Šermíř 5. kapitola

„Vrahounku? Ona ti fakt řekla Vrahounku? To je skoro úchylný.“
Sugata vždycky uměl jít přímo na jádro věci. Tou po něm šlehl pohledem.
Zase po dlouhé době (Sugata byl na misi a Tou měl jiné starosti) seděli v hospodě U pěti růží. U vedlejšího stolu seděli dva postarší pánové a stoupal od nich doutníkový kouř a na druhé straně sálu kdosi vyřvával slova lidové písně.
„Ale notak, když je to roztomilý,“ namítl, zatímco odklepával cigaretu.
„Víš, co mě překvapuje nejvíc? Žes s ní ještě nespal. V čem je ona jiná?“
Tou se zamyslel, opřel si hlavu o ruku a chvíli nepřítomně civěl do kalíšku se saké.
„Nejspíš je to právě v tom! Vlastně už s ní ani tak spát nechci, jasně kdyby k tomu došlo tak bych se nebránil… Ale… Ono se to těžko vysvětluje…“
„Zkrátíme to!“ přerušil ho Sugata: „Prostě ji miluješ!“
Vyrazil tím Touovy dech. Jen na něj civěl. Sugata potřásl rameny.
„Tak proč první co tě napadlo, když se tě na ní mizukage zeptal, bylo, že je to tvoje snoubenka?“ zeptal se. Za tyhle trefné poznámky by ho Tou někdy nejradši zabil.
„To sakra nevím!“
Sugata jen nakrčil čelo a povytáhl obočí. Tou červenal.
„Co vlastně teď hodláš dělat?“ zeptal se Sugata po chvíli. Tou potáhl z cigarety, než odpověděl.
„Jako s Mei? Nevím!“
Sugata znovu zvedl obočí.
„Kdo na ni furt myslí? Myslel jsem tak jako celkově. Přeci jen si pan šermíř.“
Tou se zašklebil a uhasil nedopalek o popelník.
„Někdy tě nesnáším, víš to?“
Vydal zvuk vzdáleně připomínající smích.
Hospodu netradičně provoněl kvalitní tabák. To s i jeden ze zákazníků na baru zapálil dýmku. Tou ho tady ještě nikdy neviděl.
„Dáte si něco?“ zeptala se jich neurvale hezká servírka. Tou si matně vzpomínal, že se jí v značně podnapilém stavu snažil sbalit. Už si nevybavoval, jak to vlastně skončilo.
„Jasně, ještě jednou!“ Sugata poklepal rukou na kalíšek. Byl v dobré náladě.
„Ještě jsem zapomněl na jednu věc,“ řekl, když se dostala z doslechu.
„Jakou?“ Tou si vyndal další cigaretu.
„Požádal jsem Mitsuki o ruku.“
Cigareta mu vypadla z ruky, ani si toho nevšiml, jen zíral na svého nejlepšího kamaráda, který se na něj culil.
Píseň opilců na druhé straně vystoupala k pochybnému vrcholu, který spočíval ve výčtu komu nějaká Tsubame dala.
„To se mě ani nezeptáš, jak odpověděla?“
„J-jak?“ Odpověď ale dávno vyčetl s Sugatova širokého úsměvu.
„Řekla ano!“
Na stole přistály plné kalíšky. Tou jeden z nich zvedl.
„Tak tedy na vás!“
Svému kamarádovy to přál, ale v hlouby duše se neubránil jemnému záchvěvu žárlivosti. Vůbec se mu to nelíbilo.
„Kdy bude svatba?“
Sugata se zamyslel.
„Podal jsem žádost o přeložení z úderných jednotek a pak se domluvíme.“
Na nic jiného už se zeptat nestačil. Mezi hosty se protlačil ninja v barvách domu Amakamara.
„Pane! Mizukage se zbláznil!“

Koncentrovaná nuda v překrásném sále se tentokrát nekonala. Jindy prázdné tribuny pro přihlížející byli beznadějně obsazené.
Všichni, kteří měli alespoň trochu citu pro politiku, věděli, že se jedná o budoucnosti vesnice; o její další existenci.
Yagura vznesl návrh na vyškrtnutí rodu Momochi (protože se ho Zabuza pokusil zabít) a Hoshigaki (protože to nejsou lidé a Kisame zradil) ze sedmičky šermířů. Už jen to, že něco takového navrhl, trhalo vesnici na kusy a pokud by to bylo schváleno… Mlžná jako taková by přestala existovat.
Ještě před hlasováním zástupci žraločích lidí a rodu Momochi vypověděli poslušnost mizukagemu a jejich vojenské jednotky byly připraveny zaútočit na vesnici.
Touův otec byl také připraven se svými oddíly ve vzdálenosti ani ne hodinového pochodu od vesnice. Dokonce i feudální lord mobilizoval svou ochranku a najal si velkou skupinu samurajů a bohatí obchodníci houfně opouštěli město. Hlavní ostrov se změnil v sud střelného prachu a na nich bylo nevykřesat jiskru. Protože jinak by došlo k nejničivější válce od uzavření smlouvy o založení společné vesnice.
Byl to den plamenných projevů, kdy práva mluvit před radou využil snad každý, o kom Tou věděl, že ho mají a několik o kterých to ani netušil. Takovou shodu názorů ještě Mlžná nezažila. Ani tolik výhružek a nadávek.
Z mizukageho se během pár hodin stala politická mrtvola. Jenže ještě pořád měl dost sil, aby vesnici zničil. Vlastně tuto sílu mělo několik lidí a Tou byl jedním z nich. Pak přišel Ao a vyjádřil bezpodmínečnou poslušnost svého oddílu Yagurovy. Situace se zamotala ještě o trochu víc.
Po patnácti hodinách plamenných projevů všichni krom mizukageho hlasovali proti návrhu; naštěstí. Mlžná se otřásla, ale prozatím zůstala zachována.
Tou se cítil pod psa, byl unavený, hladový, bolela ho hlava a rozlámaný z nepohodlného křesla. Netoužil po ničem jiném, než po tom dojít domů a natáhnout se na postel.
„Amakamara-sama!“ zatavil ho sluha domu Korosuki. Tou si promnul oči, předpokládal, že pod nimi bude mít pořádné kruhy.
„Ano?“ jeho hlas skřípal jako šmirgl papír.
„Můj pán vás prosí o soukromou schůzku,“ oznámil mu: „Prosím následujte mě.“
Ani nečekal, jak odpoví a vyrazil. Tou jen pokrčil rameny a šel za ním. Bylo to tak zvláštní, že ho to lákalo. Pro jistotu uvolnil svůj meč.
Zavedl ho do malého pokoje, o kterém Tou dosud neměl ani potuchy. Cítil silnou bariéru po celém obvodu, která bránila komukoliv zaslechnout rozhovor uvnitř pomocí jakéhokoliv jutsu (proti příliš našpicovanýma ušima to však nebylo nic platné).
V místnosti byly jen dvě židle a malý stůl, na kterém byla láhev saké a miska s oříšky ve wasabi. Toru-sama už seděl a gestem mu nabídl židli. Jeho sluha zůstal venku.
Tou se posadil a bez ptaní si nalil rýžové víno a nabral hrst oříšků, které začal chroupat.
„Dobrý den, jak se má vaše snoubenka?“ zeptal se zdvořile Toru, kterého jeho buranské chování na chvíli vyvedlo z míry. Tou si to zapamatoval, mohlo by se to někdy hodit.
„Jsem unavený a rozhodně nemám náladu na vaše hry, takže přejděte k věci,“ odsekl.
Toru se zasmál, znělo to, jako kdyby mučili kočku.
„To nedočkavé mládí, taky jsme byli takový.“
Tou si odkašlal.
„Chtěl jsem vás varovat před Soubim. Tebe i Mei.“
Tou vstal tak prudce, že shodil židli.
„Pokud je to všechno tak odcházím!“
„Doopravdy ho chcete dál podceňovat?“ zeptal se tak uštěpačně, že to Toua zastavilo.
„Co teda víte?“ zeptal se prudce a opřel se rukama o stůl.
„Yano sháněl důkazy proti Yagurovy a Soubi to věděl.“
Toua tím zaujal. Zvedl židli ze země, sedl si a vytáhl cigaretu.
„Proč bych vám měl věřit?“ zeptal se.
„Protože znáte Soubiho,“ odpověděl mu s úsměvem. Měl pravdu. Tou si až příliš jasně uvědomoval, že by to mohla být pravda.
„Začněte od začátku.“
Toru si pomalu naléval saké, které pak labužnicky poválel po jazyku.
„Výtečná značka!“ řekl. Tou také ochutnal a musel mu dát za pravdu, uznale pokýval hlavou.
„V mládí byl Yagura skvělý velitel, za kterým jsme všichni stáli.“
Tou to znal s příběhů o svém mládí, které mu vyprávěl otec.
„Před asi deseti lety se to začalo kazit. Yagura přijal nového rádce a něco se zlomilo.“
Tou ho zarazil: „To jako se zbláznil kvůli novému rádci?“
Toru si povzdechl.
„Tím si nejsem jist, ale s Yanem jsme získali informace vedoucí nás k domněnce, že byl napojen na někoho ze zahraničí.“ Znovu se napil. Tou ho upřeně pozoroval.
„Od té doby to s ním šlo z kopce. Stával se krutým. Tak krutým, že i na Yana to bylo moc. Stejně jsme, ale zůstali na jeho straně. Yano-sama se snažil mu rozmlouvat největší šílenosti a já pokud se to Yanovy nepovedlo, jsem proti němu hlasoval v radě. Dokonce i Akabane-dono je do toho zasvěcená.“
Tou poklepal prsty na rukojeť svého meče.
„Chtěli jsme se zbavit toho rádce. Yano poslal veškeré své oddíly, na to aby ho zatkli a našli důkazy o jeho zradě. Utekl.“
„Počkejte, proč jsem o tom nic neslyšel?“ zeptal se podezřívavě Tou.
Toru se zašklebil.
„Protože přesně v tu noc byl zavražděn Yano, Zabuza spáchal atentát na Yaguru a vy jste se zasnoubil s Mei. Tak nějak to zapadlo.“ Toru se zasmál; Tou si pomyslel, že má poněkud zvláštní smysl pro humor.
„A vy tvrdíte, že Soubi o tom musel vědět.“
Toru na něj ostře pohlédl.
„Jak jinak by věděl, že je jeho rezidence nechráněná?“
Tou se zamyslel.
„Proč by to dělal?“
Zase smích týrané kočky.
„Tvého otce přesvědčil, že jako mrzák nemá mezi šermíři co dělat, rozhádal bratry Kureha a takhle se zbavil Yana a ty se ptáš proč? Protože po smrti Yagury chce vládnout.“
Touovy se konečně spojilo několik věcí dohromady. Začalo to dávat smysl. Jen jedna věc mu nebyla jasná.
„Proč mě to říkáte? Když si myslíte, že jsem se podílel na vraždě Yana?“
Toru se na něj podíval se smutkem v očích.
„Protože věřím, nebo spíš doufám, že vás nějak napálil. Jinak bych neviděl budoucnost moc dobře.“
„Budoucnost?“
Toru se smutně usmál a naráz vypil saké.
„Víte, když nám bylo tolik jako teď tobě s Mei se Mlžná vzpamatovávala z války a na nás ležela očekávání všech.“ Posměšně si odfrkl a pokračoval: „Vlastně jsme byli pokládáni za nejlepší generaci šermířů. Podívej, co se z nás stalo. Kisame zradil, z vašeho otce je mrzák, Yana zabili v jeho vlastním domě, Soubi riskuje rozpad vesnice kvůli honbě za mocí, bratři Kureha bijí mezi sebou kvůli titulu, náš skvělý vůdce nechává děti vraždit se navzájem a já… Já jsem jen druhořadý pletichář.“
Tou na něj zíral.
Musíš odpustit starému muži jeho chvilku sentimentu.“ Jeho hlas podivně zjihl.
„Ztratil jsem víru v nás a tak jí musím naložit na vaše bedra. Nechci, aby vás Soubi pokřivil tak jako sebe.“
Tou jen zíral. Došlu mu, že by měl být sám ze sebe zhnusený, protože zabil Yana a v ten samý okamžik se uvědomil, že zhnusený není a ani nebude. Udělal, co tehdy pokládal za nejlepší.
„Proč to říkáte zrovna mně?“
„Protože s Mei budete skvělý pár a doufám, že se nějak zbavíte vlivu Soubiho.“
Tou cítil, jak se mu dere červeň do tváře.
„My ale… ale nejsme…“ pak se zarazil a došlo mu, že tohle nesmí doříct.
„Takže doopravdy nejste zasnoubení?“ zeptal se Toru a Toua pokryl studený pot. Jen kývl, už nemělo cenu předstírat. Jen kývl a doufal.
„Nikomu to neřeknu, ale stejně se jí drž.“
Touovi se ulevilo.
„Co uděláme s mizukage-sama?“ zeptal se.
„K jeho odvolání by bylo nejlepší sehnat nějaký důkaz je ovládán, nebo tak něco. Vlastně jsme něco podobného chtěli s Yanem udělat už předtím, ale rádce nám utekl.“
„Soubi bude mít plán.“
Toru si povzdechl a napil se saké.
„No tím si nejsem jistý. Zabuza mu to mohl dost pokazit.“
Tou zívl. Ruce se mu potily, už si dlouho nezapálil.
„Stejně ho musíme sesadit, co nejdříve a teď když mě omluvíte.“
Tou se zvedl a pomalu odcházel, přitom šátral v kapse po cigaretách.
„Můžu mít ještě jednu prosbu?“ zastavil ho Toru, právě když procházel dveřmi.
„Jistě!“
„Až odejdu na odpočinek a bude to brzo. Slibte mi, že provedete mého syna tímhle svinstvem!“ Jeho hlas zněl naléhavě.
Tou si to ani chvíli nepromýšlel a řekl: „Ano!“
Rozhodně netušil, jestli bude tenhle slib schopen splnit, nebo jestli to náhodou není jen další politická machinace skrytá za starostlivého rodičovství.
Zapálil si. Po tom rozhovoru by měl být naštvaný na Soubiho, znechucení ze sebe sama a podezřívavý ke všem okolo. Místo toho byl jen unavený a nějakým záhadným způsobem podivně šťastný.
Jen v jeden hrozný okamžik ho napadlo, že Mei s ním jen manipuluje a hraje hru se Soubim. Tuhle myšlenku rázně zahnal.

Tentokrát ho nenechala čekat.
Vlastně čekala ona na něj vchodem do samotné rezidence (kolem budovy byla velká zahrada, po které se mohla, navzdory domácímu vězení, procházet).
„Ahoj vrahounku!“
Byla oblečená v lehkých světlomodrých šatech a slušelo jí to… no stejně jako obvykle. Tedy tak, že Tou ji celou přejel pohledem a pak pro jistotu, že mu něco neuteklo, ještě jednou.
„Ahoj, květinko!“ pozdravil jí jednou z infantilních přezdívek, které tak rád používal. Obličej jí na malý okamžik ztvrdl nesouhlasem. To ho potměšilým způsobem potěšilo. Přezdívka Vrahounku taky nepatřila mezi jeho oblíbené.
To co se stalo minule, když tu byl, bylo nějakou nevyřčenou dohodou zapomenuto. Tou z toho nic nevyvozoval, protože Meiina chvíle slabosti byla ojedinělá a pro ni tak zahanbující, že se rozhodl jí to nepřipomínat a nikomu (s výjimkou Sugaty, kterému bezvýhradně důvěřoval) o tom neříkat.
Rozhlédl se kolem, při všech svých návštěvách vždycky prostor před dveřmi proletěl a nestačil se rozhlédnout, teď měl času dost. Široká cesta vedoucí k hlavním dveřím (typickou kombinací dřevěné mřížky a bílého plátna) byla lemována zahradou, která vypadala tak divoce až bylo jasné, že jí někdo velice pečlivě vybudoval. Část rostlin byla v plném květu a Tou slyšel zpívat ptáky a také někde v dálce zurčící potůček. Tou však neviděl ani ptáky (tušil je v korunách dvou vysokých stromů) ani potůček (nejspíše tekl za hradbou z křoví s červenými květy).
„Čaj na nás čeká v altánku, takže jestli nechce, aby vystydl, tak jako zatím ostatně pokaždé, tak bys měl přestat zírat kolem sebe a jít!“
Tou se na ní podíval. Na tváři měla úšklebek. Jemně se jí uklonil.
„Víš, já netuším, kde ten altánek je, takže musíš vést,“ řekl s úsměvem.
Nebyla to tak úplně pravda, Tou se nad křovím všiml vysoké špičaté střechy, ale nebyl by to on, kdyby si nechal vzít příležitost zírat Mei na zadek.
„Jasně, pojď za mnou. Cestou mně řekni, co se přesně stalo na zasedání rady.“
Mei se otočila a Touův zrak jsem níž. Šaty byli doopravdy dobře střižené.
„Dobře,“ souhlasil a dal se do vyjmenovávání všech lidí, co se postavili proti návrhu. Bylo jich hodně a on je všechny slyšel. Navíc všichni říkali to samé; až se překvapil, na kolik jmen si vzpomněl.
Dostal se lehce přes polovinu výčtu, když se dostali k altánku. Byl celý z tmavě hnědého dřeva. Barvení nepotřeboval, neboť ho, skoro až po střechu, pokrývaly růže. Zrovna kvetly a tak vytvářeli mnohobarevnou clonu. Tou se rozhodl, že si o tom musí promluvit se zahradníkem.
Uprostřed byl malý stolek, na kterém už byla připravená konvice s čajem.
Mei si sedla, přehodila nohu přes nohu a zkušeným pohybem si nalila plný šálek. Tou se nepříliš důstojně svalil do židle naproti ní, ani čaj si nenalil tak elegantně; pár kapek ukáplo an stůl.
„Výborně, teď bys mohl přestat vyjmenovávat všechny idioty, co promluvili a věnovat se tomu důležitému,“ prohlásila trochu naštvaně, když se jal dokončit jmenný seznam. Nemohl si pomoct a musel se ušklíbnout.
„To se dá shrnout do jedné věty. Nikdo krom mizugakeho pro to nehlasoval.“
Mei se napila a prohrábla si vlasy, zatímco Tou vyndal krabičku cigaret.
„Můžu?“ zeptal se.
Mei si ho zkoumavě změřila pohledem. Nebylo to příjemné, přejel mu mráz po zádech. Kývla a tak si zapálil. Potáhl a najednou se všechno zdálo lehčí, vždycky na něj kouř takhle působil, a proto si taky tenhle svůj zlozvyk zachovával. Natáhl ruku s krabičkou k Mei a nabídl jí jednu, ale odmítla s tím, že nekouří.
„Jak to vzal?“ zeptala se místo toho.
„Myslíš Mizukageho?“
Kývla hlavou tak, že se jí rozvlnily vlasy. Touovy to přišlo zatraceně sexy.
„Překvapivě s klidem.“
Mei zvedla obočí. Stejně jako Tou, ani ona nečekala, že poslední dobou cholerický Yagura, nechá takovýhle neúspěch, i když dopředu očekávatelný, bez jakékoliv reakce. Navíc nikdo nevěděl, co vlastně tím návrhem sledoval.
Tou pokrčil rameny, tak to prostě bylo.
„Ještě něco, po hlasování jsem se sešel s Korosuki Torem.“
Tou si mohutně potáhl, byl nejistý a trochu vystrašený, přeci jen Mei mohla hrát hru spolu se Soubim. To by znamenalo, že Tou byl jediná zmanipulovaná loutka, což by hodně těžce nesl. Navíc by ho zmanipulovala žena, které zabil sestru, a která, což si Tou s nechutí přiznal, to měla zatraceně lehké. Kdyby se to ukázalo, jako pravda, Mei by získala zapřisáhlého nepřítele. Soubimu trochu toho politikaření a manipulace z nějakého důvodu mohl odpustit, ale jí, těžko. Jaký je v tom vlastně rozdíl netušil.
Zvědavě se na něj podívala, v jejích očích byl zájem o nové informace; obavy tam Tou neviděl. Docela se mu ulevilo, ale ještě nic nebylo jasné; mohla být jen dobrá herečka.
„Varoval mě… Varoval nás před Soubim,“ zadrhával se. Stiskl ruce v pěst, přece nebude mluvit jako školák, který zapomněl domácí úkol.
„Hmm a co jako? Neříkej, žes mu na to naletěl!“ vypálila na něj.
„Samozřejmě jsem mu zezačátku nevěřil, ale…“
„Ale co?“ Byla napjatá, skoro to vypadalo, že každou chvíli vyskočí ze židle a do někoho zaboří své drápy. Tou si toho snažil nevšímat, i když její naštvanost se na něj lepila. Jenže na to už měl čas si zvyknout, navíc ho to i tak trochu povzbudilo. Nebyl z těch, kteří by když měli nebezpečí přímo před nosem, stáhli ocas mezi nohy a utekli.
Zvláště když to nebezpečí mělo tak sladkou příchuť.
„Nech mě mluvit.“ Jeho hlas sekl do vzduchu. Mei se uklidnila, kývla a její napruženost povolila, i když nezmizela úplně.
Převyprávěl jí celý rozhovor; dělalo mu docela dobře, sledovat proměny jejího výrazu. Prvně naštvanost, pak udivení, nevěřícnost a zase vztek, ale tentokrát ne na něj. Nakonec si podepřela hlavu rukama a přivřela oči. Její vlasy jí splývaly po stole a jeden pramen hrozil, že se vykoupe v čaji. Tou ho opatrně odsunul; připadalo mu, že Mei si toho snad ani nevšimla, když půlkou úst zamumlala: „Dík!“
„Dává to smysl,“ řekla najednou, jakoby se probudila. Usmívala se na něj.
„Co s tím budeme dělat?“ zeptal se.
„Jo, tak to nevím.“ Mei rozhodila rukama, čímž rozkývala stůl; Touův nepitý čaj vyšplíchl na stůl.
„V první řadě bych se asi zabývala Yagurou. Soubiho bych řešila až potom. I on teď musí chtít ho se zbavit, protože jinak hrozí rozpadnutí vesnice.“
Tou to odkýval. Přejel Mei pohledem a usmál se; byla krásná jako vždycky.
„Něco mě napadlo.“
„No?“
„Choujiro!“ Mei semkla rty.
„Co s ním?!“ zeptala se ostře. Tou se ušklíbl a narovnal se v ramenech.
„Je Soubiho slabina. Po tom co se zbavíme mizukageho se jím vlastně staneš asi ty.“ Vysvětloval se samolibým úsměvem.
„No a?“ štěkla.
„Vyžádáš si Choujira do svých služeb a potom budeš požadovat jeho povýšení na šermíře.“
„Soubi na něj, ale pořád bude mít vliv, je to přeci jen jeho otec,“ namítla Mei; pořád se mračila.
„Podívej se na sebe, ty na něj budeš mít vliv jiný a řekl bych, že daleko větší. Vlastně kdybys neměla, bylo by s ním něco špatně.“
Mei se začala smát a Tou si v duchu blahopřál, jak skvělou udici nahodil.
„Díky! Teda svádět malého kluka, to už je trochu moc i na mě,“ nadhodila pobaveně. Obou bylo jasné, že tenhle plán bude muset chvíli počkat.
„Děláš, jako kdybys sváděla někoho neustále.“
Mei po něm mrskla pohledem; Tou si za tu větu měl chuť nafackovat, tak dobře se to vyvíjelo a on to zase zkazí. Skoro neznatelně jí poklesla hlava; veselé ohníčky z očí se vytratily a místo nich se objevila melancholická slza v koutku.
„Poslední dvě mise jsem splnila tak, že jsem někoho svedla a pak taky Yagura…“ řekla se zvláštním smutně veselým nádechem v hlase.
„To ti to nevadí?“ Další nevhodná otázka.
Povzdechla si: „Trochu jo. Taky si nemůžu vážit nikoho, s kým se vyspím.“
Tou sebou trhnul. Bylo mu, jakoby ho někdo praštil kusem dřeva po hlavě. Nasadil všechno svoje sebeovládání na jeden ze svých nejlepších svůdných úsměvů.
„Tak to ještě, že jsem s tebou nespal.“
Zářivě se na něj usmála.

Neklid se šířil od přístavu, z klubek námořníků a přístavních dělníků se dostal do přístavních krčem a od nich dál, do křivolakých uliček chudinských čtvrtí na kopcích okolo hlavní třídy. Vojáci ho roznesli do všech třech vesnických kasáren, kde vybuchl v těžko kontrolovatelný vztek. Kupci a obchodníci běželi urovnat své obchody a zabezpečit majetek; na tržištích se výmluvní muži pasovali do rolí vyvolávačů a šířili ho dál do vesnice. Po hlavní třídě přeskakoval jako požár z domu a dům, až se dostal do na kopci položené vilové čtvrti. Zde se o tom prvně dozvědělo služebnictvo a od něj až jejich pánové.