Bílý písek 08

Kapitola VIII - Bergamot

To ráno se Hinata probudila v prázdném domě. Nemusela ani sejít dolů, hledat lidi po chodbách, aby se ujistila. Podivné mlčení opuštěného domu bylo příliš výmluvné, příliš studené. Zpočátku se to snažila ignorovat, ale pak to osamělé ticho každou uplynulou vteřinou houstlo. Snad proto, že to byl cizí dům, připadala si tu samotná nepatřičně jako nějaký vetřelec.
Ticho.
Civěla do stropu a váhala, jestli má vůbec vstát. Bylo to jedno z těch ospalých, studených rán, kdy ze sebe nemohla setřást únavu. Kdy jediné, co svedla, bylo prostě ležet a spát a zapomenout, že existuje. Pomalu slábnoucí šero, chladná ložnice a tenká přikrývka. Skoro by uvítala, kdyby tu seděl vedle ní. Hlasitě si povzdechla, omotala se dekou a schoulila se do klubíčka. Zima. Chlad. Ticho.
Nechali mě tu.
Těkala očima po pokoji. Po zdech zakrytých těžkými tkanými závěsy, po umně vyřezávané truhle z mahagonového dřeva, po ručně pleteném koberci zdobeném třásněmi. Celá místnost dýchala cizostí, která dívku zneklidňovala. (Vzpomněla si na svou ložnici v Konoze a zatrnulo v ní.)
Svítalo.
Nevstala. Zaposlouchala se do hlubokého ticha, do něhož se dům ponořil. Pokusila se vybavit, kolik dnů uběhlo od jejich odchodu. Tři či čtyři – nebyla si už jistá; jednotlivé dny se od sebe ničím nelišily. Zdi ložnice opustila jen několikrát, když se šla umýt, ale jinak raději zůstávala zde. Vyhýbala se tak pohledům služebných, v nichž se mísil údiv a výsměch.
Gaara se totiž za celou dobu v domě neobjevil ani jednou. Napadlo ji, jestli někde neutrousil, jak byla oné noci…chladná, ale její manžel nevypadal jako osoba, která by hovořila o svém soukromí s ostatními.
O to víc ji rozčilovalo, že nemohla tušit, jak si stojí. Byla snad ta náhlá samota trestem za její odmítnutí? Urazila ho natolik, že se jí tak okatě vyhýbal? Tápala ve tmě.
Měla by se zvednout a jít za ním do jeho kanceláře. Prosit ho o vysvětlení a pronést neupřímnou omluvu, protože svého rozhodnutí nelitovala. Zesměšnila by se; působilo by to uboze a trapně.
Potřebovala najít způsob, jakým by ho přiměla, aby ji vyslechl. Představila si sebe a jeho v jedné místnosti. Jak by měla začít – směla vůbec promluvit jako první? Má být kajícná, či zda by ho měla prostě požádat o trpělivost. Popudila by ho tím? Co řekne potom? Uvažovala dál. Co kdyby mu vysvětlila pravdu, svůj úhel pohledu, že to byl jediný projev nesouhlasu, který ji v její situaci zbýval, že měla strach a že se jí ta samozřejmost, s jakou se k ní obrátil, hnusila.
Nejraději by to nechala být, ale příliš dobře si uvědomovala, jak moc vše visí na kazekageho vůli. Vždyť zůstala samotná, jak řekl Neji, mezi možnými nepřáteli a jen Gaara a jeho kruh stáli na stejné straně jako ona.
Z úvah ji vytrhnul jakýsi hluk ozývající se z dolních pater. Okamžitě se vztyčila na posteli a napjala sluch. Rozlehla se další rána. Další. Kdo to může být, přemýšlela a vytřeštila doširoka oči. Žíly na spáncích se divoce roztepaly a ona pátrala zrakem skrz zdi, než spatřila kohosi stát dole v hale. Nebyl to Gaara, třebaže jí chakra připadala povědomá.
Dál nečekala. Popadla yukatu, pohozenou na pelesti postele a vyběhla na chodbu. Zamířila k ochozu nad halou. Ještě za běhu si vázala pás a přitom zkoumala byakuganem osamocenou postavu. Kdo to je? Co tu chce?
Dorazila ke schodišti. Opřela se o zábradlí. V nazlátlém šeru haly se rýsovala urostlá postava muže v černém rouchu. Rozježené tmavé vlasy a orlí nos. Poznala Kankura. Odkašlala si. Mladík k ní překvapeně vzhlédl. Mdlé ranní světlo vlévající se z kruhového okna nad vchodem dopadlo na jeho snědou tvář a vyhladilo ostré řezané rysy. Všimla si, že má oči obtažené kohlem.
„Ah… Dobré ráno,“ kývl na pozdrav. „Snad jsem tě nevzbudil.“
„Byla jsem už vzhůru,“ odpověděla a sledovala ho, jak stoupá po schodech s krabicemi plnými knih. Stál už u ní a ona ustoupila stranou, aby mohl projít, když se zničehonic zastavil. Musela se zaklonit, aby mu viděla do obličeje.
„Přiznávám, švagrová, že tahle yukata ti skutečně sluší,“ promluvil Kankuro a na rtech mu hrál potutelný úsměv. Očima zabloudil k jejímu rozhalenému dekoltu. „Všimla sis, jak ti v ní vynikají přednosti?“
To popíchnutí, třebaže pronesené s poťouchlou lehkostí, ji vyvedlo z rovnováhy a zanechalo v ní onen nepříjemný pocit vystavení. Cosi v ní jí říkalo, že tohle si přece nemůže dovolit, že překračuje meze. Odkázala by ho do patřičných míst, ale nevěděla jak. Konečně se vzpamatovala a vytáhla okraje oděvu výš, aby se zakryla. Kankuro se rozesmál. „To už je aspoň podruhé, švagrová. To bude určitě osud!“ Když ale viděl, jak se tváří, zmlknul.
„Omlouvám se za svůj nedbalý zevnějšek,“ řekla Hinata, aniž by se pokoušela skrýt nevoli v hlase (koneckonců, byla to jeho chyba). Kankuro sebou trhl, jako by si něco náhle uvědomil. Nadechl se k odpovědi, ale Hinata pokračovala.„Zřejmě jsem se neměla nechat vyrušit tím hlukem.“ S těmito slovy naznačila úklonu a obrátila se k odchodu.
„Jenom jsem si dělal legraci,“ ozval se za ní. „Nechtěl jsem tě urazit, švagrová.“
„To je v pořádku,“ zalhala. Přidala do kroku.
„Hinata-san?“ Tentokrát se ohlédla. Kankuro stál na místě, aniž by se pohnul. „Nesu tyhle knihy do pracovny.“ Ukázal bradou na bedny. „Možná…možná budu potřebovat pomoc s jejich úklidem.“
Dívka zpozorněla. Nebyla si jistá, co to mělo znamenat. Snad to byl způsob, jak urovnat nedorozumění, promluvit si, až se uklidní. Nejprve ho chtěla odmítnout, ale rozmyslela si to.
„Přijdu za chvíli,“ řekla. Kankuro uvolněně přikývl a vydal se chodbou na opačnou stranu. Hinata ho sledovala, dokud nezmizel za rohem. Teprve potom se vrátila do ložnice.
Zavřela za sebou, dveře tiše zaklaply. Posadila se na pelest postele a dívala se do zdi; najednou se jí za ním nechtělo. Výmluva, že potřebuje pomoc, byla průhledná. Nejspíš chtěl mluvit i o něčem dalším, než aby se jen omluvil, o něčem, co se nehodilo probírat na schodišti, třebaže se tu kromě nich nikdo nezdržoval. Určitě nic, o čem by toužila mluvit ona, pomyslela si a vstala. Přešla k truhle, prsty přejela po dřevořezbě. Povzdechla si. Vlastně to bylo dobře, že Kankuro přišel, napadlo ji, protože kdo jiný by věděl, co se tu děje. A nikdo další se neobtěžoval s ní mluvit.
Takto uvažovala, zatímco se oblékala. Ještě se v zrcadle ujistila, že vše vypadá tak, jak vypadat má, než se vydala hledat Kankura.
Našla ho snadno, slabý svit na druhé straně domu. Šla docela pomalu, jako kdyby jí nervozita svazovala nohy a úžila hrdlo. Ještě pořád se mohla otočit a vrátit se zpátky. Pokračovala dál chodbou, dokud nedorazila ke dveřím pracovny. Váhavě zvedla ruku, aby zaklepala. Nadechla se. Vydechla. Prsty se třikrát zlehka dotkla dřeva. Počkala okamžik, než vstoupila.
První ji zarazilo šero, jaké tu panovalo. Prostorná místnost, které vévodil široký psací stůl; každé volné místo zabíraly police přetékající knihami a mapami. Vzadu se ztrácel docela nenápadný vstup na terasu. V rohu místnosti stála lakovaná váza. Bez květin.
Kankuro stál u stolu začtený do nějaké listiny. Tu, sotva Hinata vešla, položil zpět na stůl. „Chtěl jsem začít bez tebe, ale tohle odvedlo mou pozornost.“
„To nevadí.“
„Pojď, ať to máme z krku.“
Dali se do práce. Brali knihy z beden, které Kankuro postavil na zem, a řadili je do polic. Hinata občas prolistovala staré svazky. Témata se různila od klasických příběhů po právnické spisy.
Uklízeli v tichosti. Hinatě to zprvu vyhovovalo, ale pak v ní vzrostla netrpělivost. Přece sem nepřišli jenom kvůli tomuhle. Ohlédla se po svém společníkovi. Znovu se začetl.
„Kankuro-san?“
„Hm?“ broukl. Byl zcela ponořený do knihy. Odkašlala si. Neochotně odtrhl oči od textu a upřel je na ni. „Copak, švagrová?“
„Ne, že by mi vadilo pomáhat ti s úklidem,“ začala opatrně, „ale…“
„Ale no tak, nemáš ani představu, jak mě bolí ruce od tahání těch bichlí. Přece bys nenechala svého vyčerpaného švagra oddřít všechnu práci,“ protáhl. „No dobrá. Chtěl jsem se ti ještě jednou omluvit za tu poznámku na chodbě,“ dodal, když dívka vytáhla pochybovačně obočí. Zaklapl knihu a vrátil ji do police. „Když jsi byla naštvaná a… ne úplně oblečená, ztrácela omluva účinek.“ Hinatě proti její vůli zacukalo v koutcích. Kankuro se usmál a pokračoval. „Jen bych tě rád varoval před dalšími… podobnými nehodami. Já se zasměju – nepopírám, že se mi pohled víc než zamlouval – ale ostatní by si to mohli vyložit špatně.“
„To bylo kvůli-“
„Mně to nemusíš vysvětlovat,“ přerušil ji, „ale stejně si pro příště dávej pozor. Suna není Konoha.“
„Co tím myslíš?“ zpozorněla. Tušila, že se jí jeho nadcházející slova nebudou zamlouvat.
„Že jako vdaná máš dávat pozor na svou pověst.“
„Na svou pověst?“
Kankuro uložil poslední knihu do police. Na chvilku se zamyslel. „To je další věc, o které jsem potřeboval s tebou mluvit. Nic mi do toho není, ale ať se mezi vámi dvěma stalo cokoliv, vyřeš to s ním. Vypadá to divně.“
Zavládlo trapné ticho.
Z Hinatiny tváře se vytratila veškerá barva. Zdálo se jí to, nebo jí skutečně naznačoval, že má napravit svůj nedostatek, že celou tu podivnou situaci způsobila jen ona? Že celá vesnice si šušká o jejím… selhání? Otevřela ústa, ale nevydala z nich ani hlásku. Byla chyba sem vůbec jít.
„Já… O-omlouvám se …“ zakoktala a rozeběhla se ke dveřím.
„Počkej!“ křikl Kankuro. Popadl ji za zápěstí, než stačila utéct. Ztuhla. „Špatně jsi mě pochopila. Z ničeho tě neobviňuju. Ani nevím, co se stalo, Gaara mi nic neřekl.“
„To vidím.“ Pokusila se vytrhnout z železného sevření. Její zápěstí však svíral příliš pevně, než aby se mu dokázala vysmeknout.
„Jenom jsem hádal z jeho náznaků,“ vysvětlil. „To ráno po svatbě – našel jsem ho doma v jeho staré ložnici. Nevím, co si mám myslet. Dost mě tehdy… vyděsil.“ Odmlčel se a uvolnil stisk. Hinata si promnula bolavé zápěstí; na bílé kůži se modraly otisky jeho prstů. Kankuro dlouze vzdechl a opatrně jí položil ruku na rameno. Snad měl v úmyslu vyjádřit jí tak soucit, ale Hinata sebou cukla, jako kdyby se jí dotkl had. Kankuro stiskl sanice a odtáhl se od ní. „Řekni mi… že se pletu.“
„Co na tom sejde?“
„Protože doufám, že můj bratr neprovedl takovou pitomost.“
Neodpověděla hned. Dívala se do země, na knihy, z okna. Kamkoliv, jen ne jemu do tváře.
„On… nakonec mi… vyhověl.“
„Nakonec?“
Přikývla. Čekala, že se jí vysměje.
„Ten… ten idiot! Paličatý mezek! Čtyři dny trucovat jenom proto, že mu ženská nedala!“
* * *
O několik minut později seděla za stolem a sledovala ze svého místa Kankura, jak se sklání nad plotnou, staví vodu na čaj, sype do konvice vonné lístky a koření. „Bergamot,“ poznamenal Kankuro a zalil směs vodou. Kuchyní se linula příjemná vůně. Hinata přimhouřila oči a na pár chvil se pohroužila do snesitelnějšího ticha rušeného občasným cinknutím nádobí.
„Tady máš,“ zaslechla ho. Vzhlédla k němu a zamumlala díky. „Nemáš zač.“ Posadil se naproti ní. Dívala se, jak si přidává do čaje med. Nabídl jí také.
„Ještě nikdy jsem takový čaj nepila,“ přiznala a ponořila lžíci do džbánku s medem.
„Tady se takhle čaj připravuje odnepaměti. Upřímně, když jsem poprvé ochutnal vaši banchu* v Nagoje, měl jsem dojem, že se majitel čajovny spletl a dal mi vývar ze shnilé zeleniny.“
Chvíli jen tak popíjeli. Šálky příjemně hřály do dlaní. Venku skučel vítr, nedaleko náměstí povykovaly děti. Z kruhového okna bylo vidět na bledé dopolední slunce a na stužky šedavého kouře stoupajícího z komínů.
Otázka stále visela ve vzduchu, ale Kankuro mlčel a Hinata mu za to byla vděčná. Přesto, jeho náhlá korektnost ji zarážela a nutila ji mít se na pozoru. Přemýšlela, nad čím zrovna teď uvažuje. Představuje si ono fiasko? Nemohla se zbavit pocitu, že ji pozoruje a odhaduje, třebaže nyní z odlišného důvodu. Usrkla trochu čaje, trpce nasládlá chuť se jí rozlila po patře. Odložila šálek na stůl. Odkašlala si.
„Klidně se ptej, nezhroutím se.“ Navzdory tomu, její hlas zněl napjatě.
„Vážně?“
„To v pracovně bylo něco jiného,“ odvětila. „Nečekala jsem to… a jednalo se o nedorozumění.“
„No tak dobrá. Proč jsi kývla na sňatek, když jsi musela vědět, že nebudeš moct… plnit jisté stránky manželského soužití?“ I když se na jeho přímočarou neomalenost v duchu připravila, otázka ji vyvedla z míry.
„Nechci o tom mluvit.“ (Proč by mu měla vykládat, jak Gaara bruslil rty po jejím hrdle, že mu nesešlo na tom, jestli ona chce, ne dokud ho neprosila, ať ji nechá být. Ne, tohle nemohla vyslovit nahlas.)
„Chápu.“ Napil se čaje a přidal další lžíci medu. „Dovolíš mi jinou otázku?“ Věděla docela přesně, na co se zeptá, ale přikývla. „Jak budeš řešit tuhle… situaci?“
„Nemám ponětí.“
„Neuraz se, ale nejsi v postavení, kdy bys mohla nemít ponětí. Nejspíš nejsem ani první ani poslední, kdo ti tohle říká, ale pochop, že musíš uvažovat pragmaticky.“
„Něco podobného tvrdila Koharu-sama a nebylo to nic, co by se líbilo ani mně, ani tobě.“
Pobaveně pozvedl obočí. Uhádl přesně, co měla na mysli. „Kličky nejsou potřeba, švagrová. Oba víme, proč tu jsi, a oba víme, že pro takový… úkol jsi naprosto nevhodná osoba.“
„Proč myslíš?“
Kankuro se pousmál. „Jsi špatná lhářka, proto raději hraješ s odkrytými kartami, než abys mátla tělem, což je pro záměr tvých starších dost nešťastné. Anebo mlčíš. Jako právě teď.“
„Máš pravdu,“ přisvědčila a zadívala se z okna ven. Kolem věže správní budovy kroužil sokol.
Kankuro zřejmě zpozoroval její rozpoložení, protože ztichl a přestal naléhat. Oba mlčky sledovali dravce plachtícího po obloze.
„Udělala jsem něco špatně?“ ozvala se, když pták zmizel z dohledu. Obrátila se ke Kankurovi s bezradným výrazem ve tváři. „Řekni mi, prosím, co jsem udělala špatně?“
„Nerozumím.“
„Od… od té noci se mi vyhýbá, ale vždyť jsem neudělala nic… nic špatného. Sám jsi řekl, že to vyvolá řeči…“ Zarazila se. Sevřela v rukou šálek. „Proč poslal všechny pryč?“
„Suna není Konoha.“ Kankuro se odmlčel a složil ruce na hrudi. „A Gaara je Gaara. “
„Co tím máš na mysli?“
„Gaara tenhle dům nenávidí. Pokud vyloženě nemusí, nechodí sem. A podle toho, co jsem pochopil, ta záležitost s tebou… Řekněme, že stát se to mně, taky se zavřu v kanceláři. I když ne na tak dlouho.“
„Proboha, co čekal?“ nevydržela Hinata. „Myslel si snad, že se mu vrhnu kolem krku?“
„Ne, nic takového,“ řekl Kankuro. „Spíš očekával… jistou… připravenost z tvojí strany. Abys pochopila,“ dodal rychle, než Hinata stačila vybuchnout, „v Suně máme určité tradice, které…“ Odkašlal si. „Tohle je skutečně trapné, mimochodem. Nevím, jak se na tohle díváte v Konoze, ale tady se vdávají dívky o rok mladší než ty a žádná z nich se nepozastavuje nad tím, co se k jejich stavu… vztahuje. A Gaara neudělal nic jiného, než že se držel obecného zvyku… Když jsem ho ráno našel, řekl jenom něco v tom smyslu, že ‚měl přeci právo.‘ V tu chvíli jsem ho nepochopil, až teď.“
„Takže právo…“
„Věř mi, že neudělal nic se zlým úmyslem. Kdyby ano, nevyhověl by ti.“ Hinata sebou trhla. Opakoval její slova; působilo to trochu jako výsměch. Ale jeho tón byl klidný, mírný, nakolik mohl být.
Dopila.
Jestli se Kankuro nemýlil, jestli jí říkal pravdu, pak musela o to spíš urovnat rozpor. Protože jestli se předtím jednalo o pouhé uražené mužské ego, teď tu byl pocit křivdy. S prvním se člověk smířil snadno, s druhým ne. A ona musela mít kazekageho na své straně.
Zamračila se.
„Asi… měla bych s ním promluvit, že?“
„To bys měla.“
„Ale jak?“ Nevědomky poklepávala prsty o desku stolu. „Vždyť se mi vyhýbá.“
Kankuro neodpověděl hned. Chvíli ji upřeně pozoroval, dopil svůj čaj, položil šálek na stůl. „Mohl bych ho zkusit přesvědčit, aby přestal trucovat. Za výsledek ale neručím.“
„Skutečně?“
Kankuro se pousmál a přikývl.
Vydechla úlevou. „Díky.“ Natáhla se přes stůl a sevřela jeho ruku ve své. „Díky!“ Její švagr se zatvářil překvapeně, ale neodtáhl se.
„S tím děkováním bych ještě počkal,“ namítl, ale bylo na něm znát, že ho její reakce potěšila. Pak se zarazil a vzhlédl k hodinám na stěně. Zaklel.
„Děje se něco?“
„Ne… Jenom jsem zapomněl, že na mě mí parchanti čekají přes půl hodiny před domem. Musím jít.“
Vstali od stolu. Hinata ho doprovodila až ke dveřím. Než odešel, obrátil se k ní. „Zastavím se ještě u Gaary v kanceláři. Neměj strach, promluvím s ním.“

_________________________________________
* Bancha – Druh zeleného čaje. Kankuro je buran. Nevěřte mu, bancha je moc dobrá!