Uzumaki Hikari: Příběh kunoichi z listů. Díl 6.

Kapitola šestá: Maturita dvakrát jinak, Hikari geninem

Přišel den D. Den maturitních zkoušek. Vstala zase jednou ještě předtím, než jí zazvonil budík, i přes všechno, co věděla, že umí, si sama sebou nebyla až tak jistá. Ale pokud udělá zkoušku, bude o krok blíž svému cíli. Bude se umět bránit tak, aby ji Orochimaru podruhé nechytil…a vyřídí si to s ním. Bylo jí jedno, jak dlouho na to bude muset dřít, ale jednoho dne prostě bude na jeho úrovni. Tečka.
I přes dostatek času si pospíšila. Domluvila se s Narutem na tom, že se pro něj zastaví, říkal, že se bude tvrdě učit do noci. Opravdu už chtěl konečně maturitu udělat. A skutečně, neodbouchala se. Spal tvrdě jako zabitý, takže se k němu musela vloupat oknem.

Ležel rozvalený na posteli, přikrytý tak, aby se neřeklo, jen v trenkách, hlavu na svitcích.
„Teda, já fakt nevím, co na tobě Hinata vidí,“ zamumlala si trochu zarudlá. Kdyby ji tu teď někdo načapal, to by byl panečku trapas…Rychle vklouzla dovnitř, a dala si pozor na nastražené pastičky, jako třebas kuličky hned pod oknem. Pak chvilku uvažovala a zašla do koupelny, namočila menší ručník do ledové vody a gustem mu ho vyždímala na záda.

Pokojem se rozlétl upřímně vyděšený výkřik.
„Dobré ráno, Naruto,“ ušklíbla se na něj Hikari. „Tedy, vlastně spíš…odpoledně,“ ušklíbla se zlomyslně. „Vyspal ses dobře?“
„COŽE?? Odpoledne?! To né!!!“ zaúpěl Naruto. „Proč jsi mě nevzbudila dřív, jak jsme se domluvili, dattebayo?!“
„Byls málem v kómatu, moulo,“ křenila se na něj čím dál víc. „Ale jestli ani nepoznáš denní dobu podle světla doma, tak tu maturitu neuděláš, to mi věř,“ hihňala se mu čím dál víc.
„Na to ti kašlu! Je Iruka-sensei pořád ještě ve škole?“
„Proč, snad si nemyslíš, že tam bude kvůli tobě přespávat,“ šklíbila se mu vytrvale. On fakt ještě nepoznal, že si z něj dělá legraci!
„Crrrrrrrrrrrrrrrrrrrr!“ rozdrnčel se budík a upoutal Narutovu pozornost.
„Co t-…“
„Jo. Je sedm hodin. Ráno,“ chechtala se mu srdečně.
„Hikari-chan…to bylo vod tebe hnusný, dattebayo,“ koukl na ni krhavýma očima.
„Ale teď jsi naprosto probuzený…a aby ti to vydrželo, koukej si dát sprchu, nejlíp ledovou, než ti udělám snídani,“ rozkázala nesmlouvavě.
„To…to je dobrý, zvládnu to sám, dattebayo,“ snažil se Naruto a co nejkouzelnější úsměv. Občas na Hikari platil. Cokoliv jen ne tu spoustu zeleniny…
„To známe. A na maturitu přijdeš ve svršcích oblečenejch naruby, ne?“ založila si ruce na hrudi. Naruto poznal, že přít se s ní by teď byla jen ztráta času a s bručením odešel do sprchy, spáchat ranní hygienu.

O asi hodinu později už byli oba na cestě do Akademie, oba čím dál nervóznější, i když na Hikari to bylo znát o dost víc. Postupně se třída plnila dalšími jejich spolužáky, vesměs také velmi neklidnými. Jediný, komu to bylo všechno jedno, alespoň napohled, byl Shikamaru.

Konečně zkoušky začaly. Aby zahnala trochu nervozity, rozhodla se zahrát si s Shikamarem aspoň piškvorky, než na ni přijde řada. Ty byly trochu jednodušší a přímočařejší než šógi, ale i tak ji Shikamaru pořádně školil… Podařilo se jí párkrát vyhrát, takže skóre, když Shikamaru přišel na řadu, bylo jen 32:5. Naruto se mezitím nudil a zabíjel čas zíráním na Monument hokagů a představoval si v duchu různé sprejové kreace, kterými by monument vylepšil.

Když se Shikamaru znovu ukázal, s čelenkou dokazující úspěšné složení maturity v ruce, zeptala se jej, z čeho se poslední zkouška skládá.
„Neměl bych ti to říkat, ale myslím že ve vašem případě – přehlédl poslední tři spolužáky ze třídy – to stejně nic nezmění. Ty a Sasuke to zmáknete levou zadní…a Naruto…no, uvidíme. Zkouška se skládá z techniky klonu.“
„Nééé, už zas? Proč to pokaždý musí bejt to, co mi jde nejhůř, dattebyao?“ protáhl otráveně Naruto.

Konečně šla na řadu. Stála před komisí složenou z Iruky a Mizukiho. Chvíli s ní probírali výsledky testů, zeptali se jí na pár drobností a pak ji Iruka-sensei vyzval, aby předvedla, jak zvládá techniku Bushin no jutsu.
„Můžu se na něco zeptat?“ koukla na Iruku-senseie.
„Proč ne,“ pokrčil rameny
„Kolik klonů udělal Sasuke?“
„Pět,“ pousmál se Iruka-sensei.

Hikari už pouze přikývla, soustředila se a složila ruce do soustřeďovacích pečetí. S pufnutím se kolem ní rozšířil oblak hustého, bledého kouře, a když se rozptýlil, kousek stranou od Hikari stálo šest jejích iluzorních kopií.

„Výborně, Hikari,“ kývl Mizuki-sensei a podal jí čelenku. Iruka se na ni jen pobaveně usmál, než ji poslal ven.
„Tak, Naruto, drž se,“ popřála mu tiše, když jej poslala do místnosti, jako posledního z maturujících studentů.
Když se za necelých deset minut vyploužil ze dveří, Hikari hned poznala, že to byl opět propadák.

„Ehm…Naruto?“
„Nech mě…“
„No tak…mohlo by být hůř,“ snažila se Hikari jej trochu povzbudit.
„Neříkej,“ zabručel Naruto.
„Ale jo. Teuchimu by mohly dojít ingredience na rámen. Když už o tom mluvíme, nezajdeme si na něj? Zajídat depresi prej sice není zdravý, ale myslím, že v tvým případě můžem udělat výjimku,“ pousmála se na něj.
„No tak jo…“ pousmál se trochu nuceně.

Naruta tohle sebralo víc, než obvykle. Když maturitu neudělal poprvé, prostě pokrčil rameny a křenil se. Uznal, že se trochu přecenil. Podruhé ho to trochu zklamalo, ale stále se utěšoval, že vlastně o nic nejde, nebyl v tomhle jediný a z jejich třídy ji neudělal ještě nikdo. Ale teď….teď byl jediný, kdo nesložil maturitní zkoušku.
Bylo to znát na počtu misek rámenu, které do sebe dostal, tentokrát jich bylo dokonce méně, než kolik jich obvykle snědla ona sama. Teuchi se už už chtěl zeptat, co se mu stalo, ale Hikari na něj prosebně zavrtěla hlavou, a tak dobromyslný kuchař jen trochu vzdychl a mlčel.

„No, co se dá dělat, počkáš si prostě další rok. Co vím, tak letos dělalo maturitu opožděně i několik starších děcek, než jsme my,“ pokrčila rameny, když došli domů.
„Hezkej pokus, Hikari, ale nech toho. Prostě jsem to zase zvoral, dattebayo,“ začal Naruto být už trochu nervózní.
„No..tak…aspoň budeš mít teď o důvod víc se šrotit. Vlastně, aspoň doženeš to, co ti tenhle rok nešlo a nakonec zvládneš i klonovací techniku,“ pokusila se chabě do toho všeho vnést trochu pozitivního nadhledu.
„Jo, jo…jasně. Hele Hikari…sice tě mám rád, ale teď bych ocenil, kdybys mě nechala o samotě,“ zavrtěl se neklidně.
„Erm…tak dobře,“ přikývla váhavě. „Dej se do pořádku,“ popřála mu ještě a pak zamyšleně zamířila domů.

Zítra ji čekala registrační procedura, díky níž se z ní stane opravdová kunoichi, i když zatím jen na stupni genina. A pozítří zase zahajovací schůze, kdy zjistí, s kým bude v týmu,a který jounin je povede. Byla na to celkem zvědavá. Přemýšlela, s kým by chtěla být v týmu, a tak relativně dobré náladě dorazila domů. Nejraději by vyhledala Hinatu a šla s ní trochu oslavit jejich maturitu, ale všimla si, jak si ji spokojeně odvádí její otec Hiashi. Nejspíš má svou vlastní oslavu doma…

No co, tak si udělá svoji vlastní, pokrčila rameny. Připravila si pár věcí na zítřek a pak skoro bezstarostně zamířila do oblíbené cukrárny, koupila si krabičku dango a zamířila na svoje oblíbené místo u řeky. Obvykle tu cvičila, a tak to bylo trošku zvláštní, prostě tu jen sedět, dívat se na ryby, míhající se v proudu a mlsat. Bylo by to příjemné odpoledne, nebýt skupinky spolužaček , které se sem zašly koupat.

Nebyla to jejich přítomnost, která jí to odpoledne zkazila, ale jejich hloupé řeči, které k ní dolétly, a které se jí hluboce dotkly, i když je vlastně vůbec nechtěla poslouchat.
„Slyšely jste to? Ten pitomec Naruto zas neudělal maturitu…“
„No jo, slyšela jsem něco takovýho. Žádnej div, když se furt fláká.“
„Hm…naši říkali, že se diví Třetímu, proč ho vůbec nechává na Akademii, když si toho zjevně neváží.“
„Jenom tu otravuje vzduch. Je fakt nemožnej a neumí nic lepšího než ty svoje přiblblý vtipy.“
„Chm…Hikari se za něj určitě stydí…“

Tohle už Hikari nedokázala dál snášet. Plavně seskočila mezi holky, klevetící na břehu.
„Pro vaši informaci, nestydím se za něj. Stydím se spíš za to, že jsem chodila do třídy s tak nemožnejma slepicema, jako jste vy,“ zasyčela opovržlivě. „Škoda…tohle místo už nikdy nebude tak hezký jako bylo, než jste přišly,“ ucedila jedovatě a odešla středem, zatímco zkoprnělé dívky dokázaly jen ztuhle sedět a civět na ni.

Hikari se třásla zlobou a stálo ji hodně úsilí nevyužít jejich překvapení k tomu, aby jim pocuchala jejich pečlivě upravované tvářičky. Husy jedny nemožný. Rozpálily ji do běla. Ale to, co slyšela, ji znepokojilo. Už dřív si všimla, s jakou nelibostí většina dospělých kouká právě na Naruta. Poslední dobou začínala mít podezření, že to jsou hlavně dospělí, kdo proti němu něco má, a že jejich děti je prostě jen napodobují. Nechápala to, ale vzhledem k tomu, jak shovívaví občas Třetí i Iruka k Narutovi byli, museli o tom vědět svoje. Rozhodla se zajít za Třetím, protože si byla čím dál jistější, že právě on bude nejlíp vědět, co se to tu děje.

Než ale došla na velitelství, všimla si Naruta. Seděl v Ichiraku a ládoval se jako divý, na tváři ten obvyklý uličnický škleb.
„No teda….ty ses nějak rychle vzpamatoval,“ pozorovala jej zaraženě.
„No jasně, já tu maturitu ještě udělám,“ zakřenil se na ni s nudlemi v puse. „Za to ty jsi nějak schlípla."
„Ale,nevěřil bys, jak pár slepic umí pokazit den…“ koukla se zamyšleně na Teuchiho.
„Slepičí už mi došel,“ mrkl na ni.
„Tak to jo. Dám si ten samý, co Naruto,“ posadila se vedle bratránka.

Ať dělala co dělala, nedostala z Naruta nic, co by jí napovědělo, jak to s tou maturitou myslel, a teprve když dorazila zadumaná domů, uvědomila si, že vlastně chtěla jít za Třetím. No…na druhou stranu se s ním stejně zítra uvidí; a do té doby to může klidně počkat.

Nebylo jí ale přáno se v klidu vyspat. Mohlo být něco kolem třetí ráno, když ji probudily rychlé tiché kroky, znějící na střeše. V mžiku byla vzhůru, v obavách, že ji přeci jen Orochimarovi lidé našli…ale nikdo se k ní nedobýval, dokonce ani po čtvrthodině čekání. Brzy si všimla stínů, pohybujících se porůznu po střechách snad po celé vesnici. Zarazilo ji to, a teď už na spaní neměla ani pomyšlení.

Ve chvilce byla venku, oblečená, a snažila se zjistit, co se to děje. Zdálo se, že hlídky jsou čímsi příliš zaneprázdněné, než aby si jí všimly. Netrvalo dlouho a nedaleko od velitelství našla krátce debatující hlouček.
„Tak co?“
„U cvičiště není.“
„Ani u památníku jsem ho nenašel.“
„Toho kluka nám byl čert dlužnej. Jak se mu sakra mohlo povést vloupat se Třetímu do kanclu?“
„To je vedlejší. Nejdřív musíme Naruta najít než se svitkem Zakázaných pečetí provede nějakou kravinu,“ prohlásil kdosi.

Hikari, ukrytá kousek za nimi za nádrží vody tichounce zalapala po dechu. Naruto? To se dočista zbláznil? Zapřemýšlela. Neměla ani tušení, kam by Naruto s něčím takovým utekl…ale možná by to mohl vědět Iruka. Rozhlédla se rychle, a pak si pospíšila k akademii. Měla štěstí, zahlédla jej mihnout se směrem k řece. Vydala se rychle za ním, a dávala si veliký pozor, aby ji nikdo neviděl. Brzy ji dovedl za jedno z cvičišť, do lesa k drobné vodárně.

Tam byl Naruto. Zatímco na něj Iruka pouštěl hrůzu, všimla si Hikari, že Naruto má v náruči obrovský svitek. Poznala v něm svitek Zakázaných pečetí, ačkoliv jej nikdy doopravdy neviděla.
Ale z nějakého důvodu Naruto vůbec nevypadal vyplašeně, jako pokaždé, když ho Iruka-sensei při něčem nachytal. Naopak, vypadal nadšeně.
„Naruto! Co si sakra myslíš, že tu děláš?!“
„Ale no tak, přestaňte to na mě hrát. Já vím, že je to tajný, dattebayo. Ale když zvládnu kteroukoliv techniku z tohohle svitku, tak mě necháte odmaturovat, že jo?“
„Cože?!“ vyhrkla tiše Hikari za vodárnou. Zaslechla, jak Iruka zmučeně vydechl.
„Hikari, vylez!“
Sakra! A teď v tom lítám…
„Erm…“
„To mi vysvětlíš za chvíli. Naruto, proč si myslíš, že zvládnutí techniky ze svitku vede k tomu, že tě necháme odmaturovat?“
„Mizuki-sensei mi to odpoledne řekl,“ podíval se na něj Naruto zaraženě.
„Mizuki?“
„Hmm..“ Naruto přikývl.
„To je ale mizera….jakoby nestačilo, že se do tebe navážej ostatní ve třídě…proč by tě ale namáčel do průšvihu?“ zamračila se Hikari. Nelíbilo se jí to. Tohle bylo horší než cokoliv, co slyšela od spolužaček.
Než mohla cokoliv dalšího říct, najednou je Iruka prudce odstrčil, každého na jinou stranu. Vzápětí Hikari zahlédla několik kunaiů, které kolem ní prosvištěly…a několik z nich se zabodlo do Irukova těla. Zbledla hrůzou a podívala se směrem, odkud přilétly.

„Tak teď už chápu, oč tu jde,“ zachrčel Iruka.
„Musím ti poděkovat, Iruko. Odvedl jsi při hledání Naruta skvělou práci," zapředl Mizuki. Hikari si s nevírou prohlížela jeho proměněný obličej.
„Naruto, dej mi ten svitek!“ přikázal Mizuki studeně.
„NE! Nesmíš mu ten svitek dát, ani kdybys kvůli tomu měl umřít!“ Podíval se Iruka na Naruta naléhavě. „Je to nebezpečný svitek, Naruto, kde jsou zapečetěny zakázané techniky! Mizuki tě využil, aby se k němu dostal!“
Hikari se zhrozila. Jak mohl učitel provést něco takového obyčejnému klukovi? Hikari to prostě nemohla pochopit. Nikdy by to do něj neřekla.
„Chm..Naruto, nemá smysl, abys měl svitek ty. Řeknu ti, proč. Před dvanácti lety byl uvězněn liščí démon, co napadl vesnici. O tom víš i ty, že ano?“ usmál se na ně Mizuki zle.
Hikari se zamračila ještě víc. Byla zmatená, stejně jako Naruto. Proč si Mizuki zrovna teď vzpomněl na Kyuubi?
„Ne! Nedělej to!“ vykřikl Iruka na Mizukiho.
Mizuki jej ignoroval.
„Tehdy, poté co byl Kyuubi zapečetěn, Třetí stanovil zákon. Zákon, o němž ses ty, Naruto, neměl nikdy dozvědět.“
„Cože? Proč já?“
„Protože ten zákon říká, že se nesmí mluvit o tom, že ty jsi ten liščí démon, Naruto. To ty jsi Kyuubi, který před dvanácti lety zabil Irukovy rodiče.
„Co tím myslíš?!“ vyjekl Naruto zděšeně. Byl natolik vylekaný, že dokonce zapomněl na vykání.
„Nech toho!“ zařval na Mizukiho Iruka.
„Byl jsi uvězněn hokagy, které celou dobu tak obdivuješ. Všichni ti celou dobu lhali! Co myslíš, proč tě asi všichni ve vesnici nenávidí? To ti to nikdy nepřipadalo divné? Dokonce i Iruka tě nenávidí!“
Naruto se přikrčil, ruce zaťaté v pěst, jakoby se jen tak tak držel, aby nezačal do všeho kolem sebe mlátit. Dokonce i Hikari ucítila, jak kolem něj víří čakra, kterou uvolňuje svým vztekem. Koutkem oka zahlédla od Mizukiho rychlý pohyb. On ho chce…! Zděsila se.
„Poz-!“ vyhrkla…už pozdě.

Strnule se dívala na Iruku, jemuž ze zad trčel ošklivě velký shuriken. Skláněl se nad jejím zděšeným bratránkem. Ten se náhle zatvářil tvrdě, prudce se otočil a vystřelil pryč, jako zajíc. Mizuki se na něj okamžitě nalepil.
„Hikari,…ungh!“ Iruka si za zad vytrhl shuriken. Hikari pouze polkla při pohledu na krev, co se z rány vyvalila.
„A-ano, sensei?“ pípla pobledle.
„Mazej za Třetím, říct mu, co se stalo. A nejkratší cestou, jasné?“
„A-ano,“ přikývla roztřeseně a vyrazila zpět do vesnice. Když se ohlédla, Iruka už u vodárny nebyl.

Tentokrát nebrala ohled na to, jestli ji hlídky zahlédnou, nebo ne. Konec-konců, poslal ji přece Iruka… a tak utíkala a skákal po střechách jako by šlo o její vlastní život. Během ani ne pěti minut byla na střeše velitelství, odkud seskočila na Široký parapet u oken do kanceláře třetího. Okno měl otevřené a viděla jej, jak sedí za svým stolem a dívá se…do křišťálové koule!
Vklouzla dovnitř.

„No pojď, Hikari-chan. Už tě tu čekám.“
„Takže jste o tom celou dobu věděl?“
„Ano.“
„Tak proč jste, kruci, proti tomu nic neudělal?“
„Protože nebylo jisté, jestli Mizuki doopravdy zradí, Hikari-chan. Ale myslím, že se o Naruta nemusíš už tolik bát,“ pousmál se na ni stařík a pokynul jí skoro spiklenecky, aby přišla blíž a podívala se. Spatřila spoustu Narutů, jak si vyhrnují rukávy a otřeseného Mizukiho, jak se snaží před nimi utéct. Marně.
„Moment…tohle přece…“ zalapala po dechu.
„Ano. Tohle není klasická klonovaní technika, kterou znáš. Tohle je technika Kage Bushin no jutsu, která vytváří skutečné tělo a ne pouze iluzi. Naruto se ji naučil z toho svitku. Na genina slušný výkon, co? Zvládl techniku, určenou jouninům,“ zasmál se Třetí.
„Hm….zas se mám za kým honit,“ ušklíbla se.
„Když už o tom mluvíme, jak daleko ses dostala v pročítání svitů po tetičce?“
„Ehm…no, k pečeti…Hiraishin,“ stiskla rty.
„Jsem rád, že si rozumíme. A teď jdi zase spát. Nebo budeš na registrační fotce vypadat hůř, než většina geninů,“ zašklíbil se na ni.
„Hm…tak teda dobrou, Třetí,“ ušklíbla se kysele.
„Dobrou. A neboj se. Iruka bude v pořádku dřív, než se bude spoustě studentů líbit.“

Na tohle už Hikari neměla co říct. A nezbylo jí, než se začínajícím svítáním odploužit zpět domů. S trhnutím se probudila v jedenáct hodin. Naštěstí, vzhledem k tomu, že díky svému příjmení měla jít na řadu až odpoledne, se rychle uklidnila a ospale si připravila snídani. Vlastně, spíš oběd. Upravila se, aby na registraci vypadala pokud možno dokonale, a kolem jedné už byla opět na velitelství.

Po relativně krátkém focení, kde si zkontrolovala, jestli nevypadá jako idiot, konečně šla čekat před kancelář Třetího. Uplynula asi čtvrthodina, když byla zavolána dovnitř.

„Nu, Hikari, …musím říci, že jsi nám spolu s bratránkem nadělala docela těžkou hlavu.“
„Erm… prosím?“
„No ano. Nečekali jsme, že budeš lichá. A nečekali jsme, že Naruto nakonec tu maturitu přeci jen udělá.“
„Tak tohle od Vás není hezké…“ zavrčela na Třetího.
„No, no… snad se tu teď nebudeš čertit. Zítra v devět tě čeká zahajovací schůzka, kde se dozvíš, s kým budeš v týmu, a kdo bude tvůj velitel. Stejně jako Naruta.“
„Jo. Ale nechtěl jste mi něco říct?“
„Chtěl. Aby sis nechala pro sebe, co jsi viděla a slyšela. Hlavně to, co se týká Kyuubi.“
„Proč? Naruto to už přece stejně ví,“ podívala se na Třetího nechápavě.
„Nechtěl jsem, aby se o tom mluvilo, protože to byla pro Naruta jediná šance, jak mohl získat přátele. Děti, s nimiž vyrůstal, sice mají od rodičů naočkovánu nenávist vůči němu, ale neznají její příčinu. Už brzo jim to začne vrtat hlavou.“
„Hm…“
„Dobře. Ještě něco ti vrtá hlavou?“
„N-ne, myslím, že už ne,“ zavrtěla hlavou odevzdaně.

Krátce potom, co si i Naruto prošel registrační procedurou, do kanceláře Třetího vtrhla rozlícená mladá kunoichi.
„Á, tak jsi konečně tady, Anko,“ uvítal ji Třetí spokojeným kývnutím.
„To snad nemyslíte vážně!“ štěkla po něm místo pozdravu.
„Nějak ti nerozumím, Anko,“ podíval se na ni skoro ublíženě.
„Co je to za kravinu? Já a dělat chůvu mrňousům z Akademie?!“
„Chůvu? Žádný takový úkol jsem ti nezadal,“ zamračil se zaraženě Třetí.
„Nedělejte ze sebe blbýho senilního dědka!!“ zaječela na něj Anko, už rozpálená doběla.
„Ale já opravdu nechápu, o jakém úkolu mluvíš. Ty nemáš dělat nikomu chůvu.“
Anko zafuněla vzteky jak přetlakovaný kotel, a v duchu počítala do dvaceti.

„Dobrá…tak tedy jinak. Doufám, že to, že mám nafasovat tým prcků, kterým mám dělat velitele, je jen blbý vtip,“ zasyčela velmi nenaloženě.
„Aha…pokud myslíš to, že jsem rozhodl přidělit ti tým geninů, pak ne. To není vtip. Myslím to naprosto vážně a dokonce na tom trvám.“
„To Vám dočista přeskočilo?“
„Ale vůbec ne. Věřím, že coby jounin jsi naprosto dostatečně kvalifikovaná, abys tenhle úkol zvládla.“
„Vypadám snad na mateřský typ jako Kurenai?“
„Oh, to ne, kdepak. To ale na věci nic nemění,“ uchechtl se Třetí. „Co kdyby sis ale nejprve přečetla složky těch, které budeš mít na starost?“
Anko zlostně zafuněla, připomínajíc přetlakovaný kotel, ale složky, které k ní po stole přesunul Třetí, si vzala do rukou a podívala se, komu patří.
„Chm…Hyuuga, Shiranui junior..a…Uzumaki?! To snad ne!“
„Copak?“
„Nepřežijou trénink!“
„To bych nedoporučoval. Nebo snad chceš být jediná z jouninů, kdo nedokázal vytrénovat jediný tým? Tedy, za předpokladu, že si to rodiny prvně zmíněných nevezmou osobně?“
„Tsss..“
„Ale no tak, Anko…podívej se do jejich složek pořádně. Možná zjistíš něco zajímavého.“
„Pch…něco, co o bledoočkách nevim? Nebo zjistím, že mě bude Genma otravovat po každým návratu z mise, jak si vede jeho bratříček?“
„Proč mluvíš jen o těch dvou? Tým se přece skládá ze tří geninů…“
„Hm…protože na tu malou Uzumaki radši ani nemyslím.“
„Ale to bys měla. Máte toho společného mnohem víc, než bys řekla.“
„Nepovídejte,“ ušklíbla se Anko přidrzle. „Copak?“
„Tak otevřeš aspoň tu její složku?“
Anko zafuněla zas, ale poslechla. Pročetla si základní údaje. „Hm…jediný, co vidím, že je to premiantka třídy, a že je příbuzná s Narutem,“ pokrčila rameny.
„To znamená víc, než si myslíš, Anko. Ale pokračuj dál,“ pobídl ji Třetí trpělivě.
Mladá žena po něm sekla podmračeným pohledem, ale neřekla nic a listovala poslední složkou dál. Dostala se ke zdravotní kartě a některým staříkovým poznámkám. Poznala je snadno, jeho písmo bylo nezaměnitelné. Obsah karty i poznámek jí pořádně otřásly. Když však dočetla, její obličej opět ztvrdl do umíněného výrazu.
„Opakuju, že to vážně není dobrý nápad.“
„Věřím, že si to myslíš, Anko. Ale tahle zkušenost ti velmi prospěje. A nejen tobě.“
„Opravdu to musí být tihle?“
„Obávám se, že ano. Leda…leda bys byla ochotná převzít tým sedm místo Kakashiho.“
„Tým sedm? Koho to Kakashi nafasoval?“
„Haruno Sakuru, Uchihu Sasukeho a Uzumakiho Naruta.“
„Skvělý. Z bláta do louže. Pěkně děkuju, ale ne, nechci.“
„Beru to tak, že ses smířila s tím, že povedeš tým jedenáct.“
„Tak moment...počkat. Můžu je taky vrátit do Akademie, jako to dělá Kakashi, pokud neprojdou adepti jeho testem?“
„Pokud to podložíš dostatečně podstatnými argumenty,“ pokrčil stařík rameny.
„Fajn,“ narovnala se Anko a zlomyslně přimhouřila oči. „Dám jim test. Pokud neprojdou, máš je zpátky v Akademii,“ zašklíbila se zlomyslně.
„Budiž. Pamatuj ale na to, že si prověřím, jestli splnění toho testu je v silách začínajících geninů,“ upozornil ji klidně.
„Pro mě za mě,“ pohodila rameny. „Můžu už konečně jít a věnovat se svý práci?“
„Jistě,“ kývl. Otočila se k odchodu a už vykročila ke dveřím.
„Nenech tu jejich složky, Anko,“ upozornil ji ten mizerný dědek skoro škodolibě. Tedy, alespoň jí připadalo, že v jeho hlase slyšela zlomyslné pobavení.
„No jistě,“ sykla, sáhla po nich a jen s úsilím se ovládla, aby je při nejbližší příležitosti nezmačkala a nevyhodila do koše.

Den registrace Hikari utekl překvapivě rychle. Protože se cestou domů z velitelství potkala s Narutem, mohla mu poblahopřát ke kuriózní maturitě a zvládnutí nové techniky.
„Počkej, jak to víš, dattebayo?“
„Ale…víš,….Třetí má dost způsobů, jak někoho vysledovat,“ ušklíbla se malinko trpce. Naruto si toho ale nevšiml. „Tak se uvidíme zítra,“ kývla na něj.
„Počkej! Kdo to ještě ví?“
„No…jen Třetí a Iruka. Pokud se o to nepodělili s někým dalším. Ale o tom dost pochybuju.“
„Bezva. Už se těším na ty ksichty, až mě zejtra uvidí s čelenkou, dattebayo,“ zakřenil se Naruto.
„Á….povídej mi o tom. Víš jak to otráví Sasukeho?“
„Přesně,“ přikývl Naruto čile, jakoby za sebou neměl noční rychlokurs těžké jouninské techniky a šeredný zážitek. Hikari se přistihla, jak mu téměř závidí to, jak se snadno zotavuje ze svých otřesů.

Druhý den ráno si přivstala, aby se stihla upravit, a hlavně aby si naposledy pročetla svitky s pečetěmi, které už zvládla. Jeden nikdy neví, co po nich bude jejich velící chtít. Kdyby tak aspoň věděla koho bude mít za velitele, a s kým bude v týmu. Podle toho co jí odpověděl Iruka – sensei nikdo neví, kdo bude dělat týmu velícího, dokud si je sám nevyzvedne. Snad to bude někdo normální. Jenom škoda, že už Třetí neučí, povzdechla si v duchu a vyrazila do ranních ulic Konohy, aby se dostala do Akademie včas. I přes veškerou snahu ale stejně dorazila poslední. Ve dveřích stanula přesně v momentě kdy díky malé nehodě Naruto políbil Sasukeho. Bitka, i když poněkud jednostranná, která se rozpoutala mezi Sakurou a Narutem potom, co ti dva od sebe odskočili s výrazem naprostého zhnusení ve tváři, byla ukončena až s příchodem Iruky.
Podivné ale bylo to, že s ním přišli další dva přibližně o rok staří kluci. Hikari si je pořádně prohlédla.
Že by Třetí sehnal někoho kdo by se mnou mohl být v týmu? Jeden z nich vypadá na Huugu ale toho druhého neznám. No, snad s nima bude zábava. Pomyslela si a pak se zaposlouchala do úvodní řeči kterou Iruka- sensei pronášel.
„Počínaje dneškem ze s vás stávají praví ninjové. Ale pořád jste jenom začátečníci, geninové. Pamatujte na to, protože ta těžší část pro vás právě začíná. Brzy vám budou přidělené úkoly ve vesnici. Budete rozděleni do tříčlenných týmů a bude vám přidělen váš Jounin, mistr. Jednou ze základních povinností genina je poslouchat svého mistra, a pod jeho dohledem plnit úkoly pro vesnici. Pokusili jsme se vyvážit týmy tak, abyste do začátku měli všichni stejné šance, a aby nebyly některé týmy ve výhodě. Vaši Jouninové si vás vyzvednou odpoledne, po pauze,“ Iruka sebral ze stolu desky, ve kterých byly napsány týmy a začal předčítat. Hikari jenom s povzdechem sledovala menší bitku mezi Narutem s Sasukem která vznikla v momentě kdy se Naruto dozvěděl, že bude s ním v týmu, a jen čekala, až bude sama jmenovaná. Dočkala se až úplně poslední.
„Tým 11. Hyuuga Ryuko, Shiranui Yomi a Uzumaki Hikari,“ dočetl Iruka konečně.

Hikari se ohlédla. To musí být ti starší dva, co přišli s Irukou, prohlížela si je zaraženě. Nevypadali moc nadšeně z toho, že budou v týmu zrovna s ní. No, to nezačíná právě slibně, povzdechla si v duchu. Zatímco jim Iruka vysvětloval další, ne příliš důležité detaily, Hikari si oba důkladně prohlédla. Ryuko vypadal jako skoro všichni Hyuugové – tmavé, dlouhé rovné vlasy, porcelánově bledá pleť a skoro bílé oči bez zorniček. Všimla si, že na Hinatu se nedíval právě s nadšením. Určitě je z vedlejší rodiny, napadlo Hikari rychle. Během svých společných tréninků s Hinatou se o jejím klanu dozvěděla trochu víc,a tak věděla o vztazích uvnitř klanu.
Yomi si ji měřil trochu podmračeně, ale spíš jakoby ji odhadoval. Sytě hnědé vlasy měl uspořádané do poněkud pocuchaného mikáda, dosahujícího po ramena, černé oči přivřené a v puse se mu kýval senbon. Trochu plaše se na oba pousmála. S úsměvem jde všechno líp, nebo ne?

„To je vše. Teď bude pauza na oběd. Uděláte dobře, když se během ní seznámíte trochu blíž, protože budete v jednom týmu až do doby, kdy budete dělat chuuninské zkoušky. Za hodinu se sem vraťte.“
Když Iruka-sensei odešel ze třídy, podívala se trochu nejistě po svých nastávajících parťácích. Hyuuga na ni mlčky kývl, takže si vzala svůj oběd a vydala se za ním. Když oba zamířili ke dveřím, Shiranui Yomi už na ně oba čekal. Usadili se nakonec na lavičce kousek od houpačky u hřiště vedle Akademie.
Nechali ji, ať se posadí, a sami pak usedli vedle ní, každý z jedné strany. Na tohle trochu překvapeně zamrkala.

„Takže ty jsi ta, co trénuje občas s Hinatou-sama,“ prohlížel si ji kriticky Ryuko.
„Ehm…no, už to tak asi bude,“ zazubila se rozpačitě. Yomi vypadal, že ho to překvapilo.
„Cože? Lord Hyashi… ji nechává trénovat s ní?“ Ryuko na to pouze přikývl. „No tak to mě podrž…“ vydechl Yomi.
„Co je na tom tak divnýho? Prostě jsem se dovolila,“ pokrčila rameny zaraženě.
„Vlastně nic,“ pokrčil Ryuko rameny. „Až na to, že doposud Lord Hyashi nedovolil, aby Hinata-sama trénovala s kýmkoliv mimo klan,“ pokrčil Ryuko rameny.
„A-ha…“ dostala ze sebe Hikari, těkajíc pohledem z jednoho na druhého.
„Takže, co kdybys nám o sobě popovídala? Abychom zjistili, co je na tobě tak zvláštního,“ Ryuko ji vybídl.
„Co bych Vám měla povídat?“
„Třeba, odkud jsi, kolik toho máš společnýho s tím blonďatým pakem, na který všichni tak nadávají, a tak dál,“ napověděl jí Ryuko.
„No dobře. Ale vy mi o sobě popovídáte taky,“ přimhouřila oči trochu pobaveně a s rukama založenýma na hrudi se opřela zády o opěradlo. „Takže…co o mně chcete vědět?“
„Začni třeba tím, odkud jsi, protože někoho, jako jsi ty, bych si z pamatoval z pískoviště,“ nechal se slyšet Yomi.
„Hmm, mě bábovičky nikdy nebavily,“ zašklíbila se. „Ale tím to není. Jsem z Kodamy, z vesnice na hranicích se Zemí řek,“ prozradila teď už poměrně vážně. „Přišla jsem sem před třemi lety. Teda,…vlastně přinesli mě sem. Našli mě nedaleko vesnice, v bezvědomí…zatímco lidé ve vesnici byli…všichni pobiti.“
„C-cože?“
„Slyšeli jste. Jsem sirotek – moji rodiče byli ve vesnici, když k tomu masakru došlo.“
„Aha,“ hlesl Ryuko. „Co ale máš společnýho s Narutem? Tedy, kromě příjmení,“ zadíval se na ni bledooký kluk.
„Je to můj bratránek. Naši rodiče byli příbuzní,“ pokrčila rameny.
„Jasný,“ přikývl Yomi zamyšleně. Pochmurná shoda okolností – pokud věděl, Naruto byl také sirotek.
„No…a taky oba máme rádi ramen,“ dodala po chvilce. „A teď vy,“ koukla na Ryuka. „Ty jsi z vedlejší rodiny, že jo?“
„Jo. Koukám, že tě Hinata-sama zasvětila do toho, jak to v našem klanu chodí,“ zamračil se Ryuko.
„No…já se prostě jen ptala a Hinata-chan mi odpovídala,“ pokrčila Hikari rameny. „Kdy jste vlastně dělali maturitu, že vás přiřadili do týmu až teď?“
„Erm…já měl úraz páteře,“ přiznal se Yomi neochotně. „Stalo se mi to minulý rok těsně před maturitami. A dlouho jsem se dával dohromady,“ dodal tiše. Málem skončil natrvalo ochrnutý.
„A já byl dlouho nemocný,“ prozradil na sebe Ryuko. „Chytil jsem něco, co mi způsobilo nerovnováhu v čakrovém oběhu,“ vysvětloval. „Je to jedna z řídkých nemocí, a navíc se prý u každého projevuje trochu jinak, protože žádné dva čakrové oběhy nejsou úplně stejné, takže se léčí ztěžka,“ řekl Ryuko.
„Takže nejste tak o moc napřed,“ podívala se na oba.
„Nejspíš ne.“
„Tak to se mi ulevilo. Bála jsem se, že budu na obtíž,“ zašklíbila se Hikari. „Nedáme si konečně ten oběd?“

Když se jim podařilo konečně prolomit počáteční ledy, dozvěděli se pánové, že Hikari je vlastně celkem milá, že se s ní dá rozumně mluvit, ale že je taky občas pěkně švihlá. Ryuko vypadal na pořádného suchara, ale s tím, jak se s členy vedlejší rodiny občas jednalo, ji to vlastně moc nepřekvapovalo. Yomi se zdál být pohodář, který umí být vtipný, ale ne trhlým způsobem jako Hikari. Spíš byl takový ten vážnější typ, který čas od času pronese perlu, která okolí srazí na kolena.

Vrátili se zpět do třídy a čekali na své velitele. Čas se jim dosti vlekl, i když si mezi sebou tiše povídali. Týmy ostatních se postupně vytrácely, až zbyli jen oni a tým sedm.

„To je taková nuda! Proč tu musíme zrovna my zůstat jako poslední?“ stěžoval si Naruto.
„Sklapni, Naruto. Kdo tě má furt poslouchat?“ vyjela po něm Sakura.
„Bez urážky, Naruto, má pravdu. Stěžováním to určitě vylepšíš,“ koukla Hikari po bratránkovi otráveně.
„Chm…tak nemá chodit pozdě,“ odsekl Naruto. Pak jeho pohled padl na tabuli. Brzy se zašklebil, popadl houbu, důkladně na ni naprášil křídu a připravil ji nad dveře.
Jestli ten jounin za něco stojí, tak nepřijde dveřmi,“ okomentovala to Hikari…a pak se zarazila a podívala se na ostatní. „Proč my vlastně čekáme, že přijde dveřmi?“
Yomi se zarazil. „Protože takhle přišli všichni?“
„A proč by se měl chovat stejně?“ pokrčila rameny.
„Na tom možná něco bude,“ podíval se na ni Ryuko zkoumavě. Všichni tři se podívali k oknům a rozhodli se hlídat to tady, zatímco Naruto čekal, zda mu jeho žertík s primitivní pastičkou vyjde.

Ani ne minutu poté Ryuko křikl: „Pozor! Pryč od okna!“
Odskočila za lavici a vzápětí se okno rozlétlo na spoustu střepů a do lavice se zabodl kunai, na němž visel připojený lístek.
„Do háje! Kterej debil??“ vyjekl Sasuke, když zahlédl lístek a stejně jako všichni zmizel pod svou lavicí v očekávání výbuchu. Výbuchu, který se..tak nějak nedostavil. Hikari podezřívavě vyhlédla ze své skrýše.

„To není výbušný lístek…“ rozpoznala konečně a vylezla aby se na lístek podívala důkladně. „To…to je zpráva…pro tým jedenáct,“ hlesla zaraženě. „Prý..‘sejdeme se tady,‘…píše se tu,“ a obrátila jej. Na druhé straně byla zmenšená mapka s křížkem.
„Tak to abychom šli, co?“Yomi se ušklíbl. Už měl téhle třídy dost a nic si nepřál víc než mít možnost vypadnout.
„Hm…jasně. Ale kam to vlastně půjdeme?“ zamyslela se nahlas a donesla oběma mapku. „To vypadá…na cvičiště….na dvacítku,“ zamračil se trochu Yomi.
„Co je?“ podíval se na něj Ryuko.
„Brácha mi říkal, že tohle cvičiště je pro hodně schopný geniny a chuuniny…“ podíval se na ně Yomi.
„Hmm..takže vybavení s sebou,“ řekla tiše. „Skoro to vypadá jako nějaký test,“ zamračila se.
„Taky myslím,“ Yomi přimhouřil oči.

„Skvělý. Takže jsme fakt poslední,“zavrčel Naruto.
„Už to tak bude,“ pokrčila rameny Hikari. „Hodně štěstí s tím vaším jouninem,“ popřála jim. „Půjdeme oknem ne? Bylo by škoda kazit tu pastičku,“ zakřenila se na oba kluky.

Po krátké domluvě se rozdělili a zašli si domů pro vybavení, aby se později sešli u památníku padlých ve službě. Nebyl totiž daleko od cvičiště, kam se měli vydat. Podle mapky to nevypadalo na příliš dlouhou cestu, sotva pět kilometrů.

O necelou půlhodinu později už všichni tři stáli u vstupu do cvičební oblasti.
„No jo…ale sem se bez povolení nesmí,“ zaváhala Hikari.
„Když nás vyštval sem, tak si myslím, že to povolení máme,“ pohodil rameny Yomi.
„No..tak proč je ale branka zamčená? Jako přelézt plot je hračka, ale stejně,“ váhala stále Hikari.
„Třeba to znamená, že máme najít klíč,“ navrhl Ryuko.
„A jéje…“ zakoulel Yomi očima. „Tomu říkám zvrhlej smysl pro humor,“ poznamenal a rozhlédl se po zemi. Ryuko a Hikari jej v mžiku napodobili, ale Hikari to celé vrtalo hlavou. Jestli je ten náš velící opravdu takhle trhlý, neschoval spíš klíč někam na vtipný místo? Hikari se s podezřením zadívala na branku a vydala se blíž k ní. Klíč nenašla ani pod ní, ani na vršcích sloupků. Pak ji napadlo prostě hmátnout na zámek z druhé strany.
„Mám ho!“ zajásala.
„Hm?“ koukl se na ni Yomi.
„Jo…zvrhlý smysl pro humor, přesně jak jsi řekl,“ odfrkl si Ryuko.

Konečně vešli na cvičiště. Seřadili se tak, že první šel Ryuko, za ním následovala Hikari a skupinku uzavíral Yomi. Hikari se to moc nelíbilo, protože takhle vypadala jako nejslabší v týmu, ale neřekla nic. Kdyby proti tomu protestovala, moc by si nepomohla.

První kilometr jim utekl až na jeden incident s medvědem vcelku snadno. Medvěda se jim podařilo zahnat dýmovnicí a pokračovali opatrně dál, když je náhle všechny Ryuko varoval.
„Zpátky!“ křikl na ně. „Past!“
Uskočili jen tak tak a kousek před místo, kde Ryuko stál, se do země zabodly tři kunaie. V mžiku se ukryli do houštin a Ryuko aktivoval svou oční techniku.
„Kromě zvířat tu nikdo není,“ sykl na ně za chvilku. Hikari pomalu vylezla a šla si ony kunaie prohlédnout. Vypadaly naprosto obyčejně, nebyla k nim připoutaná žádná zpráva, ani výbušný lístek, ani nevypadaly něčím zamazané. Prostě normální kunaie. Opatrně jeden uchopila, a než ji kdokoliv z kluků stačil varovat, vytáhla jeden. V mžiku měla pocit, že udělala pořádnou kravinu a odskočila. Zemí v okolí zatřásl poměrně silný výbuch a Hikari ucítila dokonce lehkou tlakovou vlnu, která ji trochu nabrala, když ještě byla ve vzduchu.

„Do pytle,“ vydechla po dopadu. „To nás chce zabít?“
„Neřekl bych,“ zamračil se Yomi. „Tohle spíš vypadalo na…varování před pastmi po cestě,“ nechal se slyšet.

Ryuko i Hikari na něj hodnou chvíli nevěřícně civěli, ale dávalo to smysl. A tak další jejich pohyb se nesl ve znamení házení drobných kamínků před sebe a do stran, nebo šťouchání dlouhým klackem do čehokoliv podezřele vypadajícího. Díky tomu objevili poměrně dost pastí a dostali se o tři kilometry dál, ale jedna z nich je i přes jejich opatrnost málem nehezky pocuchala. To když narazili na natažený, tenký vlasec a přeřízli jej kunaiem…jen aby viděli, jak se na ně řítí káda s naostro osekanými zbytky větví.

„Už tam skoro jsme,“ kývla na ně Hikari při pohledu na mapku.
„Jo. Takže bude dobře když se připravíme na těžší kalibr pastí a vůbec dalšího,“ Ryuko se zamračil. „Nezdá se mi,že by tohle bylo všechno.“
Jako v odpověď zaslechli všichni trojí zvolání stejného hlasu, znějící: „Katon: Goukakyu no Jutsu!“
V mžiku odskočili každý jinam, a každý vrhl svůj kunai směrem, odkud viděl přilétnout obrovskou ohnivou kouli. Zaslechli pouze trojí pufnutí…a pak se už dál nic moc nedělo. Zatím.
Už se dostali na úzkou skalní římsu pod plošinou, na níž mělo být místo setkání s jejich velitelem, když ucítili slabé, ale sílící vibrace.
„Musíme se rychle zajistit a skočit stranou!“ křikl Yomi. Když vzhlédli před sebe, kam je vedla pěšina na římse, spatřili obrovského hada, který se na ně řítil. Hikari se zdálo, že se jí snad zastavilo srdce, celá strnula hrůzou. Ne…teď ne…zaúpěla v duchu, neschopná se pohnout, zbledlá na barvu křídy. Ten obrovský had se k ní blížil, a vypadal, že se ji prostě chystá přejet. Najednou kolem sebe ucítila dva páry rukou, a pak už jen viděla, jak padají přes okraj římsy. Teprve tvrdý náraz na skály pod ní ji probral z hrůzy.

„Dobrý, Hikari? Vypadáš, jakobys viděla ducha,“ zamračil se na ni Ryuko.
„T…to ten had,“ chvěla se, stále celá v šoku.
„Ty máš fobii z hadů?“
„N-ne…ale takhle velký hady…používá Orochimaru,“ hlesla ztěžka.
„Áha,“ kývl strnule Yomi.
„Kde jsi přišla k tomu, že víš, co používá Orochimaru?“ zeptal se jí tiše Ryuko.
„Víte, jak jsem vám říkala o tom, že moje rodina byla povražděna s celou vesnicí,…tak to udělal on.“
„A sakra…“ Yomi se zamračil. „No…tohle bychom měli probrat někde jinde a někdy jindy, co vy na to?“
„Jo,“ Ryuko prostě přikývl, stejně jako Hikari.
„Erm…“
„Co je, Hikari?“ koukl na ni Yomi.
„Díky,“ hlesla tiše.
„To je dobrý. Tohle by se mohlo stát každýmu.“

Konečně se dostali na planinku, s osamělým stromem, který se zdál být jakýmsi předvojem pro les kousek opodál. Pod stromem zahlédli sedět mladou kunoichi, ládující se, vedle sebe otevřenou krabici s jehlami knedlíčků dango.

„No vida, jste živí, vypadáte vcelku nepoškozeně,…no tak vás tu vítám, spratci! Jsem Mitarashi Anko, vaše velící!“