru, no tak,“ začal se mi klepat hlas. Začínala jsem být vcelku vykolejená. Je naprosto zmatený, vyděšený a vůbec mě nevnímá. Bála jsem se.
„Nevšiml jsem si toho, jak je to možný, to je blbost,“ ignoroval mě.
„Tak už mi odpověz!“ vykřikla jsem a dala mu pěstí do břicha. Ránu nečekal a tak o kus dál odlítl. Konečně mě začal vnímat.
„Uklidni se prosím,“ uklidňoval mě.
„Tak už mi pověz, co se děje,“ začala jsem pomaleji dýchat.
„Pamatuješ, jak jsem tě bodl..,“ kývla jsem. „Pak tě ošetřili,“ znovu jsem kývla. „ věděli, že rána je mimo důležité orgány a stačilo použít pouze obyčejné léčení na zahojení rány,“ začínala jsem bejt z toho jeho blbýho výkldu dost nervózní. „Tak přes to všechno... nechápu, jak je to možný, navíc se nic nezjistilo a vůbec, že je to tak.. no opravdu, říct mi to někdo, tak nevěřím, ale..“
„Tak už to řekni!“
„Nejspíš jsi těhotná,“ moje tělo, mysl, i všechno ostatní ztuhlo, přestalo pracovat. Nemohla jsem se nadechnout, pohnout, prostě nic. Můj pohled se ubíral na zděšeného Yorua. Slzy se mi dostaly do očí, a aniž bych si to uvědomila, stékaly dolů po tvářích. Poté následoval pád k zemi a tma.
„Tokime,“ zaslechla jsem ještě tlumený hlas Ayano a potom už jenom jedno velké nic.