Super Sestry 53

Meshiki : Seznámení s „bratry“ bylo velice znepokojivé. Uragari byl sice milej, ale dosti upřímný a otevřený. Chikuto byl zase hroznej vtipálek a naprostý mamlas. Rodinu si nevybereš. Zarazila jsem se nad slovem rodina. To snad ne, nechtěla jsem je brát jako rodinu a ani nechci, tak proč? Sakra, to kvůli nim jsme měly tak bídný dětství... Ne, to ne, to spíš kvůli Yoruovu debilnímu rozmaru. I když vlastně se dá říct, že spíš Uragari měl dětství bez otce kvůli nám, jelikož on je jeho .. prvorozený. Až když byl starší a jeho matka adoptovala Chikuta, se k nim Yoru nacpal. Třeba na nás má vztek, stejně jako já na něj...
Procházela jsem se ulicema, oči přivřené kvůli slunci. Neměla jsem ponětí co dělat. Snažila jsem se všechno vypustit z hlavy. Nevěděla jsem, kam šel Neji, kde je Yoru, ségra, nebo Ayano, kterou jsem potkala před nějakou tou hodinou. Možná jsem to nechtěla vědět. Akorát se v tom všem vždycky skrýval problém. Skoro vždycky, když jsem někoho chtěla najít nebo se zabývala tím, kde je, mělo to velice zajímavé následky. Ačkoliv jsem nikdy nepochopila proč. Byla jsem nejspíš hrozněj štígrař. Chtěla jsem si lehnout a uvolnit se, nepřemýšlet nad ničím znepokojivým. Prostě vypnout a ačkoliv se mi to z části momentálně vedlo, přeci jen jsem šla po rušný ulici v Konoze. To se jen s těží vypíná. Kus předemnou jsem uslyšela jakýsi hluk. Pootevřela jsem oči o něco víc, abych zjistila, o co jde. Prořítila se okolo mě skvrna a za ní se vytvářela další. Dokázala jsem druhou skvrnu zastavit. Byla to Ayano a vypadala znepokojeně, velice znepokojeně. Mé vytřeštěné oči nejspíš mluvily za vše, jelikož okamžitě začala s … „vysvětlovaním“.
„Byla jsem s Tokime, a pak se tam přiřítil ten .. no Yoru a jak se nemoh vyžveknout a potom to s tim... a jak ztratila vědomí a ..“
„Počkej, počkej,“ snažila jsem se ji zpomalit. „Co se..“
„Ale to nechápu.. a jak by mohla.. no přece byla zraněná a v nemocnici a..“
„Uklidni se!“ zatřásla jsem jí s rameny. „Okamžitě se uklidni a řekni, co se stalo!“ její zmatené oči se vpíjely do mých.
„Tokime.. ona... nejspíš je těhotná,“ pohled mi zamrzl na její tváři. Pustila jsem jí ramena. Nevím, jestli mé tělo právě prodělalo šok, ale rozhodně mi to nebylo příjemné.
„Prosim tě, mohla bys o tom uvědomit Hokage?“ ptala se naléhavě.
„Jsem její sestra, budu tam s ní,“ ohradila jsem se.
„Vždyť ti na ní ani nezáleží,“ vyštěkla. To je mi dneska ale novinek.
„Co prosím?“
„Viděla jsem, jak se na ni díváš a jak o ni mluvíš,“ měla tak trochu pravdu. Ne že by mi na ni nezáleželo, to ani omylem, jen.. co se z ní stala ta nová Tokime, už pro mě nebyla tak důležitá. Každý se o ni zajímal a pořád o ni mluvil, přitom i já byla oběť. Navíc se chovala k ostatním tak hnusně... slzy mi najednou vhrkly do očí. Proboha, co si to říkám? Vždyť je to moje sestra. Trpěla a já jí to měla za zlé. Navíc ztratila paměť a tím mě taky štvala. Vždyť ona vlastně za nic nemohla. Bylo mi ze sebe špatně.
„Je pro mě důležitá, jen jsem si nezvykla na její novou stránku, která ztratila vzpomínky... Ty to prosím řekni Hokage, já … se postarám o to, aby se to dozvěděl Shikamaru,“ polkla jsem. Vzpřímila se.
„Shikamaru?“
„To on bude nejspíš otec, pochybuju, že by se dala do kopy s někým z Akatsuki..“ zatrnulo ve mně.
„Jen jdi,“ usmála jsem se na ni. „Podle tvého předchozího výkladu tipuji, že tam s ní je Yoru, tak se o ni neboj, on jí ochrání, ať se stane cokoliv,“ mávla jsem na ni a běžela směrem k domu Narů. Ačkoliv jsem věděla, že ani on nedokáže zázraky a že pokud to bude opravdu vážné, nic nezmůže.
Mohla jsem běžet rychleji, jen jsem si nebyla jistá, jestli tam opravdu běžet mám. Jakmile se mi do úst dostalo slovo Akatsuki... Začínám se bát, že ji mohl Hidan... mohl ji znásilnit a ona čeká dítě s ním. To by nebylo dobré, vůbec dobré. A pokud opravdu něco takového udělal, zabiju ho vlastníma rukama. Tak moment. Najednou mi v hlavě uvízlo jedno jméno. Itachi. Ví to? Věděl to celou dobu? Třeba se ji snažil chránit a proto s ním teď tak vychází, třeba chránil její dítě uvnitř. No nesmím z něj zase dělat takovýho beránka. Radši Akatsuki vypustím z hlavy. Zrychlila jsem a za pár chvil byla u domu klanu, známý svými stíny. Zabouchala jsem rychle na dveře. Netrvalo dlouho a vyšel z nich vyšší muž s tmavými vlasy stáhnutými do culíku. Jako by mu Shikamaru z oka vypadl.
„Je doma Shikamaru?“ vychrlila jsem ze sebe.
„Bohužel ne, mám mu něco vzkázat?“
„Musím ho najít, takže mu to stejně vzkážu sama, nevíte kde by mohl být?“ Shikaku zvážněl.
„Jde o Tokime?“ nevěděla jsem, zda mám lhát nebo ne.
„Ano,“
„Shikamaru?“ zavolal dovnitř. Nechápavě jsem na něj pohlédla.
„Nechtěl, aby ho někdo rušil nebo otravoval, není na tom úplně nejlíp,“
„Tak proč..“
„Tokime byla vždycky hodná holka a mého syna milovala, tím jsem si jist, ať se s ní teď děje cokoliv, věřím, že je a vždycky bude ta hodná a milá dívka, která se stará o přátele a své nejbižší. Vidím v tvé tváři, že se stalo něco vážného, takže i kdybys měla mého syna odtáhnout, udělej, co musíš,“ zavřel oči a vdychl. „Prozatím ahoj Meshiki,“ odešel a hned za ním přišel Shikamaru. Znuděně si mě prohlédl.
„O co jde,“ protáhl se, jakoby právě vylezl z postele.
„Musíš se mnou do nemocnice,“ prudce zvedl hlavu.
„Co se děje?“ hlas mu zhrubl.
„Víš, to co ti teď řeknu, není oficiální, ale dost pravděpodobné. A taky je dost pravděpodobné, že to s tebou sekne, takže se radši něčeho chytni,“
„Tak už to vyklop!“ zamračil se.
„Nejspíš si otec dítěte, které čeká Tokime,“ čekala jsem jeho rakci. Ale nějak nepřicházela. Po nějaké době to začínalo být trošičku trapné.
„No tak Shikamaru, je to s ní zlé a ty jakožto ,nejspíš, otec, bys tam teď měl být taky!“ snažila jsem se ho nějak nabudit. I když mi to moc nešlo. A nepoužívala jsem vhodná slova. Pořád jen civěl před sebe a nic víc.
„Shikamaru, začínám z tebe panikařit, no tak, prober se!“ třeba taky utrpěl šok.
„Promiň,“ zašeptala jsem a napřáhla se. To ho bude bolet. Moje pěst si to mířila k jeho obličeji, ale těsně před ním se zastavila.
„To to trvalo, myslela jsem, že ti ji opravdu napálím,“ spoutal mě svým Kagemane. Uvolnil jutsu a zhluboka se nadechl.
„Jdem,“ řekl a rozběhl se k nemocnici. No jak jsem od něj mohla čekat něco víc. Povzdychla jsem si a vyrazila za ním.