Uzumaki Hikari: Příběh kunoichi z listů. Díl 5.

Kapitola čtvrtá Akademická léta. Část druhá

Čas jí utíkal opravdu rychle a než se nadála, uplynul skoro rok, od doby, kdy se stala plnohodnotným členem Skryté v Listí. Vydobyla si už ve třídě celkem respekt – a to nejen tomu, že byla v ninjutsu místy lepší, než oslavovaný Sasuke. Držela se stále své povahy a dřela, protože i přes úspěchy ve zvládání ninjutsu měla stále co na práci, hlavně v oblasti fyzické kondice a taijutsu.
Poměrně časté společné odpolední tréninky s Shikamarem a Choujim jí hodně pomáhaly, ale zvlášť u Choujiho brzy začala předvídat příliš snadno jeho pohyby. Brzy bylo jasné, že potřebuje nějakou změnu. Než si to ale mohla promyslet, stalo se něco, co otřáslo nejen děním ve škole, ale i celou vesnicí.

Bylo to někdy začátkem května, když se Sasuke neobjevil ráno ve třídě. Nikdo nevěděl, co s ním je a Iruka se toho dne tvářil nesmírně vážně, stejně jako velká řádka dalších dospělých. Tohle bylo hodně divné. Naruto dělal, že mu to vůbec nevadí, ale i jeho to zarazilo. To se prostě Sasukemu nepodobalo, nepřijít do školy.
„Ty, Naruto,“ zavolala si ho k sobě o přestávce.
„Co je?“
„Taky ti připadá, že Iruka-sensei ví, co s ním je…a nechce o tom mluvit?“
„Ááá, zatraceně, Hikari…stačí že tu otravuje vzduch, když tu je, dattebayo!“ udělal nesmírně otrávený obličej.
„Hele, já vím, že ti leze na nervy…to mě taky. Ale musíš uznat, že něco není v pořádku. Podívej na lidi na ulici,“ ukázala ven z okna.
„Nevidim nic divnýho,“ pokrčil rameny a rozhlížel se.
„Snad nespíš s otevřenýma očima? Copak nevidíš, jak málo lidí na ulici je? V tuhle dobu? To není normální,“ zakvílela tiše vedle něj.
„Hmm…to volá po tom, abych to prošetřil, dattebayo,“ zamračil se blonďáček, rozhlédl se po třídě, popadl pár svých věcí a než mu v tom stačila Hikari zabránit, vylezl oknem ze třídy, rychle a bystře se rozhlédl a zakrátko už poskakoval po střechách.
„Já se z něj zblázním!“ zaúpěla tiše. „Pitomec. Kdo se ho prosil…jestli to za něj slíznu, ať si mě nepřeje!“ mumlala si pro sebe.

Ovšem, že to poněkud slízla. Iruka se ale protentokrát rozhodl Naruta nepronásledovat po celé vesnici a místo toho je zavalil řádnou pořádně těžkých cvičení a na závěr i úkoly a pověřil Hikari, aby Narutovi předala zadání jeho domácích úkolů – za svoje záškoláctví jich dostal dvakrát tolik, co ostatní.

Nerada, ale hned po škole se jej vydala hledat. Nebyl ani v Ichiraku, ani nepucoval Monument hokagů, ani se nepotuloval kolem krámku s časopisy. To už bylo divné. Zamyslela se na chvilku a vyškrábala se na jednu z vyšších budov, aby se porozhlédla, kde je lidí nejvíc a kde je ruch největší…nebo nejpodivnější.

Brzy si všimla že kdesi, vlastně..u východu z vesnice do oddělené čtvrti klanu Uchiha, se pohybuje nebývalé množství shinobi a minimum obyčejných lidí a tak zamířila tam. Skoro spadla ze střechy, když na ni kdosi varovně sykl, když už byla skoro u cíle.
„Naruto…“ podívala se na něj pohledem, který sliboval nepříjemnosti. „To jsem ale ráda, že jsem tě našla,“ usmála se na něj líbezně – jako hladový žralok.
„C-co je?“ zamrkal na ni zaraženě blonďáček.
„Ále nic…jen by mě zajímalo, jestli už víš, co jsi tak spěchal zjistit,“ zazubila se na něj.
„No..jo,“ kývnu a dokonce zapomněl dodat své obvyklé dattebayo. To ji zarazilo a zchladilo to její nutkání mu něco ošklivého provést.
„No..jo,“ kývnu a dokonce zapomněl dodat své obvyklé dattebayo. To ji zarazilo a zchladilo to její nutkání mu něco ošklivého provést.
„Poslyš..pojď radši odsud, než si zaděláš na další průšvih,“ rozhodla se udělit mu lekci o záškoláctví a ohledu na příbuzné někdy jindy. „Tohle asi není něco, co by se mělo probírat na stromě nebo na střeše, že jo?“
„Hm,“ přikývl poněkud zadumaně.

Oba se co nejnenápadněji vytratili a cestou se domluvili na tom, že se popovídají až po tom, co se nají v Ichiraku. Trvalo to sice nějakou chvíli, ale Hikari dokázala poznat, že to musí být dost vážné, když si s tím Naruto dává tolik načas. Ani toho rámenu nesnědl tolik, co obvykle.

Konečně se posadili ke stolu, každý s hrnkem čaje před sebou, u něj doma.
„Víš..Sasuke je v nemocnici,“ začal Naruto pomalu.
„Cože? Co…se mu stalo?“ podivila se.
„Víš..slyšel jsem…a..tak trochu viděl…“ odmlčel se Naruto a pobledl. „Někdo v noci…pozabíjel celý klan Uchiha, až na Sasukeho. Viděl jsem i…pytle který byly na dospělý moc malý,“ otřásl se Naruto.
Hikari se v tu chvíli udělalo skoro špatně. Jakkoliv Sasukeho nemusela, tohle si nezasloužil. Nikdo by si něco takového nezasloužil. „To..to je hrůza,“ vydechla. „Víš…kdo to udělal? To přece…není jen tak, pobít…všechny dospělé uživatele sharinganu,“ potřásla nechápavě hlavou.
„Ne, nikdo o tom nemluvil,“ zavrtěl Naruto hlavou. „Jediný, kdo to ví, je asi Sasuke. A troufám si hádat, že o tomhle se s nikým nebude chtít bavit,“ poznamenal tiše.
„Myslíš…že je to začátek útoku na vesnici?“ zamračila se.
„Pokud jo, tak doufám, že těm hajzlům stařík nakope p***l,“ Narutovi ztvrdly rysy.
„No…nevypadá to, že bychom teď na něco kloudného přišli. Hele, tohle ti posílá Iruka.“
„Cóóó?“ zhrozil se Naruto při pohledu na hromadu všech těch zadání.
„Jo. To máš z toho, že nepřemýšlíš.“
„Hele….nechceš mi s tím trochu píchnut?“ začal žadonit.
„Kdepak, nic za tebe dělat nebudu. Ale svou část úkolů budu dělat s tebou, abys nad tím neseděl do tří do rána,“ zakřenila se na něj.

Nakonec se loučili ještě před večeří, ale když Hikari dorazila domů, nebylo jí zrovna veselo. Nemohla na to přestat myslet a tuhle noc dlouho nemohla usnout. Sasuke nepřišel do školy ani den na to, ani další den, kdy byl pohřeb. Neúčastnila se jej sice přímo, ale zastavila se u jejich tryzny, alespoň položit bílou květinu na náhrobní kámen se vyrytými jmény jednotlivých mrtvých a místo vyjádření soustrasti Sasukemu prostě předala dopis a krátce na něj kývla.

Ve svém dopise mu nabídla svoje porozumění, a pomoc, pokud by někdy potřeboval někoho, kdo mu má šanci rozumět. Trvalo to celých čtrnáct dní, než se Sasuke opět ukázal ve třídě, ještě zamlklejší než obvykle a odmítal společnost ještě úporněji. Hikari nad tím moha jen zavrtět hlavou.

Tou dobou už jen málokdo ve Skryté listí nevěděl, že to byl Sasukeho bratr Itachi, kdo pobil své příbuzné. Když to Hikari uslyšela poprvé, nemohla tomu uvěřit. Itachiho neznala nijak zvlášť, zahlédla jej za celou dobu jen opravdu zřídka. Vždycky jí připadal…nějak odtažitý a jakoby smutný, což byl vlastně zčásti důvod, proč ji ta zpráva tak vyvedla z míry. Nevěděla, co si o tom myslet. Na druhou stranu, věděla, že se mohla snadno plést – právě proto, že jej vůbec neznala. Zdálo se ale, že právě tohle Sasukeho tolik sebralo.

Ode dne, kdy se vrátil do školy, měl oči tvrdé a studené a skoro vůbec se už neusmíval opravdu od srdce, spíš to byly pohrdavé úsměšky, plné trpkosti. Občas by za ním nejraději zašla, ale byla si jistá, že by jí nejspíš ani neotevřel. Možná by mohla považovat za úspěch, pokud by se vůbec obtěžoval dát najevo nesouhlas s takovým počínáním. S tím se opravdu nedalo moc dělat.

Jednoho dne, asi měsíc poté, zaslechla kohosi jak pomlouvá Sasukeho, kvůli tomu, co nejspíš všechno zdědil. Ohrnula nad tím znechuceně rty, ale zmínka o dědictví v ní vzbudila zvědavost. Třeba…třeba jí také zbylo něco po rodičích?

Tahle myšlenka ji dovedla do věže Hokagů, aby se na tohle zeptala Třetího. Když se ptala dole na vrátnici, jestli by na ni Třetí měl chvíli čas, řekli jí, ať dole počká. Na vývěsce visel plakát s Itachiho podobenkou a nebývale vysokou odměnou za jeho mrtvolu. Ta podobenka ji upoutala. Uvědomila si, jak mladý Itachi vlastně je, a také skutečnost, že i přes svůj věk byl kapitánem ANBU. Tvář na fotce měl klidnou, skoro netečnou, ale ty oči…ty oči na ni působily tak, že bylo těžké se na tu fotku nedívat znovu a znovu. Na rozdíl od netečné masky na tváři, v těchto očích bylo podstatně víc života. A Hikari skoro vyděsilo, jak staře vypadaly.

„Copak jsi mi chtěla, Hikari-chan?“ skoro nadskočila když zaslechla Třetího a jeho mírně pobavený tón. Okamžitě zrudla, nechápajíc, co se to s ní děje.
„J-já jen….chtěla jsem vědět….jestli mi nezůstalo něco…po rodičích a tetě,“ koukla nesměla na starého shinobiho.
„Aha, tak pojď se mnou, Hikari-chan. Tohle nám zabere trošku času.“

To, co od třetího získala, jako část svého dědictví ji potěšilo. Byla to alespoň nějaká památka. Třetí ji varoval, aby zatím nezkoušela žádnou z technik na svitcích, které zdědila, dokud se nenaučí lépe ovládat svou čakru. Byl ale natolik shovívavý, že jí ukázal, co po ní vlastně přesně chce. A tak se Hikari začala učit chodit po stromě.

Díky tomuhle tréninku a pravidelnému běhání i posilování konečně začala snižovat svůj nedostatek ve fyzické kondici a v půlce srpna jediná oblast, v níž stále plavala, bylo taijutsu. S Shikamarem a Choujim tou dobou už nemohla trénovat tak často – začali se učit technikám svého klanu a totéž platilo i o její kamarádce Ino.

Sasukeho o pomoc požádat nechtěla – beztak by ji odmítl a Naruta víc zajímaly jiné věci. Když tak přemýšlela ve třídě, koho poprosit o pomoc, oči se jí zastavily na Hinatě, která se právě dívala na Naruta a tu a tam nabírala ve tváři nachový odstín. Zamrkala a zadívala se směrem, kam se dívala i Hinata.

Dívala se na Naruta, který právě prskal na hlouček chlapců a děvčat. Když se zaposlouchala, slyšela jeho ohnivou obhajobu právě na Hinatinu adresu.
„Abyste věděli, tak Hinata-chan je milá a vůbec není nafoukaná!“
„Pche…tak proč se nám vyhýbá, jakoby se nás štítila, co?“
„Prostě…prostě se stydí!“
„Pch…ta tak má důvod se stydět…leda že musí chodit s náma do třídy, ne? Nebo…nebo že musí chodit do třídy s tebou, blondýnko?“ posmíval se Narutovi ramenatý kluk.
„To si odpykáš, dattebayo!“ zavrčel Naruto a vrhl se na posměváčka.

Brzy zazvonilo a pranice byl konec, Hikari si ale přesto stihla všimnout malinko lítostivého a soucitného pohledu Narutovým směrem, pod okem se mu začínal vybarvovat výstavní monokl.

Konečně bylo po škole a Hikari si počkala na Hinatu.
„Hinato-chan?“
„Hm? Hikari-san? Co si přeješ?“
„No…pokud bych tě nezdržovala…chtěla jsem tě poprosit o pomoc s…mým tréninkem taijutsu. Pořád tam v něčem plavu a nevím v čem,…“ požádala bledookou dívku trochu rozpačitě. Bylo vidět, že chvilku váhá, ale nakonec Hinata přikývla, skoro se vzdorovitým výrazem. Brzy dorazily na cvičiště.

Hikari brzy ujistila Hinatu, že nechce po ní nic z toho, co ji učí táta, spíš jen, aby se podívala na její cvičné údery a pohyby a zkusila jí říct, co dělá špatně a případně jí ukázala, jak to udělat správně. Takhle spolu strávily as tak dvě hodiny, zatímco se Hinata podle všeho trochu uvolnila a nebyla tak stydlivá a plachá.

„Děkuju,“ usmála se na ni udýchaně poté, co se rozhodly společný trénink ukončit. „Smím tě pozvat na čaj a malou sváču, než půjdeš domů? Chtěla jsem si s tebou ještě…o něčem popovídat,“ podívala se Hikari na Hinatu zvědavě.
„Budu…uhm…budu ráda,“ přikývla Hinata plaše.
Když k dorazily obě domů, napadlo Hikari, že by si mohly obě udělat domácí úkoly, a tak, kdyby hrozilo, že Hinatě bude někdo hubovat za zdržení, bude se mít aspoň čím hájit. Když s nimi skončily, usedly ke stolu dělíce se o obložený talíř a usrkávajíce z hrnku horký čaj. Hikari se po chvíli Hinaty zamyšleně zeptala.
„Všimla jsem si, že…jako jedna z mála neletíš po Sasukem, jako většina holek ve třídě,“ nadhodila zamyšleně. „Máš s ním snad špatnou zkušenost?“
„Ne, to ne..jen…víš, mezi našimi klany je..krevní msta…a i když je…tak nějak uložená do klidu, nikdy jsme se nepřátelili,“ usrkla si Hinata čaj.
„Aha…ale přeci jen…zdá se mi, že tě někdo ve třídě…zaujal,“ pousmála se trošku potutelně.
„No, to…ano.“
„Naruto?“
Hinata se málem zakuckala dalším douškem, celá rudá jak rajče.
„Jak..jsi na to přišla?“
„To jak se červenáš, když se na tebe podívá, nebo o tobě mluví, když o tobě neví…to by viděl i slepý,“ posmála se na ni mile.
„Ale…on...“
„On má oči jen pro Sakuru,“ doplnila ji vědoucně. Odpovědí jí byl další povzdech.
„Víš…něco mě na tobě trochu zaráží, Hinato-chan,“ podívala se na ni zadumaně. „Vím o tobě, že bys měla být dědičkou klanu, ale…vůbec se tak nechováš,…chci říct…vůbec nemáš sebejisté vystupování vůdce, a tak,“ rozhodila trošku ruce.
„Já..já se na to nehodím…“ vzdychla Hinata zas. „Ať dělám, co dělám, má mladší sestra je ve všem, co mě můj otec učí, lepší než já.“
„Hmm,“ Hikari se na ni zamyšleně podívala. „Víš…chceš vůbec být jednou hlavou klanu? Já jen….že mi připadá, že…že to není to, co bys opravdu chtěla. To se pak můžeš snažit jak chceš, ale stejně to bude k ničemu.“
„No…máš pravdu. Ale…jednou jsem nejstarší…a ať už chci nebo ne, jednou se budu muset stát hlavou klanu.“
„To je blbý,“ povzdychla soucitně Hikari. Pak ji ale něco napadlo. „Ty, Hinato-chan,…možná jí nechceš být protože ti to moc nesedí k tvojí povaze, viď?“
„No…to taky. Neumím si to ani představit.“
„Hm…víš…vidělas někdy…králíky?“
„Ano, proč se ptáš?“
„Je hodně jednoduchý je vyděsit, že jo?“
„Hm..“
„A viděla už králičici, jak brání mladý?“
„To ne,“ zamrkala Hinata.
„Já viděla, jak se jedna postavila lišce. Sice přišla o jedno malý, ale …jeden by čekal, že uteče a nechá králičata napospas lišce…“
„No ale…proč mi to říkáš?“
„No…ty nechceš získat víc …uznání od táty i ostatních? …A…“ zakřenila se Hikari trochu lišácky. „A co takhle teprve Narutovo uznání…“ nadhodila neviňoučce.
Hinata okamžitě znachověla.
Hikari se na ni mile usmála. „Myslela jsem si to. Možná jsi prostě jen neměla cíl, kterej by tě dost vyhecoval,“ zahihňala se.
„Ale…“
„Copak?“

Ozval se zvonek. Hikari okamžitě pobledla. Na nečekané návštěvy stále reagovala vylekaně.
„Erm…Hinato-chan….mohla bys…mohla by ses kouknout, kdo je za dveřmi?“ zeptala se selhávajícím hlasem. Hinatu to udivilo, ale přikývla. Aktivovala si byakugan…a v dalším okamžiku vypadal, že snad bude klít.
„Achjo…musím už jít, Hikari-san.“
„Proč?“
„Přišel pro mě můj strážce,“ sklopila hlavu zahanbeně.
„Aj…průšvih? To jsem nechtěla…“
„To bude v pořádku.“
To se ještě uvidí, šla Hikari otevřít. „Dobrý den. Přejete si?“ oslovila zdvořile bledookého shinobiho.
„Je čas, aby už šla domů,“ podíval se na ni přísně.
„Eh…omlouvám se. Je to moje vina. Prosila jsem ji, aby mi pomohla trochu s tréninkem a ona byla tak hodná, že mi vyhověla,“ udělala na shinobiho co nejroztomilejší úsměv. To že na ni bude chvilku koukat, jakoby viděl ducha, ji zarazilo. „Příště…se ujistím o tom, že s tím její táta souhlasí?“ navrhla s provinilým úsměvem.
„To by bylo vhodné,“ přikývl ninja vážně. Nakoukl dovnitř a jeho pohled se zastavil na talíři, kde zbylo pár kousků zeleniny. Zaraženě na to koukal.
„Už jdu,“ zaslechla za sebou pípnout Hinatu.
„Drž se,“ špitla jí.

Nějakou dobu se Hikari obávala, že se s ní Hinata nebude kvůli tomu průšvihu bavit, ale ukázalo se, že si dělala zbytečné starosti. Sice to nebylo kdovíjak často, ale obě dívky spolu začaly trénovat – což, jak se ukázalo, prospělo oběma. Hinata našla v Hikari osobu, které se mohla svěřit s věcmi, jež nedokázala říci svým nejbližším. A to beze strachu, že to během hodiny bude probírat celá Listová. Hikari získala další opravdovou kamarádku, možná ještě bližší, než pro ni byla Ino, nebo Chouji s Shikamarem.

Dny ubíhaly dál a zdálo se, že čím dál rychleji. Hikari už doopravdy zapadla do třídy – svým způsobem. Sice po ní neletěli kluci tak, jako holky po Sasukem, ale nijak si s tím nelámala hlavu. Někdo by si mohl myslet, že se stane díky svým dovednostem oblíbená, ale nebylo to tak. Nevadilo jí to, neměla potřebu mít spoustu kamarádů. Stačilo jí mít jich jen tolik, kolik dokázala spočítat na prstech jedné ruky, hlavně, když na ně bude spoleh.

Se Sasukem už nesoupeřila, ani neusilovala a jeho uznání. Přesto se ale její pohled na něj změnil.Teď ho už spíš litovala a stále jej nedokázala pochopit. Muselo mu přece být smutno a občas i úzko…a přesto stále zůstával sám a všem ve třídě se spíš vyhýbal. Ten její dopis asi nezabral. Ani nevěděla jestli jej četl, ale byla příliš paličatá na to, než aby se jej na to zeptala. Přesto, nedokázala jeho tragédii přejít jen tak. Poté, co utichl největší rozruch po vyvraždění klanu Uchiha, zdálo se, že po nich neštěkl ani pes. Hikari se to kdesi hluboko osobně dotklo. Vždyť byli důležitou součástí vesnice, starali se o její klid a bezpečnost a jejich děti určitě měly kamarády mezi ostatními,…nebo ne? Žralo ji to tak, že když uběhl rok od této strašné události, rozhodla se uspořádat malou…vzpomínkovou akci. V průběhu dvou týdnů nakupovala u Yamanaků v květinářství tolik bílých květin, kolik odpovídalo zabitým členům klanu…plus dvě rudé, a když se přiblížila ona noc, kdy se to přesně před rokem stalo, vydala se v noci do čtvrti Uchiha.

Tiše jako stín se kradla od domu k domu, ujistila se, že dává správný počet květin ke každým dveřím. Skončila u Sasukeho bývalého domova, kam položila poslední dvě bílé květiny…a dvě červené. V tu chvíli si všimla, že ve čtvrti není sama. V mžiku se schovala jak nejlíp uměla…a spatřila zkoprnělého Sasukeho. Vidět jeho obličej, najednou ne tak studený a strnulý,…to stálo za tu námahu. Málem ji našel a chytil, ale podařilo se jí nakonec ho ze sebe setřást. Asi proto, že se nedokázal úplně soustředit. Bylo docela štěstí, že se druhý den do školy nešlo, protože ty kruhy pod očima, když se probrala kolem desáté, by ji stoprocentně prozradily.

Během čtrnácti dnů se to rozneslo po celé Listové a jediný, kdo tušil, kdo má květinovou akci na svědomí, byla…tedy, alespoň od pohledu, Ino. Hikari jí tentokrát byla vděčná za její zvyk dělat drahoty při vyzrazování pikantností – protože to dokázalo spoustu zvědavců odradit. Jestli na to Sasuke nakonec přišel, to si nebyla jistá, ale Ino se nakonec podřekla, že se byl u ní ptát. Jestli si toho cenil nebo ne, to už na sobě nedal znát a stále ve škole měl svůj obvyklý, trochu podmračený kamenný výraz.

A tak jí čas ubíhal, a díky tvrdému tréninku na ovládání čakry opravdu rychle. Přesto, než svůj úkol zvládla, uplynul další rok. Rozhodla se zopakovat svou květinovou noc, a aby se vyvarovala možného prozrazení ze strany Ino nebo paní Yamanakové, rozhodla se sehnat si bílé a červené květiny prostě jen tak na loukách a v zahradách v Listové. Tak trochu čekala, že si na ni Sasuke počíhá, ale nestalo se tak. A tak její druhá noční akce proběhla v klidu a pohodě.

Po druhé noční akci se už konečně Hikari podařilo splnit podmínku, kterou jí uložil třetí – totiž naučit se ovládat svou čakru natolik, že bude schopná chodit po zdi nebo stromě, případně po stropě. Hrdě to Třetímu při nejbližší příležitosti předvedla a konečně se dočkala prvních technik ze zděděného svitku. Samozřejmě, že se je hned začala učit.

Než se přiblížilo třetí výročí masakru u Uchihů, začal Hikari teprve perný rok. Tento rok se totiž chystala udělat maturitní zkoušku. Začala se teď s Narutem vídat častěji, přestože svého zlozvyku záškoláctví se nikdy nevzdal. Čas od času ji dokonce požádal o trénink technik, protože už dvakrát za sebou se maturitní zkouška skládala z techniky klonu, tzv. Bushin no jutsu. A právě tahle mu ze všech technik šla opravdu bídně…

Jejich poslední trénink za moc nestál, Naruto se začal vztekat a po pár otrávených pokusech ho přesvědčit, aby se zkusil soustředit se porafali. Nebylo to poprvé, ani naposled, a tak to Hikari pustila z hlavy. Třetí květinová noc se blížila a jí už nezbývalo moc času, aby sehnala, co potřebovala.

Konečně přišel daný večer.po půlnoci se tiše vykradla z bytu a stíny se kradla směrem ke čtvrti, kterou pro sebe měl vyhrazenou klan Uchiha. Byla asi v půlce své práce, když najednou měla podivný pocit. Zdálo se jí to, nebo se jeden se stínů sloupů pohnul? Podezřívavě se zamračila řádku tmavých pruhů, které na uličku u ní vrhal měsíc v úplňku. Nic. Asi se mi to zdálo, zavrtěla hlavou. Jenže, jak pokračovala, nemohla se zbavit tísnivého pocitu, že ji někdo sleduje. Ale…kdo by to mohl být? Sasuke? Toho to posledně nezajímalo, tak proč teď? A tady se nehlídkuje, je sem zakázaný vstup…že by si mě nějaká hlídka všimla? To by asi byl průser…

Skončila svou práci se srdcem, tlukoucím až v krku. Napadlo ji párkrát, co když to je někdo z Orochimarových lidí…ale pak to pokaždé zamítla. Blbost. To by ji nesledoval, to by ji zkusil rovnou chytit, tady, kde si toho nikdo nevšimne. Chvilku se proplétala uličkami..a opravdu. Zahlédla ten stín, co ji sledoval. Byl moc vysoký na to, aby to mohl být Sasuke…a neměl masku jako ti z ANBU. Že by obyčejná hlídka? Hm…ale jestli ne, co když to byl špeh?Sakra….to vypadá, že s tímhle budu muset za Třetím…zašklíbila se mrzutě. Stín ji sledoval chvilku poté, co opustila čtvrť Uchihů, ale zdálo se, že se moc nebavil její noční toulkou po vesnici a zmizel dřív, než mohl zjistit, kde bydlí. Naštěstí, i tentokrát vyšel druhý den na víkend, a tak si mohla přispat.

Jakmile do sebe dostala snídani, vydala se za Třetím. Trpělivě čekala na vrátnici, než bude mít stařík čas ji přijmout. A opět, znovu ji upoutal plakát s vypsanou odměnou na Uchihu Itachiho. Zavrtěla honem hlavou a začala si raději v duchu cvičit, jak to hokagemu vysvětlí, že se uprostřed noci toulala po místech, kam je zakázáno chodit.

Konečně se dočkala.
„Vítám tě, Hikari-chan. Copak tě ke mně přivedlo?“ podíval se na ni hokage laskavě. Hm…jestli to byl někdo z nočních hlídek, tak mě nejspíš nenaprášil. Kruci, co teď? Rozpačitě stiskla rty, nejistá, co má říct. Chvíli přemýšlela a nakonec , s očima přivřenýma v očekávání parádního seřvání, se přiznala. Pokárání se dočkala, to ano, ale zdaleka to nebylo tak hrozné, jak čekala. Místy měla dokonce pocit, jakoby stařík s tím, co prováděla, vlastně souhlasil. Že by to bylo tím, že v kanceláři byl i Iruka, který něco vyplňoval?
„Udělala jsi dobře, že jsi mi to pověděla Hikari. Podívám se na to. Teď ale mazej trénovat a učit se, ať nemusíš maturitu potupně opakovat, jako někteří pánové.“