Uzumaki Hikari: Příběh kunoichi z listů. Díl 7.

Kapitola sedmá: Mise, co se zvrtla

Byl druhý den, pozdní odpoledne, kdy se konečně Naruto a Hikari opět setkali – jako celkem obvykle - nad miskami ramenu.

„Tak co, jakej je váš jounin, dattebayo?“
„Ani mi nemluv. Je šílená. Jmenuje se Mitarashi Anko. Podle toho, co říkal Yomi-kun, patří prý do týmu speciálních operací,“ rozhovořila se Hikari o tom, jak proběhlo jejich setkání. „I když jsme se jí představili, neříká nám jinak, než spratci. Koho jste nakonec vyfasovali vy?“

„Nějakej Hatake Kakashi. Takovej divnej týpek s čelenkou přes jedno oko, s účesem a’la šedej smeták. Ale je fakt schopnej, i když chodí pozdě a vymlouvá se hloupějc než já, dattebayo. Pro začátek nám dal takovej šáhlej test s rolničkama. Měli jsme je ulovit do oběda – tím myslím ukrást mu je. S tím, že kdo neuloví ani jednu, poletí zpátky na akademii. A ten mizera měl jen dvě místo tří, abychom se mezi sebou o ně servali, pokud je nezískáme.“
„A? Jak jste dopadli?“
„Nezískali jsme je a pěkně nás potom zpucoval, dattebayo. Ale nakonec zpátky na akádu nemusíme ani jeden,“ zakřenil se.
„Jak to?“
„No…“ Naruto se pustil do vysvětlování, jak šlo o zkoušku, zda se dovedou vzdát něčeho cenného ve prospěch druhých, a o to, zda jsou schopní spolupracovat, a jak o přestávce, přes zákaz, mu oba dali trochu ze svého oběda, aby s nimi při dalším pokusu o rolničky udržel krok.
„No, a pak se objevil Kakashi-sensei, pouštěl hrůzu, a nakonec mile oznámil, že jsme prošli.“
„Tak to těžko hádat, kdo z těch dvou je horší…“ zamyslela se Hikari.

Brzy zapadli oba do rutiny tréninků a misí. Zpočátku to Hikari brala v klidu, oproti tréninkům, kdy je Anko vždycky dohnala na jejich vlastní hranice výdrže, to byla vlastně pohoda, všechny ty D-éčkové mise. Oba si užili misi na sbírání odpadků, sbírání bylinek či pomáhání na farmě. Když dostali na starosti hlídání dětí, byl z toho překvapivý, byť poněkud sporný úspěch. Poté, co Hikari dětem vyprávěla o Zlém Orochimarovi, se děti bály dělat cokoliv o samotě, nebo být bez jejich dohledu. A ovšemže týmy obou dostaly misi „Kočka“. Tato D-éčková mise byla proslavená po celé Listové od doby, kdy si žena feudálního pána pořídila první kočku. Z nějakého důvodu jí každý její mazlíček po nějaké době začal utíkat.
Právě tahle mise byla poslední kapkou v poháru trpělivosti jak Anko, tak i jejího týmu. Zvlášť když viděli, jak manželka feudálního pána s kočkou zachází.

„Lituju ty, kdo tuhle misi dostanou po nás,“ prohlásila Hikari.
„Naprosto souhlasím,“ protáhl se Yomi.
Ryuko neřekl nic, ale ani nemusel, jeho stříbřitý pohled byl výmluvný dost. Anko je počastovala přísným pohledem. Když se ale podívala na Třetího očima, které nehodlaly přijmout s poklidem další D-éčko, hokage jen s povzdechem kapituloval.
„Tušil jsem, že už budete mít dost D-misí a tak jsem Vám vybral misi typu C, na kterou byste měli stačit.“
Anko si podezřívavě převzala svitek se zadáním mise, chvíli si jej prohlížela.

„Tak dobrá, vy tři zítra v osm ráno u brány z vesnice, s sebou vybavení na tři týdny!“zavelela Anko.
„Jo!“ výskla si Hikari. „Ehm….chci říct…skvěle,“ okázale si odkašlala. Yomi jen pobaveně zavrtěl hlavou a Ryuko vypadal, že se za ně oba stydí.

Ukázalo se, že jejich mise měla být spíš nudná – měli doprovázet kartografa k hranicím země Řek, a zkontrolovat, zda nedošlo k významným geografickým změnám, protože Hokage dostal hlášení, že tam nedávno proběhla větší potyčka mezi cizími shinobi.

S kartografem se seznámili druhý den u brány; tvářil se na ně ne právě nadšeně, a celý tým si vyslechl jeho nespokojené brblání ohledně toho, že jsou „prťata.“ Všichni tři se na sebe podívali, trochu protáhli obličeje a s tichým povzdechem vyrazili. První dva dny to byl pohodlný výlet po normální cestě, kdy nocovali jednou v lázních, podruhé v hostinci.

Od doby, kdy byli už pátý den na misi, se konečně dostali po různých pěšinách či dokonce zvířecích stezkách do oblasti, kde měl kartograf zaznamenat případné změny. A opravdu, když dorazili na místo, dokonce i tak nezkušení nováčci, jako byli Hikari, Yomi a Ryuko, dokázali poznat, že tu nedávno proběhla bitva, nejspíš vedená velmi ničivými technikami. Zprvu na to zůstali všichni tři zírat, až na ně Anko zavolala, ať pohnou těmi svými kostřičkami, jakoby si sama ničeho nevšimla. Když došli k Anko-sensei i ke kartografovi, zjistili, že se zastavili na jedné z vyhlídek.
„No skvěle. Vy shinobi fakt umíte přidělávat práci,“ prskal kartograf při pohledu na tu spoušť.
„Proč si stěžujete? Vždyť díky tomu máte práci a ne zrovna špatně placenou,“ pokrčila Hikari rameny. Kartograf, nějaký pan Ryozuki, se na ni už už chtěl utrhnout, když se do chystající se bouřky vložila Anko.
„No, no, kroť svůj jazyk, než tě o něj někdo připraví, Hikari-chan,“ zapředla líbezně, až z toho chlapcům vstávaly chloupky na krku. Hikari se kousla do rtu. Když Anko používala tenhle tón hlasu, vždycky z toho byly nějaké nepříjemnosti.
„Musíte ale uznat, pane Ryozuki, že i přes všechnu tu drzost, něco na tom je,“ mrkla koketně na nebohého kartografa, a lehce se na něj nalepila, až zrudl a cosi zakoktal.
„Tak mládeži, padejte najít nějaké slušné tábořiště, a ať stojí za to! Já teď s panem Ryozukim proberu podrobnosti naší mise.“

„Co mělo tohle znamenat?“ mračila se Hikari. Kluci se po sobě podívali, s trochu zarudlými tvářemi. Ryuko si odkašlal.
„Ty sis toho nevšimla?“
„Čeho jako?“
„Jak…jak s ním naše sensei…flirtuje,“ hledal chvíli co nejvhodnější slovo Yomi.
„Co-cože?!“ vykulila na ně oba oči. Pak se zamračila a vybavila si znovu celou tu situaci. V mžiku jí přímo hořely uši. „Vsadím se, že takovýhle trapasy sedmička nezažívá,“ zabručela.
„Jo. Povídej mi o tom,“ pokýval hlavou Yomi.

Po noci pod stanem se vydali dál, až došli kolem poledne do malé vísky. Ubytovali se, a brzy se kartograf pustil do práce. První dva dny s ním poslušně capkali houštinami a po krkolomných stezkách, po kterých by si i kamzík třikrát rozmyslel šplhat; a pan Ryozuki zanášel do mapy nové nejvýraznější orientační body, spolu s popisem. Teprve pak začalo podrobné mapování. Ryozuki si rozdělil celou oblast na několik čtverců a zakresloval každý den jeden po druhém. Někdy mu to zabralo dokonce dva dny.

Brzy se ale geninové začali nudit a jejich sensei taktéž.
„Jsem si myslela, že c-mise bude tak nějak… napínavější,“ povzdechla si trochu. „Nemohli bychom aspoň trénovat?“ koukla na Anko Hikari.
„Obvykle si nestěžuji, ale i já bych něco takového uvítal,“ ozval se jindy mlčenlivý Ryuko. Anko jen na to zvedla obočí.
"Jen hezky hlídejte, prcci,“ zakřenila se na ně a v mžiku vyskočila do koruny nejbližšího stromu.

Hikari si jen povzdechla.
„Kdyby aspoň potřeboval tu a tam pomoct, ale on si vystačí sám,“ zamračila se. Vysloužilo jí to pouze znuděné kývnutí hlavou od obou parťáků. Yomi si znuděně pohazoval se senbony a pokoušel se trefovat stébla trávy… a Ryuko prostě jen seděl a soustředil se na vlastní čakru. Hikari se jen ušklíbla. Toliko k hlídání. S povzdechem přešla ke stromu a pomalu se po jeho kmeni vydala nahoru do větví, cvičit aspoň trochu. Yomi, když ji viděl, upustil svůj senbon.

„Ryuko! Koukej!“ zavolal polohlasně. Ryuko zvedl hlavu a překvapeně zamrkal.
„Hikari, co to…kdy ses to naučila? Anko nám nic takového neukazovala?“ Yomi na ni zavolal.
„Ještě na akademii, aby mi Třetí dal to, co mi zůstalo po rodině,“ odpověděla jim bezstarostně.
„Je to kontrola čakry,“ poznamenal Ryuko. „Můj otec mi to nedávno ukázal, ale od té doby jsem se nedostal k tomu, abych to vyzkoušel.“
„Hm? Nechceš slézt dolů a ukázat mi to? Zkusil bych to taky,“ Yomi na ni zamával.
„Tak dobře,“ kývla a seskočila.

A tak je Anko našla, jak se oba pánové snaží chodit po kmeni stromu, zatímco je Hikari popichuje a hlídá u toho pana Ryozukiho a okolí.
„Ts ts….koukám, že jsem tu zbytečná,“ špitla jí do ouška poté, co se k ní velmi opatrně přikradla. Už to nebylo tak snadné jako dřív. Hikari reagovala rychle, kopla dozadu a ohnala se loktem, ale pozapomněla, že není na zemi, ale na větvi. Anko sice zasáhla, ale ztratila rovnováhu a spadla. Naštěstí se srovnala ještě ve vzduchu. Anko na to jen spokojeně kývla. Tohle byla ukázka výsledků jejího výcviku.

„Sensei,“ protáhla otráveně. Yomi se napjal, když zaslechl boj a uviděl na místě, kde Hikari před okamžikem stála, siluetu a stále s rukou na pouzdře s šurikeny se podmračeně díval na Anko. Ryuko se přesunul bleskově mezi ni a pana Ryozukiho, ale už se uvolňoval.
„Hmm..pořád je na vás co vylepšovat, prťata…ale přeci jen děláte pokroky.“
„A kdy nás začnete učit pořádné techniky, Anko-sensei?“
„Až zvládnete to, co jste už načali, tak, aniž byste se na to museli soustředit,“ zakřenila se na ně. „Protože to, co vás budu učit, už nejsou techniky pro prcky, co neumí dávkovat čakru správně,“ dodala trošku kousavě. Strašně ji bavilo vidět, jak se kvůli tomu její mládež čertí.
„Ale…já už to umím,“ ozvala se Hikari.
„Hmm..tak to je nejvyšší čas, aby ses naučila takhle chodit po vodě,“ zašklíbila se na ni Anko.
„Copak to není totéž?“
„Zkus to a uvidíš,“ uculila se na ni Anko roztomile.

Zkusila to. A ne, nebylo to ani trochu stejné. Bylo to mnohokrát těžší. A to, že věčně padala do ledově studené vody, moc nepomáhalo. Přesto, nějaké ty pokroky dělala, byť pomalé. Čtvrtý den se k jejímu cvičení připojili oba pánové, zatímco kartograf podmračeně pokračoval ve své práci. Dva dny poté dorazili na místo, které bylo změnami zasaženo nejvíce. Pan Ryozuki se na to zamračil. „Asi se zdržíme krapet víc, než bylo v plánu,“ začal jim to vysvětlovat.
„Dobrá, dobrá. Pořídíme víc zásob, až se ty naše začnou tenčit. Teď jich ale máme stále dost,“ protáhla Anko trochu obličej.

Asi po třech dnech od okamžiku kdy se dozvěděli že na místě zůstanou déle než bylo původně v plánu dorazili udýchaní kluci konečně za Anko, která zrovna s Hikari probírala chůzi po vodě a jak na to.

„Konečně jsme to zvládli Anko – sensei,“ usmáli se vítězně.
„To opravdu ráda slyším,“ zapředla Anko líbezně a počastovala oba mladé shinobi širokým úsměvem. Kluci jenom s úsměvem polkli.
„Dlouho jsem nad tím přemýšlela a rozhodla jsem se, že vás naučím dvě techniky které jsou už spíše pro chuuniny než pro geniny. Pokud je všichni tři zvládnete tak vás při nejbližším termínu přihlásím na Chuuninské zkoušky.“

Po tomhle prohlášení všem třem svorně povolila čelist.
„Ale to znamená, že to budou hodně náročné techniky, aspoň na čakru,“ ozvala se jako první Hikari.
„Proto jste taky trénovali prcci, měli by jste je už zvládnout. Ostatně pokud zkoušky uděláte, tak by vás nejspíš čekaly tak jako tak. Aspoň budete dobře připraveni na své další povinnosti. A i kdyby nic jiného, tak budete mít aspoň eso v rukávu,“ usmála se líbezně Anko a všichni pochopili, že jakákoliv další argumentace je už naprosto zbytečná.

A tak začal všem třem velmi perný tréninkový program. Kromě hlídání klienta, který nevypadal, že by chtěl v nějak brzké době přerušit tvoji práci, se také snažili zvládnout dvě poněkud náročnější techniky. A to jmenovitě techniku hliněného štítu (Doton: Doroku Gaeshi) a techniku ohnivé koule (Katon: Goukakyuu no Jutsu).
Trvalo to týden, než se Hikari zvládla naučit obě techniky – oproti klukům měla výhodu univerzální, vyvážené čakry. Yomi zápolil se zemní technikou, Ryuko zase s ohnivou.

Ten den vypadal jako další z těch klidných rutinně nudných dní. Ryuko a Yomi hlídali kartografa během jeho práce, a o kousek dál, poněkud stranou, trénovala Anko s Hikari. Blížilo se poledne, Anko dala Hikari pauzu, načež se vydala za chlapci a kartografem, aby se podívala, jak pokračuje práce. Hikari se vydýchávala a chystala se zalézt kamsi do stínu, když ji zamrazilo v zádech nepříjemným pocitem, který už díky tréninkům s šílenou velící dobře znala. V mžiku uskočila stranou a pro jistotu odskočila ještě několikrát na různé strany. Vyplatilo se to. Tam, kde se na okamžik zastavila, se do země zabodalo několik kunaiů a šurikenů. Hikari chtěla začít prskat, že to je pěkně blbý vtip, takhle prověřovat její pozornost, když zahlédla tři vysoké postavy jež na hlavách měly čelenky se znakem jiným, než patřil Listové. Oblačná? Co ti tu dělají?

„Kam zmizela ta zrzavá mrška? Jestli je to Uzumakovic holka, na což bych docela sázel, Raikage nás nechá pozlatit,“ slyšela odkudsi za sebou čtvrtého člena skupinky. Hlasitě zalapala leknutím po dechu, čehož ihned zalitovala, a jako zajíc vystřelila pryč z křoví, házeje za sebou dýmovnici, a vysoko do vzduchu hodila kunai se signálním výbušným lístkem, aby varovala zbytek výpravy.

Hikari brzy zjistila, že to nebyl dobrý nápad. Protože si nebyla jistá, jak by tým zvládl oblačné ninji, a ještě k tomu chránit kartografa, rozhodla se odlákat je trochu dál, ale moc se jí to nedařilo. Až příliš rychle ji dostihli. Hikari si všimla, jak kolem jejich těla problikávají drobné blesky.

„Nemáš proti nám šanci, pískle,“ posmíval se jí jeden z nich, když ji obklíčili.
„Leda bys měla v rukávu Hiraishin a chtěla si hrát na toho vašeho poťáplýho čtvrtýho,“ přidal se druhý. Poťáplej čtvrtej?? zamračila se. Tohle o jejím strejdovi si nesmí NIKDO dovolit říkat!
„Já vás naučím mít úctu!“ zaprskala a složila ruce do pečetí a soustředila se. Anko ji ještě neviděla tuhle techniku použít – naučila se ji ve chvílích volna mezi misemi, když trénovala spolu s Narutem, kterému na oplátku pomáhala se zvládáním kontroly vlastní čakry.
„Kage Bushin no Jutsu!“

K překvapení oblačných se z chuchvalců bělavého kouře vynořilo sedm zrzeček, rozestavěných tak, že jedna byla uprostřed a dalších šest stálo kolem ní.
„No ne, štěně by chtělo kousat!“ zasmál se velící oblačných. Sotva všechny dívky zaujaly obranný postoj, oblační zaútočili, obalení bleskovým brněním. Dočkali se pořádného ožehnutí, a tak se rozhodli kolem Hikari kroužit, ve snaze odlákat jednu z kopií dost na to, aby se dostali k té uprostřed – k originálu. Tuto hru jim ale narušilo něco nečekaného.

Hikari i její kopie zaznamenaly nejprve slabé chvění země, poté nad ní prosvištěly desítky hadích těl. Zprvu na zlomek vteřiny ztuhla, ale i díky tomu, že ji Anko neustále s hady otravovala, už ji tolik neděsili, jako ten den, kdy je podrobila geninskému testu.
Útočníci se na okamžik stáhli a tentokrát Hikari uvítala přítomnost své velící za svými zády. Oblační si toto vyrušení ale nechtěli nechat jent tak líbit. Znovu se obalili jakýmsi bleskovým brněním, což, jak si všimla Hikari, vedlo k jejich velkému zrychlení. Vidět Anko, jak schytává jednu ránu za druhou byl pocit, který ji drtil a svíral, až si připadala skoro stejně bezmocná, jako tehdy na lékařském lůžku u Orochimara. Měla toho právě po krk. Seřadila své kopie po boku své sensei a stavěla útočníkům střídavě do cesty zemní štít nebo žhnoucí ohnivé koule, ale nemělo to valný efekt. Oči jí zběsile kmitaly z jedné strany na druhou, v marné snaze zachytit pohyb oblačných dřív, než Anko-sensei znovu zasáhnou. Začalo to bolet a pálit, ale Hikari už byla zoufalá a snažila se o to víc. Náhle jí čelem do očí projela prudká, bodavá bolest, až málem omdlela a klesla na kolena.
Anko se po ní vyděšeně ohlédla a stálo ji to ošklivě vyhlížející ránu do boku. Stejně náhle, jako bolest přišla, tak také odešla a Hikari konečně popadla dech a postavila se zpět na nohy. Připadalo jí, jakoby oblační zpomalili, třebaže stále na nich viděla problikávající výboje bleskového brnění. Jeden z nich se zarazil a podíval se na ni a leknutím vytřeštil oči. Hikari netušila, co vlastně ninja vidí, ale jak stále sledovala ono brnění, téměř cítila, jak jí v hlavě zapadaly poznatky a to, co viděla do sebe, jako dílky puzzle na správné místo.

„Kage Bushin no Jutsu!“ vykřikla znovu Hikari, a dalších deset kopií se přidalo k původním šesti.
„Raiton: Raigeki no Yoroi!“ křikla vzápětí.
„Zpátky!“ zvolal velící oblačných poté, co jej samotného i jeho podřízené zasypal doslova déšť šurikenů, následovaný dalším přívalem ohnivých technik.

Hikari nechala klony, aby ninji ze Země Blesku ještě nějakou dobu pronásledovaly, a po asi dvaceti minutách je zrušila. Vzápětí se s tichým zasténáním sesunula na kolena. Anko se k ní ihned vrhla a ptala se jí, jestli je v pořádku, což Hikari odkývala. Jen nechápala jednu věc, a to proč se na ni Anko dívá tak divně. Byla tak strašně unavená a vyčerpaná...že usnula uprostřed vysvětlování, jak se stalo, že narazila na cizí shinobi.

Hikari se probudila někdy během noci. Hlava ji bolela jako střep, hned za očima, ale bolest rychle odeznívala. Ještě stále si připadala bez šťávy, jak vymačkaný citron, a hlodání v žaludku, který si kručivě postěžoval, to moc nevylepšilo.

„Jak je, Hikari-chan?“ ptal se jí Ryuko nezvykle ustaraně.
„Už bylo hůř. Mám hlad a trochu mě bolí hlava – nic co by se nedalo rychle vyléčit,“ mávla na to rukou. „Je Anko-sensei v pořádku?“
„Je trochu pocuchaná, ale zvládla se sama ošetřit a zítra nás bude prohánět, jako by se nic nestalo, dej na mě,“ kývl na ni Ryuko se znatelnou úlevou. Přesto, v tom, jak se na ni díval, Hikari cítila, že něco není, jak by mělo být.
„Stalo...se ještě něco? Kde jsou pan Ryozuki a Yomi-kun?“
„Oba spí. Aspoň doufám,“ ujistil ji Ryuko. „A...no, stalo se. Vypadá to...že se ti spustilo kekkei genkai. Víš co to je?“
„Jo, dědičná vyjímečná vlastnost nebo schopnost, jako třeba mokuton u Hashiramy nebo...ty tvoje bledý kukadla,“ rýpla si trošku Hikari. „Co myslíš tím kekkei genkai? Vím, že klan Uzumaki měl jako kekkei genkai čakrové řetězy, ale nevybavuju si nic takového...“ zamračila se.
„Změnily se ti oči, Hikari. Máš sharingan.“
„...“
„Slyšelas dobře. Nedělám si legraci. Opravdu máš oči Uchihů. Nevím jak je to možné, ale máš je.“

Hikari pouze konsternovaně kývla a snažila se to vstřebat. Takže nakonec, něco z těch experimentů, které na ní Orochimaru provedl, se projevilo tak, jak nejspíš původně plánoval. Pak ji zarazila jedna věc. Jak to že se jí SPUSTIL sharingan, když není rodilým Uchihou?

„Nech přemýšlení na ráno, Hikari-chan. Raději se ještě prospi,“ doporučil jí Ryuko.

Snažila se dát na parťákovo doporučení, a i když se jí nedařilo usnout a marně se pokoušela točit myšlenky jinam než k té záhadě, co se jí stala, nakonec usnula opravdu tvrdě, až ji Anko musela vzbudit krátce před polednem. Naštěstí, kartografovi už nechybělo moc k tomu, aby svou práci dokončil, takže jak Anko, tak Hikari si mohly odpočinout.

„Koukám, ten sharingan ti dost vrtá hlavou, co?“ uhodla Anko.
„To teda... jak to, že se mi SPUSTIL, když nejsem rodilý Uchiha?“ mohla si Hikari ukroutit hlavu.
„Hmmm...asi bych ti to neměla jen tak říkat, ale nejsme jediné v Listové, kdo měl co do činění s Orochimarem, víš? Myslím tím, jako experimenty. V ANBU je jediný přeživší z padesáti dětí, kterým se Orochimaru pokoušel implantovat DNA Hashiramy – spolu s jeho vyjímečnou čakrou – Mokutonem. Třeba ti byla implantovaná DNA nějakého Uchihy a přes všechna očekávání se nakonec ujala,“ domýšlela se Anko-sensei.
„Tak to doufám, že to bylo na dlouho naposled, co se projevily následky mýho pobytu u něj,“ zamračila se Hikari.
„To se ti nedivím, lekla jsem se, že ti něco provedli. Ale myslím si, že Orochimaru se nezastavil jen u sharinganu – takový troškař bohužel není.“
„To asi ne,“ schlípla. „Bála jsem se,...že ta rána je fakt zlá...a že zas kvůli mně někdo...“ pobledla, neschopná dokončit větu.
„Tak hele. Ztratit koncentraci uprostřed boje byla chyba na mojí straně, ne na tvojí. A co se týče tvojí rodný vísky – Orochimaru má svoje lidi leckde. A už dlouho hledá způsob jak dosáhnout nesmrtelnosti a získat všechny techniky. Jasně, že jakmile se dozvěděl, že pád Vírné a klanu Uzumaki pár jedinců přežilo, začal je hledat. Spíš se divím, že tebe a tvoje rodiče našel až za tak dlouhou dobu, skrývali jste se opravdu dobře. Je hezký mít motivaci, ale tenhle druh není zrovna zdravej. Tak si tu svoji vinu laskavě strč někam, a soustřeď se na něco lepšího,“ založila si Anko ruce na hrudi.
Hikari zasvrběla dlaň chutí dát velící pořádně přes hub – ústa, ale uvědomila si, že její mentorka má vlastně pravdu.

Anko chvíli Hikari pozorovala, a zaváhala, nejistá si tím, zda zvolila správný způsob, jak svou žačku nasměrovat žádoucím směrem. Vždyť byla chodící zásobárnou traumat, která by byla schopná pokazit rovnou několik životů.

„Víš co, nejlepší bude, když tě zaměstnáme – nejdřív uděláme žrádlo, pak ti ukážu, co za cvičení a trénink po tobě budu chtít...“ navrhla Anko smířlivě.

Hikari jí neodporovala, a ukázalo se, že prostá manuální práce byla pro tu chvíli ideální terapií. Den proběhl v klidu, a když navečer dorazili kluci i s panem Ryozukim, zjistily obě dámy, že už je práce na mapování hotová a můžou tedy všichni vyrazit domů. Ačkoliv se Hikari cítila docela čerstvá a odpočatá, byla zahnána na kutě, s příslibem, že přístí dny si užije hlídek až až, a nikdo z jejího týmu si to nenechal vymluvit.
Tentokrát Hikari klidné spaní mít neměla.

Ležela tentokrát na jakémsi podstavci, pod sebou tenkou deku a na sobě chatrnou nemocniční košili. U rozpažených rukou a poodtažených nohou jí plápolaly malé ohně. U hlavy se jí postavil Kabuto, zatímco Orochimaru si hověl na pojízdné židli nedaleko, vedle dlouhého stolu, nebo spíš pultu, ne nepodobného tomu řeznickému, s řádkou rozložených nástrojů vhodných pro lékařské...nebo mučící úkony. Kabuto provedl celou řadu ručních pečetí a Hikari ucítila, jak ji kolem očí začíná brnět, jakoby se jí tam vytvořily linky nebo rovnou celé znaky. Ztuhla hrůzou a začala škubat svými pouty, zatímco ji zaplavovala panika.

„Jen klid, Hikari-chan – když se budeš vzpouzet, bude to jen horší a potrvá to déle. Tak teď buď hodné morčátko, a možná to přežiješ,“ posmíval se jí Kabuto. Viděla, jak se jeho ruce obalily zelenkavou čakrou jakmile se jí dotkl, cítila se naprosto bezmocná- zjistila, že nijak nedokáže ovládat své tělo. Sotva si dokázala uhlídat dech. Ústa měla vycpaná roubíkem, narafičeným tak, aby jí nezapadl jazyk. Kabuto jí připoutal hlavu a zajistil jí víčka. O pár vteřin později mohla jen bezmocně přihlížet, jak se injekční jehla přibližuje k jejímu levému oku....

Probudila se vlastním pronikavým výkřikem hrůzy a bolesti. Až o pár vteřin později si uvědomila, že žádnou bolest necítí. Všichni na ni vylekaně zírali. Hikari brzy došlo, že to vše byla JEN noční můra, přesto však na ni měla dopad. Zvedl se jí žaludek, takže odběhla stranou do křoví, kde chvilku dávila naprázdno. Třásla se jak osika, ale čím víc si uvědomovala svoje okolí, tím rychleji se uklidňovala.
Když se vrátila, Anko jí jen klidně sdělila, že jí může kdykoliv říct mezi čtyřma očima, co se jí zdálo – pokud tedy sama bude chtít. Hikari se nechtělo a byla překvapená, že se nikdo, ani její týmoví parťáci, ani pan Ryozuki, o celém incidentu dále nezmínili ani náznakem. Byla za to Anko nesmírně vděčná. Přesto se pak Hikari cítila provinile – takovýhle výkřik během nějaké nebezpečnější mise by mohl být osudný. Umínila si, že se podívá do velkého svitku po nějakých protihlukových pečetích, až se vrátí.

Konečně se tedy vydali na cestu zpět. Po dlouhé době se zas jednou vyspali v hostinci a užili si koupel v teplé vodě.
K jejich smůle se počasí rozhodlo dělat komplikace. Přihnala se prudká bouře, po níž tři dny hustě a vytrvale pršelo. Třetí den večer, když se konečně vyjasnilo, si Anko svolala celou skupinku.

„Je mi to líto, ale mise se nám krapet protáhne. Cesta, po níž jsme přišli sem, vede po svazích, které i bez konfliktů mezi ninji jsou po delších deštích náchylné k sesuvům, takže budeme muset celou oblast obejít tudy. Trasa zpět vede poblíž Rýžové země. Podle zpráv tam má Orochimaru přinejmenším jeden ze svých úkrytů, takže až tamtudy půjdeme, nebudeme se nikde zbytečně zdržovat a budeme neustále ve střehu, jasné?“ podívala se na ně všechny. Pan Ryozuki si jen cosi zabrblal pod neexistující vousy, jiných námitek se Anko nedočkala.

Vyrazili časně zrána, aby si tu čtyřdenní zacházku co nejrychleji odbyli. Třebaže se Anko stále ještě vzpamatovávala ze svého zranění a Hikari z nečekaného objevu, jejich tempo to nijak významně nepoznamenalo. I tak musel tým brát ohledy na kartografa, který neměl takovou výdrž jako oni. Po dvou dnech téměř maratonového tempa přenocovali v jedné zapadlé osadě, na niž přišli skoro náhodou. Ráno se trochu Anko poštěkala s kartografem, který si přispal i přes její naléhání a pobízení ke spěchu.
Slunce se klonilo k západu, když dorazili na skalní plošinu na vrcholku kopce. Byl odtamtud dobrý výhled a na sever od nich měli výhled na malé, kulaté kopečky, mezi nimiž se vinuly říčky – to už bylo území Rýžové země. Na jižním svahu pod plošinou byla jeskyně pod skalním převisem, o kterém Anko věděla ze svých předchozích misí, a vedla je tam. Už se viděli u táboráčku, jak usrkávají čaj, když Anko varovně zvedla ruku a promžikla někam do úkrytu. Hikari si jen povzdechla, protože spatřila po chvilce pět postav, rozestavěných kolem nich.
Na hlavách měli čelenky se znakem noty, což ji zarazilo. Musela to být ta nově založená vesnice, jinak si to nedovedla vyložit. Pokud věděla, tahle vesnice patřila mezi menší, nepříliš vlivné, takže přemýšlela, o co jim jde. Postavila se do střehu a spolu se zbytkem týmu se rozestavěli kolem pana Ryozukiho, aby jej chránili.
Tlouštík, kluk s popelavými vlasy, zrzka s flétnou, snědý kluk...a bledulka s bílými vlasy. Poslední jmenovaný připadal Hikari povědomý tak moc, že se jí sevřel žaludek jak v ledovém svěráku.

„J-já toho bělovlasýho znám.... jenom...“ špitla tiše. Kluci se po ní znepokojeně ohlédli.
„Uzumaki Hikari! Půjdeš s námi!“ zvolal ten, o kterém se bavili. Hikari zbledla. Dřív než mohla ona nebo její parťáci odpovědět, pětice čelila náhlému útoku.
„Vyrostli jste, spratci!“ zubila se Anko na pětici piraním způsobem. „Mě čistě náhodou nechcete taky? Cože se tak zajímáte o nějakou Uzumakovic holku?“ zkusila dělat hloupou. Odpovědí jí byl útok snědého shinobiho, který ji zavinul do pavoučí sítě a vystřelil po ní...chitinový šíp. Anko udělala vyděšený výraz a poté, co ji šíp zasáhl, vybuchla v oblak bělavého kouře a na zem dopadl špalek, v němž onen šíp vězel.
„Ty seš ale vůl, Kidoumaru. Nechat se oblbnout zku**eným Kawarimi.“ okomentovala to zrzka s flétnou.

„Zopakuji to ještě jednou – Uzumaki Hikari, půjdeš s námi!“ zvolal k nim bělovlasý znovu.
„O kom to mluvíš?“ ozval se nechápavě Yomi.
„Ta zrzka, co je s tebou. Půjde s námi,...“
„Jestli je každej zrzek Uzumaki, tak proč se nespokojíte s tou sprostou holkou, kterou už máte?“ ozval se Ryuko.
„Já ku**a nejsem sprostá!“
„A blbou k tomu...“ dodal suše Ryuko.
„Kluci... tihle jdou po mně, ne po klientovi...takže i když mi budete chtít pomoct, držte se u něj. A tentokrát mi prosím neododporujte jo? Kdyby se opakovalo to, co při střetu s Oblačnými, nechci, abyste to odnesli,“ řekla Hikari polohlasně a než se oba vzpamatovali, udělala velký skok dopředu.

„Takže jsi dostala rozum,“ kývl Kimimaro.
„Já a rozum? Jsi upadl na hlavu?! Já ti chci načechrat pozadí,“ opáčila co nejdrzeji, i když se na to vůbec necítila.
Kimimaro zjevně čekal ledacos, ale ne takhle přímočaré a troufalé jednání....následované tvrdým útokem, směrovaným na jeho rozkrok. Vytřeštil oči ochromující bolestí a ke svému vlastnímu úžasu se bezhlesně svezl do trávy. Oči ho brněly a on si uvědomil, že zas jednou po hodně dlouhé době v nich má slzy.

Na chvilku bylo takové ticho, jakoby se tahle část světa zajíkla. Možná proto zaslechl, jak Tayue ujelo slovíčko, které se k ní vůbec nehodilo.
„Probohy!“ vydechla totiž.
Bolest odeznívala pomalu, a hluk se rychle vrátil do Kimimarova okolí. Přesto dění kolem vnímal zpočátku jaksi vzdáleně, tlumeně, jakoby se díval a poslouchal přes tlusté sklo.

„To je moje holka!“ výskla Anko rozjařeně a pustila se do boje. Její nadšení nemělo dlouhého trvání. Nejprve ji tvrdě srazil na zem tlouštík, který se rozdusal na pomoc bělovlasému shinobimu. Sotva se stačila vzpamatovat z otřesu, do uší se jí doslova zařízl zvuk flétny, velmi otravný. Chviličku to trvalo, ale Anko si uvědomila, že se realita kolem ní jaksi posunula. Zrušit gen se jí podařilo, ale jen proto, aby zahlédla, jak ten snědý kluk kolem ní vytváří kokon...z pavučin. Poslední z pětice vyrazil proti Ryukovi a Yomimu. Třebaže byl v početní nevýhodě, docela jim dělal problémy.

Hikari na tom nebyla o moc lépe. Počáteční výhoda překvapení se brzy rozplynuly, jak ranní mlha. Tlouštík, zvaný Jiroubou jí dával pořádně zabrat, tím, jak jí vysával čakru. Na svou zavalitost byl až moc rychlý a Hikari musela do vyhýbání se jeho útokům vložit nemalé úsilí.

Aby toho nebylo málo, bělovlasý shinobi, na jehož jméno si Hikari konečně vzpomněla, se mezitím stihl vzpamatovat.
„Ustup Jiroubou!“ zavelel Kimimaro. Jiroubou se při zvuku jeho hlasu zachvěl. Nepamatoval si, že by ho kdy zažil takhle vytočeného. Beze slova tedy udělal, co se po něm chtělo, a rozhodl se bělovlasého krýt.

Hikari ani nestihla ztěžka polknout, když se do ní Kimimaro pustil. Pohled v jeho očích by se tvrdostí vyrovnal diamantu – jen toto a trošku svraštělé obočí byly viditelné známky jeho emocí. Hikari hekla, když ucítila první tvrdý úder, který nestihla vykrýt a ošklivě jí pocuchal bok. Hned vzápětí ji ochromila bolest v kotníku, a praštilo to s ní o zem, až se jí zatmělo před očima.

S takovou mě zneschopní během další minuty a já se budu moct jenom dívat, jak mi likvidujou parťáky! Polil ji studený pot. Tohle se nesmí stát. UŽ NIKDY! Nával paniky ustoupil a kopanec do břicha, který ji poslal několik metrů zpět, až se zarazila o větší balvan, ji probral. Zatnula zuby, až to zaskřípělo. Vzpomněla si na pocit, když se jí spustil Sharingan a použila jej jako vodítko, když svou vůlí nutila zrak, aby se její vnímání znovu posunulo, a obalila se bleskovou čakrou. Dalšímu kopanci se sice nevyhnula, ale podařilo se jí ho vykrýt, takže Kimimara tento zásah přišel draho. Dopadl tvrdě na zem a tělo mu cukalo, jak jím probíhaly výboje.

Jiroubou se rozhodl zasáhnout a vrhl se svému týmovému parťákovi na pomoc, ale zoufalé odhodlání vlilo Hikari novou energii do žil – tentokrát uhnula jen dost na to, aby ji minul, a počastovala jej úderem, po němž tlouštík dopadl stejně, jako Kimimaro – takže sebou mohl jen bezmocně škubat na zemi.

Hikari se chtěla pousmát úlevou a jít Anko na pomoc, ale Kimimaro se vzpamatoval na její vkus až příliš rychle.

„Tak tedy po zlém,“ konstatoval suše. Ještě v pokleku aktivoval své kekkei genkai, Puls mrtvých kostí, pro nějž byl jeho klan tak obávaný. Dlaně skoro otiskl do země a Hikari se rozšířily oči úžasem a leknutím. Jen díky bleskové čakře stihla uhýbat kostěným bodcům, útočícím na ni zpod země. Kimimaro ji touto technikou pronásledoval s neúprosností zlého osudu. Hikari zradil už prve zasažený kotník, a když opět doskočila, projela jí nohou ostrá bolest, následovaná ještě větší, jež jí vybuchla uprostřed těla a rychlostí pikantního drbu se rozšířila po celém těle. Div ji to neomráčilo. Stejně rychle, jako bolest přisla, ale také zmizela, a když se podívala na svého protivníka, zjistila, že jej sotva vidí pro hustou změť kostěných hrotů mezi nimi. Zamrkala a v tu chvíli pochopila, co se stalo. Okopírovala jako dědičnou schopnost! Tak moment, tohle přece nemá bejt možný?!
Na pár vteřin mezi nimi zavládlo šokované ticho, a k jejich sluchu tak dolehly zvuky boje od ostatních. Ukázalo se, že Anko se díky svým summonům drží vcelku dobře, a ani Yomi s Ryukem si nevedli zle, dokázali se navzájem velmi dobře doplňovat.

Kimimaro se zamračil. Nemělo to jít takhle mizerně. Takovéhle komplikace neměly nastat. Navíc, cítil se podivně špatně. Cítil, že s jeho tělem je něco v nepořádku, ale nevěděl co. Teď ale neměl čas se tím zabývat. Nikdy to nedělal zrovna rád, teď ale nebylo zbytí. Aktivoval svou prokletou pečeť – všiml si totiž, že Jiroubou se ještě nevzpamatoval z kontaktu z bleskovou čakrou, kterou se ta malá zrzavá potvora obalila.

Hikari se zajíkla. Co se to s ním děje? Co se mu to rozlejzá po ksichtu? Sakra! Je teď rychlejší! Tak tak uhnula útoku a všimla si, že Kimimaro má v ruce zbraň...z vlastních kostí. Vypadala podezřele ostře a tvrdě, na to z jakého materiálu vlastně byla. Bohužel, teď nad tím neměla čas přemýšlet. Popadla pevněji svůj kunai a bránila se, jak nejlépe mohla. A brzy se nenáviděla za to, jak je vděčná za sharingan, který jí teď pomáhal číst Kimimarovy pohyby, takže se postupně dostávala z defenzivy. Na okamžik se zdálo, že ji kotník opět zradil a Kimimaro toho využil k bleskovému útoku na odkrytý bok. Cítil, jak Hikari zasáhl a vzápětí mezi zuby rozdrtil kletbu. Naletěl na jednu z nejzákladnějších lstí! Jeho zbraň zrzku neprošpikovala, ale jen škrábla, a Kimimaro zaslechl skřípění kosti o kost. Kosti, která v této části dívčina těla být neměla. Vzápětí si uvědomil pořádnou palčivou bolest na pravé paži, až málem upustil svou zbraň.

Hikari nevěděla, co to do ní vlastně vjelo. Snad to byla troška zlomyslnosti, kterou pochytila od Naruta i své velící. Hlavně od své velící. S posměvačným úšklebkem olízla kunai, potřísněný Kimimarovou krví. O pár tepů srdce později toho zalitovala. Ucítila jakési brnivé pulsování, jež se šířilo z jejích úst do středu jejího těla, zprvu jemné, ale rychle nabírající na intenzitě, jež ji obírala o schopnost se soustředit. Když zdroj brnění dosáhl místo, odkud vždy nejjasněji vnímala svou čakru, připadalo jí, jakoby se jí celé tělo zažehlo podivným plamenem, který místo žáru vydával brnění podobné kousání ticíců mravenců. Koutkem oka zahlédla světlou šmouhu, a věděla, že jestli se rychle nevzpamatuje, bělovlásek si ji podá jako malého fracka. K jejímu velkému štěstí se však projevily výsledky místy maniakálního tréninku pod vedením Anko. Její tělo uhnulo zásahu prakticky samo od sebe, vedeno čirým instinktem. Takhle to probíhalo asi půl minutky, kterou Hikari potřebovala, aby se vzpamatovala a našla svou ztracenou koncentraci. Udělala rychlou sadu pečetí a do útoku vložila trojnásobek čakry, než bylo třeba na úspěšné seslání, aby útok posílila. Modlila se, aby to vyšlo.
„Katon: Goukakyuu no Jutsu!“

Hikari sama byla 'trošku' zaskočená velikostí ohnivé koule, kterou vytvořila, a ještě víc jejím žárem. Kimimaro se stihl před tím nejhorším uchránit pomocí vlastního kekkei genkai, Jiroubou, stále ještě ochomený, však takové štěstí neměl. U něj se ale ohnivá koule nezastavila, její zášleh a výbuch zasáhl i děvče s flétnou a snědého shinobiho.

A tak Kimimaro znovu drtil tiché kletby mezi zuby a křikl na Sakona, útočícího na Yomiho a Ryuka, aby se stáhl a pomohl mu s ostatními.

Hikari nemohla uvěřit, že už je po všem a zírala na stále ještě spečenou, rozpálenou zemi, jejíž očazení vyznačovalo dráhu ohnivé koule. Zatímco ještě lapala po dechu, doskočila k ní Anko.
„Teda, začínáš mě skoro děsit,“ zazubila se na ni velící.
„To není vtipný!“ zavrčela Hikari. Motala se jí hlava. Zatřepala jí zuřivě, ve snaze se vzpamatovat. Pomohlo to.
„No no, tak se tolik nečerti. Vypadalo to chvilku bledě, ale nakonec jsme v suchu a myslím, že těch pět už nám potíže dělat nebude – mají jich díky tobě dost sami se sebou.“
Z nějakého důvodu ze sebe Hikari nedokázala dostat víc, než nepřesvědčivý pokus o úsměv, ale dál se už s Anko nehádala. Tentokrát nebyla nijak utahaná, alespoň ne tak, jak si myslela, že by měla být, po tak velkém jednorázovém výdeji čakry.

Kluci se už k nim konečně blížili, s panem Ryozukim ve svém středu.
„Sice jsem neviděl všechno, ale daly jste jim obě co proto,“ kývl na ně Yomi, kterrému se podle všeho dost ulevilo. Pan Ryozuki byl spíš poněkud nervózní a Hikari se mu ani nedivila – pořád v nich viděl spíš děti, které si na shinobi spíš hrají a nebral je vážně. Tohle pro něj musel být dost šok. Ani si nevšimla, že se Ryuko pro cosi shýbl, a po chvilce prohlížení se na to cosi zamračil a schoval to.
„Jste všichni v pořádku? Pokud ano, myslím, že tentokrát si to cestování natáhneme přes noc. I přesto, že těch pět nám už asi dá pokoj, nemusí být oni jen jediným týmem, který se tu pohybuje,“ zamračila se Anko zamyšleně, poté, co jí Ryuko cosi pošeptal.
„Jo, spíš to uvítám,“ přiznala se Hikari.
Klukům se do dalšího trmácení moc nechtělo, ale také nechtěli riskovat další přepadení. Pan Ryozuki na to udělal jen dlouhý obličej a nezbylo mu, než poctivě šlapat jednu míli za druhou spolu s týmem své ochranky.

Zastavili na menší lesní mýtině s pramenem, necelou hodinu před svítáním. Po rychlé a velmi pozdní večeři se utábořili, a pan Ryozuki usnul, jako když ho do vody hodí. Hikari překvapilo, že se Anko pomocí uspávacího jedu ujistila, že jejich klient bude spát opravdu tvrdě, a zůstala na ni koukat s otevřenou pusou, nechápajíc, co se to vlastně děje.

„Ryuko, co jsi mi to vlastně chtěl?“ zeptala se Anko bledookého chlapce.
„Tohle,“ podal jí Ryuko lístek. „To přepadení nahoře na plošině nebyla náhoda,“ pronesl temným tónem. Anko se zamračila a pořádně si to pročetla.
„Ten parchant,“ ulevila si za chviličku. „To je zlý. Vypadá to, že máme ve vesnici špeha, a tady pan Ryozuki funguje jako spojka. Přinejmenším aspoň v našem případě,“ sevřela Anko rty. Hikari zbledla. Anko si toho všimla a zafuněla frustrací.
„A než se mi tu začneš zase hroutit, Hikari-chan, zapamatuj si jednu věc. Svět, včetně Orochimara, se netočí kolem tebe. Ty sis nevybrala být Orochimarovo pokusné zvířátko. To Orochimaru si zvolil tebe, stejně jako se rozhodl zmasakrovat tvoje blízký a stejně jako se rozhodl, že na tebe nasadí svoje psy, když se mu doneslo, že jsi nechcípla jak zvíře tam, kde tě před lety našli. Opovaž si teda tohle přepadení dávat za vinu – protože tohle nebyla nikdy tvoje volba. Jasný?“
Hikari na ni konsternovaně civěla.
„Nějak tě neslyším. Potřebuješ pomoc se sebevyjádřením?“ zasyčela na ni Anko už docela podrážděná.
„Ne, je mi to jasné, Anko-sensei,“ vyhrkla Hikari zahanbeně.
„Hele, vím, že to myslíš dobře, ale je hovadina brát za svou odpovědnost něco, co jsi nikdy nemohla doopravdy ovlivnit. Tohle si fakt zapamatuj, protože jenom tahle se zbavíš toho svého pocitu viny, který je však ve skutečnosti falešný. Je mi jasný, že se toho nezbavíš hned, ale jestli se jím necháš příliš ovlivnit, může tě to stát krk dřív, než se naděješ.“
„Ano, sensei,“ kývla unaveně hlavou. Anko ji chvilku sledovala, než ji poslala spát, stejně jako kluky a vzala si první hlídku. Zatímco její tým usínal, umístila na jejich zrádného klienta několik pečetí, aby se ujistila, že jim neuteče v případě, že jejich podezření nějakým způsobem vyjde najevo.

Hikari tentokrát ze spaní neprobudila žádná noční můra, kterou by vlastně čekala, ale Ryuko, který měl poslední hlídku a připravil pro ostatní snídani. Než vstal i jejich klient, Anko instruovala svůj tým, aby nijak nedali ani jeden najevo, co zjistili večer.

A tak pan Ryozuki netušil, že je jeho osud zpečetěn, když se vrátili bez dalších nehod a nepříjemností zpět do Listové. Hikari si ten den připadala divně, jakoby něco nebylo tak docela v pořádku, ale přičítala to nečekané zátěži a spuštění několika kekkei genkai, na něž by správně neměla mít nárok.

Den po návratu z mise měli volno – i když pro Hikari to volno mělo mírně pracovní nádech, dodatečně měla sepsat hlášení ohledně toho, jak se jí spustil sharingan i další dědičné shopnosti, jak to vnímala ze svého úhlu pohledu. Trvalo jí to déle, než obvykle, nedařilo se jí moc soustředit a z nějakého důvodu se jí dýchalo hůř a hůř. Poté, co to v poledne odevzdala přímo hokagemu do rukou, bylo jí přikázáno dostavit se do nemocnice a prošetření.

Ukázalo se, že jí všechny ty skvělé schopnosti budou přeci jen něco stát,...a že olizovat kunai s Kimimarovou krví byla pořádná pitomost. Ta krev byla totiž nakažená nemocí, s níž si ani medikové nevěděli moc rady, protože se objevovala jen velmi vzácně. Než nadešel večer, už ležela v nemocničním pokoji s vysokou horečkou a zápasila se záchvaty bolestivého, krvavého kašle. Noc jí nepříjemně připomínala nejhorší chvilky u Orochimara, ale aspoň nebyla připoutaná a nikdo s ní nezacházel hrubě. Teprve druhý den večer jí klesla horečka a kašel ustal natolik, že se mohla několik hodin prospat. Vrchní medik nad tím jen vrtěl hlavou, když se za Hikari přišel podívat hokage.

„Přišli jste nakonec na to, o jakou nemoc jde?“
„To je sporné. Velmi se to podobá tuberkulóze, ale ta nemívá tak prudký průběh. Může to být nějaká její agresivní verze, ale jistě to říci nemohu. Stejně tak to může být důsledek experimentů – pokud jde o tuberkulózu, ta často bývá latentní a trvá někdy opravdu dlouho, než se projeví. Popravdě, Hikari má obrovské štěstí, že je tak odolná nejen od přírody, ale i díky drsnému výcviku, jemuž byla podrobena. Její velící ji nijak nešetří, že?“
„To je pravda,“ přikývl prošedivělý hokage.
„Díky tomu si vybudovala vysokou formu a opravdu důkladnou fyzičku. Díky tomu a podle všeho také díky jisté míře přirozené regenerace se Hikari začíná zotavovat. Tu nejhorší krizi už má za sebou a podle výsledků krevních testů se zdá, že její tělo vytváří neuvěřitelně rychle velké množství protilátek. Pokud to takhle půjde dál, do tří dnů bude zase na nohou, jen poněkud zesláblá, ale její konečná rekonvalescence by neměla trvat déle než dva týdny, pokud bude provedena správně.“
„To jsou skvělé zprávy,“ pousmál se stařík úlevou.
„Neradujte se předčasně. Takové vypětí u mladého organismu může mít důsledky, které se projeví až po delší době. V případě Hikari ale doufám, že se tak nestane. Nejsem si tím jist, ale to tempo, s jakým se zotavuje, mi připomíná jednoho z členů ANBU,“ odmlčel se medik opatrně a pak zašeptal:
„Konkrétně onoho mladíka, jemuž Orochimaru úspěšně vštípil mokuton.“