Šermíř 6. kapitola (konec)

Bylo vedro, vzduch se ani nehnul. To bylo špatně.
Tou seděl v nechladnějším pokoji svého domu a nechával se ovívat obrovským vějířem. Probíral se listinami a účty; nudil se. Před ním stál správce majetků jeho rodu na hlavním ostrově a neustále se omluvně ukláněl.
„Ještě se musíte podívat na chatu Naboko v severní oboře.“ Jeho úslužný tón lez Touovy na nervy.
„Nevyřídil jsem už jí?“ zeptal se nakvašeně. Správce se znovu uklonil.
„Promiňte, ale to byla chata Nizumi, pane.“
Tou obrátil oči v sloup.
„Proč máme dvě lovecké chaty v tom samém lese?“
Správce se znovu uklonil a omluvil. Tou nechápal, proč to dělá.
„Jsou tam tři,“ připomněl mu.
Tou se zoufale podíval z okna. Město vypadalo jako by z něj slunce vytáhlo všechny barvy a nechalo jen jejich vybledlé stíny. To bylo špatně. Přejel pohledem po hlavní třídě a všiml si toho, jak obchodníci zavírají své krámky. Skupinky lidí se rychle přesouvaly k přístavu, nebo naopak co nejdál od něj. Rozhlédl se po nějaké známce ohně; nic, jen z přístavu - snad až příliš rychle - vyplouvala loď.
„Město je dnes nějaké neklidné,“ pronesl správce ve chvíli, kdy si všiml, že ho jeho pán vůbec neposlouchá.
„Nemáte tušení co se děje?“ zeptal se ho Tou a přestal zírat z okna. Stejně nic z hemžení dole nevyčetl.
Správce se hluboce uklonil.
„Obávám se, že nemohu posloužit, pane. Mám to zjistit?“ Tou slyšel v jeho hlase nepatrnou kapku nadšení. Správce asi taky neměl účetnictví v lásce, nebo spíš ho nebavilo probírat se jím společně s Touem.
„Zjistěte to!“ rozkázal a znovu se otočil k oknu. V jedné ubytovně ninjů se začala spouštět vlajka, zůstala na půl žerdi. To bylo špatně.
Vyběhl ven z místnosti, proběhl chodbou a seskočil do přízemí.
„ÁÁÁ!“ neznámý mladík se skácel na zem. Dokonce i správce trochu ucukl, když přistál těsně vedle nich.
„Pane, tento mladík ví, co se stalo!“ zavolal dřív, než Tou stačil vyběhnout ven na ulici, místo toho se prudce zastavil.
„Co se teda stalo?“ vypálil ze sebe.
„Mizukage-sama poslal jednu jednotku na smrt.“
To bylo špatně.
„Cože?“ Tou zíral na mladíka, který se ještě pořád krčil na zemi a sípal, bylo na něm vidět, že běžel celou cestu z přístavu, což byl na necvičeného městského povaleče docela výkon.
„Shinichirou Tokizane měl proslov, ve kterém vyzýval k odvolání mizukageho a zároveň zdůrazňoval potřebu být loajální, no a pak řekl, že je poslaný na kontinent, kde má proniknout na posvátná území místních kmenů. Prý to nepřežije.
Tokizane byl živoucí legenda, jeden z nejlepších kapitánů, který mnohdy jen svou přítomností a rozvahou vyhrával bitvy a taky to byl velitel oddílu, ve které byl i Sugata. Touovy to došlo skoro okamžitě.
„Všechny stráže za mnou!“ zavolal. Na nic a nikoho nečekal a vyběhl ven. Krev se mu nahrnula do spánků. Sugata se vydal na misi, ze které se nevrátí.
Město se míhalo kolem něj. Když zjistil, že cestu před ním blokuje dav, tak vyskočil na střechu a dál skákal po nich. Stráže, které stihli, zareagovat na jeho volání, pomalu začínali zaostávat.
Do přístavu doběhl ve chvíli, kdy loď vyplula ze zátoky, kde jí při neopatrném kormidlování hrozilo najetí na mělčinu, a nabrala vítr do plachet. Kolem jednoho z mol byl srocen dav, uprostřed kterého na pár bednách stál správce přístavu obklopený přístavní hlídkou a snažil se ho uklidnit. Tou obrovským skokem přistál přímo vedle něj.
„Zastavte tu loď!“ přikázal. Správce, obtloustlý muž ve středních letech s prošedivělým knírkem se na něj zkoumavě podíval. Vůbec na něm nebyl znát překvapení.
„Jakým právem mě něco přikazuje? Okamžitě slezte dolů!“
„Právem šermíře rodu Amakumara!“ procedil mezi zuby. Kolem se ozývaly souhlasné výkřiky a tlak davu znemožňoval hlídce cokoliv udělat. Navíc se ještě davem prodírala i touova stráž.
„Tuto loď vyslal mizukage vy ne…“
„To mě nezajímá!“ zařval Tou. Moře kolem začalo podivně pěnit a jeho kapičky se zvedali. Tou byl připraven kohokoli poslat na věčnost. Správce sklonil hlavu a snažil se vypadat co nejmenší.
„To už ale stejně není možné,“ zašpital. Dav kolem se zavlnil a jeden muž hlídky upadl, což se stalo signálem k ještě většímu tlaku, kruh kolem nevydržel.
„Zastavte se!“ Tou svůj rozkaz doplnil sprškou vody. Dav zakolísal a pak se zastavil. Ozývalo se sténání pošlapaných mužů.
„Jak to?“
„Loď už… už je mimo dosah a kapitál žádný signál o zrušení plavby nevezme na vědomí,“ vysvětlil správce.
„Je tady nějaká loď, která by je byla schopná dohnat?“ zeptal se zoufale Tou. Klidně by se vydal na moře je pronásledovat a zastavit je.
„Ne, pane. Dangam je nejrychlejší loď, která byla momentálně k dispozici a navíc žádná není připravená na vyplutí.“
Tou sevřel pěsti. Ti chytřejší z davu se začali vytrácet stejně, jako se vytratila barva z obličeje správce. Dokonce i jeho vlastní stráže udělali krok dozadu. Pak Tou začal křičet, jeho hlas plný frustrace se nesl městem a odrážel se od domů ve slabé ozvěně. Bedny pod nám praskali a moře začalo vřít. Dav se rozprchl.
Nabral do rukou vodu a mrknul s ní za lodí na obzoru.
A znovu… a znovu… znovu…
Klidná hladina přístavu se změnila na rozbouřený oceán.
Přestal, až když mu popraskala kůže na rukou. V tichosti se vydal zpátky do své rezidence, všichni mu uhýbali z cesty.
„Pane, vzhledem k vašemu výstupu v přístavu budete muset jít se mnou!“ pokusil se ho zastavit nějaký příliš aktivní strážný.
„Zkus si mě zastavit!“ procedil Tou mezi zuby. Strážný zbledl a ustoupil.
V rezidenci Tou praštil dveřmi tak až se zatřásla celá budova. Vyšel nahoru po schodech do své pracovny, kde se zavřel a zuřivě začal psát dopisy. Jeho pečlivě naučené kaligrafické tahy se změnili v zběsilost samu.
Napsal snad každému, kdo něco znamenal, představeným všech šermířských rodů, kapitánům, bohatým obchodníkům a všem psal to samé. Vyzíval je k odstranění mizukageho.

Bylo rána a město vřelo. Oprýskané uličky stoupající do kopců, kde si ženy chudých dělníků a neúspěšných ninjů věšeli své prádlo na šňůry natažené mezi domy, nezvykle zeli prázdnotou a ticho nevyplňoval obvyklí ševel pavlačových klepů. Ze stinných koutů a zapadlých dvorů se neozýval smích dětských her. Zato muži mluvili daleko hlasitěji, než bylo zvykem. Na několika místech se scházeli v hloučcích, které pomalu rostly do davů, dokonce se k nim přidali i někteří ninjové. Obchodníci a další obyvatelé města, kteří mohli mnoho ztratit, se opevnili ve své části města, vyčkávali a jen s vlahým zájmem podporovali akce proti mizukagemu. Vilová čtvrť se změnila na čtvrť poslů, kteří běhali mezi jednotlivými domy a vyřizovali vzkazy, ve kterých se opatrně naznačovala podpora tomu, kterému plánu a její budovy se plnili oddíly stráží až na hranu zákona, který znemožňoval přivést si do města vlastní vojsko. Vojska tak měli za hranicí města v neustálé připravenosti utkat se s mizukagem, nebo s kýmkoliv dalším. Země byla na pokraji občanské války, kterou nikdo nechtěl.
Do tohoto rána vyšel Tou jistým krokem, oči měl rudé od psaní při světle svíčky, ruka sevřená kolem jílce meče až klouby naříkaly a rty pevně sevřené v bílou linku. Všichni se mu klidili z cesty. Před sídlem rodu Terumi se zastavil. Nepřátelsky na něj hleděli dva strážní, při jeho dřívějších návštěvách tam byli jiní. Z těchto bylo už na dálku cítit neúcta až pohrdání.
„Pane, dál nesmíte, nové příkazy Mizukage-sama!“ zavrčel na něj jeden z nich. V Touovy se znovu vzedmula vlna vzteku. Vrhl se na překvapené stráže jako potopa, rychleji než stačili jakkoliv zareagovat jednoho z nich rozsekl svým mečem.
„Co…“ druhý strážný nestačil svou větu ani doříct, protože se mu zvrátila hlava a ozvalo se hlasité lupnutí; touův levý loket mu přistál na spánku a jeho tělo s hlasitým mlasknutím narazilo do zdi. Tou se ani nezastavil a nezkontroloval, jestli ho někdo neviděl – nezajímalo ho to. Už ne! Prudkým máchnutím zbavil svůj meč krve, vytvořil tak na zemi několik dalších cákanců, které přibyly ke krvi vytékající z obou těl. Na něm neulpěla ani kapka.
Prošel bránou, drobné kamínky zaskřípaly pod jeho kroky. Zírali na něj dva muži, ona měli v rukou zahradnické nástroje, na sobě úbor v barvách meina rodu a na hlavách obrovské slamníky. V jejich očích vypadal, jakoby právě přišel z pekla.
„Ukliďte to!“ rozkázal jim. Nezajímalo ho, že je neplatí a nejsou mu povinni vlastně vůbec ničím. Poslechli. Rychle se rozběhli k bráně. Tou už nezaregistroval jejich zděšené výkřiky.
V domě ho chtěl přivítat starý zasloužilý majordomus, který se zrovna při plnění svých povinností, ocitl v hale. Jen otevřel pusu a pak jí znova zavřel, už toho v životě viděl dost, ale elitního ninju, jehož chakra se kolem něj šíří ve viditelných vlnách ještě ne.
„Kde je Mei?“ zeptal se Tou. Stařec se vzpamatoval, jeho bohaté zkušenosti a hrdost na své postavení mu v tom velice pomohly.
„Jaký je účel vaší návštěvy?“ zeptal se pevně.
„Chci učinit z vaší paní mizukageho!“ řekl, neztrácel čas, který mu kvůli dopisům z noci velice rychle utíkal, ale tím už podruhé během krátké doby majordoma vyvedl z míry, který nakonec usoudil, že s tímto nezvaným hostem se musí jeho paní vypořádat sama.
„Jistě, následujte mě,“ vyzval Toua, a na jeho věk překvapivě rychlým tempem, se vydal spletí chodem do pracovny, kde Mei měla být. Setkali se na půl cesty, i kolem Mei sršela chakra a byla připravená sama se vypořádat s vetřelcem. (Kvůli mizukageho nařízení se musela obejít bez stráží.)
„Co to tady děláš?“ vypálila na něj, dřív než stačil cokoliv udělat. Majordomus moudře vyklidil pole.
„Víš, co se stalo včera?“ zeptal se místo odpovědi. Zavrtěla hlavou. Tou si ani nevšiml, jak se jí při tom zavlnily vlasy.
„Jak ses dostal přes stráže?“ zeptala se Mei, než se stačil nadechnout.
„Zabil jsem je,“ oznámil jí tak klidně, až se zdálo, že to dělá běžně.
„Bohové!“
Její hezké oči se zvláštně vypoulily a kolem něj se vzduch chvěl.
„C-co se stalo?“ Mei byla očividně zmatená a naprosto vyvedená z míry. Vlastně by si Tou mohl gratulovat, protože byl jeden z mále, ne-li jediný, komu se to kdy povedlo dvakrát po sobě. Všiml si, že když se rozpustí její chladně krásná sebevědomá maska, tak je snad ještě hezcí a hlavně příjemnější, na chvíli se podíval do jejích očí a došlo mu…
Vlastně ani pořádně nevěděl, co a pak ho znovu zaplavil všespalující hněv, který podivně pročistil jeho myšlenky. Klekl si před ní. Mírně otevřela ústa a její zuby mu poprvé nepřišly dokonalé, viděl tu lehce zvětšenou mezeru mezi předními zuby a mírné odlišný odstín od bělostně bílé.
„Jako šermíř rodu Amakumara vám skládám přísahu, mizukage.“
Natáhla k němu ruku a její rty se bezezvuku hýbali. Přijal jí a ona ho vytáhla na nohy; zblízka sledoval její řasy – nepřišli mu už tak podmanivé, jak si myslel. Chtěl se od ní vzdálit, ale zabránila mu v tom její ruka vpletená do jeho vlasů.
„Co se děje?!“ zeptala se. Přivřela oči, stoupla si na špičky a políbila ho na čelo.
Z Toua vyprchal vztek a – a necítil nic. Vzdálila se od něj a on vyprávěl, o tom co udělal mizukage, jak běžel zastavit loď, komu a kolik dopisů poslal. Ona celou dobu stála, poslouchala, a když skončil tak se jen zeptala: „A co se teda stalo?“
Touovy se začaly po tvářích řinout slzy.
„Mezi těmi na lodi byl i Sugata, můj nejlepší a nejspíš i jediný kamarád.“
Otřel si obličej rukávem.
„Neměl bych brečet!“ řekl a snažil se zastavit slzy.
„Mě to nevadí,“ řekla tam mile a starostlivě, jako by to ani nebyla ona.
„Ale stejně bych neměl!“
A rozbrečel se ještě víc.

Tou seděl v koutě a objímal se rukama; Mei na něj vrhala bezradné pohledy. Ozvalo se zaklepání, Tou si rychle otíral slzy.
„Dále!“ řekla Mei a byla hned na nohou.
Dovnitř nakoukl majordomus.
„Paní, chce vás vidět Toru Korosuki-sama, jeden ze sedmi šermířů!“
Předvedl přímo ukázkovou úklonu.
„Dej mě chvíli,“ poprosil Tou, zatímco si mnul oči.
Mei skoro neznatelně kývla.
„Odveď ho do jídelní místnosti a vyřiť mu, že se k němu za chvíli připojím.“
Ještě jednou se uklonil a vycouval. Tou zamrkal a dostal tak z očí poslední slzy. Mei beze slova ukázala na velké zrcadlo.
Tou vypadal strašně, zarudlé oči, pod nimiž měl obrovské kruhy, zacuchané vlasy, které si snažil upravit tím, že do nich několikrát zajel rukou, zmuchlané a neupravené oblečení a katana, na jejímž jílci ulpělo pár kapek krve. Mei se postavila přímo za něj a oprášila mu záda.
„Dík!“ hlesl; usmála se.
„Myslím, že s tím už toho moc nesvedeš, tedy pokud nechceš nechat Korosuki-sama nechat dlouho čekat.“
„Nechci, jdeme za ním.“ Otočil se na Mei a široce, ač neradostně, se usmál.
„Dneska ti to sluší,“ pochválil jí, ani sám nechápal, proč to říká; zastavila se z rukou na klice.
„Díky,“ zamumlala, jakoby jí to přivedlo do rozpaků, když musela takových lichotek slyšet spousty, a otevřela dveře.
Toru na ně čekal v pokoji, kterému dominoval obrovský stůl. V jednom rohu byla velká dřevěná police, podél jedné stěny stály skříně s nádobím a na protější stěně viselo několik velkých vějířů. Celé místnosti vévodili obrovské zdobené hodiny. Jakmile tam vešli, jeho obočí vyletělo nahoru; pohledem těkal z jednoho na druhého.
Mei se lehce uklonila – Tou jí napodobil.
„Vítám vás!“
Tou zívl. „Promiňte, mnoho jsme toho nenaspali,“ řekl a na jeho tváři se objevil malinký úsměv. Toru se už, už nadechoval, aby něco řekl, ale pak si to rozmyslel. Asi se podíval na Mei, která to Touovy hodila nepěkným pohledem.
„Víš, co jsi vůbec rozpoutal?“ zeptal se s výtkou v hlase Toru. Přesně tak by se zeptal i Touův otec a Tou sám musel přiznat, že netuší. Nemyslel na to, co dělá; netušil, kdo ho podpoří a kdo ne, prostě jen něco musel udělat a tak rozpoutal vzpouru, která už se nedala zastavit. Překročil svůj Rubikon.
A věděl, že by to kdykoli udělal znova. Pokrčil rameny.
„Počkáme, kdo ještě vyslyšel Touovu výzvu.“ Mein úsměv pomalu vyprchával. Do jedenácté, který Tou v dopisech určil, jako čas schůzky, chybělo ani ne pět minut.
Naleštěný stůl odrážel sluneční světlo přímo na hodiny, které potichu tikaly. Na místnost padlo nervózní ticho. Tou sáhl pro cigarety, ale protože na stole nebyl jediný popelník, tak si to rozmyslel.
Ťuk…ťuk…ťuk…
Všichni v místnosti zpozorněli. S přesně stejnou pravidelností, s jakou tikaly hodiny, se k nim pomalu blížil zvuk, který Tou moc dobře znal; zvuk člověka o holi. Na hodinách právě velká ručička poskočila na dvanáctku.
Ťuk…
Dveře se otevřely. Do místnosti vešla velmi stará žena opírající se o hůl. Bílé vlasy měla stažené do přísného drdolu. Její tvář vyjadřovala jediné, obrovskou autoritu podpořenou desetiletími zkušeností. Na zádech měla meč, svojí velikostí spíše připomínající traverzu. V závěsu za ní do místnosti vešli i dva muži středního věku.
„Vaše hodiny jsou o dvě vteřiny napřed!“ její krákoravý hlas rozezvučel místnost; Tou byl najednou strašně rád, že nejsou jeho. Mei sklopila hlavu.
Žena, přistoupila k Touovy; na kratičký okamžik jí pohlédl do očí. Byla v nich příšerná únava.
„Mladíku, kvůli vám jsem vstala ze smrtelné postele! Doufám, že si toho vážíte.“ V jejím hlasu bylo ostří a Tou by přísahal, že mu viděla až do žaludku. Hlasitě polkl.
„Víc než byste si myslela,“ řekl a napřáhl k ní ruku. Přijala jí a pevně stiskla.
Její chakra byla neuvěřitelná. Narodila se jako jedna z mála s nadáním na čtyři elementy. Voda, vítr, země a blesky se v ní mísily a prosakovaly póry. Akabane Kureha; živoucí legenda a nejsilnější kunoichy své doby, i teď, jen pár kroků od smrti by dokázala porazit většinu ninjů.
„Soubi po obdržení zprávy vyburcoval armády žraloků, rodu Momochi a svoje a vydal se k Mlžné.“ Zůstala stát. Skoro jakoby měla strach, že když si sedne tak už nevtane.
Toru se prudce narovnal.
„Musíme k němu okamžitě někoho poslat na vyjednávání,“ vykřikl. Akabane po něm blýskla pohledem.
„Myslíte si, že ho to zastaví? Povím vám, co plánuje. Chce sám svrhnout Yaguru a ujmout se vlády.“
„Počkejte, ale na to nemá nárok!“ ozvala se Mei. Akabane se zasmála chraplavým smíchem.
„Mladá dámo, on bude hrdina, který zachránil vesnici a ty jen naivní dívčina, která spala s Yagurou.“
Od nikoho jiného by si to Mei nenechala líbit, ale tváří v tvář Akabane jen otevřela a beze slova zase zavřela pusu.
„Tedy ho musíme zastavit. Otázkou zůstává kdo je ještě ochoten Yaguru bránit? Rodový ninjové asi ne.“
„Jeho stráž se nevzdá, přeci jen je vede Ao-sama,“ ozval se Toru.
„Máte pravdu, Ao-sama je ztělesněním věrnosti. Tedy budeme muset rozdělit naše síly. Viděla bych to tak, že Temuri-dono a Amakumara-sama se budou snažit probojovat k radnici, zatímco já a Korosuki-dono zastavíme Soubiho, pokusíme se to udělat bez boje.“ Akabane se ujala vedení a nikdo neměl námitek.
Z budovy najednou zazněl křik a k jídelně se podle zvuku běhu, blížilo několik postav. Akabane s překvapující rychlostí a lehkostí vytáhla svůj obrovský meč a ostatní jí následovali.
Do místnosti vtrhlo několik ninju se znakem mizukageho na čelenkách.
„Jménem mizukageho odsuzuju vás k smrti,“ zakřičel první z nich. Nikdo na odpověď nečekal. Akabane se s heknutí rozehnala svým mečem a tím donutila dva ninji k úskoku dozadu. Ti narazili do další vlny útočníků, na které zaútočili i oba Akabanini synové.
Toru prudce zaútočil na dalšího a jeho meč při nárazu vybuchl a odhodil nepřítele ke stěně, kam ho následoval. Tou začal střílet jednu vodní střelu za druhou na skrumáž u dveří. Dával si záležet, aby netrefil své spojence. Mei za jeho zády zápasila s dvěma ninji, kteří proskočili oknem.
Za dveřmi, kam nikdo z místnosti neviděl, se ozval divný zvuk a několik krátkých překvapených výrazů. Jeden z ninjů ve dveřích udělal tu chybu, že se ohlédnul; Akabanin meč mu zajel do hrudy a skoro ho tak rozpůlil. Tou se prudce otočil a jeho meč hladce projel soupeřovou narychlo nastavenou zbraní i jeho krkem. Mei zlikvidovala dalšího.
Boj skončil ještě rychleji, než začal. U stěny potichu sténal muž popálený Torovým útokem.
Ve dveřích se sesouvali k zemi poslední nepřátelé a nad nimi stál Ao; měl zavřené pravé oko, kolem levého mu naběhly žíly. V dlaních mu svítila chakra.
„Co tady děláte?“ Akabane byla překvapená stejně jako všichni ostatní, ale alespoň se zmohla na jednoduchou otázku.
„Zrazuju mizukageho!“ vyplivl na ně jedovatě. Otevřel pravé oko.
„Proč?“
Ao sálal hněvem.
„Podíval jsem se na něj, omylem samozřejmě, byakuganem a uviděl jsem, že je někým ovládán. Nějakým Uchihou.“
Tou se podíval na Mei, ta zachytila jeho pohled a kývla. Byl to ještě větší problém, než si mysleli. Yagura musí umřít.
„Vzal jsem sem sebou jen jeho nejoddanější muže, ostatní ho nepodpoří,“ řekl, bylo na něm vidět, že bojuje sám se sebou. „On sám je v přístavu.“
Otočil se a pak ještě dodal: „Pospěšte si, než si to rozmyslím. Dělá se mi ze sebe samotného špatně.“
Akabane se zapotácela, upustila meč a přidržela se jedné z posledních stojících židlí.
„Matko, co je vám?“ zeptal se jí jeden ze synů.
„Nic!“ řekla rázně a znovu se narovnala. „Atsushi, budeš vést naše vojska. Moromichi, ty poběžíš za Amarumara-sama a společně povedete jejich vojsko. Setkáme se u západní brány.“
„A vy budete dělat co, matko?“ zeptal se jí Atcsushi, zatímco jí připínal meč na záda.
„Já společně s Toru-sama zastavím Soubiho!“ řekla rozhodně, i když v jejím hlase byla slyšet bolest.
Otočila se na Toua a Mei: „Vy dva půjdete společně s jednotkami rodu Temuri na radnici.“
„Akabane-dono, se vší úctou moje jednotky, půjdou také zadržet Soubiho, proti tak velké přesile si nic nedovolí a já sama půjdu do radnice a místním rozhlasem rozhlásím, že nás mizukage zradil a svolám všechny obyvatele, aby ho pomohli sesadit.“ Byla rozhodná. Akabane uznale kývla. Tou cítil, že něco musí udělat.
„Nepůjdeš sama, jdu s tebou!“ vyhrkl. Překvapeně se na něj podívala.
„Nemyslím si, že je to…“
Přerušil jí: „Půjdu s tebou!“ Nehodlal ustoupit, ať se dělo co chtělo. Možná to bylo trochu sebestředné, ale v tu chvíli mu to bylo jedno.
„Dobře, jděte s Mei-sama,“ řekl smířlivě Toru.
Pak se všichni dali do pohybu a za sebou nechali zdemolovanou místnost.

Běželi nejkratší cestou přímo k radnici. Po ulicích se potulovaly skupiny mužů, kteří měli tu lépe, tu hůře skryté zbraně. Celé město bylo podivně tiché; okna i dveře mnoha domů zabedněné. Pryč byl přístavní ruch.
Nikdo je nezdržoval, spíše se jim všichni klidili z cesty a tak k radnici doběhli bez problémů. Mohutné dveře byly zavřené.
„Douka Iwa Fubuki“ Kolem Mei se zvedli kameny a ve velké rychlosti narazily do brány. Ta na mnoha místech napraskla.
„Suiton: Suigadan“ Tou poslal dva vodní víry na bránu. Dřevo oslabené předchozím útokem povolilo. Mei vběhla dovnitř, ale Tou zůstal stát venku.
„Co to děláš? Cesta je volná, nemáme tolik času,“ zakřičela na něj Mei. Zastavila se přímo uprostřed trosek.
„Někdo tady musí zůstat, kdyby se vrátil,“ řekl Tou. Měl roztřesený hlas.
„Pokud sem totiž přijde, někdo ho musí zastavit.“ Díval se přímo Mei do očí a rozhodně neplánoval uhnout.
„Pak bych to měla být já. Jsem silnější a…“ namítla Mei, ale Tou si položil ukazováček přes ústa a tím ji umlčel.
„Sama víš, že ty jako budoucí mizukage musíš hlásit ty. Lidé ti budou věřit. A navíc nikdy bych si neodpustil, kdyby ti po tom boji zůstala nějaká jizva. Na to jsi moc hezká.“
Nechápal, co říká, ale alespoň část toho byla tak logická. Na jednu stranu se bál, kdo by se taky nebál jednoho z nejsilnějších ninjů všech dob, ale na druhou stranu věděl, že to z nějakého důvodu musí udělat.
Před tím než potkal Mei, by asi utekl. Vlastně by utekl, kdyby tam zrovna v tu chvíli nebyla.
„Nemáš proti němu šanci.“ Ta upřímnost zabolela.
„Mám pár triků v záloze, neboj!“ uklidnil ji, nebo možná sebe. Každopádně šanci měl, věděl to.
Její pohled se změnil, trochu zjemněl. Obrátil se k ní zády a tasil meč.
„Tou!“ zavolala. Překvapeně se na ni otočil. „Hlavně neumři. Budu tě ještě potřebovat.“
„Ty si taky dej pozor, pár nepřátel tam může být.“ Usmíval se.
Tentokrát se ona otočila k němu zády a dala se doběhu.
„Mei! Víš, já…“
„Ano?“
„Promluvíme si o tom pak.“
Zmizela v útrobách radnice a on se ocitl na dlážděné cestě sám.

Dlouho sám nebyl.
Mizukage byl cítit už z dálky. Jeho chakra žhnula vztekem a rozechvívala vzduch. Tou polkl, vytasil meč a pro svá jutsu nahromadil veškerou vodu v dosahu, až kolem něj poletovali kapky vody a odrážely paprsky slunce a vzduch se chvěl jeho chakrou. Na tváři měl lehký úšklebek. Vesnice takový boj ještě neviděla. Jen kolena se mu trochu podlamovala a ruce trochu chvěly. Byl rozhodnutý tak jako nikdy.
„Uhni!“ zařval na něj mizukage už z dálky. Ani se nehnul a jen čekal.
„Odmítáš mě poslechnout?“
„Mizukage-sama, byl jste mocí rady odvolán ze své pozice!“ řekl vážně a hlas se mu ani trochu nezachvěl.
„Radu jsem rozpustil. Já vládnu!“ Z hlasu mizukageho čišela touha po moci a hlavě po krvi; byl naprosto šílený. Tou vyhodil meč do vzduchu a začal skládat pečetě.
„Suiton: Teppoudama“ Natlakovaný vodní projektil zasáhl dům naproti a proboural se dovnitř.
„Suiton: Teppoudama“ Další střele se mizukage stěží vyhnul. Podruhé za sebou se justu připravuje daleko rychleji, ale kdo by čekal, dvě S techniky za sebou.
Nebo tři.
„Suiton: Teppoudama“ tentokrát dokonce bez pečetí a jen levou rukou, do pravé chytil katanu a rozběhl se. Mizukage tentokrát neuhnul – ne, úplně. Krvácel z malého šrámu na předloktí.
„Teppoudama“ Po čtvrté a nejrychleji, navíc blízko i mizukageho. Neměl šanci se vyhnout.
„Suiton: Suijinheki Jutsu“ Před mizukagem se odnikud objevila vodní zeď a pohltila Touovo jutsu. Tou zaútočil mečem a prosekl si cestu skrz. Jeho soupeř neměl kam ustoupit. Mířil na krk.
„Dost hraní!“ Yagura zněl pobaveně. Meč narazil na tenounkou vrstvu vody těšně u jeho kůže a…
Odrazil se, jakoby to byl obyčejný meč, kterým se někdo pokouší proseknout plát ocele.
Tou zalapal po dechu.
„Suiton: Suigadan“ vodní vír s obrovskou rychlostí narazil do Toua a odhodil ho. Rozostřilo se mu vidění a měl vyražený dech.
Uvědomil si Yagurovu velikost. Zatímco on použil sérii S jutsu, která ho připravila o většinu chakry, mizugake použil dvě jutsu, které se učí na akademii, dovedené k naprosté dokonalosti, kterou si Tou neuměl ani představit. Podle všech předpokladů měl jeho projektil projít vodní stěnou jako máslem a vodní vír ho měl maximálně polechtat. Yagura navíc disponoval dokonalou obranou, o které neměl nejmenší tušení.
„Už ti to došlo, he-he, nemáš šanci.“
Tou se ztěžka zvedal. Zatínal zuby bolestí, měl vykloubené pravé rameno. Meč se válel na zemi; Yagura do něj kopl.
„Lhal bych, kdybych řekl, že jsem si na chvíli nemyslel opak, ale alespoň jsem hezčí než ty!“
Tou si s bolestivou grimasou nahodil rameno zpátky.
„Vtipný až do poslední chvíle.“ Mizukage pomalu šel k bráně radnice a ztěžka zvedajícímu se Touovy, nevěnoval moc pozornosti.
„No to jsem já!“ zasyčel přes zatnuté zuby. Rychle mrkal, aby se zbavil slz, co se mu navalily do očí.
„Ale musím uznat, že tvůj plán nebyl úplně marný. Nevěděl jsem, že zvládneš čtyři S jutsu za sebou.“
„To já taky ne,“ přiznal Tou a doufal, že ho snad nechá jít.
„Nechám tě žít, ale zmiz, než se vrátím s hlavou tý děvky.“
Tou se prudce nadechl. Na chvíli si doopravdy myslel, že odejde. Tedy než mizukage dokončil tu větu. Rychle skočil před Yaguru.
„Víš, jak můj otec zastavil Hyuugy?“
„Ne!“ překvapeně ze sebe vyrazil.
„Tak to teď poznáš!“
Tou vytáhl starobylé korále. Na obyčejné šnůrce jich bylo navlečeno přesně 108.
„Voda!“ Dvacet sedm korálů začalo modře zářit. Obrovské množství chakry mu začalo proudit po těle. Pálilo to. Z okolí vysával veškerou vodu – tráva zežloutla a země popraskala.

„Meč už máš, ale naše rodina má ještě dvě relikvie, které patřili Poustevníkovy šesti cest.“
Tou seděl naproti svému otci a poslouchal ho.
„Jednou z nich je Zrcadlo, pokud Katana reprezentuje jeho taijutsu, tak Zrcadlo jeho genjutsu. Jenže část chakry, kterou do něj vložíš, už nikdy neobnovíš.“
„Takže to se stalo dědečkovy.“
Otec kývl.
„Nejsilnější relikvií jsou Korále, které reprezentují čtyři živly – vodu, vzduch, zemi a oheň. Pokud je použiješ, získáš absolutní kontrolu nad živlem, který si vybereš. Dokonce můžeš mít kontrolu nad všemi živly najednou.“
„A kde se skrývá to ale?“
Otec se zasmál a poklepal si na protézu.
„Použil jsem jen vodu a to ani ne na deset minut. Chakra, která se ti nahrne do chakrovodů z Korálů, ti začne spalovat tělo zevnitř.“
„Tys pomocí čtvrtiny síly téhle věci zahnal celý klan?“ Touovy svítili oči.
„Ano a stal jsem se mrzákem. Řekl bych ti, abys je nepoužíval, ale…“
„Může nastat situace, kdy budu muset.“
Byla to jedna z mála chvil, kdy si Tou se svým otcem perfektně rozuměl.

Yagura se rozesmál; byl to smích šílence. Tou proti němu vrhl veškerou vodu, ovládal ji až směšně jednoduše. Obklopila ho, ale on ji znovu s lehkostí odrazil.
„Suiton: Teppoudama“ Mizukage použil stejné jutsu jako on a prorazil jím Touovu obranu.
„Země!“ Do úst se mu nahrnula krev, stěží stál na nohou. Před Touem se objevila hradba z kamene a zastavila vodní projektil. Tou dupl, málem se rozbrečel bolestí.
Pod Yagurou se otevřela země a nad ním se shromáždila veškerá voda. Začal se měnit na démona. Se smíchem zaútočil.
„Vzduch!“ Tou přestal slyšet a klesl na kolena. Z posledních sil mávl rukou k Yagurovy a vyslal na něj vzdušný vír.
Vítr, voda, země začali trhat na kusy Yagurovo tělo.Tří-ocasý se uvolnil.
„Oheň!“ prošlo Touovy přes rozpraskané rty. Na tváři měl krev a nic neviděl.
Chakra tří-ocasého zmizela.
A Touovo rozpadající se tělo leželo uprostřed končící bouře živlů.

„Vrahu!“
„Vrahu.“
„Vrahounku!“
„Tou!“
„Ona mi řekla jménem…“