Bíločerný pocit viny 3. část

Apartment - Pressures

Ale nedala. A tak se rozešla rázným krokem pryč.
Chytil ji za ruku.
Nedokázala se mu vytrhnout.
„Neji, pust mě!“
„Potřebuju tě,“ šeptá. Ani sám sobě to nechce přiznat.
Zavládlo ticho. To skutečné ticho. Plné očekávání a strachu.
Všichni zmizeli.
Slyšela plamen svíčky v lampiónu. Slyšela, jak syčí, přestože si vždycky myslela, že plamen svíčky je bezzvučný.
Takové je tedy to pravé ticho. Tvoje srdce bije jako splašené.
Bílé ticho... Drtil ji ruku a právě to ji nakonec donutilo promluvit.
„Pozdě... Už je moc pozdě.“
Škubla sebou, vytrhla se mu. Ne na dlouho.
„Nemůžeš mi jen tak… utéct,“ sáhnul po ní znovu. Všimla si toho majetnického mi, ale snažila se jej ignorovat.
Dotkl se jí, jeho dlaň se sevřela kolem jejího zápěstí a pak ji strhnul zpátky.
Spadla na zem. Praštila se zády o zeď.
S vyraženým dechem a špinavými šaty se na něj dívala. A oči se jí plnily slzami.
A pak najednou byl tady. Jako nebezpečný stín za slunečními brýlemi.
Bílá a černá se střetly poprvé. Shino ho praštil pěstí.
„Už na ní nikdy nesahej,“ zahřměl.
Nejimu tekla krev. Rudá. Její průzračné slzy a jeho skoro černá krev dopadaly na stejnou zem.
Tak špinavá…
Pohledy, dva... plné nenávisti.
Jakoby tam ani nebyla. Jakoby zmizela někde daleko odsud, jakoby se jí to ani netýkalo.
Neji se ušklíbnul a setřel si tu trochu krve, která mu tekla z nosu, „Nebo co?“
Byli jako protivníci, nepřátelé na život a na smrt. Jako figurky na šachovnici.
A ona mezi ty bílé a černé čtverce nepatřila. Nebylo tam pro ni dost místa.
Shino ho praštil znovu.
Neji to čekal a vykryl jeho ránu.
Pěst dopadla na omítku domu, u kterého stáli. Začala se drolit a něco málo z ní opadlo na zem.
Shinovi tekla z kloubů krev.
Rudá skoro černá krev.
„Nechte toho!“ zakřičela Tenten konečně. Ani se na ni nepodívali.
„Zítra,“ navrhnul Neji hlasem prodchnutým ostřím meče.
„V jednu,“ přisvědčil Shino, „ty víš kde.“
I ona věděla kde. Tam, kde se potkali už dnes. Tam, kde trénovali.
Nenáviděla to místo. A nenáviděla taky všechny šachové figurky na světě. Jak ty bílé, tak ty černé.
Neji odešel.
Shino by jí pomohl vstát, ale ona tu pomoc odmítla.
Tohle už žádná zmrzlina nespraví.
Šla domů. S ním po boku, ale beze slova.
U dveří... u dveří nebyl žádný polibek na rozloučenou. Ani žádná slova útěchy.
Zůstal jen ten pocit. Ten pocit, co ji trhal na kusy.

Stíny, které před chvílí zmizely pod jejími chodidly, se zase začaly objevovat. Pochyby, které ji pronásledovaly už od včerejšího večera, rostly.
Asi… asi by tam přece jen měla jít. Možná by je ještě dokázala zastavit.
Ale oni jí tak ublížili.
Tak, že slzy v jejích očích vyschly. Večer brečela. A pak usnula vyčerpáním. Stejně jako vždycky, i teď ji stíhaly její vlastní stíny. Stíny plné hříchů.
Venku bylo krásně. Obloha, čistě modrá, zářila jako oceán a rozdávala naději.
Všem, jen ne mně.
Dívala se ven z okna, ale její pohled byl tak prázdný, že bylo úplně jedno, na čem se právě zastavily její oči. Když se v duhovce promítalo jiné zajímavější a bolestnější představení.
Bolest…
Je dobré ji cítit.
Člověk alespoň ví, že ještě žije.
Ale ona to přece věděla i bez toho!
Tak proč viděla jen černé a bílé oči?
Víčka se spustily dolů a pak vyletěly zase nahoru.
Zvedla se a vyrazila ke dveřím. Už dvacet minut tam měla být. Už dvacet dlouhých minut soupeřila černá s bílou o... o ni.
Nejdřív šla pomalu. Snad by si i užívala ty paprsky slunce.
Zrychlovala, její kroky se stávaly naléhavější.
Až běžela. A snažila se předběhnout rytmus vlastního srdce.
Železné dveře cvičiště byly otevřené. Výboje chakry dolehly až k ní. Cítila je na kůži a krev jí tepala ve spáncích. Dech měla sípavý a namáhavý.
A strach... strach jí svazoval jazyk i údy... strach...
Rozběhla se znovu.
Směrem k nim, směrem k souboji.
K černým a bílým očím.
Brána od cvičiště.
Projde skrz a už nebude cesty zpátky. Ale ona se nedokáže ani zastavit, nedokáže, nemůže. Nemůže je tam nechat, vždyť oni se zabijí. Nemůže...
Doufá, že tam nebude žádná krev.
Jen žádnou krev...
Už nemůže popadnout dech. Nemůže. A přece musí. Sama proti vlastním svalům a plicím. Sama...
Mohla za to ona? Že sem přišli bojovat? Mohla. A dokázala je zastavit? Nedokázala. Tak to zkusí znovu.
Už slyšela ten těžký kovový zvuk – třeskot zbraní. Jedna naráží do druhé.
Brouci létaly... tak hlasitě.
Bezděky jí vytanul na mysl žalostně opuštěný rým a povědomá melodie.
Pšt... tiše. Už je vidíš. Už si tady.
Bílá a černá se střetly podruhé.

Nedýchá. Ona... snad ani nedýchá. Malá křídla šustila o sebe. A byla všude.
Záblesky chakry někde mezi těmi malými černými tělíčky jí naháněly hrůzu.
„Nechte toho!“ vykřikla.
Slyšeli jí?
„Nechte toho!“ zkusila znovu.
„Hakkeshou Dai Kaiten!“ Tlaková vlna, tak silná jakou před ní nikdy nepředvedl, ji shodila na zem a hmyz se na chvíli vznesl vysoko do vzduchu.
Na chvíli, na nepatrný okamžik, si ji prohlížely bílé a černé oči.
„Sakra nechte toho!“
Odvrátily se od ní.
„Tohle přeci nemůžete myslet vážně!“ vykřikla ještě, napůl nevěřícně.
Klekla si a objala se rukama, silou svalů se snažila udržet pohromadě svoji duši. A nejen ji.
Potom zvedla hlavu a v uslzených očích se usadilo odhodlání. Tiché, nenápadné přesto silné.
Souboj před ní se znovu rozhoří naplno.
Tenten namáhavě vydechne a postaví se. Ví, co má dělat. V rukou svírá dva kunaie.
Mají černou rukojeť.
Slyší zapraskání kostí, ten zvuk ji vyděsí.
Černá nebo bílá? Jak se rozhodneš?
Brouci zase zaútočí na Nejiho, ten se šikovně vyhne. Tenten si všímá Shinova soustředěného výrazu. Očima tak zaměřený na Nejiho, že si jí ani nevšimne. Potřebuje jeho chakru.
Nejiho už zná, díky bílým kunaiům.
Shina pozná díky černým.
Nebojí se, najednou jakoby ji všechen strach opustil – vyrazí. Jen pár kroků, švihla proti jeho hmyzu... Chakru dokázala získat. Díkybohu, ani si jí nevšiml. Nebo možná všiml, ale ignoroval ji. Odskočí zase zpět ze středu dění. Začíná skládat pečetě.
Prvního zvolí Nejiho... Vždycky byl první...
Je lehké se k němu dostat, tiše nenápadně... Musíš přeci získat jeho krev.
Škrábne ho... bylo to celkem jednoduché.
„Hyuugo Neji, pouč se z Lenosti.“
Bílá stále pohlcuje černou. Černý král je v šachu. Černí pěšci jsou do jednoho vybití...
„Aburame Shino, pouč se z Obžerství.“
Věže stojí ještě obě, střelec zůstal jeden. Koně byli obětováni.
„Neji-san, pouč se ze Závisti.“
Královna stále žije, je schopná prorazit nepřátelské linie.
„Shino-kun, pouč se z Lakoty.“
Bílí pěšci zbývají čtyři. Král ztratil jednoho koně. Ostatní figurky jsou téměř netknuté.
„Neji, pouč se z Pýchy.“
S nářkem zbraní bojuje bílá s černou na šachovnici. Bílý střelec padl.
„Shino, pouč se z Chtíče.“
Černá královna umírá sama obklopena bílou tmou. Černý král ji chtěl zachránit.
„Oba se poučte z Hněvu!“
Šach mat.
Složte meče, bitva je dobojována. Černý král padl.
Tenten vidí, jako jeho tělo padá na zem... Zavírá oči, nezabránila mu v tom, stejně to udělal, nebyla dost rychlá. Slyší jako sebou Shino praští o zem. Zaplaší slzy.
Rozejde se k němu, rychlými sebejistými kroky.
„Cos mi to udělala!“ zakřičí Neji. Nevnímá ho, „mohl jsem vyhrát!“
Otočí se na něj. V oříškových očích je vztek. Jak to jen mohl říct!
„Fajn, vyhráls! Jsi spokojený.“ Mlčí. Použila jutsu na oba, může tedy jít, tak proč tu jen stojí a mlčí? Nechápe ho.
Ani ho nechtěla chápat. Sklonila se k Shinovi.
„Neji,“ obrátila se na něj ještě, „vypadni.“

„Jsem ráda, že už tě pustili z nemocnice,“ usmála se na něj shovívavým úsměvem a skutečně to myslela přesně tak, jak to řekla.
„Já taky,“ odpověděl jen. Byli u ní v bytě. Bouřka venku je zastihla nepřipravené a k ní to bylo blíž. Zavedla ho do obýváku.
„Přinesu ručníky, jestli chceš, mohla bych tu pro tebe mít i nějaké oblečení, ale to bych musela chvíli hledat,“ odběhla do koupelny.
„Ne, díky.“
„Nemusíš mít strach, není to ta příšerná zelená kombinéza!“ zakřičela na něj ještě. Slyšela, jak se směje. Sáhla do skřínky pod umyvadlem a vytáhla několik ručníků. Narychlo si vysušila vlasy a dva podala Shinovi.
„Skočím... se převléknout,“ oznámila mu ještě rozpačitě a zmizela v ložnici. Venku řádila bouřka. Všechno bylo tak jiné. A přitom stejné, zase bouřka.
S Nejim od té doby ještě nemluvila. A ani s ním mluvit nechtěla. Tiše si povzdechla.
Ne, nepřiplazí se prosit o odpuštění. Ona přeci nic špatného neudělala. A on se nikdy omluvit nepřijde. To věděla určitě, nakonec spolu kvůli týmu budou muset mluvit, ale nebude to jako dřív... Už nikdy.
Oblohu rozdělil blesk. Zářící, živí, pomíjivý...
Všechno je pomíjivé. I přátelství s těmi nejbližšími. I láska k těm, co nás odmítají. I odmítavost vůči těm, jež nás milují.
V dálce zaduněl hrom.
Všechno končí... tak definitivně.
Chtělo se jí brečet a chtělo se jí křičet. Chtěla být sama, v tmavém prázdném pokoji a jen naslouchat zvukům bouřky. Chtěla nechat déšť, aby z ní všechno smyl, aby ji očistil od hříchů. Chtěla být s ním. Chtěla vzlykat a konečně se zbavit toho pocitu, který ji drtil zevnitř.
A tak v sobě vzlyky udusila a šla za ním do druhého pokoje. Nakonec, celý náš život je vlastně jen o těch, se kterými uvízneme v pokoji.
„Celá nová a suchá! Vážně nechceš přinést nějaké oblečení? Jen doufám, že ho najdu,“ uvažovala. Shino pobaveně zvedl obočí, „Ne, vážně nepotřebuju jiné oblečení,“ pronesl s důrazem. Seděl na sedačce.
Venku se opět zablesklo. Hrom na sebe nenechal dlouho čekat.
Žárovka naposledy bezútěšně zabzučela, blikla a nadobro zhasla.
Tenten sebou poplašeně cukla. Všude kolem ní byla jen černá tma. Poslepu došla ke stěně a snažila se najít vypínač. Když cvakla, nic se nestalo.
Pořád byla obklopená černou tmou. Její oči si ale začínaly zvykat a tak pomalu rozeznávala i ty nejmenší střípky světla.
Černé kulaté brýle na stolku se leskly. Podívala se na Shina a usmála se, snad mohl ten úsměv rozeznat.
„Najdu svíčky a pak tu žárovku vyměníme,“ řekla a pomalu zamířila ke kuchyni.
„To není potřeba,“ pronesl vážně. Udiveně na něj pohlédla. Na prstě mu seděla světluška.
Byla nádherná.
Najednou si všimla další. A ani ta zdaleka nebyla poslední.
Fascinovaně je sledovala.
Zářily tak... jasně.
Celý pokoj osvětlovaly drobounké světlušky a Shino se na ni usmíval. Takovým tím úsměvem, kdy víte, že to nejdůležitější na světě je udělat někomu radost a vy jste to právě dokázali.
„Jsou nádherné.“ Sedla si k němu na sedačku a všimla si, že má ještě pořád prameny vlasů slepené vodou.
Popadla osušku, kterou mu prve hodila a prohrábla mu je.
Jen tiše seděli vedle sebe. On se zavřenýma očima…
Ruka s ručníkem jí klesla k jeho rameni. Hodila ho na stolek.
Vzal její ruku do svých a políbil ji na hřbet dlaně tak, jak to gentlemani dělávají. Zčervenaly jí tváře, byla překvapená, ale ruku mu nevytrhla. Sklonil se k ní a dotkl se jejích rtů s něžností motýlích křídel, snad se bál, že jí setře pyl a ona už nikdy nebude moci létat.
Natáhla se k němu pro úplný polibek a dostalo se jí ho. Neví, k čemu by to mohla přirovnat. Jeho ústa jsou prochladlá, jak byl dlouho v mokrém oblečení, ale vstřícná. Jdou si naproti.
Objímá ho kolem krku, ať ví, že na něj spoléhá. Objímá ji kolem boků, ať ví, že už se bouřky bát nemusí.
Nikdy se nebála…
Jeho pohled ji zraňuje.
Tenten má oči zavřené, protože se bojí něčeho úplně jiného a hlavně proto, že je to tak jednoduší.
Její neohrabané prsty se snaží si poradit s malými knoflíčky na jeho košili, která jí teď připadá zbytečná.
Ví, kam to povede, a ví, že odtamtud už není cesty zpátky, ale stejně to udělá. Byla rozhodnutá, už když ji v neustávajících polibcích tlačil do lehu.
Svléká mu košili a on jí přetáhne tričko přes hlavu.
Dýchá a cítí jeho vůni. Voní tak zvláštně, po pšeničných polích za horkých letních nocí. Zářící světlušky a bouřka venku tomu přidávají na důležitosti.
Tenten otevře oči, uvědomí si… uvědomí si, pro co se rozhodla a trochu se zachvěje.
Ne, není to správné.
Líbá ho a šeptá černé tmě jeho jméno. Hladí ho po zádech a znovu sklopí víčka, jakoby jí řasy připadaly moc těžké.
Nic nevidí, nic neslyší, jen ho vnímá. Soustředí se na pocity.
Tiše vykřikne, když se všechny cesty nazpět definitivně zavřou, už může jen dopředu. A jen s ním. Celá se mu odevzdává, jako loď za bouře oceánu.
Bouře. Takoví jsou. Ona a on, spolu, jako jedna jediná bytost. Osamělá v bouři.
Plytce dýchá, srdce bije jako splašené.
Shino...
Jen on ví, jak je to krásné, jen ona ví, jak moc to zraňuje. Tyhle rány... ty vyléčí jen čas. Snad.
Rty se opírá o jeho tvář a rukama objímá jeho ramena. Prsty nemotorně přejíždí po ráně, kterou utržil kvůli ní. Jen kvůli ní. A tak mu to vynahradí.
Dokud nebude ten dluh splacený.
Křičí Shinovo jméno, sama překvapená sílou svého hlasu, už s ním nemůže jít dál. Má pocit, že se rozletí na kusy, že už je u cíle.
A tak v jejich soukromé bouři udeří blesk a spolu s ním se ozve hrom.
Vydechla. Rty zkroucené do slabik jeho jména.
Světlušky zmizely, odletěly někam pryč. A ona si v černé tmě pokoje najednou připadala osamělá. I když cítila jeho paži kolem svých ramen. I když věděla, že on tu pořád je.
Byla sama. Kolem ní byly bílé stěny. Nad ní byl bílý strop. Ale mezi ním a jí zůstala černá prázdnota.
Usnula, když bouřka za okny dohrávala poslední tóny koncertu, který byl jen pro tenhle pokoj.
Pak ze spánku bezděčně do noci šeptala jeho jméno...

Zvuky bouřky přehlušily tlukot jeho srdce.
Ještě před chvílí cvičila Hanabi na klavír, ale teď bylo v celém tomhle opuštěném domě tíživé ticho.
Namáhavě oddechoval. Rány, které směřoval na pytel s pískem, mu vzaly energii, ale ponechaly v něm vše, o čem doufal, že zmizí. Sípavý dech ukazoval na jeho vlastní neschopnost.
Bouřka venku se ho netýkala. Byla tu, ale byla tu pro někoho jiného. Poslední úder a půjde, dá do něj všechno.
Z cvičného terče se začne sypat písek. Lehce šustí, padá na zem v úzkém pramínku a vytváří pyramidu. Ten zvuk mu připomněl malá křidélka, jak se smýkají o sebe. Jakoby ta pyramida představovala všechno, co nenáviděl. Vzpomněl si na něj, a na den, kdy ji snad definitivně ztratil.
Odešla z jeho pokoje...
Ten pitomec jí teď určitě říká, jak se nemá bát bouřky. A ona jen mlčí, protože bouřky se nikdy nebála. Miluje bouřky, jenže on to přeci nemůže vědět.
Ty to víš, Neji, a stejně je ti to k ničemu.
Venku se opět zablesklo. Hrom na sebe nenechal dlouho čekat.
Žárovka naposledy bezútěšně zabzučela, blikla a nadobro zhasla.
V pokoji byla najednou tma. Odešel na chodbu. Chtěl být u sebe, chtěl utéct vší té černi. Chtěl vidět Tenten, ale nedokázal by jí nic říct. Chtěl, aby všechno bylo jako dřív. Chtěl něco zničit a chtěl se konečně zbavit toho pocitu, který ho drtil zevnitř.
A tak v sobě všechna přání udusil a uzavřel se do své vlastní temnoty.
Bloudil po opuštěných chodbách toho obrovského sídla a snil o tom, jaké by to bylo s ní znovu uvíznout v pokoji.
Nakonec si lehl na postel a dlouho zíral do tmy.
Usnul, když bouřka za okny dohrávala poslední tóny koncertu, který byl zahrán pro někoho jiného.

„Neji...“